Jugoslávští partyzáni
Jugoslávští partyzáni (oficiálně v letech 1942—1945 Národněosvobozenecká vojska a partyzánské oddíly Jugoslávie, zkratka NOV i POJ) byli antifašistická síla. K ozbrojenému boji proti okupačním silám, které na jaře 1941 velmi rychle obsadily tehdejší království Jugoslávie, se rozhodla jugoslávská komunistická strana, a to pod vedením Josipa Broze Tita.
Obsah |
Historický vývoj [editovat]
Počátky organizovaného odporu a ideologické zázemí komunistů [editovat]
Sympatizanti komunistické strany Jugoslávie považovali společný jihoslovanský stát v meziválečné podobě za "vězení národů",[1] které je třeba zlikvidovat tím, že budou vybudovány jednotlivé národní státy - jako republiky rad po sovětském vzoru. Zprvu proto proti okupaci neprotestovali, klíčovým faktorem však byla skutečnost, že mezi Německem a Sovětským svazem platil až do června 1941 tzv. Pakt Molotov-Ribbentrop o vzájemném neútočení. Myšlenku věnovat se ozbrojené kampani proti Němcům považovali komunisté za "předčasnou", či až "sebevražednou". Zprvu nebyli příliš početnou silou - měli jen několik tisíc členů. Jakmile však byli Rusové napadeni, začali i jugoslávští komunisté organizovat po obdržení nařízení z Moskvy odpor. Již 23. června 1941 se proto sešli nejvyšší představitelé Komunistické strany a vydali rozhodnutí o formování ozbrojených formací.[2] O několik dní později byla vytvořena hlavní struktura partyzánské armády, do jejíhož čela byl postaven Josip Broz Tito. Sovětský svaz počítal s tím, že by partyzánská válka v oblasti pro Německo strategicky významné mohla přesměrovat řadu divizí do této oblasti, takže by je nemohli nasadit na východní frontě.
Partyzánský ozbrojený boj se rozpoutal v několika oblastech bývalé jugoslávské monarchie především během letních měsíců 1941. Významnou devizou partyzánů byli především bojovníci ze španělské občanské války, kteří měli s podobným typem konfliktu značnou zkušenost. Jednalo se celkem o 1664 osob, z nichž nejvýznamějšími byli např. Koča Popović, Branko Krsmanović, Milan Blagojević, Robert Domani a další.
Nárůst vlivu [editovat]
Hrůzy konfliktu na území nově vzniklých států - fašistického Chorvatska a Nacisty okupovaného Srbska však rychle vyvolaly řadu sympatií k partyzánům a do jejich řad tak přišla celá řada lidí, mnohdy i těch, kteří o komunismu jako takovém nevěděli nic, nebo mu byli politicky vzdáleni.[zdroj?] Zvlášť velký ohlas vzbudili komunisté v Černé Hoře, Bosně a Hercegovině (která byla začleněna pod chorvatský fašistický stát) a Krajině, kde platili přísné protisrbské zákony. Do roku 1943 tak tvořili právě Srbové[3] velkou většinu partyzánů, jakmile se ale začaly hroutit režimy fašistických spojenců, přišlo ještě více lidí i jiných národností. Rozklad NDH vedl k tomu, že do řad partyzánů vstoupila i řada Chorvatů. Tito podpořil příchod nových sil, které mnohdy byly i součástí nástrojů moci fašistického státu, amnestií.[3] To však vedlo mezi zkušenými bojovníky k obavám, zda-li k partyzánům nevstupují noví lidé především ze strachu, že bude jejich původní armáda poražena. Nepříliš velký úspěch však partyzáni zažili v Makedonii, či v Kosovu.
Užická republika [editovat]
- Související informace naleznete v článku Užická republika.
Spolu s četniky (royalistickým a velkosrbským hnutím odporu) vedli partyzáni po nějakou dobu odpor proti okupantům společně, avšak vzájemné antipatie velmi rychle rostly až na konci podzimu 1941 přerostly v otevřené střety mezi Titem a vůdcem četniků, Dragoljubem "Dražou" Mihajlovićem. Zprvu se oběma podařilo osvobodit rozsáhlé území na západě Srbska s centrem v Užici. Četnici, resp. Jugoslávské vojsko ve vlasti, však rychle zjistili, že pokud Němci nad partyzány zvítězí, bude nezbytné, aby zbytky jugoslávského vojska uzavřely s okupanty příměří a naopak se obrátili proti svým bývalým spojencům. Na začátku listopadu 1941 se začaly množit incidenty, kdy příslušníci jednoho vojska ozbrojovaly ty druhé apod. Od té doby tak proti sobě již nestály jen dvě válčící strany; kromě střetu okupanti vs. odboj docházelo také i ke střetům v odboji samotném. Na území bývalého jugoslávského království se rozhořela občanská válka. Vojenská pomoc, kterou četnici dostávali ze západních zemí, byla spíše využívána na likvidaci partyzánů. Velká Británie proto několikrát avizovala, že nebudou-li vést četnici a partyzáni jednotný boj proti okupantům, budou jim dodávky zbraní zastaveny.
Boje v Chorvatsku, Bosně a Černé Hoře [editovat]
- Související informace naleznete v článcích Drvarská republika a Fall Schwarz.
21. prosince 1941 byla zformována "První proletářská úderná brigáda". Tím partyzáni ukázali, že jsou ve svých aktivitách na míle daleko před Dragoljubem Mihailovićem a jeho četnickým hnutím.
Jak ustašovci, tak i německá okupační správa Srbska, se komunistů přirozeně velmi báli. Za spolupráci s partyzány byli lidé popravováni, za mrtvé Němce většinou platilo pravidlo zastřelit několik desítek místních. To byl také jeden z důvodů, proč se četnické hnutí spíše stáhlo z aktivních vojenských akcí (obávaje se represí), zatímco komunisté, kteří byli mnohem radikálnější (a názorově plně ztotožněni se sovětským modelem komunistické ideální společnosti) prováděli útoky.
Partyzáni neustále přesouvali oblasti své působnosti. Přestože byli aktivní na ploše celé bývalé Jugoslávie, v oblastech Bosny a Hercegoviny, Sandžaku a Černé Hory se nacházel čas od času hlavní štáb se samotným Titem. Vysoké hory a těžce prostupná údolí byla pro partyzány neuvěřitelně vhodnou oblastí, kterou okupační vojska nebyla schopná ani během několika rozhodných a velkolepých operací ovládnout. Během let 1942 a 1943 bylo provedeno celkem několik takových akcí, většinou pro okupanty s nepříliš uspokojujícím výsledkem. Během operace Fall Schwarz byl dokonce zraněn i sám Tito, avšak partyzánům se podařilo uniknout. Poté již ani Němci, ani Chorvati neměli síly partyzány zastavit. V jednu chvíli však byli nedaleko od porážky. Takové situace si všimli především západní spojenci, kteří již přestali váhat s vojenskou pomocí partyzánům. Komunisté byli velmi zranitelní především pro okupantské letectvo, proti kterému nemohli odpovědět konkrétním způsobem. Ukořistěných strojů bylo jen velmi málo a partyzánům chyběli zkušení technici, kteří by mohli jak letadla, tak i děla, nebo tanky opravovat.
Politické aspirace [editovat]
- Související informace naleznete v článku Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie.
Partyzánské hnutí velmi rychle od národně osvobozeneckých ambicí přešlo i k záměrům vládnout. První myšlenkou bylo osvobozenecký boj přetavit v sociálně-osvobozenecký, kdy by se komunisté ujali moci, podobně jako tomu bylo během ruské občanské války s bolševiky. Tato skutečnost se však později ukázala nad skutečné síly partyzánů a ti se tak museli spokojit jen s postupným přebíráním moci. Jakmile byl nepřítel dostatečně oslaben, byly budovány nové orgány, které se měly ujmout po válce vlády. Již během existence tzv. Užické republiky komunisté budovali vlastní rady, odhazuje tak původní správu království Jugoslávie. Později byl zformován tzv. AVNOJ (antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie), jakási "vrchní rada" komunistů, který zasedal celkem dvakrát - v Bihaći a Jajci. Tu potom doplnil NKOJ. To velice znepokojilo západní spojence, kteří - ač vojensky podporovali od nějaké doby právě komunisty - se začaly obávat šíření komunismu v Jugoslávii. Neklidní byli rovněž Sověti, kteří se obávali rychlého odkrytí politických karet mezi komunistickými hnutími a chtěli se takovým záležitostem věnovat až bude válka u konce.
Podora spojenců a převzetí moci [editovat]
Západní spojenci (především Velká Británie) se pokoušeli nárůst vlivu komunistů omezit a donutit spolupracovat nejužší partyzánské vedení s demokratickými silami v zemi, především s jugoslávskou exilovou vládou v Londýně. Na ostrově Vis se Tito skutečně s ministry této vlády setkal a musel učinit ústupky, které by umožnily uspokojit Brity. Jakmile se však po válce dostali komunisté k moci, začali (byť velmi pomalu a obezřetně) odstraňovat politiky, kteří nebyli kompromitováni sympatiemi k fašismu.
Odkazy [editovat]
Související články [editovat]
Reference [editovat]
- ↑ TROUD, Gilles. Etnički sukobi u Titovoj Jugoslaviji. Sremski Karlovci : Izdavačka Knjižarica Zorana Stojadinovića, 2001. 324 s. ISBN 978-86-7543-208-9. Kapitola Stav Kominterne i KP Jugoslavije prema nacionalnom pitanju od 1920. do 1946. godine, s. 64. (srbština)
- ↑ GLIŠIĆ, Venceslav. Nolit. [s.l.] : Bělehrad. s. 27. (srbština)
- ↑ a b TROUD, Gilles. Etnički sukobi u Titovoj Jugoslaviji. Sremski Karlovci : Izdavačka Knjižarica Zorana Stojadinovića, 2001. 324 s. ISBN 978-86-7543-208-9. Kapitola Stav Kominterne i KP Jugoslavije prema nacionalnom pitanju od 1920. do 1946. godine, s. 67. (srbština)
