Čarodějnický sabat

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Slet čarodějnic s ďáblem na trůnu
Tento článek pojednává o shromáždění čarodějnic. Možná hledáte: Šabat, židovský den odpočinku nebo Sabat (wicca), svátek náboženství wicca.

Čarodějnický sabat, čarodějný sabat, černý sabat, nepřesně Valpuržina noc, případně v příslušném kontextu krátce jen sabat je tradované označení nočního orgiastického shromáždění čarodějnic vedených Ďáblem. O čarodějných sabatech se mluví zejména v souvislosti s pronásledováním čarodějnic, k němuž docházelo v Evropě především v 15.-18. století.

Původ slova[editovat | editovat zdroj]

Výraz sabat se odvozuje z latinské podoby hebrejského šabat (שַׁבָּת, odpočinek).[1] Z výrazu pro židovský svátek se ve středověké Evropě stal výraz pro nekřesťanské (tedy též tendenčně nepřátelské) svátky obecně, a byl přenesen též na údajné svátky čarodějnic. Novodobě se objevují též jiné návrhy původu slova, například odvození z orgiastických sabazií, svátků thráckého boha Sabazia, který byl posléze Řeky ztotožněn s Dionýsem.[2][3]

Průběh sabatu[editovat | editovat zdroj]

Podle popisů pronásledovatelů čarodějnic byl sabat tajným shromážděním za noci, nejlépe za úplňku. Hlavní nocí čarodějnic byla ve Střední Evropě Valpuržina noc (též filipojakubská noc, původně keltský svátek Beltaine), noc ze 30. dubna na 1. května. Jiným možným datem byly Dušičky nebo předvečer svátku všech svatých (30 října nebo 2. listopadu, původně keltský svátek Samhain), svátek sv. Jana Křtitele (letní slunovrat, slavený Kelty i Slovany), případně, zvláště v Anglii a ve Skotsku, Dožínky (the Lammas, původně keltský a anglosaský svátek úrody), slavené většinou 1. srpna. Jedná se vždy o významné svátky předkřesťanských náboženství Evropy. Sabaty se konaly na horách, skalách nebo jiných pustých místech (např. v Českých zemích Petrovy kameny, v Německu hora Brocken v pohoří Harz, v Polsku hora Śleza u Wroclawi nebo Babia Góra v polských Beskydech). Čarodějnice se tam obvykle dopravovaly na koštěti nebo jiném předmětu (vidle, lavice), namazaném kouzelnou mastí. Podle některých představ létaly nahé. Např. ve Skotsku a ve Švédsku se věřilo, že čarodějnice létají na sabat na kozlu, na svini nebo na hřbetě pomocného démona, který jim saje z čarodějného znaménka za své služby krev. Pomocník mohl měnit své podoby – např. v kozla, ve vlka, v černého kocoura či mouchu, aby se za čarodějnicí dostal všude. Sabatu předsedal Ďábel, který tam hostoval v podobě kozla nebo polokozla-poločlověka, jemuž mezi rohy hořel modrý plamének. Od čarodějnic se Ďábel nechal oslovovat jako "Mistr Leonhard" nebo "pan Urián" (Německo, Švýcarsko). Ojedniěle se v inkvizičních výsleších objevuje představa Ďábla v podobě osla nebo člověka s ptačími znaky. Čarodějnice k trůnícími Ďáblovi přislupovaly po řadě, aby ho seznámily se svou činností, dostaly od něho další příkazy, resp. představily novou budoucí členku a provedly na ní vstupní rituál. Při tomto rituálu "novicka" obcovala s Ďáblem, který jí pak svým rohem nebo drápem na těle učinil čarodějné znaménko - signum diabolicum. Při pronásledování čarodějnic inkvizitoři hledali na těle podezřelých osob podobná znaménka, která byla údajně necitelná vůči bolesti. Při sabatu čarodějnice hodovaly (jídlo muselo být připravené bez soli), vařily v kotlích lektvary a čarodějné masti, potřebné pro létání, zpívaly a tancovaly (někdy i nahé), skákaly do ohně či přes něj, rituálně obětovaly (zvířata, např. kohouty, ale i nemluvňata), prováděly rouhavé úkony (plivání na hostie, propichování hostií špendlíky, šlapání na kříž) a oddávaly se smilstvu, často incestnímu (krvesmilstvu). Některých sabatů se totiž účastnili i muži a děti, které tam pásly stáda ropuch, určených k přípravě jídla a lektvarů.

Sabat v historii[editovat | editovat zdroj]

První náznaky sabatu (i když tento pojem ještě nebyl použit) se objevují v 11. stol. v díle biskupa Burcharda z Wormsu, který popisoval putování čarodějnic na setkání s démony, jemuž však nebyly fyzicky přítomny. Ve 13. stol. popsal kacířské seance čarodějnic v německém pohoří Harz inkvizitor Konrád z Marburgu a v polovině 14. stol. se poprvé objevuje termín sabat, a to ve francouzském prostředí. Sabat v "klasické" podobě je znám až z 15. století, kdy je líčen v kázáních svatého Bernardina ze Sieny kolem roku 1430, a poté důkladně popsán ve spise Malleus maleficarum. Dalším pramenem jsou výpovědi obžalovaných z konkrétních čarodějnických procesů, zejména v průběhu 16.-17. století.

Psychologický výklad[editovat | editovat zdroj]

Pokud čarodějné sabaty vůbec někdy existovaly a nebyly jen výmyslem inkvizitorů a jejich mučených obětí, pravděpodobně se jich účastnily skupiny náboženských negativistů a pomatenců, případně sektářů či pohanů, přežívajících na okraji majoritní křesťanské společnosti. Někteří vědci, např. Carlo Ginzburg, se domnívají, že tento popis sabatu vychází z pohanských keltských rituálů, jimiž byl uctíván rohatý bůh Cernunnos, případně ze starých slovanských, dáckých či maďarských obřadů, vycházejících snad i se šamanismu. Tento výklad je však velmi diskutabilní, neboť první popisy sabatu pocházejí až ze 13. a 14. století, kdy už byla celá Evropa s výjimkou části Pobaltí christianizována. Už kolem roku 1000 se ve spisech středověkého biskupa Burcharda z Wormsu (965-1025) uvádí, že přítomnost čarodějnic na setkání není fyzická, že na něj odlétá pouze duše čarodějnice. Je tedy možné, že některé osoby skutečně mohly mít pocit, že letí na koštěti a poté se účastní sabatu — pokud se čarodějnice pomazala mastí z durmanu a blínu (atropin) nebo afrodisiakální mastí, mohla mít halucinaci létání a sexuálních prožitků.[3] Mast se aplikovala na sliznice včetně pohlavních orgánů. a to tak, že se nejprve nanesla na nějaký předmět a poté vmasírovala do sliznice.Chybná citace Chybí ukončovací </ref> k tagu <ref> Tímto předmětem mohla být i násada koštěte, na kterém přitom nahá žena obkročmo seděla.

Čarodějný sabat v moderní době[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Sabat (wicca) a Pálení čarodějnic.

Náboženství wicca a některá další pohanských náboženství užívají výraz sabat pro označení osmi svátků v průběhu roku.

Filipojakubská noc je dnes v Česku spojena se zvykem pálení čarodějnic. Podobně jako při čarodějném sabatu se i během této slavnosti rozdělává mohutný oheň, v němž se však spálí figura čarodějnice, která spíše upomíná na upalování čarodějnic jako rozsudek inkvizičního procesu. Zvyk pravděpodobně souvisí se symbolikou ohně jako ochranného prvku před čarodějnicemi a zlými duchy. V některých krajích (např na Horácku) bylo zvykem vyhazovat do výšky zapálená proutěná košťata, napuštěná smůlou, při čemž se volalo "Čarodějnice letí!" Popel z hranice i z košťat měl údajně magicou moc zvýšit plodnost polí nebo i léčit některé choroby. Někdy přes dohořívající hranici skálai mladílidé nebo se přes popel honil dobytek, aby byl zdravý a chráněPodobné zvyky jsou známé i z jiných evropských zemí, včetně Irska, Skotska, Francie, Švýcarska, Německa, Polska a Slovenska. Je pravděpodobné, že tento svátek vychází z keltské slavnosti Beltaine, slavené v tomtéž datu a obdobným způsobem.

Čarodějný sabat v umění a literatuře[editovat | editovat zdroj]

Sabat čarodějnic, Goya, 1797, Museo Lázaro Galdiano, Madrid

Čarodějnický sabat se stal inspirací mnoha uměleckých a literárních děl, V umění se sabat nebo podobné motivy vyskytují např. na obrazech Lucase Cranacha staršího, Hieronyma Bosche a zejména, v mnoha obměnách, u Francisca Goyi. Z českých výtvarníků jej zobrazili např. Josef Váchal a Antonín Panuška. V klasické literatuře najdeme popisy sabatu (Valpuržiny noci) např. v Goethově Faustovi nebo Gogolových Večerech na samotě u Dikaňky, ale také v mnoha románech a povídkách, např. v Kladivu na čarodějnice Václava Kaplického, povídkách Gustava Meyrinka nebo, značně ironicky ztvárněný, v Narrenturmu Andrzeje Sapkowského. Z vážné hudby zpravoal motiv sabatu např. Modest Musorgsikj ve skladbě Noc na Lysé hoře.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Breuers, Dieter: Ve jménu Ďábla. Praha: Brána, 2008.
  • Ginzburg, Carlo: Noční příběh. Praha: Argo, 2003.
  • Vondráček, Vladimír: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava: Columbus, 1993.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HOLUB, Josef; LYER, Stanislav. Stručný etymologický slovník jazyka českého. Praha : SPN, 1978. S. 429, 444–445.  
  2. STEJSKAL, Martin. Labyrintem tajemna. Praha : Paseka, 1991. S. 51.  
  3. a b VONDRÁČEK, Vladimír. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava : Columbus, 1993. S. 159–161.