Arkona

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Majáky na Arkoně
Pozůstatky hradiště na mysu Arkona
Novodobá socha Svantovíta na mysu Arkona

Arkona (německy Kap Arkona) je 45 metrů vysoký mys na ostrově Rujána v německé spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko. Tvoří špici poloostrova Wittow a leží jen pár kilometrů severně od Národního parku Jasmund. Na mysu se nachází dva majáky, dva komplexy vojenských bunkrů a několik zařízení pro turisty.

Mys je pojmenován po chrámu slovanského boha Svantovíta, a přilehlém chrámovém městě, který byl vyvrácen roku 1168 dánským králem Valdemarem I.. Do té doby fungovala Arkona jako mocenské a náboženské centrum polabského kmene Ránů a byla poslední výspou organizovaného slovanského kultu.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Chrám byl postaven nejpozději na přelomu 8. a 9. století a později kolem něj vzniklo město. [1] V 11. a 12. století kdy se kmen Ránů stal dominantní silou v oblasti dosáhla Arkona největšího rozmachu. Místním kněžím plynul tribut od poražených nepřátel. Poplatky a dary měli plynout "ze všech slovanských zemí" a také od cizích kupců a panovníků. Chrám byl také významnou věštírnou, které se tázalo i kvůli politickým záležitostem, včetně otázek války a míru. Svatyně byla střěžena družinou tří set jezdců a směl do ní vstoupit pouze kněz, který musel mít zadržený dech.

Komplex měl vícedílného hradiště s akropolí v jejímž středu stál podle Saxona Grammatica dřevěný velice pěkný chrám, těšící se oblibě nejen pro okázalou bohoslužbu, nýbrž i pro sochu boha uvnitř umístěnou. Ohrada chrámová na vnější straně poutala pozornost bohatými řezbami, obsahujícími různé malování… V ní toliko jeden vchod se příchozím otvíral. Svatyni samu naopak obklopovala dvojí přepážka z nichž vnější ze stěn utvořená nesla střechu, kdežto vnitřní o 4 sloupech místo stěn skvěla se visutými oponami… Ve svatyni stála ohromná modla.[2]

Zánik Arkony započal 19. května 1168 kdy byla obležena a 15. června, tedy na svátek sv. Víta, dobyta dánským králem Valdemarem I. Ten nechal sochu Svantovíta rozřezat na kousky a spálit a kromě toho se zmocnil chrámového pokladu. Rány násilím přinutil ke zřeknutí se svého náboženství a přijetí křtu.[2] Následně vyčlenil prostředky na stavbu dvanácti kostelů.

Svatyně se později i s částí mysu zřítila do moře což zabránilo jeho podrobnému archeologickému zkoumání. Stopy vnitřního opevnění hradiště byly nalezeny Carlem Schuchhardtem roku 1921. Později však také byly nalezeny kosti obětovaných zvířat, především ovcí, prasat, koz a volů, a pozůstatky sedmnácti obětí lidských.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PROFANTOVÁ, Naďa; PROFANT, Martin. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha : Libri, 2004. ISBN 80-7277-219-8. S. 44.  
  2. a b c PROFANTOVÁ, Naďa; PROFANT, Martin. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha : Libri, 2004. ISBN 80-7277-219-8. S. 45.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Slunce zapadlo nad Arkonou: severozápadní Slované a jejich náboženství. Historický obzor, 2001, 12 (3/4), s. 63–69. ISSN 1210-6097.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu