Stát Palestina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o částečně uznaném státu vyhlášeném v roce 1988, který získal v roce 2012 status nečlenského státu OSN. O prozatímním administrativním orgánu spravující části palestinských území pojednává článek Palestinská autonomie.
O historickém území pojednává článek Palestina.
Stát Palestina
دولة فلسطين
Vlajka
vlajka
Znak
znak
Hymna: فدائي
Geografie

Poloha

Hlavní město: Ramalláh (administrativní), Jeruzalém (zamýšlený)
Rozloha: 6220 km²
Poloha: 31° 53′ s. š., 35° 12′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 4 260 636
Jazyk: arabština
Státní útvar
Vznik 15. listopadu 1988 (vyhlášením nezávislosti, status nečlenského státu OSN získal 29. listopadu 2012)
Prezident Mahmúd Abbás
Předseda vlády Ismáíl Hanija (Pásmo Gazy)
Salám Fajjád (Západní břeh Jordánu)
Mezinárodní identifikace
Telefonní předvolba +970
Národní TLD .ps

Stát Palestina (arabsky: دولة فلسطين, Dawlat Filasṭin),[1][2][3] zkráceně Palestina (arabsky: فلسطين Filasṭīn), je stát vyhlášený 15. listopadu 1988exiluAlžírsku přijetím jednostranné deklarace nezávislosti Národní radou Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). V době přijetí deklarace nemělo OOP jakoukoli kontrolu nad územím, které si nárokovalo (v té době jej ovládal Izrael).[4] Svým rozsahem se jednalo o palestinská území[1] definovaná podle hranic z roku 1967,[5] přičemž hlavním městem se měl stát Jeruzalém.[2][3]

Summit Ligy arabských států v roce 1974 prohlásil OOP „jediným legitimním zástupcem palestinského lidu a zdůraznil jeho právo na založení nezávislého státu“.[6] 22. listopadu 1974 získalo OOP pozorovatelský status „nestátní entity“ v Organizaci spojených národů,[7][8] díky čemuž mělo možnost vystupovat před Valným shromážděním OSN, ale nemohlo hlasovat. Po vyhlášení nezávislosti Valné shromáždění tuto deklaraci oficiálně „vzalo na vědomí“ a od té doby používalo při zmínce o palestinském stálém zástupci název Palestina, namísto Organizace pro osvobození Palestiny.[9][10] 29. listopadu 2012 přijalo Valné shromáždění OSN rezoluci č. 67/19, která zvýšila status palestinského zástupce na nečlenský stát (pro tento krok hlasovalo 138 států, 9 hlasovalo proti a 41 se zdrželo).[11]

V roce 1993 Izrael uznal v rámci mírových dohod z Osla vyjednávací tým OOP za „zástupce palestinského lidu“ a OOP v reakci na to uznalo právo Izraele na existenci v míru, přijalo rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 a 338 a zřeklo se „násilí a terorismu“.[12] Na základě mírových dohod z Osla vznikl prozatímní orgán Palestinská autonomie (též Palestinská samospráva), který vládne na části palestinských území (Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy), vymezených několika izraelsko-palestinskými dohodami z 90. let 20. století. Izrael v roce 2005 jednostranně opustil Pásmo Gazy a po převratu v roce 2007 toto území ovládá hnutí Hamás. Palestinská samospráva, vedená hnutím Fatah, tak má fakticky pouze kontrolu nad Západním břehem Jordánu. V dubnu 2011 uzavřely obě strany vnitropalestinského sporu dohodu o usmíření, ale její implementace zatím nebyla naplněna.[13]

K dubnu 2013 uznalo Stát Palestina celkem 132 ze 193 členských států OSN. Řada států, která tento stát neuznala, nicméně uznává OOP jako zástupce palestinského lidu.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku State of Palestine na anglické Wikipedii.

  1. a b Palestinská deklarace nezávislosti (anglicky)
  2. a b BAROUD, Ramzy. Middle East Review 2003-4: The Economic and Business Report. 27. vyd. Londýn : Kogan Page Publishers, 2004. 256 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7494-4066-4. S. 161. (anglicky) 
  3. a b BISSIO, Robert Remo. The World: A Third World Guide 1995–96. Montevideo : Instituto del Tercer Mundo, 1995. ISBN 978-0-85598-291-1. S. 443. (anglicky) 
  4. BERCOVITCH, Jacob; ZARTMAN, William; KREMENYUK, Victor. The SAGE Handbook of Conflict Resolution. Thousand Oaks : Sage Publications, 2008. 704 s. Dostupné online. ISBN 978-1412921923. S. 43. (anglicky) 
  5. Palestinian Authority applies for full UN membership [online]. United Nations Radio, 2011-09-23, [cit. 2012-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. AL MADFAI, Madiha Rashid. Jordan, the United States and the Middle East Peace Process, 1974–1991. Cambridge : Cambridge University Press, 1993. ISBN 978-0-521-41523-1. S. 21. (anglicky) 
  7. Rezoluce VS OSN č. 3237 [online]. Valné shromáždění OSN, 1974-11-22, [cit. 2012-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. GELDENHUYS, Deon. Isolated States: A Comparative Analysis. Svazek 15. Cambridge : Cambridge University Press, 1990. ISBN 978-0-521-40268-2. S. 155. (anglicky) 
  9. Rezoluce VS OSN č. 43/177 [online]. Valné shromáždění OSN, 1998-12-09, [cit. 2012-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. HILLIER, Tom. Sourcebook on Public International Law. [s.l.] : Routledge, 1998. 883 s. Dostupné online. ISBN 978-1859410509. S. 205. (anglicky) 
  11. Palestinians win implicit U.N. recognition of sovereign state [online]. Reuters, 2012-11-29, [cit. 2012-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. MURPHY, Kim. Israel and PLO, in Historic Bid for Peace, Agree to Mutual Recognition [online]. Los Angeles Times, 1993-09-10, [cit. 2012-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. Hamas leader’s Tunisia visit angers Palestinian officials [online]. Al-Arabíja, 2012-01-07, [cit. 2012-11-30]. Dostupné online. (anglicky)