Svarog

Na tento článek je přesměrováno heslo Svaroh. Možná hledáte: Svaroh (Šumava).

Svarog (praslovansky Svarogъ, též Svaroh) je slovanským bohem nebeského světla a ohně, který poté, co stvořil svět, odešel na nebesa a nestará se o pozemské záležitosti. Je také bohem kovářství a nejspíše dárcem zákonů. Bohové Dažbog a Svarožic bývají zpravidla považováni za jeho syny.

Etymologie

Původ jména je všeobecně shledáván jako indoevropský, není však jasné jestli je slovanský nebo indoíránský. První možnost jej vykládá z kořene svar a přípony -og, význam by pak byl „svárlivý oheň“. Jiný výklad chápe toto slovo jako „hněvající se oheň“ či „hněvající se bůh“.

Výklad z perštiny jej spojuje se slovy chvar „slunce, světlo nebes, záře, kruh světla“ a chvarnah „božský lesk“, ze sanskrtu se slovy svar „jas, lesk, světlo, nebe, slunce“, svarga „nebe“ a Svarai, přídomkem Indry.

Výklad

V souvislosti s mýtem o unaveném stvořiteli bývá pokládán za božstvo typu deus otiosus a je srovnáván s pra-indoevropským bohem jménem Djaus. Stejně jako on přestal nejspíše být objektem kultu, to ho přibližuje i Helmondem zmiňovanému nebeskému bohu: "Majíce různotvaré bytosti bohů, jimž pole, lesy, žaly i rozkoše přidělují, uznávají, že jeden bůh na nebesích ostatním vládne, a jsa velmi mocný, toliko o nebeské věci pečuje, ostatní pak bohové, majíce přiděleny jiné úkoly, poslouchají ho. Z krve jeho prý pošli, a každý z nich tím je vznešenější, čím bližší je onomu bohu bohů". To že byl znám i Polabským Slovanům napovídá i teonymum Svarožic. Dále ho lze srovnat s litevským bohem Telavelem, který vykoval slunce a usadil jej na oblohu.

Pokud je správná etymologie ze slova svarga je možné jej chápat i jako původce světla a přemožitele původní temnoty, který umožnil vládu bohů. V rámci trojfunkční teorie je solárním představitel první funkce, analogickým védskému Mitrovi či severskému Týrovi, v bylině o Iljovi Muromcovi mu odpovídá postava obra Svjatogora Kolyvanyče.

Prameny

Hlavním pramenem o tomto bohu jsou poznámky k překladu kroniky Jana Malala, obsaženém v Ipaijevském letopisu, tj. třetí redakci Pověsti dávných let. Není jasné, zda poznámky vznikly v bulharském či ruském prostředí. Píše se v nich o mýtických dějinách Egypta a jména egyptských bohů jsou nahrazena řeckými a slovanskými.

Po smrti Héfaista, kterého také Svarogem nazývají, panoval Egypťanům syn jeho Slunce (Hélios), kterého nazývají také Dažbog...Slunce pak car, syn Svaroga, jenž je Dažbog, byl muž silný...nechtěl porušit zákon otce svého Svaroga...Jak říkal Homér o něm, že Dažbog obvinil Afroditu z cizoložství s Areem...Po smrti pak Dažboga, syna Svaroga, panoval Egypťánům Sosis.

Ustanovil ženám zákon vdávat se pouze za jednoho muže a být zdrženlivé vůči jiným mužům a ty, které by tento manželský svazek porušili přikázal potrestat. Proto byl nazván bohem Svarogem. Neboť předtím žily smilně s jakýmikoliv muži, kteří se jim líbili, a byly jako dobytek ve svém smilstvu. Když se dítě narodilo, které bylo ženě milé, řekla: „To je tvé dítě“; on pak uspořádal slavnost a uznal ho za své. Feosta (tj. Héfaistos) ale zrušil tento zákon a přikázal, aby jeden muž měl jednu a žena aby si směla vzít pouze jednoho muže; a kdo by ten zákon porušil, ten musel být vržen do ohnivé pece. Proto byl nazván Svarogem a byl uctíván Egypťany.

V čase vlády Feosta v Egyptě spadly kleště z nebe a začaly se kout zbraně, neboť se dříve bojovalo s kyji a kameny."

Z tohoto textu lze usuzovat na strukturální podobnost mezi Svarogem a Héfaistem, na otcovství Dažboga a možná i na funkci ustanovitele monogamie.

Svarogovo jméno se objevuje na nádobách z bulharského města Veliko Tarnovo pocházejících z 12.-14. století. Jistou souvislost můžou mít i některá místní jména jako polská Swarawa, český Svarišov a další, existují však i jiné výklady.