Rodnověří

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Uctívání Peruna ukrajinskými rodnověrci, Ternopilská oblast, Ukrajina

Rodnověří či jazyčnictví je novopohanské náboženské hnutí hlásící se k odkazu slovanského předkřesťanského náboženství.

V rodnověrském prostředí jsou často odmítány výrazy jako pohanství a novopohanství pro jeho pejorativnost a nepřesnost. Někdy je používáno slovo védismus, které má souviset jak s indickými védami tak slovem "vědět" nebo pravoslaví, které má vyjadřovat "slavení pravdy". Označení rodnověří, vytvořené hlavou Unie slovanských komunit, Vadimem Kazakovem, je přijímáno nejšířeji a je používáno i v akademickém prostředí.[1]

Rusko[editovat | editovat zdroj]

Rozvoj rodnověří v Sovětském svazu 70. let 20. století byl spojen především s ultranacionalistickým disentem. V 90. letech se začalo rodnověří dostávat do širšího povědomí díky knize Slavjansko-Goritsakaj borba Alexandra Belova a především novému vydání Velesovy knihy Alexandra Asova. První jmenovaná kniha pojednává o bojovém umění, které podle Belova vytvořili staří Slované. V době největšího úspěchu knihy jej praktikovalo přibližně 40 tisíc lidí, i když jen část z nich se hlásila k rodnověří, a zvýšila zájem o toto náboženství mezi ruskými skinheady. Velesova kniha, všeobecně uznávaný padělek známý od 50. let 20. století se stala nejodkazovanějším rodnověrským zdrojem.

V současném Rusku žije nejméně deset tisíc rodnověrců, největší organizace Unie slovanských komunit a Kruh slovanských tradic mají obě kolem pěti set členů.[1] Kromě nacionalistických kruhů je ruské rodnověří populární mezi zájemci o alternativní duchovno a esoteriku, lidovou kulturu, hry na hrdiny a pagan metal.

Ruští rodnověrci

Napětí v rodnověří existuje především v otázce nacionalismu. Kromě toho se vedou diskuse o postoji k historii a vědě. Především městští rodnověrci se výrazně ohrazují proti spojování s pseudovědeckými teoriemi jako je idea "starého ruské božstva Ra" nebo víra v pravost různé staroruské literatury, všeobecně považované za falsa. Významná je také snaha o to aby rodnověří nebylo spojována s autoritářskými sektami a kulty, což se projevuje pojetím vztahu mezi lidmi a bohy jako bratrského svazku nebo odmítáním náboženských vůdců s rozsáhlou mocí, či náboženských vůdců vůbec.

Kromě organizací odmítajících náboženské autority existují i jiné skupiny. Nejvýznamnějším příkladem je Staroruská ingliistická církev ortodoxních starověrců – inglingové, založená Alexandrem Chinovičem vystupujícím pod jménem Pater Dij v Omsku. Ostatní rodnověrci zpravidla tuto církev označují jako sektářskou a nemají s ní přátelský vztah. Ačkoliv v roce 2004 ztratila statut registrovaného náboženského společenství, má stále komunity po celém Rusku a velký vliv.

Nacionalismus[editovat | editovat zdroj]

Nacionalismus v ruských rodnověrských kruzích není uniformní. Část lidí hlásící se předkřesťanskému odkazu náboženství téměř nepraktikuje a nahlíží na rodnověří spíše jako na ideologii. U ostatních sahá spektrum názorů od podpory nacionálního socialismu po méně extrémní postoje. Například Unie slovanských komunit (USK), ač je národně orientována, nemá vlastní politické cíle, jiné, jako K bogoderžaviju napojená na stranu Jednotné Rusko, se profilují více jasně.[1]

Ač je rodnověří v Rusku spojováno především s nacionalismem a šovinismem, existují rodnověrské komunity, které se od takovýchto názorů distancují. Jedná se především o Kruh pohanských tradic založený roku 2001 v Moskvě, který chápe rodnověří především jako přírodní náboženství.

Ukrajina[editovat | editovat zdroj]

Rodnověrci z RUNV

Ukrajinské rodnověří patří společně s ruským k těm s největším počtem věřících a vlivem. Nejvýznamnějšími organizacemi je Rodové ohniště Rodné pravoslavné víry (RPV), Rodná ukrajinská národní víra (RUNV) a sdružující Sdružení rodnověrců Ukrajiny (SUR). Stejně jako v Rusku je oblíbeným zdrojem Velesova kniha.

Nejstarší rodnověrskou organizací na Ukrajině byla henoteistická Rodná víra (Рiдна Вiра) založena roku 1934 Volodymirem Šajanem. V roce 1985 bylo jeho následovníky založeno Tripolské bratrstvo (Трипiльське Братство) a roku 1987 vydána jeho kniha Víra našich předků (Вiра Предкiв Наших). Jeho učení dnes na Ukrajině vyznává několik desítek komunit.[2] Na Tripolské bratrstvo také navázala Rodná pravoslavná víra, která splynula s Chrámem rodné víry založeným v roce 2001, jehož cílem bylo sjednocení učení Šajana a Sylenka.

Po druhé světové válce založil další organizaci, Rodnou ukrajinskou národní víru, Lev Sylenko, který se prohlásil za proroka a inkarnaci věčného ducha Rusi/Ukrajiny. RUNV je polytheistické, výrazně anti-křesťanské a jako hlavního boha chápe Dažboga. Centrum organizace je Ukraine's Holy Mother Cathedral v americkém Spring Glen, stát New York. Na Ukrajině pak existuje přes třicet komunit RUNV.

Mezi společné projekty rodnověrců, konané pod záštitou SUR, patří otevření Chrámu slunce v roce 2003. V této stavbě je umístěna knihovna, klub pro pořádání koncertů, výstav a přednášek, Muzeum ukrajinské genocidy a Slovanská akademie kultury národního obrození. V roce 2005 se v Kyjevě pod záštitou SUR uskutečnil Všeslovanský sněm rodnověrců. Jeho účelem bylo sjednocení rodnověrců.[3]

Česká republika, Slovensko a Polsko[editovat | editovat zdroj]

Shromáždění Rodzimy Kościoł Polski

V 19. století přinesl nastupující romantismus zájem o předkřesťanskou kulturu předků evropských národů, včetně slovanských. Už v roce 1839 tak Karel Slavoj Amerling založil sdružení Vykoupenců, tajný spolek založený sice na křesťanském základu, ale silně ovlivněný panteismem a úctou k přírodě.[4]

V roce 2000 vznikla v České republice jako občanské sdružení Rodná víra, které od roku 2010 funguje pouze jako neformální společenství.

Nejstaršími slovenskými rodnověrskými společenstvími jsou Krug Peruna a Pôvodný kruh založený Miroslavem Švickým, propagátorem tzv. vedomectví, později přejmenovaný na Rodný kruh. V roce 1999 byly založeny Bytosti z Trnavy, a roku 2006 byli založeni Dažbogovi vnuci. Mezi další rodnověrské organizace na Slovensku patří Paromova Dubrava, Bratrstvo Perunovej sekery, Svätohaj Rodne Viery a Rodolesie.

V Polsku se slovanským náboženstvím na počátku 20. století výrazně inspiroval Stanislaw Szukalski a jeho uměleckého hnutí Rod vznešeného srdce. Pohansky orientované bylo také hnutí kolem časopisu Zadruga, založeného roku 1937 Janem Stachniukem. Na jeho odkaz navazuje časopis Żywiol.

V současnosti jsou nejvýznamnějšími polskými rodnověrskými organizacemi Rodná církev polská (RKP, Rodzimy Kościoł Polski), Rodná víra (RV, Rodzima Wiara) a Slovanská víra (SV, Słowiańska Wiara). Rodzima Wiara je orientována na extrémní pravici, a odštěpením od ní vznikla Słowiańska Wiara.[5] Rodnověrců je v Polsku mezi stem až dvěma sty.[6]

Ostatní země[editovat | editovat zdroj]

Rituál ruských rodnověrců

V Bělorusku se rodnověrci sdružují okolo Střediska etnokosmologie Kryvja v Minsku a často úzce spolupracují s ruskými rodnověrci. Nejvýznamnější skupinou je Лес Поганства (Les pohanství) a nacionalisticky orientovaná Схорон Еж Словен. Rodnověrský spolek existuje také v Estonsku, kde je vysoký podíl slovanského obyvatelstva.[7]

V jihoslovanských zemí zaznamenalo rodnověří menší úspěch než ve východoslovanských a západoslovanských.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c http://www.cesnur.org/2007/bord_aitamurto.htm
  2. ATWERI, Jiří. Slovanské pohanství dnes [online]. Masarykova univerzita v Brně, 2007, [cit. 2013-02-12]. S. 137. Dostupné online.  
  3. ATWERI, Jiří. Slovanské pohanství dnes [online]. Masarykova univerzita v Brně, 2007, [cit. 2013-02-12]. S. 134. Dostupné online.  
  4. ATWERI, Jiří. Slovanské pohanství dnes [online]. Masarykova univerzita v Brně, 2007, [cit. 2013-02-12]. S. 167. Dostupné online.  
  5. ATWERI, Jiří. Slovanské pohanství dnes [online]. Masarykova univerzita v Brně, 2007, [cit. 2013-02-12]. S. 144. Dostupné online.  
  6. ATWERI, Jiří. Slovanské pohanství dnes [online]. Masarykova univerzita v Brně, 2007, [cit. 2013-02-12]. S. 145. Dostupné online.  
  7. a b ATWERI, Jiří. Slovanské pohanství dnes [online]. Masarykova univerzita v Brně, 2007, [cit. 2013-02-12]. S. 150. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Slavic neopaganism ve Wikimedia Commons