Svantovít

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Svantovítova socha na mysu Arkona, Německo
Čtyřhlavý idol nalezený v polském Wolinu je považován za zpodobnění slovanského Svantovíta. Na obrázku novodobá kopie původního idolu.
Svantovítova socha v Głogówě, Polsko

Svantovít (Svantovit; v pramenech Suantovitus u Saxona,[1] Zuantevith u Helmolda,[2] SvantavizSáze o Knýtlinzích,[3]) byl slovanským bohem ctěným polabskými Slovany, především na Rujáně kmenem Ránů. Díky politickému vlivu Rujány byl často ctěn okolními kmeny jako nejvyšší z bohů (deus deorum), dary mu přinášely kmeny od Vagrie po Pomořansko, dokonce i dánský král Sven III., ač byl křesťan, mu obětoval skvostnou číši.[4] Jméno lze vykládat pravděpodobně jako kompozitum ze slov svętъ (mocný, silný) a koncovky –vit (pán, vládce, vítěz, bojovník), tedy přibližně mocný pán. To naznačuje, že původně nešlo o jméno boha, ale o přízvisko. Mohlo se tedy jednat o hypostazi či polabsko-slovanskou variantu Svaroga, Peruna či jiného boha.[5] Později byl také uměle ztotožňován s křesťanským sv. Vítem.[6]

Svantovítova modla[editovat | editovat zdroj]

Možný vzhled Svantovítovy modly v arkonské svatyni nejlépe vystihuje pasáž z Dějin Dánů kronikáře Saxona Grammatika:[7]

Ve svatyni stála ohromná modla, která svou velikostí přesahovala všechny poměry lidského těla, podivuhodná čtyřmi hlavami na stejném počtu krků, z nichž dvě se jakoby dívaly dopředu a dvě dozadu. Mimoto vždy jedna z těch dopředu i dozadu otočených jakoby upírala zraky doprava, druhá doleva. Vyholení vousů a zastřižení vlasů byly ztvárněno tak, že by ses domníval, jakoby umělcovou snahou bylo napodobit obvyklou úpravu vlasů Rujánců. V pravé ruce držela roh vybraně zpracovaný z různých druhů kovu, jenž kněz, znalý jejích obřadů, každoročně naplňoval vínem a ze stavu této tekutiny předvídal úrodu na následující rok. Levá paže byla zpodobena obloukem opřená v bok. Suknice dosahovala až k holením, které byly vytvořeny z jiného druhu dřeva a byly propojeny s koleny tak umným spojem, že místo spojení nebylo možno zjistit jinak, než velmi důkladným pohledem. Nohy bylo vidět, jak se dotýkají země; jejich podstavec byl skryt pod ní. Nedaleko bylo možno spatřit uzdu i sedlo modly a také mnohé jiné odznaky boha. Obdiv nad tím umocňoval nápadně veliký meč, k jehož pochvě i jílci přitahoval kromě znamenitě ozdobného tepání i postříbřený zevnějšek.

Často se v tomto případě odkazuje na podobu tzv. Zbručského idolu, jež Saxonovu popisu Svantovítovy modly překvapivě dobře odpovídá, ačkoliv jakékoliv spojování těchto dvou dokladů slovanského náboženství je pouze hypotetické.

Svantovítovy kompetence[editovat | editovat zdroj]

Svantovít v sobě spojoval vlastnosti válečného i hospodářského boha. Z jeho rohu naplněného vínem kněz věštil úrodu na následující rok. Ve Svantovítově arkonské svatyni stála socha s pohárem, z něhož se po celý rok odpařovalo víno. Čím méně ho zůstalo, tím horší měla být úroda v dalších letech.[8] Rituál za zvýšení úrody se také konal s medovým koláčem, za kterým se kněz skrýval (tento rituál měl paralely takřka ve všech slovanských kulturách,[9] což svědčí pro možnou domněnku o hlubokých kořenech tohoto zvyku). Chrámoví kněží cítili ke Svantovítovi takovou úctu, že při uklízení svatyně zadržovali dech, aby chrám nezneuctili dechem smrtelníka, a pro nadechnutí vybíhali ven. Teprve pak se zase vrátili a pokračovali v úklidu.[10]

Saxo Grammaticus popisuje svatyni jako budovu, okolo níž byla dřevěná ohrada s malbami a řezbami. Samotný chrám byl dřevěnou stavbou rozdělenou uvnitř závěsy, za nimiž stála modla. Na stěnách visely atributy boha a v truhlách chrámové kněžstvo ukládalo cennosti získané na válečných výpravách nebo darem.[11]

Svantovítovými atributy spojenými s jeho válečnickou kompetencí byli velký meč, sedlo, uzda[12] a také posvátný bílý kůň,[13] na němž směl jezdit pouze kněz a Svantovít samotný, který na něm údajně podnikal noční výpravy. Důkazem toho prý bylo, že přestože byl obvykle celou noc zavřený ve stáji, ráno byl samý pot a bláto.

Stejně jako u retranského Svarožice[14] či štětínského Triglava[15] sloužil kůň také jako válečné orákulum. Věštilo se pomocí tří řad dvou do země zapíchnutých a překřížených kopí, která kůň překračoval. Překročil-li všechny pravou nohou, bylo to bráno za příznivé znamení pro zahájení válečné výpravy; pokud byť jedinou řadu překročil levou, od výpravy bylo upuštěno.[16] Svantovítovi rovněž náležela družina tří set jezdců a bohatství shromážděné z poplatků a darů.[17] Jeho velekněz měl větší autoritu než rujánský kníže – arkonský kult nesl celou řadu teokratických rysů.[18] Podle Helmoldova tvrzení docházelo na Arkoně dokonce k obětování člověka.[19]

Rozkvět Svantovítova kultu[editovat | editovat zdroj]

Největšího rozkvětu dosáhl kult tohoto božstva počátkem 12. století, z dřívější doby o něm nejsou zprávy. V té době se totiž Rujána v důsledku rozpadu Lutického svazu, jenž do té doby dominoval slovanských oblastem v Polabí, stala střediskem slovanského náboženství.[20]

Podle pověsti (či spíše interpretatio christiana) zaznamenané Helmoldem i Saxonem[21] přinesli křesťanský kult sv. Víta na Rujánu benediktinští mniši z kláštera v Corvey, a ten pak prý Ránové převzali v překroucené podobě a uctívali v něm pohanského boha; sám Helmold však tuto verzi pokládá za „nejistou zvěst“ a Saxo tuto interpretaci poněkud uměle vkládá do úst dánského krále Valdemara I.

Zánik Svantovítova kultu[editovat | editovat zdroj]

Rujánské hradiště Arkona se Svantovítovým chrámem byly vyvráceny roku 1168 dánským králem Valdemarem I., který dobyl celou Rujánu.[22] Tímto datem zanikl poslední organizovaný náboženský kult Slovanů. Svatyně byla vypleněna a Svantovítova dřevěná socha vláčena k potupě Slovanů před jejich zraky po městě, rozbita na kusy a ještě téhož dne večer spálena.[23] Ránové byli poté násilně pokřtěni.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Prameny

  • Saxo Grammaticus,Gesta Danorum; v edici Jørgen Olrik & Hans Ræder (eds.), Saxonis Gesta Danorum, Hauniæ, 1931.
  • Helmold z Bosau, Cronica Slavorum; v edici: Iohannes M. Lappenberg & Bernhardus Schmeidler (edd.), Helmoldi Bozoviensis Cronica Slavorum, Hannoverae et Lipsiae, 1937.
  • Sága o Knýtlinzích (Knýtlingasaga); v edici: Bjarni Kolbeinsson (bp.), Jomsvikingasaga ok Knytlinga, med tilheyrandi tattum: Eptir gomlum handritum, Kaupmannahofn, 1828.
  • Thietmar z Merseburku, Chronicon; v edici: Robert Holzmann (Hrsg.), Die Chronik des Bischofs Thietmar von Merseburg und ihre Korveier Überarbeitung, Berlin, 1935.
  • Ebbo, Vita Ottonis episcopi Babenbergensis; v edici: G. H. Pertz (ed.), Herbordi Dialogus de vita Ottonis episcopi babenbergensis, Hannoverae, 1868.

Sekundární literatura

  • Vitomir Belaj, Hod kroz godinu: Pokušaj rekonstrukcije prahrvatskoga mitskoga svjetonazora (2. izd.), Zagreb, 2007.
  • Milovan Gavazzi, „Jedan običaj od Sventovidovih svećenika do bosansko-hercegovačkih seljaka“, in: Napredak: Hrvatski narodni kalendar 1939, s. 37–40.
  • Aleksander Gieysztor, Mitologia Słowian, Warszawa, 2006.
  • Libuše Hrabová, Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, České Budějovice: Bohumír Němec – Veduta, 2006.
  • Jan Máchal, Bájesloví slovanské, Votobia, Olomouc, 1995.
  • Lubor Niederle, Slovanské starožitnosti: Oddíl kulturní, dílu II. svazek 1. (oddíl VI.: Víra a náboženství), Praha, 1916.
  • Martin Pitro, Zdeněk Vokáč, Bohové dávných Slovanů, ISV, Praha, 2002.
  • Naďa Profantová, Martin Profant, Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Libri, Praha, 2000.
  • Michal Téra, Perun, bůh hromovládce: Sonda do slovanského archaického náboženství, Červený Kostelec: Nakladatelství Pavel Mervart, 2009.
  • Dušan Třeštík, Mýty kmene Čechů: Tři studie ke „Starým pověstem českým“, Praha, 2003.
  • Zdeněk Váňa, Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha, 1990.

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  1. Saxo, Gesta Danorum XIV.39.9.
  2. Helmold, Cronica Slavorum I.52.
  3. Knýtlinga saga, k. 122.
  4. Saxo, Gesta Danorum XIV.39.8.
  5. Lubor Niederle, Slovanské starožitnosti: Oddíl kulturní, dílu II. svazek 1.(oddíl VI.: Víra a náboženství), Praha, 1916, s. 129-131 a 136n.
  6. Viz Saxo, Gesta Danorum XIV.39.13 a Helmold, Cronica I.6.
  7. Saxo, Gesta Danorum XIV.39.3.
  8. Saxo, Gesta Danorum XIV.39.5.
  9. Milovan Gavazzi, „Jedan običaj od Sventovidovih svećenika do bosansko-hercegovačkih seljaka“, in: Napredak: Hrvatski narodni kalendar 1939, s. 37–40; Dušan Třeštík, Mýty kmene Čechů: Tři studie ke „Starým pověstem českým“, Praha, 2003, s. 7-27; Vitomir Belaj, Hod kroz godinu: Pokušaj rekonstrukcije prahrvatskoga mitskoga svjetonazora (2. izd.), Zagreb, 2007, s. 15–16.
  10. Saxo, Gesta Danorum XIV.39.4.
  11. Saxo, Gesta Danorum XIV.39.1n.
  12. Saxo, Gesta Danorum XIV.39.3.
  13. Saxo, Gesta Danorum XIV.39.9.
  14. Thietmar, Chronicon VI.24
  15. Ebbo, Vita Ottonis episcopi Babenbergensis III.1
  16. Saxo, Gesta Danorum XIV.39.10.
  17. Saxo, Gesta Danorum XIV.39.7.
  18. Libuše Hrabová, Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, České Budějovice: Bohumír Němec – Veduta, 2006, s. 114-127; Lubor Niederle, op. cit., s. 139.
  19. Helmold, Cronica Slavorum I.52 a II.108.
  20. Libuše Hrabová, op. cit., s. 116.
  21. Helmold, Cronica Slavorum I.6, I.108 a II.12; Saxo, Gesta Danorum XIV.39.13.
  22. Viz celou XIV. knihu Saxonových Gesta Danorum.
  23. Helmold, Cronica Slavorum II.108; Saxo, Gesta Danorum XIV.39.31–34.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]