Terst

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Trieste. Další významy jsou uvedeny v článku Trieste (rozcestník).
Terst
Trieste
Piazza Unità d'Italia
Piazza Unità d'Italia
Terst – znak
znak
Terst – vlajka
vlajka
poloha
zeměpisné souřadnice:
nadmořská výška: 2 m n. m.
stát: Itálie Itálie
oblast: Friuli-Venezia Giulia
provincie: Trieste
Terst
Red pog.png
Terst
Terst, Itálie
rozloha a obyvatelstvo
rozloha: 84,49 km²
počet obyvatel: 205 374 (2008)
hustota zalidnění: 2445 obyv. / km²
správa
oficiální web: http://www.comune.trieste.it
telefonní předvolba: + 40
PSČ: 34100

Terst (italsky Trieste; chorvatsky a slovinsky Trst; furlansky a německy Triest; latinsky Tergeste) je přístavní město u Jaderského moře v Itálii, přímo na hranici se Slovinskem. Je hlavním městem autonomní oblasti Friuli-Venezia Giulia a provincie Trieste. Na konci roku 2007 mělo 208 000 obyvatel.

Terst býval nejdůležitějším přístavem Rakouska-Uherska, což mu vtisklo středoevropský a zároveň mnohonárodnostní ráz, kdy zde vedle převládajících Italů žily komunity většiny národů a náboženství monarchie.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Canal Grande v centru města byl zřízen v polovině 18. století.

Místo bylo osídleno již v neolitu, v 1. tisíciletí př. n. l. zde žili Venetové a Ilyrové. Římská kolonizace zde proběhla v 1. století př. n. l., Tergeste připomíná již Strabón[1] v době Augustově.

Po pádu Říma bylo město v rukou Byzance, následně jej roku 788 získali Frankové, později o něj usilovala Benátská republika. Od 6. století zde sídlilo biskupství; nejznámějším biskupem byl v 15. století humanista Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II.

Terst s přilehlým vnitrozemím se stal součástí Habsburské monarchie v r. 1382, v jejímž rámci zachoval svoji autonomii až do 18. století. Rozvoj města se urychlil poté, co císař Karel VI. v r. 1719 prohlásil Terst svobodným přístavem, a jeho význam vzrostl tím, že se v r. 1730 stal centrem správy Přímoří. V r. 1775 se Terst stal součástí dědičných zemí a krátce nato byl spojen s oblastí Goricí a Gradišky.

V důsledku napoleonských válek Habsburská monarchie o celé Přímoří přišla nejdříve ve prospěch napoleonského italského království a následně se Terst stal v r. 1809 součástí Ilyrských provincií, které byly přímo spravovány Francií. Porážkou Napoleona Rakousko v r. 1813 znovu získalo tuto oblast a tři roky poté ji přeměnilo na Ilyrské království. Po r. 1825 byl Terst se svým bezprostředním okolím odloučen od místní správy a podřízen přímo koruně. V r. 1849 bylo Ilyrské království zrušeno a Terst se stal sídlem místodržícího pro celou korunní zemi Přímoří. Ta se skládala se z markrabství Istrie (včetně ostrovů Kvarnerského zálivu), okněžněného hrabství Gorice a Gradiška a od nich odděleného Terstu. Po obnově ústavního života v monarchii v roce 1861 byl Terst opět samostatnou korunní zemí v rámci Rakouského císařství (v souvislosti s rakousko-uherským vyrovnáním se pak stal součástí západní poloviny říše, Předlitavsko). Získal samosprávu a byl zde i Terstský zemský sněm, v jehož čele stál zemský hejtman. Státní správa ovšem byla nadále organizována pro celé území Rakouského přímoří (společný místodržící).

Z hlediska hospodářského byl Terst největším a nejvýznamnějším přístavem Rakousko-Uherska Zatímco koncem 19. století byl jedním z největších měst monarchie, dnes má méně obyvatel než před 100 lety. Po druhé světové válce, kdy Terst okupovala Třetí Říše, byl nárokován Jugoslávií, na rozdíl od Istrie však zůstal italský – v rámci Svobodného území Terst se totiž nacházel v zóně A, která po zániku tohoto státního útvaru v roce 1954 připadla Itálii.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Kolem roku 1900 byl Terst jedním z literárních center Evropy. Svá díla tu psal James Joyce, Italo Svevo, Umberto Saba, Rainer Maria Rilke a další. Pochází odtud také několik spisovatelů slovinského jazyka, například Boris Pahor. Město má hned tři literární muzea: joyceovské, svevovské, třetí je věnováno Petrarcovi a Piccolominimu.

Terst byl městem mnoha jazyků, kultur a náboženství – vedle Italů zde žila početná komunita Němců, Slovinců, Srbů a Židů. Slovinská menšina existuje dodnes, nově přicházejí imigranti např. z Albánie.

Od 19. století působily ve městě obchodní školy, univerzita byla založena teprve roku 1924.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Radnice

Středem města je náměstí Piazza Unità d'Italia (náměstí Jednoty Itálie), kde stojí množství paláců především z 19. století, včetně radnice (Palazzo del Municipio).

Mezi nejvýznamnější památky Terstu patří zámek Miramare, který si nechal v letech 18561860 zbudovat Maxmilián I. Mexický; nachází se na pobřeží na severním okraji města.

Ve středu města se nalézá hrad San Giusto, v současnosti s expozicí historických zbraní a římským lapidáriem. Z hradeb se nabízí kruhový výhled na město a okolí.

Ze starověku se dochovaly zbytky římského divadla a baziliky, ze starších kostelů především katedrála San Giusto, umístěná poblíž hradu. Je zde také srbský pravoslavný chrám, luteránský kostel a synagoga. Budova divadla Teatro Verdi byla postavena roku 1798 v neoklasicistním stylu.

Kuriozitou je dosud provozní Opicinská tramvaj, uvedená do provozu roku 1902. Jde o jakýsi smíšený typ tramvaje a lanovky, která mezi centrem Terstu a obcí Opicina překonává výškový rozdíl 326 m za stoupání až 26 %.

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Terst sice přišel o část svého někdejšího významu, je však jedním z nejbohatších italských měst a vévodí žebříčkům kvality života.[2] Svůj význam si drží loděnice, zejména výroba lodních motorů. Své laboratoře tu mají také telekomunikační firmy (Alcatel). Sídlí zde několik kávových koncernů, z nichž nejznámější je Illy.

V 19. století se s obchodem rozmohlo také bankovnictví a pojišťovnictví (Lloyd Adriatico, Assicurazioni Generali). Město je domovem lodní společnosti Italia Marittima (dříve Lloyd Triestino), jedné z nejstarších dosud fungujících na světě.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Vůz unikátní Opicinské tramvaje na konečné v centru města

Město je dálničním přivaděčem napojeno na dálnici A4 (Turín–slovinská hranice), další silniční tahy vedou do Lublaně a do chorvatské Rijeky.

Železnice dorazila do Terstu od Vídně již roku 1857. Po rozpadu mocnářství, kdy přístav ztratil na významu, se octl také mimo hlavní železniční trasy, neboť místní hlavové nádraží Trieste Centrale leží na odbočce z tranzitního tahu mezi Itálií a státy bývalé Jugoslávie. Terst má tedy časté vlakové spojení pouze s Benátkami a Udine, několik spojů zajíždí do Milána, Říma a dalších měst, avšak mezinárodní spoje chybějí. Autobusy je suplují jen částečně (do Koperu či dále na Balkán, vnitrostátní autobusová doprava není v Itálii rozšířena). Dostupnost veřejnou dopravou proto není zdaleka ideální.

Terstský přístav je v současnosti významný pro nákladní dopravu, fungují však také trajektové linky do několika přístavů Jaderského moře včetně albánské Drače. Západně od města leží letiště Trieste-Ronchi dei Legionari, které je spíše regionálního významu.

Městskou dopravu zajišťují autobusy, okrajově též Opicinská tramvaj.

Vývoj počtu obyvatel[editovat | editovat zdroj]

Počet obyvatel

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Geografia, V, 1, 9; VII, 5, 2.
  2. Trieste batte Aosta: è prima nella qualità della vita ilSole24ore.it, 19. 12. 2009.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Trieste ve Wikimedia Commons