Roman Jakobson
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Roman Osipovič Jakobson, rusky Роман Осипович Якобсон (11. října 1896 Moskva – 18. července 1982 Boston), byl ruský lingvista, představitel strukturalismu a jeden z nejvýraznějších představitelů lingvistiky 20. století vůbec. Před 2. světovou válkou žil v Československu a podílel se na založení Pražského lingvistického kroužku. Po válce přednášel v USA.
Obsah |
[editovat] Život
Jakobson se narodil v zámožné židovské rodině a už v dětství objevil kouzlo jazyků. Jako student patřil k avantgardě a inspiroval se dílem švýcarského lingvisty Ferdinanda de Saussure, jednoho z otců strukturalismu. V protikladu k tehdy vládnoucí mladogramatické škole, která se věnovala historickému vývoji jazyka (diachronní perspektivě), zdůrazňoval Saussure sdělovací funkci jazyka a studium vzájemných vztahů mezi prvky jazyka, tedy synchronní perspektivu.
Roku 1920 se přestěhoval do Prahy jako člen sovětské diplomatické delegace, brzy však toto místo opustil a věnoval se akademické dráze. Jeho studie o českém verši udělaly velký dojem na české lingvisty, zejména Viléma Mathesia, René Wellka a Jana Mukařovského, kteří spolu s Jakobsonem a Trubeckým roku 1926 založili Pražský lingvistický kroužek. Od roku 1933 byl profesorem univerzity v Brně. Jakobson se věnoval fonologii, kde vypracoval teorii příznakovosti a teorii verše, a české kultuře vůbec. Na začátku války se přes Německo, Dánsko a Norsko dramaticky dostal do Švédska a nakonec do New Yorku, kde spolu s Claude Lévi-Straussem a J. Maritainem zakládal svobodnou francouzskou univerzitu při New School for Social Research.
Spřátelil se zde s americkými lingvisty a antropology, jako byl Franz Boas nebo Benjamin Lee Whorf, a významně ovlivnil zejména Lévi-Strausse. Od roku 1943 byl profesorem na Columbia University, od roku 1949 na Harvardově univerzitě a později přednášel lingvistiku také na sousedním Massachusetts Institute of Technology (MIT). V 60. letech se více zabýval strukturální poetikou, sémiotikou a obecnou lingvistikou, mimo jiné otázkami komunikace, dětské řeči a poruch řeči. Roku 1967 byl emeritován a přednášel jako host na mnoha různých univerzitách po celém světě.
[editovat] Teorie komunikace
Jakobson rozlišil šest složek komunikace, které jsou přítomny v každém jazykovém projevu:
- kontext (díky němuž můžeme něco sdělovat)
- vlastní sdělení (text)
- mluvčí
- adresát
- kanál
- kód
Na každou z těchto složek je navázána jedna z jazykových funkcí: referenční (kontext), poetická (sdělení), expresivní (mluvčí), konativní (adresát), fatická (komunikační kanál) a metalingvistická (kód). V textech různého druhu nicméně některé funkce převládají, například v poezii je to vlastní sdělení, v odborném jazyce kontext.
[editovat] Vliv a význam
Za svého pobytu v Praze i později se Jakobson intenzivně zabýval hlavně starší českou literaturou a spřátelil se s řadou lidí. I později psal doslovy ke knihám Milady Součkové nebo Jana Patočky, jemuž věnoval i vřelý nekrolog. Jakobsonovo dílo je dodnes živé v poetice i v obecné lingvistice a významně ovlivnilo například psychoanalýzu Jacques Lacana a filosofii Giorgio Agambena.
[editovat] Odkazy
 |
Související články obsahuje Portál Jazyk |
[editovat] Související články
[editovat] Externí odkazy
- (de)
- Jakobson a lingvistika
- Jakobsonova poetika – univerzita v Essenu
- Jakobson na univerzitě Erfurt
- [1]
[editovat] Literatura
- R. Jakobson, Cyrilometodějské studie. Praha 1996
- R. Jakobson, Dialogy. Praha: Český spisovatel 1993
- R. Jakobson, Formalistická škola a dnešní literární věda ruská. Praha: Academia 2005
- R. Jakobson, Lingvistická poetika (výber z diela). Bratislava: Tatran 1991
- R. Jakobson, Poetická funkce. Jinočany: H+H 1995
V tomto článku je použit překlad textu z článků Roman Jakobson na anglické Wikipedii a Roman Ossipowitsch Jakobson na německé Wikipedii.
