Bitva na Kosově poli

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bitva na Kosově poli
Konflikt: Expanze Osmanské říše na Balkán
Bitva na Kosově poli
Bitva na Kosově poli, Adam Stefanovic 1870
Trvání: 15. června 1389 (Juliánský kalendář, podle Gregoriánského kalendáře bitva proběhla 28. června)[1]
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Kosovo, Srbsko[2]
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: Nerozhodný[pozn. 1]
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Osmanská říše a její vazalové[7] Srbské státní útvary, bosenské království[8]
Velitelé
Murad I. Hüdavendigar,
Bayezid I. Yildirim,
Yakub Çelebi		 Lazar Hrebeljanović,
Vuk Branković,
Vlatko Vuković
Síla
neznámá neznámá[pozn. 2]
Ztráty
vysoké; sultán Murad I. vysoké; kníže Lazar Hrebeljanović[10]
{{{poznámky}}}

Bitva na Kosově poli (Kosovo polje, Campus Turdorum, někdy také bitva na Kosovu rovném),[11][12] odehrávající se 15. června roku 1389 (podle Gregoriánského kalendáře 28. června),[13] byla okamžikem, kdy se asi 100 kilometrů severně od Skopje,[14] svého času korunovačního města srbského cara a krále Dušana[15] (1331 - 1355, car od 1345),[pozn. 3] střetla spojená křesťanská vojska s vojsky osmanskými (muslimskými).[18]

V křesťanské armádě byly oddíly srbských knížat Lazara Hrebeljanoviće, Vuka Brankoviće, a také bosenského krále Tvrtka I. Kotromaniće, jehož oddíly vedl Vlatko Vuković. Křesťané byli posíleni o spoustu pomocných oddílů z Albánie, Bulharska a Uher.[19] V čele osmanské armády, které pomáhaly vazalské státy Osmanů, stanul samotný sultán Murad I. (1359/1362/1363 - 1389)[pozn. 4] spolu se svými syny Yakubem a Bayezidem.[7] Výsledek samotné bitvy byl sice nerozhodný (padli i oba hlavní vůdci - kníže Lazar a sultán Murad), ale pozdější činy uherského krále znamenaly oslabení křesťanských spojenců,[37] zatímco Osmané si upevnili pozici na Balkáně, kde zakrátko vyvrátili i druhou bulharskou říši (definitivně roku 1396).[38] I přes prohru Osmanů u Ankary roku 1402 a následné anarchii se Muradovu prapravnukovi Mehmedovi II. podařilo roku 1453 dobytím Konstantinopole vyvrátit byzantskou říši.[27][39]

Obsah

[editovat] Situace před bitvou

Vukašin, srbský král a ochránce země.

V polovině 14. století bylo nejmocnějším a nejvýznamnějším státem na Balkáně Srbské carství. Roku 1352 byli však Srbové poraženi Osmany, tureckým kmenem z Bithýnie, které si na pomoc přivolal byzantský autokrator Ioannes Kantakuzenos.[40][41][42][pozn. 5] Téhož roku (1352) obsadili Osmané pevnost Tzympe a o dva roky později (1354) dobyla vojska osmanského emíra Orhana (Orchana, 1324/1326 - 1359/1362/1363)[pozn. 6] přístav Gallipoli.[50] Když však na sklonku roku 1355 zemřel car Štěpán Dušan, různorodá srbská říše se začala rozpadat. Tím se stát stal mnohem méně vzdoruschopnějším, než byl za Dušanovy éry.[54] Kromě Srbska a Byzance se do obtížné situace dostalo i Bulharsko, kde car Ivan Alexander (1331 - 1371)[55] předal vládu v části státu (ve Vidinsku na severozápadě země)[14] svému synovi Ivanu Stracimirovi a Osmané i nadále postupovali na Balkán; roku 1359 dokonce oblehli Konstantinopol, sídelní město byzantských císařů, a roku 1361 dobyli Didymoteichos (Dimotiku).[pozn. 7] Orhanův druhorozený syn Murad I. (1359/1362/1363 - 1389)[pozn. 8] pochopitelně pokračoval ve výbojích svého otce: v 60. letech 14. století se zmocnil téměř celé Thrákie[20] a nejpozději roku 1371 se Turci zmocnili Adrianopole (Edrine),[pozn. 9] kam Murad z maloasijské Bursy přesunul své sídlo.

Rok 1371 byl pro balkánské státy do jisté míry zlomový. Nejprve v únoru zemřel bulharský car Ivan Alexander,[pozn. 10] který svou říši již dříve rozdělil na několik částí.[65] 26. září pak utrpěla křesťanská vojska v bitvě u Čirmenu (Černomenu na řece Marici, asi 40 kilometrů západně od Adrianopole) [14] strašnou porážku od Turků,[pozn. 11] ikdyž byli křesťané v přesile.[70] Oba vojevůdci křesťanů, samozvaný srbský král Vukašin (Valkašin, samozvancem od 1366) a jeho bratr, makedonský despota Jovan (Ivan) Uglješa, v bitvě zahynuli.[19] Několik měsíců po bitvě u Čirmenu zemřel nominální srbský car Štěpán Uroš, poslední Nemanjić na srbském trůně (4. prosince). Jak Srbsko, tak Bulharsko se tedy i de iure rozpadly.[71] Srbsko bylo tehdy úplně rozdrobeno a v Byzanci začal zuřit boj mezi císařem Ioannem V. Palaiologem (1341 - 1391)[pozn. 12] a jeho synem-uzurpátorem Andronikem IV.(1376 - 1379).[73]

Murad tehdy posílil své pozice v Evropě - podrobil si pohraniční beje a také se prohlásil sultánem. Novopečený sultán také tehdy zasáhl v byzantské říši a opět dosadil na trůn sesazené císaře Ioanna V. a jeho druhorozeného syna Manuela (pozdějšího Manuela II.).[74][75] V roce 1382 byla Osmany dobyta Sofie,[pozn. 13] roku 1383 Serrai. Roku 1385 byli Osmany napadeni zetští Balšići a roku 1386 pronikli Osman do Bosny. Téhož roku (1386) padla do osmanských rukou Larisa a Niš.[11][23][78][pozn. 14]. Tureckou ofenzívu se snažil zastavit srbský kníže Lazar Hrebeljanović (1371 - 1389), nejmocnější muž srbského "státu", který se s Osmany střetl v roce 1386/1387 v bitvě u Pločniku na řece Toplici za pomoci bosenského krále Tvrtka I. Kotromaniće (1353 - 1391, králem od 1377) je porazil.[37][80][81] Murada to však nezastrašilo a pokračoval v expanzi - ještě roku 1387 dobyli Osmané Berrhiou a Soluň. V létě téhož roku bylo však turecké vojsko poraženo Vlatkem Vukovićem, vojevůdcem bosenského krále Tvrtka I. Kotromaniće. Tato prohra však podnítila sultána k vojenskému zásahu.[11]

[editovat] Bitva a její následky

Ani sultán Murad, a ani Srbové se po dvou nedávných vojenských střetnutích nechtěli pouštět do drobných tažení a šarvátek, spíše se chystali k bitvě, která měla o osudu té či oné strany rozhodnout. Jak křesťané, tak muslimové (potažmo jejich křesťanští vazalové) se snažili získat na svou stranu co nejvíce knížat z regionu.[82] Do čela křesťanské aliance se postavil tehdy nejvýznamnější muž Srbska, Lazar Hrebeljanović (*1329), jehož choť Milica pocházela z nejslavnějšího srbského středověkého rodu Nemanjićů; jejím praprapradědem byl slavný Štěpán Nemanja (1166 - 1196).[23][83][84] Lazar byl sice nejmocnějším srbským knížetem tehdejší doby, ale jeho panství se ani zdaleka nedosahovalo rozlohy Dušanovy "velkosrbské říše".[85][86] Lazarovým mocným spojencem byl bosenský král Tvrtko, který Lazarovi poslal vojevůdce Vlatka Vukoviće, vítěze od Bileće, i s vojskem.[19] Dalším Lazarovým soudruhem byl choť jeho dcery Mary Vuk Branković, na jehož území nakonec došlo ke krvavému zkřížení zbraní.[87][82] Potenciální "vyšší moc" v balkánském regionu - byzantská říše - byla již v naprostém rozvratu, jelikož dynastie Palaiologů již naprosto ztrácela centrální moc.[75] Další velký stát - uherské království - se také zatím příliš nezapojovalo do balkánských poměrů.[88]

Datum 28. června 1389 je jedním z nejdůležitějších momentů srbských národních dějin. V úterý na svátek svatého Víta se spojenecká vojska Srbů, Bosňanů, Albánců, Uhrů a Bulharů střetla s osmanským sultánem Muradem I. (1326-1389). Do rozhodující bitvy je vedl nejmocnější srbský kníže Lazar Hrebeljanović (1329-1389), který velel srbskému vojsku, jež neslo největší tíhu tureckého náporu. Dosud není zcela jasné, jak bitva probíhala. Ve většině pramenů se uvádí, že v předvečer bitvy srbský bojovník Miloš Obilić smrtelně zranil tureckého sultána. Smrt vojevůdce obvykle ukončí celý konflikt, tentokrát však rozpoutala bouři, která neměla ve středověku obdoby.

Murad I. Hüdavendigar, sultán-mučedník.

Nevlastní Muradův syn Bajazid I. řečený Ildirim (1354-1403) se do čela osmanské armády postavil dříve, než v tureckých řadách vypukla panika. Přestože Srbové začali mít převahu, náhlým útokem na srdce srbského vojska souboj rozhodl ve prospěch půlměsíce. Ildirim tak dostál svému přízvisku, které v češtině znamená "blesk". Jeho největší protivník Lazar padl do jeho rukou a nad Muradovou mrtvolou přišel o hlavu. Podle srbského patriarchy Danila III. raději zvolil smrt, než aby žil v hanbě. Po kosovské bitvě se velmi rychle rozšířil kult svatého Lazara a dodnes patří mezi hlavní srbské křesťanské světce a mučedníky.

Je zajímavé, že ačkoli Srbové utrpěli porážku, připomínají si tuto událost jako vítězství. V bitvě zemřeli jejich největší hrdinové, světci a mučedníci, což je oslavováno i v řadě mýtů a lidových zpěvech. Každoročně si Srbové připomínají velikost Srbské říše a svátek svatého Víta považují za den, kdy si pravověrné vojsko zvolilo přijetí do království nebeského před pozemským vítězstvím. Od této chvíle se pokládají za "nebeský národ".

Důsledky srbské porážky byly kruté. Turci nekompromisně vyhladili veškerou srbskou šlechtu a území ležící mezi řekami Dunajem, Sávou, Drinou a Timokem se dostalo do vazalské závislosti. Srbská porážka Osmanské říši otevřela bránu na Balkánský poloostrov a na stovky let ovlivnila osud nejen poražených Srbů, ale i podstatné části Evropy. Téměř o tři století později v roce 1683 doputovala turecká lavina až k Vídni a těžko domýšlet, jak by se vyvíjely dějiny, kdyby toto město padlo.

Roku 1386 byla dobyta bulharská Serdika – dnešní Sofie – a o sedm let později přestal bulharský stát existovat..[89]

[editovat] Související články

[editovat] Odkazy

[editovat] Poznámky

  1. ↑ Vzhledem k málo jasnému průběhu bitvy se historie přiklání k nerozhodnému výsledku,[3][4][5] i přesto, že později znamenalo Kosovo pole pro Srby symbol kruté pořážky a že první zprávy po boji hovoří naopak o prohře Osmanů.[6]
  2. ↑ Údaje kronikářů je třeba brát s rezervou.[9]
  3. ↑ Dušan se za cara prohlásil o Vánocích roku 1345, ale korunován byl až v dubnu 1346.[16] Jeho carský titul zněl basileus kai autokrator Serbon kai Romaion - car a samovládce Srbů a Římanů (Řeků, Byzantinců).[17]
  4. ↑ Literatura se různí v datu Muradova nástupu na trůn. Dle Dějin Bulharska a Dějin středověké Evropy Murad nastoupil na trůn po smrti svého otce Orchana v roce 1359,[20][21] podle Dějin Makedonie roku 1359/1360,[22] dle knihy Balkán: 2000 let mezi Východem a Západem roku 1360,[23] podle Dějin Srbska, Dějin jihoslovanských zemí, Dějin Byzance, Dějin Turecka, Dějin Řecka a publikací Evropa vrcholného středověku a 1453 - Pád Konstantinopole - zrod Istanbulu nastoupil až roku 1362.[24][25][26][27][28][29][30] Ve skriptech Bulharské země do roku 1396 se uvádí jak údaj, že Orchan vládl do 1359, tak informace, že zemřel roku 1362.[31][32] Dle učebnice Dějiny Středověku II. byl roku 1361 osmanským vládcem již Murad I.[33] Podle Uruce (Urudže), osmanského kronikáře z 15. století, nastoupil Murad na trůn roku 764 hidžry, tj. asi roku 1363. Údaj o tom, že Murad zemřel roku 764[34] je však chybný.[35] Vyvracuje ho i Ašik paša zade, další osmanský kronikář: Murad I. zemřel roku 1389, tj roku 791 hidžry.[36]
  5. ↑ V byzantské říši zuřila v letech 1341/1342 - 1354 občanská válka mezi příznivci mladého legitimního císaře Ioanna V. Palaiologa, za něhož spravovala říši jeho matka jako regentka Anna Savojská, a příznivci vojevůdce Ioanna Kantakuzena, dříve vrchního velitele armády.[43][44][45] Právě Kantakuzenos začal navazovat s Turky kontakt, který se později stal osudným.[46] Nejprve Kantakuzenovi pomáhal aydinský emír Önür, později však sami Osmané (emír Orhan se svým synem Süleymanem).[47] Osmané se právě v bitvě roku 1352 zapříčinili o porážku Srbů.[48]
  6. ↑ Otázkou je, jaké vlastně jsou hraniční roky Orhanovy vlády. Dle Dějin Turecka a Pádu Konstantinopole nastoupil roku 1324,[27][49] dle ostatních publikací (např. Dějin Srbska, Dějin jihoslovanských zemí Dějin Řecka, Dějin Bulharska, knihy Balkán: 2000 let mezi Východem a Západem) však nastoupil až roku 1326.[50][25][51][52][53] K Orhanově smrti viz pozn. 4.
  7. ↑ Dle Č. Amorta (autora knihy Bulharské země do roku 1396) byla Dimotika dočasně také hlavním městem osmanské říše.[56]
  8. ↑ Orhanův starší syn Süleyman, který mj. velel obléhání Gallipole,[50] zemřel r. 1357, snad na následky zranění, které utrpěl po pádu z koně.[30] K létům Muradovy vlády viz pozn 4.
  9. ↑ Historiografie se liší v datu, kdy byla Adrianopolis Osmany dobyta. Podle publikace Balkán: 2000 let mezi Východem a Západem bylo město dobyto roku 1362,[57] podle učebnice Dějiny středověku II., Dějin Makedonie, Dějin Byzance, Dějin Řecka a publikace Evropa vrcholného středověku se Osmané města zmocnili roku 1365.[58][22][59][60][61] Podle knihy Vládcové v dějinách Evropy 3 a Dějin Turecka padla Adrianopolis do spárů Osmanů roku 1369,[62][63] dle knihy Pád Konstantinopole asi roku 1371. Autor knihy 1453:Pád Konstantinopole, zrod Istanbulu zároveň dodává, že roku 1366 byla (možná opět) Adrianopolis křesťanská. K definitivnímu dobytí tedy mohlo dojít mezi roky 1366 - 1371.[64]
  10. ↑ Podle Dějin Bulharska zemřel 13. února,[65] podle Bulharských zemí do 1396 to bylo až 17. února.[66]
  11. ↑ Zůstává otázkou, zda se křesťanům postavil osobně Murad I. nebo jeho vazalové či nezávislí beyové. V literatuře převládá názor, že v této bitvě bojovala vojska Murada I. (jak je uvedeno např. v Dějinách Bulharska či v Dějinách Turecka).[65][67] Autoři Vládců v dějinách Evropy a Bulharských zemí do roku 1396 jsou opatrnější, mluví pouze o "Turcích".[68][69] Podle knihy 1453: Pád Konstantinopole, zrod Istanbulu se však proti křesťanům postavili dva pohraniční beyové Evrenos Bey a Haci (Hadži) Ibeyi .[64] V Dějinách Turecka se však uvádí že jakýsi "Evrenos Gazi" byl osmanským vojevůdcem.[63]
  12. ↑ Ioannes V. Palaiologos byl třikrát svržen - poprvé roku 1347 vojevůdcem Ioannem Kantakuzenem (do 1354), podruhé roku 1376 svým synem Andronikem IV. (do r. 1379) a potřetí vnukem Ioannem VII. (1390).[72]
  13. ↑ Podle Dějin Byzance a Dějin Řecka byla Sofie (Srdika) dobyta až roku 1387,[76][77] podle Pádu Konstantinopole v roce 1385.[78]
  14. ↑ Podle J. M. Černého byla Niš dobyta již roku 1385.[79]

[editovat] Reference

  1. ↑ PELIKÁN, Jan, a kol. Dějiny Srbska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. Dále jen Dějiny Srbska. ISBN 80-7106-671-0. S. 96.  
  2. ↑ KARPATSKÝ, Dušan (eds.). Co se stalo na Kosovu rovném. Praha : [s.n.], 1990. Dále jen Kosovo rovné. S. 6.  
  3. ↑ TEJCHMAN, Miroslav, a kol. Dějiny jihoslovanských zemí. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1998. [Dále jen Dějiny jihoslovanských zemí]. ISBN ISBN 80-7106-266-9. S. 72.  
  4. ↑ RYCHLÍK, Jan. Dějiny Bulharska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000. Dále jen Dějiny Bulharska. ISBN 80-7106-404-1. S. 133.  
  5. ↑ DRŠKA, Václav; PICKOVÁ, Dana. Dějiny středověké Evropy. Praha : Aleš Skřivan ml., 2004. Dále jen Dějiny středověké Evropy. S. 333.  
  6. ↑ Kosovo rovné, str. 27
  7. ↑ a b Dějiny Srbska, str. 97
  8. ↑ KREISER, Klaus, Christoph K. Neumann Dějiny Turecka. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. Dále jen Dějiny Turecka. S. 40.  
  9. ↑ Dějiny Srbska, str. 97-98
  10. ↑ Dějiny Srbska, str. 98
  11. ↑ a b c Dějiny Srbska, str. 96
  12. ↑ Kosovo rovné, str. 8
  13. ↑ RYCHLÍK, Jan. Dějiny Makedonie. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2003. Dále jen Dějiny Makedonie. ISBN 80-7106-642-7. S. 72.  
  14. ↑ a b c Dějiny Bulharska, str. 126
  15. ↑ WEITHMANN, Michael W.. Balkán: 2000 let mezi Východem a Západem. Praha : Vyšehrad, 1996. Dále jen Balkán mezi Východem a Západem. ISBN 80-7021-199-7. S. 79.  
  16. ↑ Dějiny jihoslovanských zemí, str. 68
  17. ↑ Dějiny Srbska, str. 75
  18. ↑ ŠTĚPÁNEK, Petr. 1453: Pád Konstantinopole, zrod Istanbulu. Praha : TRITON, 2010. Dále jen Pád Konstantinopole. S. 40.  
  19. ↑ a b c Dějiny jihoslovanských zemí, str. 72
  20. ↑ a b Dějiny Bulharska, str. 130
  21. ↑ Dějiny středověké Evropy, str. 331
  22. ↑ a b Dějiny Makedonie, str. 70
  23. ↑ a b c Balkán mezi Východem a Západem, str. 98
  24. ↑ Dějiny Srbska, str. 88
  25. ↑ a b Dějiny jihoslovanských zemí, str. 70
  26. ↑ ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. Praha : Academia, 1992. Dále jen Dějiny Byzance. ISBN 80-200-0454-8. S. 324.  
  27. ↑ a b c Dějiny Turecka, str. 273
  28. ↑ HRADEČNÝ, Pavel, a kol. Dějiny Řecka. Praha : Lidové noviny, 1998. Dále jen Dějiny Řecka. ISBN 80-7106-192-1. S. 742.  
  29. ↑ HAY, Denis. Evropa vrcholného středověku 1300 - 1500. Praha : Vyšehrad, 2010. Dále jen Dějiny vrcholného středověku. ISBN 978-80-7021-986-7. S. 382.  
  30. ↑ a b Pád Konstantinopole, str. 34
  31. ↑ AMORT, Čestmír. Bulharské země do 1396. Přehled bulharských dějin od nejstarších dob do pádu pod tureckou nadvládu.. Praha : Univerzita Karlova, 1978. Skripta, Dále jen Bulharsko do 1396. S. 219.  
  32. ↑ Bulharsko do 1396, str. 220
  33. ↑ TEICHOVÁ, Alice, a kol. Dějiny středověku II.. Praha : SPN, 1968. Učebnice, Dále jen Středověk II.. S. 112.  
  34. ↑ Kosovo rovné, str. 39
  35. ↑ Islámský kalendář 1389 - Calendar.sk
  36. ↑ Kosovo rovné, str. 37
  37. ↑ a b Dějiny Bulharska, str. 133
  38. ↑ Dějiny středověké Evropy, str. 334
  39. ↑ Evropa vrcholného středověku, str. 237-239
  40. ↑ Vládcové v Evropě 3, str. 144
  41. ↑ Dějiny středověké Evropy, str. 329
  42. ↑ Dějiny Turecka, str. 32
  43. ↑ Dějiny Byzance, str. 318
  44. ↑ Dějiny Řecka, str. 316
  45. ↑ Dějiny Řecka, str. 210
  46. ↑ Dějiny Bulharska, str. 126-127
  47. ↑ Pád Konstantinopole, str. 33
  48. ↑ Dějiny Bulharska, str. 128
  49. ↑ Pád Konstantinopole, str. 32
  50. ↑ a b c Dějiny Srbska, str. 87
  51. ↑ Dějiny Řecka, str. 745
  52. ↑ Dějiny Bulharska, str. 125
  53. ↑ Balkán mezi Východem a Západem, str. 96
  54. ↑ Dějiny Byzance, str. 323
  55. ↑ Dějiny Bulharska, str. 122
  56. ↑ Bulharsko ro 1396, str. 220
  57. ↑ Balkán mezi Východem a Západem, str. 97
  58. ↑ Středověk II., str. 118
  59. ↑ Dějiny Byzance, str. 324
  60. ↑ Dějiny Řecka, str. 212
  61. ↑ Evropa vrcholného středověku, str. 237
  62. ↑ Vládcové v Evropě 3, str. 147
  63. ↑ a b Dějiny Turecka, str. 40
  64. ↑ a b Pád Konstantinopole, str. 37
  65. ↑ a b c Dějiny Bulharska, str. 131
  66. ↑ Bulharsko do 1396, str. 222
  67. ↑ Dějiny Turecka, str. 255
  68. ↑ Vládcové v Evropě, str. 148-149
  69. ↑ Bulharsko do 1396, str. 221
  70. ↑ Dějiny středověké Evropy, str. 332
  71. ↑ Dějiny Bulharska, str. 131-132
  72. ↑ Dějiny Byzance, str. 490
  73. ↑ Dějiny Byzance, str. 324-325
  74. ↑ Pád Konstantinopole, str. 38-39
  75. ↑ a b Dějiny Byzance, str. 326
  76. ↑ Dějiny Byzance, str. 325
  77. ↑ Dějiny Řecka, str. 213
  78. ↑ a b Pád Konstantinopole, str. 39
  79. ↑ Kosovo rovné, str. 9
  80. ↑ Vládcové v Evropě 3, str. 149
  81. ↑ Kosovo rovné, str. 17
  82. ↑ a b Kosovo rovné, str. 18
  83. ↑ Dějiny Srbska, str. 94
  84. ↑ Dějiny Srbska, str. 608-609
  85. ↑ Dějiny jihoslovanských zemí, str. 67
  86. ↑ Dějiny Srbska, str. 95
  87. ↑ Dějiny Srbska, str. 610-611
  88. ↑ Dějiny středověké Evropy, str. 333
  89. ↑ Radio Free Europe – Radio Free Liberty – Výročí bitvy na Kosově poli [online]. 2007-6-27, [cit. 2009-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 


Pahýl - historie Tento článek o historii je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Bližší informace mohou být uvedeny na diskusní stránce.
Také můžete pomoci vhodným rozšířením dalších článků z tohoto oboru.

Citováno z „http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bitva_na_Kosov%C4%9B_poli&oldid=7893757“
Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Navigace
Tisk/export
Nástroje
V jiných jazycích