Víla

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hlava Víly od Sofie Andersonové

Víla, též rusalka, divoženka nebo bosorka, je nadpřirozená bytost ženského pohlaví, již v různých obdobách nacházíme v mytologii Evropy už od raného starověku. Samotný výraz víla je slovanský ale v jiných pantheonech zaujímají jejich místo nixy (u Germánů), sidhe (u Keltů) a nymfy (u Řeků), podobnými bytostmi jsou i mořské panny. Ve středověku se pro ně používalo starofrancouzské slovo fae, z čehož vychází dnešní anglické fairy. V některých oblastech měly víly velký náboženský význam, například na Balkáně.

Víla z etymologického hlediska[editovat | editovat zdroj]

Slovanský výraz víla (původně vila, na Balkáně samovila) pochází od slova viliti - být posedlý, bláznivý. Podobně divoženka je odvozeno od divá žena, kde divá může znamenat bláznivá, ale taky může odkazovat na slovo diva nebo samodiva, což má indoevropský kořen (srov. keltské dive, divone, latinské divus, sanskrtské déva - ve významu nadpřirozená, božská). Označení rusalka zřejmě vzniklo buď od slova rusá (rusovlasá) nebo od slova rusa ve významu „řeka“.

Nejstarší zprávy o vílách[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší známé zprávy o vílách u Slovanů pocházejí ze středověku. Už v 6. století psal Prokopius o uctívání „nymf“, jejich slovanské označení ale nezaznamenal. V Rusku jsou víly uváděny již v pramenech z 11. až 12. století (v souvislosti se zákazem jejich uctívání), z pozdějšího folklóru ale byly vytlačeny rusalkami. V Bulharsku o nich máme zprávy od 13. století, v Srbsku od 14. století. V Čechách se dochoval jediný starší (předknižní) doklad o působení víl v básni o Jětřichu Berúnském z 15. století.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Původ víry ve víly není zcela jasný; můžou být reliktem původních božstev, která byla uctívána, než vznikly dnes známé pohanské pantheony nebo až představou pozdější. Jiná teorie říká že v původním pojetí byly víly čarodějkami, jež až později získaly nadpřirozenou podstatu. Představa že víly jsou duše předčasně zemřelých dívek, zvláště těch, jež spáchaly sebevraždu či se utopily, je pozdní a vznikla nejspíše až pod křesťanským vlivem. Pak jsou podobné bludičkám.

S představou víl jako duší zemřelých souvisí i bytosti zvané navky známé hlavně v Malorusku , jejichž jméno vychází z ruského výrazu „navke“ jež označoval mrtvého. Ty vznikají z nepokřtěných dětí, jež utopily vlastní matky, mají podobu malých dětí či krásných polonahých dívek, které ubližují lidem. Pokud se nad nimi do sedmi let nikdo nesmiluje, promění se v rusalky. Podobné bytosti lze najít i v Bulharsku (navjak), Slovinsku (navje) a Polsku (látawec). V tradici po příchodu křesťanství se navíc po rusalkách nazývá sedmý týden po Velikonocích, „rusalný týden“ a slavnost „rusalje“, jež je obdobou Dušiček. V pohanské době však nejspíš mělo jít o oslavu plodnosti.

Druhy[editovat | editovat zdroj]

Především na Balkáně byly známy víly horské (vile planinkinje, samovile samogorske), které žily v jeskyních a uměly se měnit v hady. Za jejich obdobu lze považovat vládkyni jeskyní a dolů Runu (též zemná paní), známou v Čechách, ženu vládce podzemí Kovlada a královnu permoníků.

Taktéž na Balkáně byly známy víly vzdušné (samovile oblankinje). Ty se pohybovaly vzduchem a měly vliv na počasí, především na oblačnost a bouře, blesky byly jejich šípy. Rusové zase znali tři sestry větru Burju (bouři), Mjatel (metelici) a Vjugu (vánici). V Čechách zase Meluzínu či Větrnici což byla bytost v bílém rouše naříkající v komínech a na hrobech.

Dále jsou známy víly lesní, nazývané žínky, žijící ve stromech, popisované jako krásné průsvitné dívky v lehkých šatech se zlatými či rusými vlasy. Tyto vlasy byly zdrojem jejich síly. Uměly se měnit v různá zvířata například koně, vlka, sokola či labuť a vyznaly se v léčení a věštění. Také vyjížděly na lov na koni či jelenu nebo tančily v lese, a zpívaly. Zjevovaly se, když padala rosa nebo se tvořila duha.

Vodní víly jsou často označovány jako rusalky, obývají prameny, řeky a jezera a měly blízko k vodníkům. Jejich vlasy musí být vždy mokré, jinak rusalka zemře. Tato víla může rozčesáváním svých vlasů způsobit i povodeň.

Existují také víly zlé zvané judy nebo jezinky jež byly sice krásné a obývaly vodu či les, ale lidi topily a sváděly z cest. Na Slovensku bývají nazývané bosorky.

Divoženkami či divými ženami bývají nazývány ošklivé a neupravené víly, jež často kradly lidské děti a vyměňovaly je za svoje. Obývají lesy nebo jeskyně (pak jsou nazývány jeskyňky).

Specifickou skupinou víl jsou sudičky. Bývají zpravidla tři a zjevují se u novorozeněte, jemuž předpovídají osud nebo určují jeho vlastnosti. Vzorem pro sudičky byly řecké Moiry, ve starověkém Římě nazývané Parky, v germánské mytologii Norny.

Bytostmi, které s vílami rovněž souvisejí jsou polednice a klekánice.

Vztah víl k lidem[editovat | editovat zdroj]

Z hlediska důsledků, které vztahy víl k lidem mohou mít, je lze rozdělit na:

Negativní[editovat | editovat zdroj]

Vodní víly prý rády topí lidi (podobně jako vodník) a žárlivě před nimi střeží své studánky. Rusalky jsou nebezpečné zejména o letnicích, kdy nejenže topí a ulechtávají poutníky, kteří neuhodnou jejich hádanky, ale také převrhují lodě a ničí mosty, hráze a rybářské sítě. Lesní víly zase v noci lákají kolemjdoucí muže do svého kola, aby je mohly utancovat k smrti.

Vílám je také připisováno, že kradou lidem malé děti z kolébek a podvrhují místo nich své vlastní děti, které jsou znetvořené a zakrslé jak fyzicky, tak i duševně (v Litvě se navíc věří, že víly samy děti mít nemohou, takže to, co místo ukradeného dítěte zanechají v kolébce, je jen umělý, kouzlem oživený výtvor bez duše). Největší nebezpečí podvržení dítěte je v první dny po porodu (u křesťanů konkrétně do křtu dítěte). V tu dobu se matka od dítěte nesměla hnout. V případě, že už dítě bylo podvrženo, existovaly různé pověrečné rady, jak se ho zbavit (např. často ho bít, aby ho víle bylo líto, pro dítě si přišla a ukradené vrátila).

Za výše popsanými vílími skutky nemusí stát jen zlé úmysly. Někdy jsou sice víly popisovány jako záludné a mstivé, jindy ale bývá zdůrazněna jejich bezstarostnost a lehkomyslnost. Z tohoto pohledu lze říct, že když víla utancuje mladého muže k smrti, nedělá to nutně ze zlého úmyslu - prostě neví o tom, že mladík celonoční tanec fyzicky nevydrží …

Často se však mstí za rušení svého klidu, například kácení stromů či zabíjení zvířat. Chrání před nimi máta, pelyněk a libeček lékařský.

Pozitivní[editovat | editovat zdroj]

Vztah víl k lidem je ale často líčen také jako velmi kladný. Někde víly mladým mužům neubližují, ale naopak jim pomáhají, drží nad nimi ochrannou ruku a obdarovávají je (např. v Srbsku jsou známé vílí „posestriny“, pomyslné sestry a ochránkyně mladých junáků). Dokonce se za ně mohou i provdat (v některých pověstech dobrovolně, v jiných z donucení, třeba když jim jejich nastávající ukradne nějakou část majetku, bez kterého od něj nemohou odejít), ale takový sňatek obvykle mívá nějakou podmínku, která nesmí být porušena, jinak víla svého muže opustí a už se k němu nikdy nevrátí. Takovou podmínkou je třeba to, že muž nesmí víle nikdy vyčíst její vílí původ, ustřihnout jí vlasy nebo se snažit zjistit, co dělá v noci v zamčeném pokoji. V pověstech manžel tuto podmínku obvykle nedodrží a víla od něj i s jejich dětmi navždy odejde. Dokud je ale víla s ním, pomáhá mu svými znalostmi či kouzly a manželům se velmi daří. Děti, které spolu muži a víly mají, bývají neobyčejně moudré a mají výbornou paměť.

Víly podle pověstí mohou pomáhat i dívkám a přátelit se s nimi.

Zvyky a svátky spojené s vílami[editovat | editovat zdroj]

Lidé dříve vílám přinášeli oběti, aby si je příznivě naklonili. Zejména u vodních pramenů jim nechávali koláče, polní plodiny a květy, a na stromy jim rozvěšovali pestré stužky.

Na Rusi se o letnicích slavila tzv. rusalija, rusalské svátky. Během nich se přinášely oběti rusalkám, které v té době byly velmi neklidné a nebezpečné - na březích vod jim býval obětován chléb, máslo a sýr, na stromy se věšely kusy látky a věnce, popřípadě se házely do vody. Před jejich mocí měly lidi ochránit některé byliny (máta, libeček, pelyněk). O těchto svátcích se také hrály rozpustilé rusalné hry, zpívaly se běsovské písně, hrálo se na housle, píšťaly a bubny a tančilo se. Tyto slavnosti jsou doloženy i na Balkáně v 11. století v tzv. Savině knize.

Neslovanské víly[editovat | editovat zdroj]

Jako víly jsou do české literatury také překládány bytosti, které se slovanskými vílami souvisí jen volně. Z angličtiny třeba pixie (ovšem i v angličtině se pixie a fairy často pletou) nebo některé druhy elfů.

Pixie jsou malé (menší než 30 centimetrů) a létají. Často mají motýlí nebo blanitá křídla. Rádi lidem provádí různé šprýmy, například jim kradou věci nebo je nechávají bloudit. Kontakt se železem je zraňuje, proto se před nimi jde železem bránit (ochranné vlastnosti podkovy mohou vycházet právě z toho, že je železná a proto chrání před vílami: ve středověku byly podkovy nejčastější forma železa ke které se vesničan mohl dostat).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  • Bandini, D. a G. Kniha elfů a víl. Fontána, Olomouc, 2005.
  • Profantová, N., Profant, M. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Libri, Praha, 2004.
  • Váňa, Z. Svět pohanských bohů a démonů. Panorama, Praha, 1990.
  • Máchal J. Bájesloví slovanské, Votobia, Olomouc, 1995
  • Dech Draka, 2/2002, 2/2003
  • Stejskal M. Labyrintem míst klatých, Eminent, Praha, 2011