Maxim Vyznavač

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Svatý Maxim Vyznavač
{{{název}}}
Mučedník
Narození asi 580, Konstantinopol
Úmrtí 13. srpna 662, Kolchida, Gruzie
Svátek 13. srpen - Gregoriánský kalendář; 21. leden nebo 13. srpen - Juliánský kalendář
Úřady mnich
Uctíván církvemi římskokatolická církev, pravoslaví, anglikánské církve, lutheráni

Svatý Maxim Vyznavač, řecky Maximos Homologetes, latinsky Confessor (580 v Konstantinopoli662 na Kavkaze) byl byzantský mnich a teolog, církevní otec známý především jako odpůrce monotheletismu.

Životní osudy[editovat | editovat zdroj]

V dětství osiřel a proto vyrůstal v klášteře, v němž prošel origenovsky a evagriovsky laděnou formací. V roce 614 žil jako mnich v chrysopolském klášteře nedaleko Konstantinopole. Několik let poté musel kvůli perské invazi odejít do severoafrického Kartága. V klášteře Eukratas se stal žákem budoucího jeruzalémského patriarchy Sofronia († 638), který ho seznámil s Makariovou spiritualitou. Maxim Vyznavač tvrdě obhajoval ortodoxní učení v době, kdy byzantští císaři usilovali o klid v říši a jednotné vyznání jejího obyvatelstva. Toho se pokusili dosáhnout zavedením učení o monoenergismu a později monotheletismu, jež měly přiblížit monofysitské obyvatelstvo východních provincií, neuznávající dvojí přirozenost Ježíše Krista, ortodoxnímu učení o dvojí, lidské i božské, podstatě druhé božské osoby. Maxim zásadně odmítal monotheletismus, který rovněž považoval za herezi, i rozhodování panovníka o církevních záležitostech. Ochranu nalezl u papeže Martina I., který nové dogma na lateránské synodě v roce 649 zavrhl a za jediné pravověrné vyhlásil dyotheletické učení o dvojí vůli a dvojí energii v Kristu. Roku 653 je nechal císař Konstans II. přivézt oba do Konstantinopole. Martina sesadil a poslal do vyhnanství na Chersonnés. Maxima přikázal zmučit (byl mu useknut jazyk a pravá ruka) a poté rovněž poslat do vyhnanství do podkavkazské Laziky (dnes Arménie). V černomořské Kolchidě starý mnich po čtyřech letech v mukách také zemřel.

Učení a dílo[editovat | editovat zdroj]

Větší část jeho děl (asi devadesát) vznikla v Konstantinopoli, ale jen Čtyři centurie o lásce máme v kritickém vydání. Neví se přesně, kdy byly sepsány ostatní. Avšak existuje obecně přijímaný pokus o jejich řazení. Na prvním místě stojí Maximovy teologické spisy: Capita Theologica - (Teologické kapitoly), Ambiguorum liber - (Pojednání o nejasných místech v písmu), Disputatio cum Pyrrha - (Diskuse s Pyrrhou),, spjaté s jeho protimonotheletickou polemikou. Dále se jedná o značný počet listů a velký komentář ke spisům Dionýsa Areopagity. Jeho nejslavnější texty jsou asketicko - mystické. Fotios († 898?) zmiňuje Maximův Výklad Modlitby Páně - (Orationis dominicae exposition) jako obecně užitečnou knihu. Dalšími díly jsou Otázky na Thalassia - (Questiones ad Thalassian), Výklad padesátého žalmu- (Expositio in Psalmum 50). Také neopomeneme Knihu o asketice - (Liber asceticus), napsáno v duchu východního křesťanství a Mystagogii, pokus o mystický výklad liturgie. Spisy Maxima Vyznavače tkví svými kořeny v Evagriově spiritualitě, v díle velkých Kappadočanů a odkazu Dionysa Areopagity i v Makariově mystice. Dospěl k syntéze propojující "východní intuici o Kristově jednotě s latinskou intuicí o jeho podvojnosti" (O. Clément). Vypracoval vlastní mystickou a spirituální teologii, která překonává Evagriovu gnózi tím, že ji úzce propojuje s vtělením a antropologií. Logos je pro Maxima dokonalou syntézou Božího tajemství všech věcí, je i vrcholem liturigie, která má kosmické rozměry a v níž hraje hlavní úlohu Kristova láska k člověku, láska člověka ke Spasiteli a v Něm i ke všem bratřím.

V díle Maxima Vyznavače převažuje emotivní přístup nad filozofickým racionalismem. Také svými pracemi Kefaleia peri agapés (Kapitoly o lásce k Bohu) a Logos askétikos (Pojednání o askezi) významně ovlivnil byzantskou teologii a především mysticismus. Jeho díla se překládala také v Bulharsku v tzv. preslavské překladatelské škole.

Růžena Dostálová shrnuje základ Maximova učení takto: V učení Maxima Homologeta je přirozeným úkolem člověka dosáhnout „podobnosti Bohu“, k níž byl stvořen a která je jeho přirozeným stavem. Záleží sice na volbě (gnómé) každého jednotlivce, zda se k této cestě rozhodne, ale jen spolupráce (synergeia) s vůli boží mu dává skutečnou „svobodu“. Stejná představa je i základním dogmatem ikonodúlské teorie.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DOSTÁLOVÁ, Růžena. Byzantská vzdělanost. Vyšehrad : Praha, 1990. 415 s. ISBN 80-7021-034-6.  
  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.  
  • BORRIELLO, Louigi. Slovník křesťanských mystiků. Karmelitánské nakladatelství : Kostelní Vydří, 2012. 767 s. s. ISBN 978-80-7195-198-2. Kapitola Maxim Vyznavač, s. 559 - 561. (z ital. přel. C.V. Pospíšil)