Království Srbů, Chorvatů a Slovinců

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Království Jugoslávie
Kraljevina Jugoslavija
Краљевина Југославија
 Srbské království
 Stát SHS
1918–1941 (1945) Třetí říše 
Italské království 
Maďarské království 
Bulharské carství 
Nezávislý stát Chorvatsko 
Srbsko (1941-1944) 
Demokratická federativní Jugoslávie 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna: Bože Pravde
Motto: Jedan narod, jedan kralj, jedna država
geografie
Mapa
hlavní město:
rozloha:
247 542 km²
nejdelší řeka:
obyvatelstvo
státní útvar
vznik:
1. prosinec 1918
(spojení Srbska a Státu SHS)
zánik:
17. duben 1945
(úředně, de facto 1941)
Státní útvary a území
Předcházející:
Srbské království Srbské království
Stát SHS Stát SHS
Nástupnické:
Třetí říše Třetí říše
Italské království Italské království
Maďarské království Maďarské království
Bulharské carství Bulharské carství
Nezávislý stát Chorvatsko Nezávislý stát Chorvatsko
Srbsko (1941-1944) Srbsko (1941-1944)
Demokratická federativní Jugoslávie Demokratická federativní Jugoslávie

Království SHS, neboli Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (tehdejší srbochorvatštinou Kraljevina Srba, Hrvata i Slovenaca (cyrilicí) Краљевина Срба, Хрвата и Словенаца, slovinsky Kraljevina Srbov, Hrvatov in Slovencev), byl stát na Balkáně, v jihovýchodní Evropě, který existoval mezi lety 19181941/5. Od 3. října 1929 byl název státu Království Jugoslávie (Краљевина Југославија, Kraljevina Jugoslavija).

Vznik a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Po rozpadu Rakousko-Uherska vznikl v jeho jižní části, v oblasti obývané Jihoslovany Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů (Stát SHS, srbochorvatsky (Država Slovenaca, Hrvata i Srba, slovinsky Država Slovencev, Hrvatov in Srbov), který vyhlásila 29. října 1918 Národní rada Slovinců, Chorvatů a Srbů se sídlem v Záhřebu. Tento stát zabíral Kraňsko, část Štýrska, Chorvatsko, Slavonii, Dalmácii a Bosnu a Hercegovinu. Části VojvodinyBačka, Banát a Baranja – se však 24. listopadu 1918 připojily k Srbsku. 26. listopadu 1918 se poté na základě usnesení Podgorické skupštiny sloučila se Srbskem (k němuž již dříve patřila i oblast Kosova a Makedonie), i předtím samostatná Černá Hora. 1. prosince 1918 pak došlo ke sjednocení Státu SHS se Srbským královstvím a vyhlášení Království Srbů, Chorvatů a Slovinců jako společného státu všech Jihoslovanů; hlavním městem nového státu se stal Bělehrad.

Tomuto vývoji předcházelo podepsání několika dohod mezi představiteli rakousko-uherských Jihoslovanů (v emigraci sdružených kolem Jihoslovanského výboru a v Chorvatsku kolem Národní rady) a Srbského království, z nichž nejdůležitější byla Korfská deklarace z 20. července 1917 a Ženevská dohoda z 6.– 9. listopadu 1918. Ještě v květnu 1917 jihoslovanští poslanci vídeňské Říšské rady navrhovali v Májové deklaraci vytvoření společného státu Slovinců, Chorvatů a Srbů pod vládou habsbursko-lotrinské dynastie.

Sjednocení jihoslovanských národů do jednoho státu se na první pohled může zdát jako logické vyústění jejich dlouhodobých snah o kulturní a politickou nezávislost, ale z druhé strany k němu došlo jen spíše díky souhře událostí na mezinárodní a jihoslovanské politické scéně: rozpoutání první světové války, vstupu USA do války, rozpadu Rakousko-Uherska a konečnému vítězství Srbska a zejména snaze Itálie o anexi Slovinska a chorvatského přímoří. Společný stát byl tedy „sňatkem z rozumu“, který byl volbou menšího zla před větším. Jednotlivé národy a národnosti se nacházely na zcela odlišných stupních vývoje, a to jak v oblasti kulturní, tak také hospodářské a společenské. Zatímco sever, který byl do roku 1918 součástí Rakouska-Uherska, byl hospodářsky vyspělejší, jih byl vzhledem ke svému dlouhodobému vývoji zaostalý. Dalším problémem společného státu byla existence tří kulturně-civilizačních okruhů – západního, východního a orientálního, potažmo tří náboženství - katolického a pravoslavného křesťanství a islámu.

Ve Vidovdanské ústavě byl potvrzen centralistický charakter státu. Původní jednotky, které existovaly během Rakousko-Uherska apod. byly zrušeny a považovány za nebezpečný zdroj možného separatismu, pokud by byly obnoveny. Každá z oblastí byla organizována tak, aby měla nejméně 800 000 obyvatel a aby mohla být ekonomicky funkční; i přesto však nedošlo k tomu, co bylo zavedeno v roce 1929, tedy k spojení zcela nesourodých území do velkých celků. Všech 33 oblastí víceméně respektovalo historické hranice (jednu oblast tvořila například Černá Hora, šest Bosna a Hercegovina, či tři nejjižnější pak území budoucí svazové republiky Makedonie.[1] Proti takovému uspořádání však byla řada např. chorvatských politiků.

20. a 30. léta[editovat | editovat zdroj]

Král Petr I.
Království Jugoslávie 1929–1941

Prvním panovníkem Království SHS se stal srbský král Petr I. Karadjordjević[2] (18441921), který vládl až do své smrti v roce 1921. Na sklonku jeho vlády roku 1920 došlo k podpisu obranné smlouvy s Československem, která byla později rozšířena o Rumunsko a dostala název Malá dohoda. Jejím cílem bylo zamezit revizionistickým snahám Maďarska, Bulharska a Itálie po první světové válce. Nástupcem Petra I. se stal nejstarší syn Alexandr, po korunovaci nazývaný jako Alexandr I. Karađorđević (18831934).

Značné regionální odlišnosti jednotlivých oblastí v království vyvolávaly nestabilní situaci, která vyústila na počátku 20. let v rozsáhlé zmatky ve státní správě a politice (časté střídání vlád) a několik protestních akcí v Lublani, Záhřebu, Podgorici i Bělehradě. Panovaly obavy z komunistického převratu, či intervence ze zahraničí. Neutěšená situace vyvrcholila v létě 1928, kdy došlo v parlamentu k zastřelení dvou chorvatských poslanců. Následně v lednu 1929 se za pomoci vojenských kruhů král Alexandr I. chopil moci a nastolil diktaturu. Okamžitě zakázal všechny politické strany založené na národnostním, náboženském nebo teritoriálním základě. V té době také začala nekompromisní perzekuce členů Komunistické strany Jugoslávie. V roce 1929 se název země změnil na Království Jugoslávie a změny postihly i správní členění státu. Původní oblasti byly nahrazeny devíti bánovinami, popírajícími historické hranice jednotlivých oblastí. V šesti z nich mělo většinu srbské obyvatelstvo, ve dvou chorvatské a v jedné slovinské.

V zahraniční politice 30. let se sice Jugoslávie orientovala především (stejně jako například Československo) na Francii a Malou Dohodu (ČSR také Jugoslávii prodávala vojenskou techniku a odebírala odtamtud suroviny), postupem času, hlavně se sílením Německa bylo jasné, že bude nezbytná změna kurzu, chce-li společný jihoslovanský stát, obklopený samými nepřáteli (Itálie, Maďarsko, Bulharsko, Albánie), přežít. Během vlády Milana Stojadinoviće se navíc rozvinul s Německem i zahraniční obchod, což bylo zapříčiněno také i izolací Itálie kvůli válce v Habeši. V rámci Malé Dohody začal Bělehrad zastávat stále rezervovanější postoj, na rozdíl od Rumunska a Československa, které zhoršování vztahů mezi Berlínem a Paříží děsilo a kteří se obávali další německé expanze. Jugoslávská strana odmítala návrhy na posílení paktu.

Třicátá léta 20. století byla svědkem růstu nacionalistických ambicí jednotlivých národů Jugoslávie, které vyústily v úspěšný atentát na Alexandra I. v Marseille, spáchaný probulharským Makedoncem Veličkem Kerinem. Novým králem se stal nezletilý Petr II. Karadjordjević (1923–1970), kterému v roce 1934 bylo pouhých jedenáct let. Do nabytí plnoletosti měl být zastupován svým strýcem Pavlem Karadjordjevićem, avšak politická situace v Evropě to neumožnila.

Druhá světová válka a zánik království[editovat | editovat zdroj]

Ihned po napadení Polska Německem v září 1939 se silně zradikalizovaly chorvatsko-srbské vztahy, které vyústily v podepsání dohody Maček-Cvetković. Došlo k vytvoření Chorvatské bánoviny, oblasti pod samosprávou chorvatských orgánů, která zahrnovala i značnou část Bosny a Hercegoviny. Ohrožení ze strany mocností Osy vedlo tehdejšího regenta prince Pavla k podpisu paktu o spolupráci s Osou 25. března 1941. Jeho rozhodnutí však vedlo k masovým demonstracím, převratu a uchopení moci tehdy sedmnáctiletým králem Petrem II. Krátce na to (9. dubna) vtrhla vojska Osy do Jugoslávie a obsadila ji. Během několika dní se podařilo okupačním silám obsadit všechna hlavní města v zemi. Nákladně budované vojsko království se ukázalo jako zcela neschopná síla.

Dne 17. dubna 1941 se Jugoslávie rozpadla na několik celků. Chorvatští ustašovci v čele s Antem Pavelićem vytvořili na území dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny Nezávislý stát Chorvatsko (NDH; Nezavisna država Hrvatska). Slovinsko bylo rozděleno na tři části, o největší dvě se podělilo Německo, Itálie, Maďarsku připadla malá oblast Prekmurje na východě Slovinska.

Srbsko bylo obsazeno několika státy: Vojvodina (severní část Srbska) byla rozdělena mezi Maďarsko (severozápadní část - Bačka), Nezávislý stát Chorvatsko (jihozápadní část - Srem) a Německo (východní část Vojvodiny - Banát). Území dnešního Kosova, spolu se západní částí dnešní Makedonie a částí Černé Hory bylo připojeno k Velké Albánii - loutkovému státu pod kontrolou Itálie, zbytek Makedonie a část východního Srbska zabralo Bulharsko. Ve zbytku Srbska byla k moci dosazena proněmecká fašistická vláda vedená generálem Milanem Nedićem. V Černé Hoře byl k moci dosazen proitalský kníže, italské snahy na návrat dynastie Petrovićů-Njegošů, která zde vládla před rokem 1918, ztroskotaly.

Okupační síly se pokoušely zajistit si válečnou výrobu v obsazených zemích. Budovaly proto nové továrny a upravovaly staré. Většina obyvatel však tehdy ještě pracovala v zemědělství, byl jim ale zabavován dobytek. Hospodářství, které bylo slabé již před válkou, dostalo další zásah. Infrastrukturu začali velmi brzy napadat protiokupační ozbrojené síly.[3]

Petr II. uprchl do Londýna, odpor na jugoslávském území však dále vedl komunistický vůdce Josip Broz Tito, který 29. listopadu 1943 na 2. zasedání AVNOJ vyhlásil Demokratickou federativní Jugoslávii. Vedle toho proti Němcům také bojovaly skupiny Četniků, ozbrojených srbských vzbouřenců. Ti měli zpočátku velké sympatie západních zemí, avšak poté, co Titovi partyzáni slavili úspěch a Četnické síly se pokoušely vyjednat s Němci alespoň příměří, podpořila Evropa v čele s Británií hlavně Tita. Západní spojenci se sice snažili o sloučení vedení domácího i zahraničního odboje a obnovení království, exilová vláda se však propadala do stále závažnějších problémů a 29. listopadu 1945 byla vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie.

Předsedové vlád[editovat | editovat zdroj]

Království SHS[editovat | editovat zdroj]

Království Jugoslávie[editovat | editovat zdroj]

Exilová vláda v době druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MATKOVIĆ, Hrvoje. Povijest Jugoslavije. Záhřeb : PIP Pavičić, 2003. 444 s. ISBN 953-6308-46-0. Kapitola Obilježja Vidovdanskog ustava, s. 96. (chorvatština) 
  2. Weithmann, Michael W., Balkán: 2000 let mezi Východem a Západem, Praha, Vyšehrad, 1996, str. 201 a 204
  3. Článek na stránkách photius.com (anglicky)

Související články[editovat | editovat zdroj]