Kosovo

Republika Kosovo Republika e Kosovës (albánsky) Република Косово (srbsky)
vlajka znak
Hymna: Europa
Geografie
Hlavní město:	Priština (Prishtinë, Пpиштинa)
Rozloha:	10 912 km²
Nejvyšší bod:	Djeravica (Đaravica, Gjeravice, Ћepaвицa) (2656 m n. m.)
Časové pásmo:	GMT+1
Obyvatelstvo
Počet obyvatel:	2 100 000
Hustota zalidnění:	220 ob. / km²
Jazyk:	albánština a srbština (oficiálně rovnoprávné), regionálně bosenština, turečtina, romština.
Národnostní složení	Albánci (88 %), Srbové (7 %), Goranci, Makedonci, Romové
Náboženství	Sunnitský islám, Pravoslaví, Katolictví
Státní útvar
Státní zřízení	republika
Vznik	17. února 2008 (jednostranné vyhlášení nezávislosti na Srbsku uznána pouze částí členů OSN)
Prezident	Atifete Jahjagová
Premiér	Hashim Thaçi
Měna	euro (EUR)
Mezinárodní identifikace
MPZ	RKS
Telefonní předvolba	+381

Kosovo je území na Balkánském poloostrově, o jehož postavení se stále vedou spory na mezinárodní půdě. Podle své deklarace nezávislosti tvoří stát Republika Kosovo (albánsky: Republika e Kosovës, srbsky: Република Косово, Republika Kosovo). Ostatní státy se v současné době k nezávislosti tohoto území vyjadřují; některé tak již učinily. Srbsko, jehož integrální součástí území dříve bylo, je i nadále považuje za své území a podle srbské ústavy tvoří Autonomní oblast Kosovo a Metohije (srbsky: Аутономна покрајина Косово и Метохија, Autonomna pokrajina Kosovo i Metohija, albánsky: Krahina Autonome e Kosovës dhe Metohisë) a je nedílnou součástí Srbska. Hlavním městem je Priština.
Od 12. června 1999 byla oblast na základě statusu chráněného rezolucí RB OSN č. 1244 spravována OSN a Kosovu byla v rezoluci přiznána autonomie v rámci Srbska, fakticky ale Srbsko ztratilo nad Kosovem kontrolu. Zdejší Albánci zde záhy vytvořili místní parlament, vládu, jakož i další nezávislé instituce. Kosovský parlament vyhlásil dne 17. února 2008 v 15:50 SEČ nezávislost na Srbsku a prohlásil Kosovo za demokratický, světský a multietnický stát, oficiální orgány a představitelé Srbska však nezávislost odmítají uznat a považují oblast nadále za součást Srbska, postoj jiných států není jednotný (viz Seznam států a mezinárodních organizací podle postoje k nezávislosti Kosova). Mezinárodní soudní dvůr v Haagu v červenci 2010 rozhodl, že jednostranné vyhlášení nezávislosti nebylo porušením mezinárodního práva.

Země sousedí s Albánií, Makedonií, Černou Horou a Srbskem.

Vymezení

Kosovo a Metohije (nebo jen Kosovo), zahrnuje vlastně dvě oblasti: Kosovo a Metohiji.

Samotné Kosovo se rozkládá na východě a leží v něm hlavní město Priština a Kosovo pole, místo na kterém se v roce 1389 odehrála významná bitva mezi Osmanskou říši a Srbskem se spojenci. Oproti tomu Metohije se nachází v západní části a přiléhá k hranici s Černou Horou a Albánií.

Kosovo a Metohije jako území vzniklo teprve po druhé světové válce. Od 19. století do roku 1945 užívali Srbové pro oblast dnešního Kosova a Metohije název Staré Srbsko (Stara Srbija) (tento termín však kromě Kosova zahrnoval také ještě určité kraje v nynějším centrálním Srbsku, Černé Hoře a nynější Makedonii)

Jméno

Jméno Kosova je citlivá otázka, a to jak pro Srby, tak pro Albánce (kvůli významu slova metohije, který svědčí o staletí trvající přítomnosti pravoslavné církve na tomto území), a stalo se tak ještě jedním bodem souboje.

Oficiální název Kosova podle ústavy Srbska je Kosovo a Metohije (srbsky Косово и Метохија (Kosovo i Metohija)), ale UNMIK a nynější vláda Kosova pro celou zemi používají název Kosovo.

I v samotném Srbsku se hovorově zpravidla „Metohije“ vynechává, nebo se používá sloučenina Kosmet, nebo zkratka KiM. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244 také používá název Kosovo.

Už od prvotního vyhlášení autonomní oblasti na tomto území (v roce 1945), bylo slovo Metohije součásti jejího oficiálního názvu; ze začátku jako Autonomní Kosovsko-Metohijská oblast (srbsky Autonomna Kosovsko-Metohijska Oblast), později (od roku 1963 jako Autonomní oblast Kosovo a Metohije (srbsky Autonomna Pokrajina Kosovo i Metohija). V roce 1968, údajně jako pokus o zmírnění třenic mezi Albánci a Srby, byl název autonomní oblasti změněn na Socialistická autonomní oblast Kosovo (srbsky Socijalistička Autonomna Pokrajina Kosovo), čímž Metohije byla vynechána z názvu. Název byl vrácen v roce 1989, teď už bez „socialistická“ - Autonomní oblast Kosovo a Metohije (srbsky Autonomna Pokrajina Kosovo i Metohija). Jméno „Kosovo“ pochází od slovanského slova kos (pták).

Jméno „Metohije“ (Metohija) pochází od slova „metoh“ (metoh), které je řeckého původu a znamená církevní statek (velké pozemky v regionu Metohije patřily do znárodnění komunisty církvi - Pećke Patrijaršii Srbské pravoslavné církve). Albánci Metohiji považují za součást širší oblasti Rrafshi i Dukagjinit - což znamená „rovina vévody Dina“ (dle jednoho šlechtice z období středověku), a která zahrnuje Metohiji a určité kraje v Albánské republice.

Dějiny

Související informace naleznete v článku Dějiny Kosova.

Území Kosova bylo ve starověku na rozhraní tří indoevropských skupin: Illyrů, Thráků a Řeků. Území se dostalo pod vliv Makedonského království a od 1. století n. l. bylo začleněno do Římské říše, jako součást provincií Macedonia a Moesia. Část obyvatelstva se romanizovala (pozdější Rumuni). Po rozpadu římské říše toto území náleží k východořímské provincii Dacia.

Středověk

Bitva na Kosově poli (1389)

V 6. - 7. století přišli do této oblasti Slované, kteří se stali dominujícím etnikem a vytlačili původní obyvatele a tato oblast se stala základnou jejich nájezdů na Byzantskou říši i budování jejich vlastního státu.

V oblasti vznikalo od 11. století mnoho klášterů. Kosovo a sousední Metohiji považují Srbové za svůj Jeruzalém. Z kosovského města Prizren ovládal král Dušan Veliký (vrstevník českého krále Karla IV.) velkou část Balkánu a aspiroval na byzantského císaře.

28. června 1389 se odehrála bitva na Kosově poli v níž bylo srbské vojsko vedené knížetem Lazarem poraženo vojskem osmanských Turků. Tato krvavá bitva skončila nepříliš výrazným vítězstvím Turků.

Během nadvlády Osmanské říše nad Balkánskými národy, trvající několik staletí, Albánci, podobně jako část Slovanů a Chorvatů v Bosně - dnešní Bosňáci, převzali v převážném množství tehdejší státní víru islám. Muslimové v oblasti měli výhodu, protože se vyhnuli perzekucím a odvodům daní.

Součást Království Jugoslávie

Území dnešního Kosova bylo až do 1. balkánské války (1912-1913), jako jedna z posledních oblastí na Balkáně součástí Osmanské říše. Albánci v podstatě neměli důvod se bouřit, proti turecké nadvládě povstali až o století později, než ostatní národy. Srbové se Kosova zmocnili a Kosovo a část Metohije se stalo součástí Srbska. Velká část Metohije však byla krátkou dobu do první světové války součástí Černé Hory. V roce 1913 se Albánci pokusili vyhlásit národní stát, nicméně Kosovo neobhájili a tento stav potvrdily i vítězné mocnosti po konci první světové války.

Brzy poté, v roce 1914, vypukla první světová válka, v průběhu které se dočasně poražené srbské vojsko a část obyvatelstva stahovalo přes Kosovo a Metohiji a Albánii do Řecka. V té době měly oficiálně Srbsko a Albánie dobré, až spojenecké vztahy, což ale v terénu nefungovalo.^[zdroj?]Po konci první světové války v roce 1918 se Kosovo a Metohije staly součástí nově vzniklého království Království Jugoslávie. Střety jugoslávských ozbrojených složek a albánských ozbrojenců trvaly až do roku 1920, avšak ani poté nebyl v Kosovu klid.

Italský protektorát Velká Albánie (1941 - 1945)

Podrobnější informace naleznete v článku Velká Albánie.

Fašistická Velká Albánie, 1941—1944

V roce 1939 ovládla Albánii Itálie a začala tam vládnout formou personální unie, o dva roky později kapitulovala Jugoslávie a Kosovo zabrala Itálie, která ho připojila k satelitnímu státu Velké Albánii. V Kosovu začala etnická čistka, v jejímž průběhu bylo Albánci zavražděno asi 10.000 Srbů, své domovy muselo opustit 70.000 srbských rodin.^[zdroj?] Tento stav však netrval dlouho a skončil v roce 1944.

Autonomní oblast Kosovo a Metochie (1945 - 1987)

Podrobnější informace naleznete v článku Autonomní oblast Kosovo a Metochie.

Autonomní Kosovsko-Metohijská oblast byla na území Kosova vyhlášena poprvé v roce 1945. Už od počátku byla autonomie značně omezená a ze strany Srbů docházelo k častým perzekucím.^[zdroj?] Na straně druhé však Titův komunistický režim bral půdu srbským sedlákům, které označil za kulaky, a tu pak přiděloval albánské chudině.^[zdroj?] Po válce přišlo do Kosova též mnoho ekonomických přistěhovalců z Albánie, kteří též dostávali půdu zabavenou srbským sedlákům. Albánci byli komunisty považovaní za značně politicky nespolehlivé, takže na rozdíl od Černohorců nebyli v Jugoslávii považování za státotvorný národ (ač byli početnější).

V roce 1966 byla Kosovu udělena zvýšená míra autonomie, která však nepřinesla spokojenost ani jedné straně. Srbové v tom viděli oslabování jejich vlivu v rámci Jugoslávie a útlak od většinových Albánců, a Albánci se i nadále snažili o dosažení republikového postavení v rámci Jugoslávie. Z toho důvodu se konaly i mohutné demonstrace, především v roce 1968 a znovu po Titově smrti v roce 1981. Všechny projevy odporu ze strany většinových Albánců i menšinových Srbů však byly bezpečnostním aparátem Jugoslávie potlačeny. Počet Albánců se v letech 1948 - 1991 v Kosovu ztrojnásobil a mnozí Srbové a Černohorci se začali cítit izolovaně poté, co mnoho vesnic bylo tvořeno Albánci a Slované zůstávali jen v počtu několika málo rodin.^[zdroj?] Výrazná byla i migrace Srbů do Srbska za prací, což ještě více nahrávalo Albáncům při rozšiřování ryze albánských území. Růst albánské populace spolu s krizí konce 70. let mělo za následek, že albánské rodiny s velkým počtem dětí se ocitly v chudobě, byl nedostatek bydlení.

Zrušení autonomie a vyostření vztahů (1987 - 1999)

Autonomii Kosova ukončila nová srbská ústava z 28. září 1990.}, a Kosovo se dostalo pod přímou srbskou správu. Všechna ostatní národnostní práva Albánců však byla zachována.^[zdroj?]

Dne 27. února 1989 byl v Kosovu vyhlášen výjimečný stav, ze strany jugoslávské policie nastaly represe při nichž bylo zabito 83 Albánců a stovky dalších zraněny. O měsíc později Srbsko zrušilo většinovou albánskou samosprávu. Kosovští Albánci na tento krok reagovali bojkotem jugoslávských úřadů. Za účelem obnovení a rozšíření autonomie zakládá Ibrahim Rugova Demokratickou ligu Kosova. Dne 2. července roku 1990 parlament Kosova v Prištině vyhlásil nezávislost na Jugoslávii, během několika dnů byl však vedením země rozpuštěn a nahrazen novou regionální vládou.

Demokratická liga Kosova stínové albánské instituce a mírovým způsobem usilovala o nezávislost. V 90. letech vznikly neformální struktury Kosovských Albánců, jako školy (poté, co bylo zakázáno vyučovat v albánštině), včetně neoficiální univerzity, poté co byla prištinská albánská univerzita rozpuštěna. Poslanci rozpuštěného albánského parlamentu pracovali v ilegalitě, což vyústilo tím, že 22. září 1991 na tajném hlasování v Kačaniku u Prištiny vyhlásili Kosovo za nezávislý stát. Následovalo referendum, kde 99,7% hlasujících potvrdilo, že od 9. října 1991 je Kosovo z vůle lidu nezávislé.^[zdroj?]

Během let 1993 až 1995 se obě strany uchýlily k vyčkávací taktice. Albáncům bylo jasné, že připravené srbské zbraně by Kosovo srovnaly se zemí a Srbové se snažili během válek v Bosně a Chorvatsku působit mírotvorně.

Válka v Kosovu a zásah NATO

Podrobnější informace naleznete v článcích Válka v Kosovu a Operace Spojenecká síla.

Významným mezníkem v kosovské historii se stalo podepsání Daytonské dohody 14. prosince 1995, která potvrzovala rozpad Jugoslávie, ale nepočítala s Albánci v Kosovu, protože Kosovo nemělo status svazové republiky. To oslabilo politiku LDK, ale zároveň vedlo k radikalizaci albánského odporu. V roce 1996 vznikla oficiálně albánská ozbrojená organizace Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK), která postupně zahájila ozbrojený odpor. Nejprve prováděla teroristické útoky proti policejním stanicím, úřadům a institucím, poté sváděla i drobné potyčky se srbskými policejními jednotkami. Její financování probíhalo zejména prostřednictvím organizovaného zločinu v evropských zemích, zejména obchodu s drogami a „bílým masem“.

Roku 1997 vypukla v Kosovu občanská válka mezi UÇK a srbskými jednotkami. Bělehrad nejprve váhal s rozsáhlou ofenzívou proti povstalcům, ale když 23. března 1998 označil velvyslanec USA pro Balkán Robert Gebard UÇK jako „nepochybně teroristickou organizaci,“ prezident Slobodan Miloševič zahájil vojenské akce. Jeho hlavním cílem bylo získání kontroly nad územími ovládanými UÇK, jež Kosovo etnicky čistila od nealbánského obyvatelstva. Srbové systematicky ničili archivy a dokumenty Albánců, aby byl znemožněn jejich návrat.^[zdroj?] Z Kosova začali prchat někteří obyvatelé. Albánci páchali etnické čistky na srbských rodinách, které žily uprostřed albánské většiny. Kosovská osvobozenecká armáda UÇK se postupně dostávala do popředí a z rozhodování o Kosovu vytlačovala umírněné představitele demokratických sil, v jejichž čele byla Demokratická liga Kosova pod vedením Ibrahima Rugovy. UÇK začala likvidovat i některé své oponenty uvnitř i vně své organizace, kteří nesouhlasili s jejím postupem.

16. ledna 1999 došlo k masakru v Račaku, kde bylo dle tvrzení Albánců pobito 45 albánských civilistů. Srbské orgány s touto interpretací nesouhlasily a tvrdily, že těla Albánců byla upravena tak, aby to vypadalo jako těla civilistů. Bývalý brigádní generál německé armády a poradce OBSE ve Vídni Heinz Loquai, který měl později možnost nahlédnout do některých tajných dokumentů OBSE, zjistil, že na místě činu byly uskutečněny změny, takže někteří ze zabitých kosovských Albánců nebyli zabiti v masakru, ale v bojích se srbskými bezpečnostními silami. Počátkem roku tak jugoslávská armáda zahájila další ofenzívu.

V únoru a březnu byla pod záštitou mezinárodního společenství zahájena jednání mezi Srby a Albánci, která však skončila s ohledem na podmínky Rambouilletské smlouvy, podle níž se Kosovo mělo postupně osamostatnit, fiaskem. Albánská delegace, pod vedením poměrně neznámého velitele UÇK Hashima Thaçiho, nakonec souhlasila s odzbrojením UÇK, autonomií v rámci Jugoslávie a přítomností NATO. Hashim Thaçi se však k podpisu nezavázal a řekl, že se albánská delegace vrátí na jednání do Francie 15. března. Srbové přítomnost sil Severoatlantické aliance odmítali a dohodu z Rambouillet jako celek nepřijali.

Dne 19. března srbské jednotky zahájily další ofenzívu. Srbské akce proti jednotkám UÇK byly rychlé a agresivní. Docházelo i k dalším akcím polovojenských srbských jednotek vůči Albáncům i jednotek UÇK proti Srbům, k dalšímu vypalování a zabíjení; nově navíc také k zabavování dokladů a násilnému odsunu Albánců za hranice Jugoslávie. Obnovená válka v Kosovu současně připravila o domov na 500 000 jeho obyvatel.^[zdroj?] Mezitím Spojené státy, páteř případných vojenských operací, schválily použití síly v Kosovu a 23. března mohly začít letecké útoky NATO na Jugoslávii, což skutečně nastalo následující den. Akce byla nazvaná Operace Spojenecká síla. Jestliže při předcházejících bojích uprchlo do okolních zemí zhruba 150 tisíc Albánců, pak za 78 dní bombardování NATO činil počet uprchlíků hrozivých 800 tisíc Albánců a 100 tisíc Srbů. Někteří příslušníci srbské armády a policie se při operacích v Kosovu dopustili několika excesů, v roce 2009 srbský soud odsoudil 4 bývalé srbské policisty za vraždu 50 albánských civilistů ve městě Suva Reka9. června začalo stahování vojsk z Kosova a 10. června NATO ukončilo bombardování Jugoslávie. Vzápětí byla schválena rezoluce RB OSN, která umožnila vstup vojsk OSN na území Kosova.

Pod správou OSN a NATO (2000 - 2008)

Místo srbské vlády podle rezoluce č. 1244 RB OSN spravuje Kosovo mise OSN (UNMIK - United Nations Mission in Kosovo), na klid v Kosovu (bezpečnost srbské menšiny) dohlíží jednotky NATO pod označením KFOR (Kosovo Force).

Ani po obsazení Kosova vojsky NATO a ustanovení Kosovské mise OSN (UNMIK) se situace v Kosovu nevyvíjela podle očekávání. Již v únoru roku 2000 dostala OSN zprávu, že Kosovský ochranný sbor (TKM) ilegálně zatýká občany, vede vyšetřování, prohlíží občany a zabavuje jim jmění, vynucuje ilegální daně a placenou ochranu, vyhání lidi z jejich majetků. Představitelé odboru ochrany lidských práv požadovali, aby UNMIK a KFOR trvaly na splnění dohod, podle nichž se TKM nesmí chovat jako policie a musí zůstat apolitická. Pokračovaly etnické čistky vůči nealbáncům, násilí bylo použito i proti politickým oponentům z řad Albánců. Také docházelo k dalšímu vypalování srbských pravoslavných kostelů. Kosovský ochranný sbor též začal podněcovat, vyzbrojovat albánské separatisty v sousední Makedonii, posílal tam své velitele a dodával zbraně.

Po pádu Miloševičovy vlády v Jugoslávii byl zpracován plán stabilizace, který byl schválen jak novou jugoslávskou vládou, tak i Evropskou unií, Washingtonem i Moskvou. Představiteli bývalé UÇK, která se stala fakticky vůdčí silou v Kosovu, byl prakticky odmítnut.^[zdroj?]

Nezávislost Kosova

Související informace naleznete v článku Seznam států a mezinárodních organizací podle postoje k nezávislosti Kosova.

Státy podle stanoviska k uznání nezávislosti Kosova:     Kosovo      Oficiálně uznaly nezávislost Kosova      Přislíbily uznat nezávislost Kosova v dohledném čase      Vyjádřily v této otázce neutralitu či nemají jasné nebo jednotné stanovisko      Nijak se oficiálně nevyjádřily      Odmítají jednostranný krok a vyžadují další jednání      Oficiálně odmítly uznat nezávislost Kosova

Parlament autonomní oblasti vyhlásil dne 17. února 2008 v 15:50 SEČ nezávislost na Srbsku a prohlásil Kosovo za demokratický, světský a multietnický stát, oficiální orgány a představitelé Srbska však nezávislost odmítají uznat a považují oblast nadále za součást Srbska, postoj ostatních států není jednotný.

Původně kosovští Albánci plánovali vyhlásit nezávislost 10. prosince 2007, ale vzhledem k prezidentským volbám v Srbsku na začátku roku 2008 byl po konzultacích se západními mocnostmi, které nechtěly svému liberálnímu kandidátovi Tadićovi ve volbách uškodit, termín posunut.

Albánci oslavující nezávislost Kosova

Nezávislost Kosova již uznalo 86 zemí a většina členů Evropské unie včetně Spojeného království, Francie a Itálie. Slovy ministryně zahraničí Riceové uznaly oficiální samostatnost Kosova i Spojené státy. S nimi také Turecko. V říjnu 2008 nezávislost Kosova uznaly i Černá Hora a Makedonie, dosavadní spojenci Srbska.

Proti uznání samostatného státu Kosovo vystupují zejména Srbsko, Rusko, dále například Řecko, Španělsko, Kypr, Rumunsko, Slovensko. Srbská pravoslavná církev vyzvala vládu, aby do Kosova vyslala armádu.

Ministr zahraničních věcí České republiky Karel Schwarzenberg v minulosti prohlásil, že jeho úřad uzná nezávislost Kosova, až tak učiní většina evropských zemí a v případě zodpovědného chování nejvyšších kosovských činitelů. Proti uznání nezávislosti se vyjádřili například prezident Václav Klaus, Jiří Paroubek, Miloš Zeman, Miloslav Ransdorf, z řad českých občanů se proti uznání Kosova zformovalo několik petičních výborů. Vláda České republiky ale i přesto o uznání nezávislosti Kosova rozhodla, a to dne 21. května 2008 v Teplicích, byť tento bod nebyl na jejím programu. Prezident Klaus dva dny po uznání Kosova Českou republikou přijal srbského velvyslance a ujistil ho, že „na vztazích Čechů k Srbům se nic nemění.

Podporu odtržení Kosova od Srbska přirovnávají její mnozí odpůrci k novému Mnichovskému diktátu.

Odmítání samostatnosti Kosova přirovnávají mnozí její stoupenci k souhlasu s existencí Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939–1945.

8. října 2008 schválilo Valné shromáždění OSN žádost Srbska, aby legálnost vyhlášení nezávislosti Kosova přezkoumal mezinárodní soudní dvůr v Haagu, který 22. července 2010 rozhodl, že vyhlášením nezávislosti nebylo porušeno mezinárodní právo.

Představitelé Albánie a Kosova se čas od času vyjadřují, že jejich cílem je sjednocení všech Albánců do jednoho státu, tzv. Velké Albánie, což bylo i konečným cílem UČK před bombardováním Jugoslávie. Ideu sloučit Kosovo s Albánií vyjádřil např. bývalý mluvčí UČK, nyní předseda kosovského parlamentu, Jakup Krasniqi, nebo albánský premiér Sali Berisha.

Činnost Kosovského státu

V roce 2010 se kosovský ústavní soud zabýval stížností, že druhý prezident Kosova Fatmir Sejdiu v rozporu s ústavou zároveň zastával prezidentský post i funkci předsedy politické strany. V září 2010 na prezidentskou funkci rezignoval.

V únoru 2011 kosovský zákonodárný sbor ve třetím kole volby prostou většinou zvolil prezidentem Kosova kontroverzního magnáta Behgjeta Pacolliho, předsedu strany Aliance pro nové Kosovo, ten se ujal funkce 22. února 2011. Opoziční poslanci z Demokratické ligy Kosova a Aliance pro budoucnost Kosova volbu kvůli Pacolliho minulosti bojkotovali a následně proti volbě podali stížnost k ústavnímu soudu s tím, že sbor při volbě nebyl usnášeníschopný a někteří poslanci byli před třetím kolem zastrašováni. Ústavní soud dal stěžovatelům v březnu za pravdu a volbu zrušil. Opozici na Pacollim vadilo především to, že svým podnikáním má úzké vazby k Rusku, které samostatnost Kosova neuznává.

Geografie

Související informace naleznete v článku Geografie Kosova.

Oblast je zejména na severozápadě a jihu obklopena horami s nadmořskou výškou nad 2 000 m, zbytek tvoří rovná povodí řek a mírně kopcovitá krajina položená v průměru 400-700 m nad mořem. Nejvíce hor je na východě území (hřeben Šar planina, na východě pak hřeben Metohija). Největšími řekami zde jsou Bílý Drin, Sitnica, Jižní Morava. Nejvyšší hora Gjeravica/Đeravica, ležící u hranice s Albánií měří 2 565 m. Nejnižším bodem je Drini i Bardhe/Beli Drim 297 m na hranici s Albánií.

Oblast obsahuje rozsáhlá ložiska některých kovů a nerostných surovin jako je nikl, olovo, zinek, hořčík, lignit (až 14 miliard tun), kaolin nebo bauxit.^[zdroj?]

Obyvatelstvo

Etnické složení Kosova

V roce 2007 činil podíl Albánců na 2 126 708 obyvatelích v Kosova podle Statistického úřadu Kosova 92 %, zatímco Srbů bylo 5,3 %, přičemž Srbové byli soustředěni zejména na severu země. The World Factbook uvádí pro rok 2007 trochu jiné zastoupení: 88 % Albánců a 7 % Srbů, další etnika (Bosňáci, Gorani, Romové, Turci, Aškelonci a Egypťané) pak zbývajících 5 % obyvatelstva.

Historie demografie Kosova

Je značně obtížné stanovit starší vývoj počtu obyvatel Kosova a poměr „národností“ v něm, neboť národnost byla ve starších časech fakticky neexistující či nedůležitý pojem. Osmanská říše dělala svá sčítání primárně podle náboženství, takže krom toho, že její sčítání nejsou považována za nejpřesnější, je nutno z nich potřebné údaje složitě dedukovat, přičemž výsledné odhady jsou snadno zpochybnitelné.

V 19. století se už objevuje na scéně pojem národ a je věnována větší pozornost etnickému původu a jazyku obyvatel a to jak od tureckých úřadů (jejichž údaje jsou ovšem i nadále hodnoceny jako nepřesné a nerealistické), tak od různých evropských zeměpisců. Jednotlivé práce se ovšem mezi sebou dost liší, někdy udávají jako převažující etnikum Srby, jindy Albánce.

Změny podílu dvou nejpočetnějších etnik na celé kosovské populaci ve 20. století

První moderní census se v Kosovu odehrál v roce 1921. Ten registroval 439.010 obyvatel, z toho 280.440 Albánců (tj. 63,9 % všech obyvatel). Podobné výsledky vykázalo i sčítání lidu z roku 1931, které registrovalo 552.064 obyvatel, z toho 347.213 Аlbánců (62,9 %).

Za druhé světové války, kdy se Kosovo stalo součástí Velké Albánie, bylo zhruba 100 tisíc Srbů vyhnáno a 10 tisíc zavražděno, čímž došlo ke snížení srbské populace (část vyhnaných se po válce ovšem vrátila). Někteří srbští historikové tvrdí, že v průběhu druhé světové války se do Kosova přistěhovalo až 100 000 Albánců z Albánie, tento údaj je ovšem patrně značně přehnaný.

V letech 1948-1968 podíl Albánců (asi 67 %) a Srbů (asi 23 %) podle z cenzů pocházejících oficiálních údajů jugoslávských úřadů nejprve pouze mírně kolísal, ale později klesající porodnost Srbů a jejich stěhování se za lepší prací do Srbska vedly od počátku 60. let k postupně stále výraznější změně poměru obyvatel ve prospěch Albánců. V roce 1971 již podíl Albánců vzrostl na 73,7 %, zatímco podíl Srbů poklesl na 18,4 %. Ještě drastičtěji klesal podíl Černohorců.

Rostoucí etnické napětí v zemi gradovalo na konci 80. let a vedlo k dalšímu zrychlení etnických změn, když zesílil počet odcházejících Srbů, kteří teď kromě ekonomických podnětů měli i pádné politické důvody, proč se z Kosova odstěhovat. Na konci 90. let přerostlo mezietnické napětí do otevřeného násilí a bojů mezi jugoslávskými bezpečnostními silami a albánským hnutím odporu. Obě strany přitom začaly používat teroristické metody, byť jugoslávská strana byla zpočátku v tomto ohledu zdrženlivější.

V roce 1999 sílící proud uprchlíků vyvolaný boji a nyní již i cíleným terorem jugoslávské armády, která zahájila cílené etnické čištění některých částí Kosova^[zdroj?], vyústil v tzv. operaci Spojenecká síla - útok leteckých sil NATO na Jugoslávii. Během bojů mezi jugoslávskou armádou a Kosovskou osvobozeneckou armádou uprchlo ze země 150 tisíc Albánců, během intervence NATO dalších 863 tisíc Albánců. Tito se po ukončení bojů a obsazení země vojsky NATO do země vrátili. Počet nealbánských uprchlíků, jejichž masový exodus začal s ústupem jugoslávské armády a byl podpořen i "excesy" ze strany UÇK, je těžké odhadnout, k současnému datu se udává v rozmezí 65-250 tisíc. Řada z nich nevěří proklamovaným garancím mezinárodní správy Kosova o jejich bezpečnosti, protože vědí, že Srbové žijící v Kosovu stále živoří v ghetech a bez doprovodu vojsk KFOR se i nadále vystavují nebezpečí. Další Srbové, zejména majitelé domů a pozemků mají své domy buď vypálené, nebo zabrané Albánci a nemohou se domoci práva, aby jim nemovitosti byly vráceny.

Politika

Administrativní dělení

Podle CIA World Factbook se Kosovo dělí na 30 obcí (albánsky komuna, pl. komunat, srbsky општина opština, pl. општине opštine). Srbská vláda dělí území Kosova rovněž na obce, i když v některých případech se hranice působnosti obcí liší (např. chybí obec Mališevo a okolní obce mají jiné hranice). Albánské názvy obcí se objevují v několika mluvnických variantách (alternující přípony ë/a, 0/u a 0/i). Kromě toho byly mnohé albánské názvy změněny. Většinou šlo o nahrazení pouhého albánského přepisu srbského názvu novým názvem čistě albánským.

Pod správou OSN byly obce seskupeny do 7 okresů (albánsky rajoni, srbsky округ okrug). Alternativně se v různých pramenech objevují i jiné názvy těchto územněsprávních celků: distrikt (anglicky district, albánsky rreth, srbsky дистрикт distrikt), popř. dokonce albánsky komuna nebo regjion.

Podle článku 12 kosovské ústavy jsou základní územní jednotkou místní správy obce (opštine, komunat).

Následující seznam obcí uvádí nejdříve nový albánský název, za ním případně v závorce starý albánský název, potom srbský název cyrilicí a latinkou.

Besjanë / Podujevo (19) Burim / Istok (06) Dardanë / Kosovska Kamenica (08) Deçan / Dečani (01) Drenas / Glogovac (04) Ferizaj / Uroševac (26) Fushë Kosovë / Kosovo polje (10) Gjakovë / Đakovica (03) Gjilan / Gnjilane (05) Kaçanik / Kačanik (07) Kastriot / Obilić (16) Klinë / Klina (09) Leposaviq / Leposavić (11) Lipjan / Lipljan (12) Malishevë / Mališevo (13)

Mitrovicë / Kosovska Mitrovica (14) Novobërdë / Novo Brdo (15) Pejë / Peć (18) Prishtinë / Priština (20) Prizren / Prizren (21) Rahovec / Orahovac (17) Sharr / Dragaš (Gora) (02) Shtërpcë / Štrpce (23) Shtime / Štimlje (24) Skenderaj / Srbica (22) Theranda / Suva Reka (25) Viti / Vitina (27) Vushtrri / Vučitrn (28) Zubin Potok / Zubin Potok (29) Zveqan / Zvečan (30)

Ekonomika

Před vleklými nepokoji, bombardováním a válkou byl rozvinut těžební a cementárenský průmysl, hlavní složkou ekonomiky bylo přesto ale stále zemědělství. Dnes je i dříve velmi chudá země kvůli válce na tom ještě hůře. Oficiálním platidlem v zemi je Euro, stejně jako v Černé Hoře, přestože Kosovo není členem eurozóny. Dříve se zde používala německá marka a ještě před ní oficiální jugoslávský dinár.

Odkazy

Literatura

• DIENSTBIER, Jiří. Daň z krve. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-585-4. (česky) 
• GIRGLE, Patrik. Kosovo. Praha : Libri, 2006. ISBN 80-7277-330-5. (česky) 
• DVOŘÁK, Martin. Kosovo na vlastní kůži. [s.l.] : Studio No-Ban, 2000. ISBN 80-238-6538-2. (česky) 
• ACHTERHUIS, Hans. Politika dobrých úmyslů. Brno : Barrister & Principal, 2002. ISBN 80-85947-78-1. (česky) 
• IGNATIEFF, Michael. Virtuální válka. Praha : Themis, 2001. ISBN 80-7312-001-1. (česky) 

Související články

• Autonomní oblast Kosovo a Metohije
• Právo národů na sebeurčení
• Seznam států a mezinárodních organizací podle postoje k nezávislosti Kosova
• Uloupené Kosovo

Externí odkazy

• (albánsky) (srbsky) (anglicky) Stránky Shromáždění republiky Kosovo
• (anglicky) Kosovo - pohled očima Srbů, kteří zde žijí
• Kosovo (2011) [online]. Freedom House, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
• Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Kosovo Country Report [online]. Gütersloh : Bertelsmann Stiftung, 2009, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Kosovo [online]. U.S. Department of State, 2011-04-11, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
• CIA. The World Factbook - Kosovo [online]. REV. 2011-08-16, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
• Zastupitelský úřad ČR v Prištině. Souhrnná teritoriální informace: Kosovo [online]. Businessinfo.cz, 2011-02-19, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (česky) 
• ALLCOCK, John B, a kol. Kosovo [online]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 

Mapy: 42°40′ s. š., 21°10′ v. d.