Čarodějnictví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Čarodějnice)
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Čaroděj. Další významy jsou uvedeny v článku Čaroděj (rozcestník).
Na tento článek je přesměrováno heslo Čarodějnice. Další významy jsou uvedeny v článku Čarodějnice (rozcestník).
Dobové zobrazení čarodějnice, 1451.

Čarodějnictví neboli čarodějství je označení pro nadpřirozené působení známé v mnoha světových kulturách, který však nemá žádnou obecně přijímanou definici. Může být chápáno jako součást magie, jindy je od ní oddělováno, jako méně intelektuální a více intuitivní. Ve většině kultur je spojováno především s ženami a také s působením zla pomocí magie. To vedlo k pronásledování skutečných či domnělých praktikantů čarodějnictví, především v raně novověké Evropě, objevuje se však dodnes, především v zemích subsaharské Afriky.

K nejčastějším schopnostem přisuzovaným čarodějnicím patří záškodná magie jako jsou kletby nebo uhranutí, milostná magie, věštění – především nekromantie. Praktikantka čarodějnictví se nazývá čarodějnice nebo s menší negativní konotací čarodějka, praktikant se nazývá čaroděj či čarodějník.

Čaroděj (také kouzelník či černokněžník) je osoba (mužského pohlaví) praktikující čarodějnictví. Osoba ženského pohlaví se podle okolností může nazývat čarodějka nebo čarodějnice - druhé označení bývá obvykle chápáno pejorativně[zdroj?] nebo jako označení osoby zlé.[zdroj?] Odpovídající označení zlého čaroděje je černokněžník.[zdroj?] Mág může být synonymem čaroděje nebo označení specializace.[zdroj?] Další specializací je nekromant (pod vlivem angličtiny někdy označovaný též jako nekromancer), zabývající se magií smrti (obvykle je to považováno za černou magii) - tedy oživování mrtvých apod. Kouzelník (kouzelnice) – kromě dnešního chápání jakožto kabaretního baviče také spíše méně zkušený čaroděj. Arcimág - vyšší stupeň mága obvykle zající více druhů magie. Druid - v některých dílech se k reálnému historickému výkladu druida připisují ještě jiné magické schopnosti.

Formy[editovat | editovat zdroj]

Jako čarodějnictví se označuje několik fenoménů, a to především následující:

  1. Prvním je nadpřirozené působení neštěstí, víra v něj má podle antropologů vysvětlit lidské neštěstí a regulovat konflikty v komunitě.[1] Toto pojetí čarodějnictví je hlavním důvodem proč byly a jsou čarodějnice pronásledovány.
  2. Do druhé skupiny lze zařadit praktikanty specifických druhů magie jako byly thessálské čarodějnice v antickém Řecku nebo severské čarodějnice praktikující seidr. Jistou podobnost vykazují i extatické kulty jako byly italští benandanti obvinění na přelomu 16. a 17. století inkvizicí z čarodějnictví.
  3. Pojem čarodějnictví se vyskytuje také v evropské lidové kultuře a v několika formách. Někdy je jako čarodějnictví označována například lidová magie, jejíž praktikanti bývají tradičně nazýváni mudrci a vědmy, v angličtině jako cunning folk („mazaní lidé“) nebo wise men/women („moudří muži/ženy").[2] Dále existují čarodějnice mýtické, v slovanském prostředí je typickou představitelkou ježibaba.
  4. Posledním typem je moderní čarodějnictví jako je kult Wicca, které vychází z pohanských náboženství, esoterismu a lidové magie. Samo se chápe jako náboženství kladoucí důraz na praktikování magie.

Podle regionu[editovat | editovat zdroj]

Evropa[editovat | editovat zdroj]

Antika[editovat | editovat zdroj]

Čarodějnice Médeia
Související informace naleznete také v článku Antické čarodějnictví.

V antickém Řecku existoval na čarodějnice ambivalentní pohled, byly jim přisuzovány zlé úmysly, sexuální nenasytnost a ohrožování společenského řadu, někdy však byly považovány za krásné, mocné a laskavé. Magie provozovaná lidovými vrstvami byla nazývána goetia a patřili do ní praktiky tradičně spojované s čarodějnictvím jako jsou kletby nebo milostná kouzla. Už v starém Řecku existovalo do jisté míry pronásledování čarodějnic, například v Athénách byla v 5. stol. př. n. l. upálena žena za praktikování nekromantie. Nejslavnějšími řeckými čarodějnicemi byly thesálské čarodějnice uctívající bohyni Hekaté, o kterých se tradovalo, že dokáží z nebe stáhnout měsíc. V řeckých mýtech vystupují mocné čarodějky jako Kirké nebo kolchidská princezna Médeia.

Výrazně negativní názor na čarodějnictví, respektive na záškodnou a neoficiální magii, měli Římané. Už v roce 450 př. n. l. byl vydán zákon proti venefica, škodlivé magii, a na začátku 2. století př. n. l. byli v Římě praktikanti magie dokonce hromadně pronásledováni. Ve 2. stol. n. l. byl z čarodějnictví obžalován slavný římský spisovatel a filozof Lucius Apuleius, před soudním tribunálem se však dokázal obhájit. Za vlády císaře Diokleciána na přelomu 3. a 4. stol. n. l. byl v římě za čarodějnictví ustanoven trest smrti upálením. Tato opatření byla způsobena strachem elit z magie, neměla však žádný náboženský základ.[3]

Severní Evropa[editovat | editovat zdroj]

Vikingům byla známa magie zvaná seidr, praktikovaná především ženami a v noci. Její praktikantky se nazývaly valy či völvy a mýty a pověsti o nich mluví ve většině případů příznivě. Věřilo se, že v noci sedlají zvířata, například vlky a medvědy, či dřevěné hole a jezdí na nich na svá setkání. Se seidrem byla spojována především bohyně Freya, která s ním seznámila ostatní bohy.

U Slovanů byl praktikant záškodné magie nazýván koldun, v případě ženy kolduňa, zatímco ostatní uživatelé magie byly nazýváni vedun, vědma a mnoha dalšími výrazy. V roce 1071, ještě v pohanské době, byly v Rostově dvěma kouzelníky z neúrody obviněny čarodějnice a jejich činnost nakonec vedla k úmrtí mnoha žen.[4]

Jak bylo chápáno čarodějnictví u Keltů, není známo, Tacitus ovšem popisuje ženy v dlouhých černých řízách s pochodněmi v ruce, které společně s druidskými hudebníky povzbuzovaly keltské válečníky. Zda šlo o druidky či někoho jiného, není jasné.

Křesťanská Evropa[editovat | editovat zdroj]

Čarodějnice ze Salemu
Související informace naleznete také v článku Evropské čarodějnictví.
Související informace naleznete také v článku Čarodějnické procesy.

V počátcích křesťanské éry bylo čarodějnictví chápáno jako praktikování kouzel, věštění, často za pomoci démona. Prvním známým případem odsouzení a popravy pro čerodějnictví v křesťanském období je případ Priscilliana, biskupa z Ávily, který byl roku 385 uškrcen na příkaz vzdorocísaře Magna Maxima poté, co jej udali galští biskupové. Spolu s ní bylo zabito i šest dalších hispánských kněží, jejichž názory se blížily gnosticismu. Charakteristické je, že církevní autority včetně papeže Siricia a biskupů Martina z Tours a Ambrože z Milána proti popravě protestovaly. Představcy o smlouvě s Ďáblem se objevily až v 10. století ve spisu Canon Episcopi a až do 12. století byly v literatuře čarodějnice běžně nazývány bonae feminae („dobré ženy").[5] V počátcích křesťanství byla víra v čarodějnictví považována za pohanskou pověru.[6] Zážitky čarodějnic byly považovány podle oficiálního učení za halucinace a přestože v 9. století už byly v některých zemích zavedeny zákony trestající čarodějnictví smrtí, nedošlo k žádnému rozsáhlému pronásledování.

V 11. stol. psal biskup Burchard z Wormsu o 'zenách, které uctívají bohyni Dianu a opouštějí své tělo, aby mohly letět na noční setkání, kde však nejsou fyzicky přítomny. To je první představa o sletu čarodějnic. V polovině 13. stol pronásledoval kacíře i čaroděje v německých zemích mnich Konrád z Marburgu, jednalo se však spíš o exces, který skončil Konrádovou smrtí. Roku 1231 ustanovil císař Fridrich II. Sicilský za čarodějnictví trest smrti upálením. Ve 14. se pak ve Francii začalo pro noční slety používat slovo sabat. Začalo se věřit, že čarodějnice jsou na sabatu fyzicky přítomny a obcují tam s Ďáblem.[7] Obraz, který se o nich objevil, byl velmi podobný představě o kacířích a v 15. století začalo být čarodějnictví považováno za herezi, např. v kázáních mnicha Bernardina ze Sieny. Soustavné pronásledování čarodějnic začalo ve Francii a severní itálii kolem roku 1340, zesílilo na sklonku 15. století. Roku 1484 vydal papež Inocenc VIII. bulu Sumus desidernatis, čímž pronásledováním čarodějnic pověřil Svatou inkvizici. Návodem k rozpoznávání, pronásledování a trestání 'carodějnic se záhy stal spis Malleus maleficarum z pera fanatického inkvizitora Heinricha Institoria. Pronásledování vyvrcholilo na přelomu 16. a 17. století, kdy byl popraven největší počet obětí zejména v německých zemích, Švýcarsku a Skotsku. Jeden z nejkrutějších procesů nastal na počátku 17. stol. v německém Bambergu, popraveno bylo více než 300 lidí včetně dětí. V tomto období se pronásledování čarodějnic rozřířilo i do amerických kolonií. Neblaze proslulé jsou zvláště procesy ve městě Salemu. Konec procesů nastal v průběhu 18. století. Poslední obětí čarodějnických procesů v Evropě byla švýcarská služka Anna Göldi popravená roku 1782. Odhady počtu obětí se pohybují mezi 40 000 a 100 000, údaj devět miliónů tradovaný na konci 19. století je naprosto nepodložený.[8] Některých oblastí se pronásledování dotklo velice mírně či dokonce vůbec, příkladem jsou území obývaná vyznavači pravoslaví, ale také Polskolitevský stát, Uhry nebo Španělsko.

Příčina tohoto rozsáhlého pronásledování není zcela jasná, mezi možné vlivy patří například napětí mezi katolíky a protestanty, renesanční zájem o magii, který mohl oživit víru v čarodějnictví, války, neúroda a očekávání příchodu Antikrista.[9] Na počátku 18. století však převládl skeptický pohled a popravy postupně opadly, vliv na to mohly mít obavy elit o vlastní bezpečí a společenský řád a také nástup osvícenství.

V 19. století se opět začala svobodně praktikovat lidová magie spojovaná s čarodějnictvím, která ve 20. století ovlivnila vznik Wiccy a novopohanství. Dobové zákony postihovaly pouze šarlatánství, většinou po obvinění nespokojeným klientem, a přestože sporadicky stále docházelo k lynčování, tak takové jednání stát trestal.

Teorie o původu[editovat | editovat zdroj]

Okolo původu fenoménu čarodějnictví středověké Evropy se rozpoutala během 20. století rozsáhlá odborná diskuse. Byly vyvolány především britskou antropoložkou Margaret Murray, která ve své knize The Witch-Cult in Western Europe (Čarodějnický kult v západní Evropě) z roku 1921 přišla s teorií, že středověké čarodějnice přímo navazovaly na pohanství a dokonce na neolitický kult plodnosti. Přestože její teze byly všeobecně odmítnuty, měly velký vliv na vznik kultu Wicca. V roce 1966 však italský historik Carlo Ginzburg prokázal existenci kultu plodnosti jménem Benandanti, s kterým byl na přelomu 16. a 17. století inkviziční proces. Od té byla dokázána existence dalších podobných kultů a kořeny evropské čarodějnické praxe a jejího obrazu jsou hledány v šamanismu.[10]

Asie[editovat | editovat zdroj]

Starověký Přední východ a Indie[editovat | editovat zdroj]

Starověké prameny o čarodějnictví na Předním východě se týkají především Mezopotámie. V této oblasti existovalo v opozici vůči oficiální kněžské magii, Chammurapiho zákoník trestal záškodná kouzla trestem smrti a objevuje se v něm i zkouška vodou.[11] Čarodějnická praxe byla tvořena především magií slov a manipulací s figurkami či panenkami a čarodějnicím byla přisuzována schopnost neviditelnosti, procházení zdí, narušování kosmického řádu a přivození nemoci, neplodnosti či rituální nečistoty. S čarodějnicemi je často spojován noční démon Lilitu.

Čarodějnictví bylo nazýváno kašapu „otrávení“, kašu „svázání“ a množstvím výrazům související se slinami a jejich použitím k záškodné magii. Čaroděj byl nazýván rakhu „ten, kdo používá slin“, a v sumerštině gal-ukh-zu „člověk, který to umí se slinou“ a ugh-dugga „ten, který mumlá při plivání“, čarodějnice kadištu, ištaritu nebo ba´arum ša muši „noční lovkyně“.

U Chetitů musela být praktikantem čarodějnictví žena, která nenáleží k oficiálnímu kněžstvu, ale byla znalá lidových praktik. Označovala se ideogramem shugi „stará“.

Ve starověké Indii bylo čarodějnictví velmi rozšířeno. Zmiˇbují se o něm i náboženské sbírky. Atharvavéda, čtvrtá védská sbírka, obsahuje mnoho zaklínadel, používaných proti chorobám, k ochraně polí, milostným kouzlům nebo zničení nepřátel. Staroindické zákoníky či politický spis Arthašástra uvádějí, že se čarodějných praktik používalo ke špionáži nebo tajnému osvobozování vězňů. Učebnice erotiky Kámasútra obsahuje návody k provádění milostné magie.

V Indii se rozlišovaly magické a mystické schopnosti siddhi dosažené "čistými" prostředky, především pomocí jógových cvičení a askeze, od zlovolného čarodjěnictví, spojeného s démony a konaného obvykle v noci na žárovištích, kde se spalovali mrtví, často za pomoci lidských ostatků.

Dochoval se rovněž návod, jak může čaroděj dosáhnout stavu vidjádhárů, nadpozemksých bytostí, nadaných znalostí budoucnosti, dlouhověkostí a schopností létat. Je třeba navázat styk s vidjádhárskou ženou, a pokud počne, vyjmout z ní plod a ten sníst.

Čarodějnictví bylo v Indii pronásledováno. Trestem bylo vyhnanství, pokud by pomocí kouzel spáchán jiný zločin, tak smrt nebo vysoké finanční kompenzace. Zákoníky uvádějí, že muž, který použije magii na vůči své ženě či snoubence, nemá být trestán.

Judaismus[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Čarodějnictví a věštění v Bibli.

V judaismu byl stejně jako v Mezopotámii směšován pojem čarodějnictví a černé magie.[12] Patří do něj praktiky nekromantů nazývaných slovem šoel ´ov „ten, kdo zpovídá přízrak“ a doreš el ha-metim „ten, kdo zpovídá mrtvé“, z nichž nejznámější je čarodějnice z Endoru. Další formou bylo kášaf, jež souvisí s skrytem či temnotou. Jeho praktikant se nazýval mekhashshef, a měl být vyloučený ze života společenství a praktikantka mekashshefah, které náleží trest smrti. Židům bylo známé také uhranutí quiah („závist“, „žárlivost“) a zlé oko ´ajin ra´ah. Čarodějové byly jinak nazýváni n´hašim „hadi“. Ve Starém zákoně lze nalézt několik přímých a jednoznačných zákazů čarodějnictví.[13]

Východní Asie[editovat | editovat zdroj]

V Číně existovali čarodějnice i čarodějové zvaní wu, známí už z nejstarších historických textů.[14] Z období pozdní dynastie Čou existují záznamy o odstupu státních kněží vůči čarodějům. Wu vypuzovali zlo a choroby z obydlí a provozovali své řemeslo ve stavu transu a jejich ústy mohli mluvit mrtví, posedlí byly nazýváni ling-pao. V Korei jsou čarodějkami vždy ženy nazývané mudang, často od narození slepé. Jejich praxe je spojená s extatickým tancem a má blízko k sibiřskému šamanismu. V Jižní Korei existují dodnes praktikující mudang, patří ale k nejnižším sociálním vrstvám.

Moderní čarodějnictví[editovat | editovat zdroj]

Pentagram, jeden ze symbolů Wiccy

V současnosti se k čarodějnictví hlásí především vyznavači kultu Wicca a jiných novopohanských náboženství. Je také praktikováno i bez náboženského obsahu, především ve spojení s věštěním a bylinkářstvím. Má blízko zmíněnému novopohanství, ale také k neošamanismu a New Age.

Wicca je náboženství, které založil v polovině 20. století Gerald Gardner jako mysterijní tradici uctívající Bohyni a Boha, inspirovanou pohanstvím, lidovým čarodějnictvím i klasickým okultismem. Později z ní vzešli další tradice z nichž k nejznámějším patří Saská Wicca, Dianická Wicca nebo Reclaiming. K ostatním významným čarodějnickým tradicím patří italská Stregheria a Feri, orientovaná na extatické zkušenosti a sexuální mystiku.

Populární kultura[editovat | editovat zdroj]

Čarodějnictví se kromě mýtů, pověstí a pohádek objevuje i v současné populární kultuře, především v fantasy a horroru, příkladem může být film Čarodějky z Eastwicku nebo knihy jako Čaroděj ze země Oz či Čarodějky na cestách. Mnoho děl je také inspirováno čarodějnickým procesy jako filmy Čarodějky ze Salemu nebo Kladivo na čarodějnice, moderní čarodějnictví se zas odráží v seriálech Buffy, přemožitelka upírů nebo Čarodějky.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. M. NOLA, Alfonso, Ďábel a podoby zla v historii lidstva, Volvox Globator, Praha, 1998, ISBN 80-7207-114-9, s. 234
  2. STREERER, Michael, Čarodějnictví : Tajné dějiny, Mladá fronta, 2008, ISBN 978-80-204-1650-6, s.7
  3. STREERER, Michael, Čarodějnictví : Tajné dějiny, Mladá fronta, 2008, ISBN 978-80-204-1650-6, s.50
  4. WARNEROVÁ, Elizabeth, Ruské mýty, Levné knihy KMa, Praha 2006, ISBN 80-7309-359-6, s. 59
  5. M. NOLA, Alfonso, Ďábel a podoby zla v historii lidstva, Volvox Globator, Praha, 1998, ISBN 80-7207-114-9, s.265
  6. STREERER, Michael, Čarodějnictví : Tajné dějiny, Mladá fronta, 2008, ISBN 978-80-204-1650-6, s. 78
  7. STREERER, Michael, Čarodějnictví : Tajné dějiny, Mladá fronta, 2008, ISBN 978-80-204-1650-6, s.69
  8. STREERER, Michael, Čarodějnictví : Tajné dějiny, Mladá fronta, 2008, ISBN 978-80-204-1650-6, s.84
  9. STREERER, Michael, Čarodějnictví : Tajné dějiny, Mladá fronta, 2008, ISBN 978-80-204-1650-6, s.100-102
  10. M. NOLA, Alfonso, Ďábel a podoby zla v historii lidstva, Volvox Globator, Praha, 1998, ISBN 80-7207-114-9, s. 270
  11. M. NOLA, Alfonso, Ďábel a podoby zla v historii lidstva, Volvox Globator, Praha, 1998, ISBN 80-7207-114-9, s. 137
  12. M. NOLA, Alfonso, Ďábel a podoby zla v historii lidstva, Volvox Globator, Praha, 1998, ISBN 80-7207-114-9, s.163
  13. Lv 19,31; Lv 20, 6 - 20, 7; Dt 18, 10 - 18, 12; Iz 8, 19
  14. M. NOLA, Alfonso, Ďábel a podoby zla v historii lidstva, Volvox Globator, Praha, 1998, ISBN 80-7207-114-9, s.127

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DINZELBACHER, Peter. Světice, nebo čarodějky? : osudy "jiných" žen ve středověku a novověku. Praha : Vyšehrad, 2003. 283 s. ISBN 80-7021-650-6.  
  • GARDNER, Gerald B., Moderní čarodějnictví, GRADA Publishing, 2009, ISBN 978-80-247-3218-3
  • KOBRLOVÁ, Zuzana. Čarodějnictví - iluze, za niž se platilo životem. Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2011, 22(9-10), s. 194-203. ISSN 1210-6097
  • M. NOLA, Alfonso, Ďábel a podoby zla v historii lidstva, Volvox Globator, Praha, 1998, ISBN 80-7207-114-9
  • STREERER, Michael, Čarodějnictví : Tajné dějiny, Mladá fronta, 2008, ISBN 978-80-204-1650-6
  • STEJSKAL, Martin, Labyrintem míst klatých, Eminent, Praha 2011

Související články[editovat | editovat zdroj]