Saharská arabská demokratická republika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Saharská arabská demokratická republika
الجمهورية العربية الصحراوية الديمقراطية
Al-Jumhūriyâ al-´Arabiyâ as-Ṣaḥrāwiyâ ad-Dīmuqrāṭiyâ
Vlajka Saharské arabské demokratické republiky
vlajka
Znak Saharské arabské demokratické republiky
znak
Hymna: Hymna Saharské arabské demokratické republiky
Geografie

Poloha Saharské arabské demokratické republiky

Hlavní město: Al-´Ajún (Laayoune)
Rozloha: 266 000 km² (77. na světě)
z toho zanedbatelné % vodní plochy
Nejvyšší bod: bezejmenné místo (463 m n. m.)
Časové pásmo: +0
Poloha: 25°0′ s. š., 13°0′ z. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 273 008 (179. na světě, odhad 2005)
Hustota zalidnění: 1 ob. / km² (232. na světě)
Jazyk: arabština
Náboženství: islám
Státní útvar
Státní zřízení: republika
Prezident: Mohamed Abdelaziz (od r. 1976)
Předseda vlády: Abdelkader Taleb Oumar (od r. 2003)
Měna: saharská peseta (EHP)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 732 ESH EH
MPZ: DARS
Národní TLD: .eh
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Mapa Západní Sahary

Saharská arabská demokratická republika je částečně uznávaný stát v Africe ležící na území Západní Sahary. Jeho sousedy jsou Alžírsko, Mauritánie a Maroko.

Země je z větší části okupována Marokem, které ji považuje za integrální součást svého území a v 80. letech zřídilo napříč územím Západní Sahary opevněnou bariéru. Převážně pusté území vně marocké zdi (zhruba 1/3 rozlohy země), zůstává pod kontrolou osvobozeneckého hnutí Polisario, a tedy exilové vlády Saharské arabské demokratické republiky. V uprchlických táborech okolo alžírského města Tindúf žije asi 165 000 uprchlíků ze Západní Sahary.

Podstata konfliktu[editovat | editovat zdroj]

Konflikt na území Západní Sahary, stejně jako konflikt v Palestině nebo v súdánském Dárfúru, patří k těm nejvleklejším a obtížně řešitelným sporům druhé poloviny 20. století. Táhne se téměř půl století a nic nenasvědčuje tomu, že bude v blízké budoucnosti vyřešen. Je třeba připomenout, že konflikt není omezen pouze na jeho zjevné hlavní hráče – to jest na Maroko, svého času Mauritánii a obyvatelstvo Západní Sahary. Svou roli zde hrají i další země a velmoci, které stojí v pozadí. Západní Sahara je v boji za nezávislost podporována Alžírskem, Maroko dostává technickou podporu z USA a Mauritánie byla ve svém nároku podporována Saúdskou Arábií a Kuvajtem. Svou roli zde samozřejmě hrají i mezinárodní organizace, a to především OSN a Africká unie (dříve Organizace africké jednoty).

Legální status[editovat | editovat zdroj]

na konci roku 2011 uznaly Saharskou arabskou demokratickou republiku následující státy (tučně jsou uvedeny ty, které navázaly diplomatické styky) : Alžírsko, Angola, Antigua a Barbuda, Barbados, Belize, Bolívie, Botswana, Burundi, Čad, Dominika, Dominikánská republika, Ekvádor, Etiopie, Ghana, Grenada, Guatemala, Guayana, Haiti, Honduras, Írán, Jamajka, Jihoafrická republika, Kambodža, Korejská lidově demokratická republika, Kostarika, Kuba, Laos, Lesotho, Libye, Mali, Mauritánie, Mauritius, Mexiko, Mozambik, Namibie, Nigérie, Nikaragua, Panama, Papua-Nová Guinea, Paraguay, Rwanda, Sierra Leone, Surinam, Svatá Lucie, Svatý Kryštof a Nevis, Svatý Vincent a Grenadiny, Sýrie, Tanzanie, Trinidad a Tobago, Uganda, Uruguay, Venezuela, Vietnam, Východní Timor, Zambie, Zimbabwe, Jižní Súdán.

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace o nejstarším období naleznete v článku Západní Sahara

Historický vývoj do roku 1970[editovat | editovat zdroj]

Španělská okupace Západní Sahary začala v roce 1884 obsazením zátoky Rio de Oro. Vnitrozemské oblasti odolávaly až do 30. let 20. století, avšak ještě v 50. letech nebyla španělská přítomnost v této oblasti nijak výrazná. Ke změně situace došlo až po objevení rozsáhlých zásob fosfátů nalézajících se na tomto území (hnojiva, prací prášky). Roku 1962 zde Španělsko založilo továrnu na jejich zpracování a začátkem sedmdesátých let se Západní Sahara už řadila k šesti největším producentům fosfátu na světě. Během těchto let se zde usadilo přibližně 20 000 španělských úředníků a dělníků. V roce 1934 se Západní Sahara stala oficiálně španělskou provincií, kterou zůstala až do roku 1976.

V roce 1960 OSN přijalo rezoluci garantující nezávislost kolonizovaným zemím a v roce 1966 vydalo rozhodnutí, podle kterého mají obyvatelé Západní Sahary právo na vlastní sebeurčení. Avšak již v roce 1963 vznesly nároky na toto území státy Maroko a Mauritánie. Touhu Sahařanů po svobodě a nezávislosti tedy zcela překazily a uvedly ji do slepé uličky. Maroko vyjádřilo stanovisko, že jeho nezávislosti bude dosaženo teprve až poté, co budou „všechna jeho území“ – tzn. kromě samotného Maroka i území Mauritánie, části Alžírska a Západní Sahary – opět sjednocena. Maročtí právníci argumentovali tím, že v historii na tomto území existovala náboženská loajalita sultánovi. Mauretánská vláda pro změnu vyzdvihovala společné historické vazby mezi kmeny na obou územích.

Historický vývoj po roce 1970[editovat | editovat zdroj]

V 60. letech na území Západní Sahary začíná vznikat hnutí proti koloniální nadvládě vedené Mohamedem Bassirim, pod názvem Harakat Tahrir. 17. června 1970 toto hnutí zorganizovalo rozsáhlé manifestace za právo na nezávislost v Laayounu, které však skončily masakrem a zatčením několika stovek demonstrantů. Samotný Bassir byl zajat a zavražděn ve vězení.

V roce 1975 Mezinárodní soudní dvůr zamítl teritoriální nároky Maroka a Mauretánie a přiznal obyvatelům Západní Sahary právo na vlastní sebeurčení. Avšak reakcí marockého krále Hassana II. na zamítnutí žaloby bylo zorganizování tzv. „Zeleného pochodu“ (pojmenovaného po svaté barvě islámu), kdy na území Západní Sahary vpochodovalo na 300 000 (časopis Mezinárodní politika uvádí dokonce 500 000) Maročanů, kteří nesli marocké vlajky, výtisky Koránu a portréty krále. Tento pochod měl podle záměrů samotného krále vzbudit v Maročanech silnou národní hrdost a obnovit tak loajalitu ke královské koruně. Následně bylo zahájeno vyjednávání mezi Španělskem, Marokem a Mauritánií, které vešlo ve známost jako „Madridské dohody“. Španělsko se zavázalo stáhnout se z území Západní Sahary nejpozději do 28. února 1976 a postoupit toto území Maroku na severu a Mauretánii na jihu. Na oplátku získalo Španělsko právo na rybolov u břehů teritoria a na zisk z těžby fosfátů.

Španělsko se oficiálně stáhlo z území Západní Sahary již 26. února, tedy o dva dny dříve před nejzazším stanoveným termínem a v ten samý den Polisario vyhlásilo Saharskou arabskou demokratickou republiku (Saharan Arab Democratic Republic – SADR). První zasedání exilové vlády proběhlo 4. března 1976. V srpnu téhož roku byl na třetím kongresu Polisaria zvolen generálním tajemníkem současný prezident SADRu Mohamed Abdal-Azíz a zároveň byla přijata ústava pro nově deklarovaný stát. V tomto roce rovněž Polisario zahajuje guerillovou válku proti Maroku, která trvá až do roku 1991.

Vývoj po roku 1976[editovat | editovat zdroj]

Po odchodu Španělska vyhlásila 28. 2. 1976 Fronta Polisario na území Západní Sahary samostatnou Saharskou arabskou demokratickou republiku. V březnu téhož roku uzavřelo Maroko a Mauretánie dohodu o rozdělení území Západní Sahary, severní část Saguía el Hamra dostalo Maroko a jižní Río de Oro připadlo Mauretánii. Obě země vyslaly na svá nová území vojska a spousta lidí uprchla do Alžírska. Fronta Polisario za alžírské peníze začala podnikala útoky na okupační armády. Mauretánie po vojenských neúspěších i z finančních důvodů uzavřela s Frontou příměří, uznala ji jako legitimního vládce a stáhla se za hranice. Fronta Polisario postupně kontrolovala až 75 % území Západní Sahary.

Změna nastala, až když Maroko dostalo pomoc od USA a Francie, tehdy dobylo asi 80 % území. V roce 1982 se Západní Sahara stala oficiálně členem Organizace africké jednoty (OAJ) z které na protest Maroko vystoupilo. OSN i OAJ se snažily přimět Maroko i Frontu Polisario k jednání. Návrh na mírové řešení byl roku 1988 přijatý, v roce 1991 byly ukončeny vzájemné vojenské akce. Na rok 1992 bylo naplánováno referendum o sebeurčení obyvatel, vyvstal problém se seznamy voličů a referendum se nekonalo.

Na základě tzv. Houstonských dohod se mělo referendum uskutečnit pod dohledem OSN v roce 1998, z podnětu Maroka se neuskutečnilo stejně jako další roku 2001. Nato OSN vypracovala první a pak druhý plán s postupným pětiletým přechodným obdobím a následným referendem v roce 2005. Maroku tyto plány nepřijalo a navrhlo v roce 2007 svůj vlastní plán autonomie, který pro změnu odmítla zase Fronta Polisario. Od té doby se mezi oběma stranami konají pod patronaci OSN řídce další dialogy.[1]

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Těžba fosfátů poskytuje práci přibližně 3000 lidí. Roční produkce se pohybuje kolem 2 milionů tun, z nichž 40% je vyváženo do Evropy, 40% do USA a značná část ze zbylých 20% končí v Japonsku. Západní Sahara je pouze jedním z marockých zdrojů fosfátů – celkově je Maroko jejich největším světovým producentem. Po fosfátech a rybolovu je třetím nejvýznamnějším vývozních artiklem Západní Sahary písek. Například na Kanárské ostrovy se ročně za účelem úpravy pláží vyveze 150 až 200 tisíc tun písku.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. TURÁNYI, Samuel. Medzinárodnoprávné postaveníe Západnej Sahary. Praha, 2014. Bakalářská práce. Vysoká škola ekonomická v Praze. Vedoucí práce Jan Kochan. [file:///C:/Documents%20and%20Settings/Administrator/Dokumenty/Downloads/zaverecna_prace%20(4).pdf Dostupné online.]