Lazar Hrebeljanović

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lazar

Štěpán Lazar I. Hrebeljanović (okolo 1329, Prilepac, Kosovo28. června 1389, Kosovo pole) či kníže Lazar (srbsky Кнез Лазар/Knez Lazar) nebo car Lazar byl srbský vládce, kníže (1371–1389) a car (1389). V Srbsku se stal legendární postavou a pravoslavná církev ho uznává jako světce.

Život[editovat | editovat zdroj]

Lazarovo království ve 14. století

Princův otec jménom Pribac byl nižší šlechtic na dvoře cara Štěpána IV. Dušana a Lazar vyrůstal na dvoře ve městě Prizren. V roce 1362 je zmíněn jako dvořan Dušanova následníka Štěpána V., který ho okolo roku 1371 povýšil na knížete.

Později Lazar Prizren opustil a konsolidoval svou moc na severu Srbska. I když byl vazalem cara Štěpána V., odmítl se zúčastnit bitvy u řeky Marica, ve které osmanské sily porazili většinu srbské armády a ovládali oblasti jižně a východně od Kosova. Krátce na to car Štěpán V. zemřel jako poslední mužský potomek dynastie Nemanjićovců. Lazar se díky diplomacii, vojenským vítězstvím a v neposlední řade dynastickému manželství s Milicou Nemanjićovou stal nejsilnějším srbským šlechticem. Přisvojil si tituly Štěpán a autokrat a povýšil se i nad svého spojence, bosenskeho bána Tvrtka Kotromaniće, který používal titul Štěpán král Srbů a Bosny a byl po otcově matce potomek Nemanjićovců, takže jeho dynastické nároky byly legitimnější.

Lazar si na Balkáně vybojoval silnou pozici a ovládal dnešní centrální Srbsko a část Kosova. Hlavním městem jeho knížectví bylo město Kruševac. Kladl silný odpor postupující Osmanské říši, například ve vítězné bitvě u Pločniku v roce 1387. Lazarovo knížectví se stalo útočištěm mnoha mnichům, spisovatelům, architektům a umělcům z Bulharska, Řecka a jižního Srbska, které byly pod kontrolou Turků. I když jeho rozloha byla asi čtvrtinová v porovnaní s Dušanovým císařstvím, sjednotil centrální Srbsko se severními provinciemi Mačva, Kučevo a Braničevo. Jeho území chránili vazalští vládci, které si zavázal manželstvím se svými dcerami. Patřili k nim Mikuláš Gorjanský v Mačvě, Đurađ II. Balšić v Zetě (Černá Hora), Vuk Branković v Rašce (Kosovo).

Diplomatickým úspěchem jeho vlády bylo smíření srbské církve vedené Sávou IV. a byzantské církve reprezentované konstantinopolským patriarchou Filotheem. Ten srbskou církev zbavil klatby uvalené za vlády Štěpána Dušana a oficiálně přiznal jejímu představenému titul patriarchy.[1]

V předvečer bitvy na Kosově poli ho korunovali carem, ale v bitvě ho Turci zajali a poté popravili.

Ortodoxní církev ho vyhlásila za svatého mučedníka.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PELIKÁN, Jan, a kol. Dějiny Srbska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. Dále jen Dějiny Srbska. ISBN 80-7106-671-0. S. 96.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]