Mokoš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mokoš na severuské výšivce

Mokoš je východoslovanská bohyně, jedno z božstev kterým podle Pověsti dávných let nechal kníže Vladimír v Kyjevě vztyčit modly. V písemným pramenech je po Perunovi nejčastěji zmiňovaným božstvem. Nejčastěji je označována jako Mokošъ, zřídka také Mokoš, Makoš, Mokša, Mokos, v polských kronikách též Makosz a Mokossa.[1] Mokoš je jediným známým ženským božstvem z východoslovanského okruhu, což je pro indoevropské panteony typické.[2] Jedná se o formu Matky země, ale i indoevropské trojfunkční bohyně, podobně jako védská Sarasvatí, perská Anáhitá, řecká Démétér, římská Juno nebo keltská Brigit.[2] Podle Dušana Třeštíka je mýtická česká kněžna Libuše též variantou této bohyně.[3]

V písemných pramenech je často zmiňována společně s vílami, což vedlo některé badatele, například Stanisława Urbańczyka k teorie že se jedná o bytost nižšího řádu, démona.[4] Podle jiných badatelů jako je Aleksander Brückner a Vatroslav Jagić se dokonce jedná o fikci středověkých autorů. V některých písemných pramenech figuruje Mokoš vedle řeckého výrazu μαλαχἰα (malachíia) „měkkost, sexuální ochablost, onanie“. Podle Lubora Niederleho tato skutečnost mohla znamenat že kult Mokoš byl spojen se odsuzovaným sexuálním chování jako je onanie nebo homosexualita, nebo s promiskuitním chováním, a její kult mohl vzniknout pod vlivem řecko-orientálních kultů Aštarté a Afrodité.[5]

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Jméno bohyně je vykládáno z praslovanského kořene *mok „vlhkost“, „vláha“. Sémantický okruh tohoto slova nezahrnuje pouze vláhu jako takovou, ale souvisí i s plodností, mateřstvím a sexualitou.[1] V důsledku toho je Mokoš chápána jako slovanská forma Matky země, v ruském folklóru nazývané mať syraja zemľa „matka vlhká zem“. Jejímu jméno odpovídá přízvisko perské bohyně Anáhity, která je nazývána také Aredví „vlhká“.

S vláhou etymologicky také souvisí předení, které symbolicky také souvisí s Mokoš, jak o tom svědčí zájem pozdějšího stejnojmenného ruského démona o tuto činnost.[6] Jako bohyni předení a tkaní vykládal Mokoš například Vittore Pisani.[4] Dále je spojována se sanskrtským výraz makhá „šlechetný, bohatý“ a mnohozančným meksha „osvobození, spása, smrt, šero, přítmí, rostlinná šťáva“.

Ženské božstvo[editovat | editovat zdroj]

Novodobý idol Mokoš na vrchu Mokošín

Ctěna byla hlavně ženami jak o tom svědčí dílo O trebokladeniji idolъskom, které uvádí: „...a k Mokoši se dosud tajně modlí, ženy modloslužebnice se vskrytu scházejí a to činí nejen chudí lidé, ale i ženy bohatých mužů...“[1] Úcta k Mokoš se v Rusku zachovala až do raného novověku, ještě v 16. století je v ruských penitenciálech uváděna otázka, která byla kladena ženám: „Modlila ses k vílám, k Rodu, k Roženicím, k Perunu, Chorsu a k Mokoši, pila a jedla jsi (jim na počest)...?“[1]

Mokoš mohla být ústřední postavou ženských slavností, později interpretovaných jako čarodějnické sabaty, podobně jako západoevropská Holda, Perchta či Herodiada.[2] Později byla úcta k ní přenesena nejspíše na svatou Paraskevu, zvanou též Petka, spojenou s pátkem, dnem zasvěceným velkým bohyním jako je Venuše nebo Freya. Odrazem dávných ženských kultů mohou být balkánské petkarky, extatické skupiny věštkyň.[6]

Folklór a vlastní jména[editovat | editovat zdroj]

Dodnes je v severoruském folklóru objevuje démonická postava stejného jména, která je pravděpodobně degradací této bohyně. Tato bytost kontroluje plnění ženských povinností a nepořádné a líné ženy trestá, podobně jako české Lucky o svátku sv. Lucie. Finům je znám démon Mokša, který je pravděpodobně také degradací tohoto božstva,[2] ačkoliv podle některých badatelů, například J. V. Aničkova, je naopak Mokoš božstvo převzaté z finského prostředí.[7] Ve slovinském folklóru se vyskytuje postava čarodějnice jménem Mokoška.

Mimo východoslovanském prostředí se Mokoš ozývá jen ve vlastních jménech. Jedná se především o toponyma, polské Mokszany, Mokszy Błoto, Mąkoszyn, Mokuszów, polabské Muuks/Mukus, lužické Mokočice, český Mokošin vrch, Mokošín, Mokošny, Makušín a ruské Mokoševo boloto.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  1. a b c d TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pabel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 127.  
  2. a b c d TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pabel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 128.  
  3. TŘEŠTÍK, Dušan. Mýty kmene Čechů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2003. Třeštík se odvolává na práci J. Puhvel: Srovnávací mythologie. ISBN 80-7106-646-X.  
  4. a b PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha : ISV, 2002. ISBN 80-85866-91-9. S. 74.  
  5. NIEDERLE, Lubor. Slovanské starožitnosti. Praha : Bursík & Kohout, 1916. Díl II., svazek I.. S. 123.  
  6. a b c TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pabel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 130.  
  7. NIEDERLE, Lubor. Slovanské starožitnosti. Praha : Bursík & Kohout, 1916. Díl II., svazek I.. S. 127.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Zdeněk Váňa, Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha 1990
  • Martin Pitro, Zdeněk Vokáč, Bohové dávných Slovanů, ISV, Praha, 2002