Simargl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Simargl je východoslovanské božstvo nejasné funkce. Pověst dávných let uvádí Simargla mezi božstvy jejichž modly vztyčil v Kyjevě kníže Vladimír:

A postavil na návrší vně opevněného dvorce modly: Perunovi ze dřeva, hlavu jeho ze stříbra a vous ze zlata; také Chorsovi Dažbogovi, Stribogovi, Simarglovi a Mokoši.[1]

V dalších písemných pramenech se vyskytuje mnoho variant jeho jména, jedná se o jména Semarъglъ, Simarъglъ Sěmarъglъ, Sejmareklъ, některé prameny jméno rozdělují, například na Sim a Rgl, Sim a Vorchgl a tak dále.[2] Poměrně brzy z pramenů mizí, což může znamenat že jeho kult nebyl tak silný jako u ostatních božstvech.[3]

Rozdělení jména v poměrně raném prameni Slovo někojego christoljubca vedlo některé badatele k hypotéze že se jednalo o dvě božstva. Aleksander Brückner vykládal Sim/Siem od ruského semъja „rodina“ a Rgiel od polského rżysko „žito“, u druhého jména hledal souvislost i s pojmenováním Rujány. Považoval tedy Sima a Rgla za bohy rodiny a úrody. Svou hypotézu o dvou jménech také podpořil poukazem na jména polských bájných knížat Siemowit a Siemomysl a místní názvy jako je Rgielsko. V případně platnosti této hypotézy můžou být chápáni jako božští blíženci, analogie řeckých Dioskúrů, a především indických Ašvinů. Podobným způsobem došel Vittore Pisani k závěru že Sim byl bohem dobytka a Rgl bohem obilí.[4] Tento výklad však není ostatními badateli příliš přijímán.[2]

Další hypotéza, zastávaná například Borisem Rybakovem, spojuje Simargla s bájným ptákem s perské mytologie zvaným Simurg či Simorg. Úcta k této bytosti byla na Blízkém východě živá ještě ve středověku a její jméno je skutečně podobné jménu Simargl. Bytosti podobné této se také ve středověkém ruském umění. Badatelé kteří zastávají tuto hypotézu považují Simargla za prostředníka mezi bohy a lidmi. Rybakov jej zároveň považoval za ochránce osetých polí, který byl později v lidovém prostředí znám jako Pereplut a jeho atributem byl strom života.[5] Problémem tohoto výkladu je koncové -lъ ve slovanském jméně, které nemá v perské výrazu žádný předobraz a Simurgovi také nikdy nebyly připisovány božské atributy.[3] Kromě toho Pověst dávných let uvádí že na kyjevském božišti stáli kumiry, čímž jsou pravděpodobně myšleny modly antropomorfní.

Ivan Toporov, navazující na Louise Légera, odvodil s poukazem na polykefalismus slovanských božstev Simarglovo jméno ze staroruského Sedmoro-golvъ „Sedmihlav“. Srovnal jej tak se sedmihlavým božstvem Rujevítem, ctěným kmenem Ránů na Rujáně.[6] V rámci perské teorie a poukázal na podobnost Simurga a východoslovanského Diva, což je démonická bytost s věšteckými schopnostmi, v lidových představách se zjevující jako letící pták nebo antropomorfizovaný vítr.[6]

Existuje ještě několik hypotéz, které nejsou badateli příliš přijímány. P. Preis považoval Simargla za zkomoleninu jmen bohyň Ašimy a Ergely[pozn. 1] zmíněných v Bibli a N. Gedeonov a Vatroslav Jagić jej vykládali zase jako zkomoleninu jména řecko-egyptského Sema-Hérakla.[7] Lubor Niederle považoval Simargla či Sima a Rgla za božstvo původu řecko-orientálního původu nebo za pouhou literární fikci.[8]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. snad míněn mezopotámský Nergal.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pabel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 122.  
  2. a b TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pabel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 133.  
  3. a b TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pabel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 134.  
  4. PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha : ISV, 2002. ISBN 80-85866-91-9. S. 68.  
  5. MAČUDA, Jiří. Rodnověřské obřady a ruská lidová kultura [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012, [cit. 2013-08-27]. S. 27.  
  6. a b MAČUDA, Jiří. Rodnověřské obřady a ruská lidová kultura [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012, [cit. 2013-08-27]. S. 28.  
  7. PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha : ISV, 2002. ISBN 80-85866-91-9. S. 69.  
  8. NIEDERLE, Lubor. Slovanské starožitnosti. Praha : Bursík & Kohout, 1916. Díl II., svazek I.. S. 125.