Svarog

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Svaroh. Možná hledáte: Svaroh (Šumava).
Svarog, Svaroh
symbol svarga/svaržice ?
bydliště nebe (Prav) ?
děti Dažbog/Svarožic ?

Svarog (praslovansky Svarogъ, též Svaroh) je nebeským bohem Slovanů, byl jedním z prvotních indoevropských bohů, kterého si Slované s nejvyšší pravděpodobností přinesli ze své prastaré domoviny. Podobně jako jiní indoevropští bohové nebe, byl i Svarog později považován za pasivního a zastíněn bohy mladší generace - zvláště pak bohem hromovládcem, jakým zřejmě byl Perun. Dosud nebyla doložena žádná Svarogova svatyně ani modla, jako prvotní bůh nebe zřejmě ani podobu mít nemusel. V reformovaném panteonu knížete Vladimíra v Kyjevě v 9. století se již Svarog nevyskytuje, nejvyšším bohem je zde právě Perun. Svarog pravděpodobně plnil funkci boha řemesel, především pak kovářství, ale také byl zřejmě dárcem a ustanovitelem prvních zákonů. Dnes bývá Svarog obecně považován za stvořitele světa (popřípadě slunce?), boha nebeského světla a ohně, který poté, co stvořil svět, odešel na nebesa a od té doby se již nestaral o pozemské záležitosti. Sluneční bůh (Dažbog/Svarožic) bývá zpravidla považován za jeho syna. Jako bůh řemesel a kovářství měl zřejmě vyzbrojit Peruna kovovými zbraněmi za účelem boje s nebeským drakem (Zmejem), který představitelem zla ve slovanské mytologii.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Původ jména je všeobecně shledáván jako indoevropský, není však jasné jestli je slovanský nebo indoíránský. První možnost jej vykládá z kořene svar a přípony -og, význam by pak byl „svárlivý oheň“. Jiný výklad chápe toto slovo jako „hněvající se oheň“ či „hněvající se bůh“.

Výklad z perštiny jej spojuje se slovy chvar „slunce, světlo nebes, záře, kruh světla“ a chvarnah „božský lesk“, ze sanskrtu se slovy svar „jas, lesk, světlo, nebe, slunce“, svarga „nebe“ a Svarai, přídomkem Indry.[1]

Výklad[editovat | editovat zdroj]

V souvislosti s mýtem o unaveném stvořiteli bývá pokládán za božstvo typu deus otiosus a je srovnáván s pra-indoevropským bohem jménem Djaus. Stejně jako on přestal nejspíše být objektem kultu, to ho přibližuje i Helmondem zmiňovanému nebeskému bohu: "Majíce různotvaré bytosti bohů, jimž pole, lesy, žaly i rozkoše přidělují, uznávají, že jeden bůh na nebesích ostatním vládne, a jsa velmi mocný, toliko o nebeské věci pečuje, ostatní pak bohové, majíce přiděleny jiné úkoly, poslouchají ho. Z krve jeho prý pošli, a každý z nich tím je vznešenější, čím bližší je onomu bohu bohů". To že byl znám i Polabským Slovanům napovídá i teonymum Svarožic. Dále ho lze srovnat s litevským bohem Telavelem, který vykoval slunce a usadil jej na oblohu.

Pokud je správná etymologie ze slova svarga je možné jej chápat i jako původce světla a přemožitele původní temnoty, který umožnil vládu bohů. V rámci trojfunkční teorie je solárním představitel první funkce, analogickým védskému Mitrovi či severskému Týrovi, v bylině o Iljovi Muromcovi mu odpovídá postava obra Svjatogora Kolyvanyče.[2]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

Hlavním pramenem o tomto bohu jsou poznámky k překladu kroniky Jana Malala, obsaženém v Ipaijevském letopisu, tj. třetí redakci Pověsti dávných let. Není jasné, zda poznámky vznikly v bulharském či ruském prostředí. Píše se v nich o mýtických dějinách Egypta a jména egyptských bohů jsou nahrazena řeckými a slovanskými.

Po smrti Héfaista, kterého také Svarogem nazývají, panoval Egypťanům syn jeho Slunce (Hélios), kterého nazývají také Dažbog...Slunce pak car, syn Svaroga, jenž je Dažbog, byl muž silný...nechtěl porušit zákon otce svého Svaroga...Jak říkal Homér o něm, že Dažbog obvinil Afroditu z cizoložství s Areem...Po smrti pak Dažboga, syna Svaroga, panoval Egypťánům Sosis.

Ustanovil ženám zákon vdávat se pouze za jednoho muže a být zdrženlivé vůči jiným mužům a ty, které by tento manželský svazek porušili přikázal potrestat. Proto byl nazván bohem Svarogem. Neboť předtím žily smilně s jakýmikoliv muži, kteří se jim líbili, a byly jako dobytek ve svém smilstvu. Když se dítě narodilo, které bylo ženě milé, řekla: „To je tvé dítě“; on pak uspořádal slavnost a uznal ho za své. Feosta (tj. Héfaistos) ale zrušil tento zákon a přikázal, aby jeden muž měl jednu a žena aby si směla vzít pouze jednoho muže; a kdo by ten zákon porušil, ten musel být vržen do ohnivé pece. Proto byl nazván Svarogem a byl uctíván Egypťany.

V čase vlády Feosta v Egyptě spadly kleště z nebe a začaly se kout zbraně, neboť se dříve bojovalo s kyji a kameny."[3]

Z tohoto textu lze usuzovat na strukturální podobnost mezi Svarogem a Héfaistem, na otcovství Dažboga a možná i na funkci ustanovitele monogamie.

Svarogovo jméno se objevuje na nádobách z bulharského města Veliko Tarnovo pocházejících z 12.-14. století. Jistou souvislost můžou mít i některá místní jména jako polská Swarawa, český Svarišov a další, existují však i jiné výklady.

Ve střípcích slovanské mytologie byla odhalena jistá důležitá postava nebeského kováře, která vyzbrojila Peruna kovovými zbraněmi. Do té doby byl Perun vyzbrojen pouze kamením, které házel z nebe v podobě blesků. Tento kovář byl s nejvyšší pravděpodobností právě Svarog. Díky novým zbraním od Svaroga mohl zřejmě Perun porazit nebeskou saň či draka (viz Zmej), tím zřejmě Svarog sehrál i ústřední roli v zachráně světa před zlem.

Příbuzní bohové a ekvivalenty[editovat | editovat zdroj]

  • Dievs - baltský bůh nebe má ke Svarogu pravděpodobně nejblíže, některé moderní mýty bývají odvozeny či vypůjčeny právě od tohoto boha, v jehož jménu nápadně zní jméno řeckého Dia.
  • Rod - slovanský bůh tvůrce, který se objevuje u východních Slovanů (Rusů), který je zaznamenán v pozdějších pramenech 11. či 12. století jako stvořitel lidí. Mohlo se tedy jednat o obdobu Svaroga, nebo přímo o jeho pozdější podobu. V písemných pramenech se objevuje vždy společně s Rožanicemi (sudičkami).
  • Tiwaz (Ziu) - germánský bůh nebe a severský bůh války (Týr), plnil u starých Germánů funkci nebeského boha války a práva, patrona sněmů. Byl též bohem přísah a sněmů. Podobně jako Svarog ustoupil bohům mladší generace, zejména pak Ódinovi a v severské mytologii dále plnil funkci pouze válečného boha.
  • Zeus - řecký bůh nebe, vládce bohů na Olympu, na rozdíl od jiných nebeských bohů plnil zároveň i funkci hromovládce. Jeho jméno shodující se jak se jménem baltského boha (Dievs), tak i germánského (Ziu), naznačuje společný indoevropský původ.
  • Jupiter - římský bůh nebe a blesku, římský protějšek řeckého Dia.
  • Héfaistos - řecký bůh ohně, řemesel a kovářství se shoduje se Svarogem na základě jeho řemeslné a kovářské funkce.
  • Svantovít a Rujevít? - v prostředí polabských Slovanů se Svarog ani žádný jemu podobný bůh nevyskytuje. Místo Peruna a jeho samotného se zde nacházejí jiní mocní bohové, respektive místní kmenové podoby, které by mohli Svaroga představovat, popřípadě Svarogovu funkci přebírat. Obecně se usuzuje, že Svarog či nějaký jiný jemu příbuzný nebeský bůh mohl být v tomto prostředí přítomen, konkrétně v hradišti Retra byl jako nejvyšší bůh uctíván Svarožic, ale také že Svarog mohl být ve své době již dávno zapomenutým bohem.

V keltském prostředí se koncept boha nebe jako nejvyššího vládce nevyskytuje, nejvyšší bohové jsou zde spíše spojováni s jiným světem, nejčastěji s podsvětím (irský Dagda, popřípadě galský Cernunnos). Podle citace z Caesarových Zápisků o válce galské (VI:18) měli všichni Galové odvozovat svůj původ od Dispatera, což je jméno římského boha podsvětí a v tomto případě (interpretatio romana) by sloužilo zástupně pro nějakého galského boha, avšak jedná se pouze o Caesarovu interpretaci.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha : ISV, 2002. ISBN 80-85866-91-9. S. 20.  
  2. TÉRA, Michal. Perun - bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 316-317.  
  3. PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha : ISV, 2002. ISBN 80-85866-91-9. S. 18-19.