Svantovít

Svantovít je bohem jižní, polední strany a také je bohem války. Je to bůh se čtyřmi oholenými hlavami, dvojími prsy i zády, čtyřmi obličeji. V pravé ruce třímá kovový roh, jejž kněží každoročně naplňovali k věšteckým účelům vínem. Bývá zobrazován v suknici sahající až na lýtka s levicí opřenou v bok s koněm bělákem, na němž se v noci projíždí. Bílý kůň je také často používán k věštbám před válečným tažením, stejně jako Svantovítův kovový roh k věštění kvality úrody. Kromě toho, že je považován za ochránce polí, poučil lidi o věštění.

Čtyřhlavý idol nalezený v polském Wolinu je považován za zpodobnění slovanského praboha, čili i Svantovíta. Na obrázku novodobá kopie původního idolu.

Svantovítova socha v Głogówě, Polsko

Svantovít (Svantovit) je slovanským bohem ctěným polabskými Slovany, především na Rujáně kmenem Ránů. Díky politickému vlivu Rujány byl často ctěn okolními kmeny jako nejvyšší z bohů, dary mu přinášely kmeny od Vagrie po Pomořansko, dokonce i sám dánský král Svenon, ač byl křesťan, obětoval mu skvostnou číši. Jméno lze vykládat ze slova svet (mocný, silný) a koncovky –vit (pán, vládce, vítěz, bojovník), tedy přibližně mocný pán. To naznačuje, že původně nešlo o jméno boha, ale o přízvisko. Může tedy původně jít o Svaroga, Peruna či jiného boha^[zdroj?]. Máchal v Bájesloví slovanském uvádí, že jde pravděpodobně původně o nějakého hrdinného bojovníka, který byl pro svou hrdinnost později zpodobněn s bohem. Později byl ztotožněn s křesťanským sv. Vítem.

Svantovítovo věštění

Svantovít v sobě spojoval vlastnosti válečného i hospodářského boha. Z jeho rohu naplněného vínem kněz věštil úrodu. Ve Svantovítově svatyni, ve které se nesmí žádný člověk nadechnout aby ji neznesvětil, je socha s pohárem, ze kterého se celý rok odpařuje víno. Čím méně ho zůstane, tím méně bude úrody v dalších letech. Rituál za zvýšení úrody se také konal s velkým medovým koláčem, za kterým se kněz skrýval (tento rituál měl obdobu takřka ve všech Slovanských kulturách, i těch, které boha Svantovíta neznaly, což potvrzuje domněnku o původu božství Svantovíta). Chrámoví kněží cítili ke Svantovítovi takovou úctu, že při uklízení svatyně dokonce nemohli dýchat. Když jim došel dech, vybíhali ven, aby se nadechli, aby chrám nezneuctili dechem smrtelníka. Teprve pak se zase vrátili a pokračovali v úklidu.

Válečné atributy jsou velký meč, sedlo, uzda a posvátný bílý kůň na němž směl jezdit pouze kněz a Svantovít samotný, který na něm údajně podnikal noční výpravy. Pozoruhodné bylo, že přestože byl obvykle celou noc zavřený ve stáji, ráno byl samý pot a bláto. Stejně jako u Svarožice sloužil kůň také jako válečné orákulum. Svantovítovi rovněž náležela družina tří set jezdců a bohatství shromážděné z poplatků a darů. Jeho kněz měl větší slovo než rujánský vládce a existovaly i snahy o teokracii. Jednou ročně mu byla losem vybírána oběť z řad zajatých křesťanů.

Rozkvět Svantovítova kultu

Rozkvětu došel jeho kult až počátkem 12. století, z dřívější doby o něm nejsou zprávy. V té době se totiž Rujána stala střediskem slovanského náboženství. Podle pověsti zaznamenané Helmondem přinesli křesťanský kult sv. Víta na Rujánu mniši z Corvey, a ten pak Ránové převzali v překroucené podobě a uctívali v něm pohanského boha; sám Helmond však tuto verzi pokládá za „nejistou zvěst“.

Konec Svantovítova kultu

Rujánský hrad Arkona se Svantovítovým chrámem byly vyvráceny roku 1168 dánským králem Valdemarem I., čímž zanikl poslední organizovaný náboženský kult Slovanů. Svatyně byla vypleněna a Svantovítova dřevěná socha vláčena k potupě Slovanů před jejich zraky po městě, rozbita na kusy a ještě téhož dne večer spálena. Ránové byli poté násilně pokřtěni. Saxo Grammaticus popisuje svatyni jako dřevěnou ohradu s malbami a řezbami. Samotný chrám byl dřevěnou stavbou rozdělenou uvnitř závěsy, socha Svantovíta měla čtyři hlavy, z nichž dvě se dívaly dopředu a dvě dozadu; větší počet hlav vyjadřuje znásobení moci božstva. Vlasy a vousy byly přistřižené, v pravé ruce měl kovový picí roh a levou se opíral o bok. Nohy stály na zemi, protože podstavec byl zapuštěn v půdě.

Literatura

• Niederle Lubor, Rukověť slovanských starožitností, ČSAV, Praha 1953
• Zdeněk Váňa, Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha 1990
• Martin Pitro, Zdeněk Vokáč, Bohové dávných Slovanů, ISV, Praha, 2002
• Jan Máchal, Bájesloví slovanské, Votobia, Olomouc, 1995
• Naďa Profantová, Martin Profant, Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Libri, Praha, 2000
• Ivan Hudec, Báje a mýty starých slovanů, Slovart, 1994

Externí odkazy

• Svetovit – Zbrucz Archeologiczne Muzeum w Krakówie - Polska
• Svetovit figurka odkryta na wyspie Wolin - Polska