Upálení na hranici

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Upalování templářů v roce 1314

Upálení na hranici je forma trestu smrti, používaná k trestání nejtěžších zločinů. Touto formou byly trestány zejména velmi závažné náboženské prohřešky (kacířství, čarodějnictví) či závažné prohřešky proti tehdejší představě mravnosti (incest, sodomie), žhářství a také, zejména v novověké Evropě, travičství, které bylo chápáno jako těžší zločin než vražda.

Průběh popravy[editovat | editovat zdroj]

V případě upálení na hranici dřeva existují tři způsoby upálení. První, pokládaný za o něco efektnější, byl užíván zejména ve Španělsku, Německu, i v českých zemích, a spočíval v tom, že odsouzenec byl připoután ke kůlu a kolem něj byly přibližně do výše kolen naskládány otepi a polena, která se později zapálila. Druhý byl užíván spíše v Anglii, Itálii a Francii, a spočíval v tom, že se postavila jakási ohrada z otýpek a dřeva až do výše hlavy. Uvnitř té byl kůl, k němuž byl odsouzenec připoután a prázdné místo bylo opět zaplněno slámou.[1] Třetí způsob, rozšířený v carském Rusku předpokládal postavení dřevěné boudy, naplněné smůlou, slámou a jinými hořlavinami, do které byl odsouzenec zavřen nebo spuštěn otvorem ve střeše. Pak byla bouda zapálena. Někdy byl odsouzenec vhozen do už hořící boudy. Tento způsob byl poněkud milosrdnější. Smrt nastala poměrně rychle a odsouzenec také nebyl vystaven očím diváků. Takovýmto způsobem byl popraven například Protopop Avvakum. Patrně nejkrutější formou upálení byla tzv. kozácká svíčka, při níž odsouzenci, přivázanému ke kůlu, omotali ruce a nohy slámou, potřeli smůlou nebo dehtem a poté zapálili. Tento způsob byl používán spíše jako lynčování než oficiální poprava, a to na Ukrajině v 17. století, za povstání Bohdana Chmelnického.

Z prvního způsobu vychází také obecně rozšířená, leč mylná představa odsouzenců, stojících na hranici dřeva. Při tomto způsobu také často docházelo k tomu, že odsouzenec nezemřel v důsledku popálenin, ale v důsledku udušení nebo otravy oxidem uhelnatým, protože vlastní oheň způsobil jen popáleniny nohou, které nevedly ke konečné smrti. Větší byl podíl popálenin při druhém způsobu, i tam ale bylo častější udušení.

Trest smrti byl zejména v pozdějších obdobích pro svou velkou krutost často zmírňován - nejčastěji tak, že kat odsouzence na zvláštní tajný příkaz soudu, nazývaný retentum, těsně před smrtí zardousil, jsou ale doloženy i další prostředky (např. byl odsouzenci na krk zavěšen váček střelného prachu).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Historie upalování na hranici je dlouhá, nařizoval ho již Chammurapiho zákoník, zmínky o něm je možno nalézt také v bibli (například Leviticus, 20,14, kde je upálení předepsáno jako trest za určitou formu incestu), byla užívána v Řecku i v Římě.

V antice se užívala také řada variant, většinou zvětšujících krutost trestu, například tzv. sicilský býk, dutá mosazná socha býka, v níž byl odsouzenec zavřen a socha byla poté rozžhavena, takže se odsouzenec zaživa upekl (tímto způsobem byl popraven např. svatý Eustach), nebo tzv. tunica molesta, oděv napuštěný hořlavinou a poté zapálený. V tomto případě ale nejde o upálení na hranici.

Upálení na hranici bylo často užíváno ve středověku a raném novověku (do 18. století) (v této době bylo užíváno především jako trest za zločiny proti církvi, například kacířství a čarodějnictví, v tomto směru častými a okázalými popravami upálením na hranici proslula inkvizice). V tomto období bylo pro kacířství či čarodějnictví upáleno mnoho významných osobností, včetně například Jana Husa či Giordana Bruna (viz seznam níže).

V 18. století začalo být považováno za barbarskou praktiku a jako takové postupně přestalo být v Evropě užíváno. Poslední zákonná poprava upálením na hranici v Evropě se uskutečnila v roce 1834 v rámci španělské inkvizice.[2] V některých zemích ale upalování přežilo až do 20. století. Příkladem byl ruský vojesnký velitel baron Roman Ungern von Sternberg, který za občanské války v Rusku nechával upalovat zajatce v kotli parního stroje. Za druhé světové války byli zejména v Polsku někteří lidé upáleni příslušníky gestapa, jako například sovětská novinářka Praskovja Saveleva. Dodnes se ojediněle objevuje, převážně jako forma lynčování (například tzv. necklacing v Jižní Africe[3]), výjimečně i jako oficiální forma trestu smrti.[4] Ani zde však nejde o upálení na hranici v pravém slova smyslu.

Upálení mistra Jana Husa v Kostnici

Příklady upálených[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MONESTIER, Martin. Historie trestu smrti. Překlad Vladimír Čadský. Praha : Rybka Publishers, 1998. ISBN 80-86182-40-1.  
  2. http://istina.rin.ru/eng/ufo/text/296.html
  3. http://www.africancrisis.org/ZZZ/ZZZ_News_008730.asp
  4. http://www.telegraph.co.uk/news/main.jhtml?xml=/news/2004/06/13/wkor13.xml

Související články[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu