Veles

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o slovanském bohu. Další významy jsou uvedeny v článku Veles (rozcestník).
Moderní idol boha Velese na Velízu

Veles (Volos) je slovanský bůh podsvětí, bohatství, magie a stád. Jeho nejbližším protějškem je baltský Velnias a v lidovém prostředí byl po christianizaci identifikován s Ďáblem, ale také některými světci. Dobové zprávy o něm pochází pouze z ruského prostředí, ale folklór a toponyma napovídají že byl ctěn i ostatními Slovany. Společně s hromovládným Perunem tvoří ústřední dvojici slovanské mytologie,[1] jisté náznaky konkurence či přímo nepřátelství mezi těmito dvěma bohy vedly některé badatele k teorii že Veles je chtonickým hadím protivníkem nebeského Peruna. Obvykle bývá považován za rohatého a chlupatého boha a je spojován s kultem medvěda. S největší pravděpodobností je s ním totožný skotí bůh Volos.

Etymologie a analogie[editovat | editovat zdroj]

Jeho jméno je tradičně odvozováno od indoevropského kořene *uel "pastvina, louka" souvisejícího s představou světa mrtvých.[2] Kromě jména Veles se ozývá i v označení Elysejská pole, Valhalla či Ull. Je mu blízký také kořen *wel ve významu "vidění, prozření".

Veles může být srovnán s některými bohy polabských Slovanů jako je Trihlav, Černoboh, případně Svantovít. Typologicky i etymologicky je blízko baltský Velnias, srovnat ho lze s védským Varunou, méně jasně s keltským Cernunnem a Vellaunosem, védským démonem Vrtrou a severským Ódinem. Blízký je také litevský výraz véles "duše mrtvého". Na jeho podobu nejspíš mělo vliv i ugrofinské náboženství.

Po christianizaci byl jako bůh podsvětí identifikován s Ďáblem, ve své laskavější podobě splynul s křesťanskými světci, jako ochránce dobytka se sv. Blažejem a sv. Dimitrijem, jako šprýmař se sv. Mikulášem a u Srbů a Chorvatů se sv. Sávou.

Prameny[editovat | editovat zdroj]

Veles - Chram Mazowiecki RKP (2009)

V ruských písemných pramenech je nejčastěji zmiňován jako Volos a to v rusko-byzantských smlouvách z let 907 a 971 a v Životě sv. Vladimíra, který informuje o svržení jeho kyjevského idolu stojícího v kupecké části města. Podle Života sv. Avraama Rostovského byl ctěn též v Rostovu a to Slovany i Finy, kde byl na místě jeho modly vystavěn klášter. Dále se o něm zmiňuje Slovo o pluku Igorově, která označuje pěvce Bojana vnukem Velesovým, pravost tohoto díla je však nevyřešenou otázkou.[3] Jeho jméno se objevuje také v českých pořekadlech zaznamenaných v 15. a 16. století jako označení čerta a ďábla. V jihoslovanském prostředí se jméno objevuje v toponymech jako makedonské město Veles, bosenské pohoří Veles a srbské Veles Brdo.

Působnost[editovat | editovat zdroj]

Veles je bohem podsvětí, chápaného jako příjemné a zelené pastviny obydlené dušemi mrtvých hlídajících božská stáda. Jako pánovi mrtvých mu byl zasvěcen zimní svátek Velja noc, slavnost konce roku doprovázená koledami. Jako bůh podsvětí byl i patronem magie a bohatství, možná i hudby. Byl také pánem stád, což opět souvisí s bohatstvím, a pastevectví, což vysvětluje jeho předpokládanou rivalitu s Perunem, bohem rolníků. Jistý význam i pro polní hospodaření však napovídá v Rusku dosud přetrvávající zvyk stříhání prvních klasů a jejich svazování do „Velesova vousu“, chránícího sklizeň před zlými duchy. Kromě toho je i bohem lesa či přímo Pánem zvířat. Uvažuje se i o souvislosti s kultem plodnosti.

Mýtus[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Slovanská mytologie#Základní mýtus.

Veles je v teorii základního mýtu ruských badatelů Ivanova a Toporova, která hovoří o souboji hromovládce a jeho plazího protivníka, protivníkem Peruna. Důvodem jejich nepřátelství má být krádež dobytka či lidí a nevěra Mokoš, Perunovy manželky, s Velesem. Mýtický souboj je některými badateli interpretován jako konflikt představitelů období vegetačního růstu a klidu nebo rolnického a pasteveckého kalendáře. Pro tvrzení že plazím protivníkem hromovládce je tento bůh však neexistují žádné důkazy, pravděpodobně je jím spíš démonický had Zmej. Konkurence mezi oběma zmiňovanými bohy je však přesto logická jako spor chtonického boha pastevců s nebeským bohem rolníků. Koncept jako božstva které se nedá označit za zlé či nepřátelské se zachoval se i v christianizované podobě kdy v některých lidových příbězích sv. Mikuláš zachraňuje chudého zemědělce a jeho dobytek před zuřivým a ničivým sv. Eliášem.

Veles může být také aktivním stvořitelem z kosmogonického mýtu o dvou demiurzích.

Podoba a atributy[editovat | editovat zdroj]

Veles je považován za rohatého boha, jeho atributem byly beraní a býčí rohy, a také chlupatého či vlasatého. Byl spojován také s vlnou, která kromě dobytka souvisela také s jeho magickým charakterem, výraz "přísti (černou) vlnu" byl používán ve smyslu čarodějných praktik. Ze zvířat mu byl zasvěcen medvěd, nejspíš pod vlivem ugrofinských kmenů. Spojen mohl být také se souhvězdím Plejád (rusky Volosyni). Velese jako správce stád namaloval také např. Jan Zrzavý.

Volos[editovat | editovat zdroj]

Velmi blízké jménu Velese je jméno Volos, tento bůh je zmiňován v rusko-byzantských smlouvách jako pán skotu a potažmo i majetku, který trestá křivopřísežníky „zezlátnutím“ nejspíš žloutenkou.[4] Objevuje se i v ruském folklóru jako ochránce skotu, lovu a pán lesa v podobě medvěda. Podle některých teorií se jedná o sv. Blažeje Slovany přijatého za boha, v tom případě by bylo jméno Volos formou jména Vlas a Veles nejspíš pouhým duchem. Této teorii však odporují archaické rysy tohoto božstva a další indicie. Dá se proto předpokládat že se jedná o totožná božstva.[5] V tom případě by bylo jméno Volos variantou jména Veles a snad i slovní hříčkou odkazující na chlupatost božstva, protože „volos“ znamená „vlas“.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Martin Pitro, Petr Vokáč: Bohové dávných Slovanů, ISV, Praha, 2002, (ISBN 80-85866-91-9), S. 46.
  2. TÉRA, Michal, Perun - bůh hromovládce, Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009, ISBN 978-80-86818-82-5, s. 97
  3. http://rodnavira.cz/bohove/veles/
  4. Martin Pitro, Petr Vokáč: Bohové dávných Slovanů, ISV, Praha, 2002, (ISBN 80-85866-91-9), S. 48.
  5. TÉRA, Michal, Perun - bůh hromovládce, Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009, ISBN 978-80-86818-82-5, s. 99

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MÁCHAL, Jan, Bájesloví slovanské, Votobia, Olomouc, 1995, ISBN 80-85866-91-9
  • NIEDERLE, Lubor, Rukověť slovanských starožitností, ČSAV, Praha 1953,
  • PITRO, Martin, VOKÁČ, Zdeněk, Bohové dávných Slovanů, ISV, Praha, 2002
  • TÉRA, Michal, Perun - bůh hromovládce : sonda do slovanského archaického náboženství, Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009, ISBN 978-80-86818-82-5
  • VÁŇA, Zdeněk, Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha 1990, ISBN 80-7038-187-6

Související články[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu