Izraelsko-palestinský konflikt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Izraelsko-palestinský konflikt
Konflikt: Arabsko-izraelský konflikt
West Bank & Gaza Map 2007 (Settlements).png
Trvání: Počátek 20. století - současnost
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Izrael, palestinská území
Casus belli:
Výsledek: Probíhající
Změny území:
Strany

Flag of Palestine.svg
Palestinci
Flag of Israel.svg
Izraelci
Velitelé
Síla
Ztráty
Mírový proces
Primární jednání Obavy

Izraelsko-palestinský konflikt, jakožto součást arabsko-izraelského konfliktu je jednou z nejproblematičtějších událostí druhé poloviny 20. a počátku 21. století. Jeho počátek se datuje přibližně ke konci 19. století, kdy docházelo k prvnímu většímu osidlování Země izraelské, která je označovaná také jako Palestina. Mezi jeho klíčové sporné otázky patří Jeruzalém, palestinští uprchlíci, izraelské osady, bezpečnost, hranice a mezinárodní status a rozdělení vodních zdrojů.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Konci roku 19. století - 1920: Počátky[editovat | editovat zdroj]

Sféry vlivu Velké Británie (červeně) a Francie (modře) ustavené Sykesova-Picotova dohoda.
Podrobnější informace naleznete v článcích Sionismus a Balfourova deklarace (1917).

K přílivu obyvatel docházelo v rámci tzv. alijí.[1] Nově příchozí byli k příchodu různě motivováni, ať už se jednalo o důvody náboženské, či politické. Velká část olim (imigrantů v rámci alijí) přišla v důsledku protižidovských pogromůcarském Rusku a později kvůli vzestupu národního socialismuEvropě. V důsledku židovského přistěhovalectví docházelo k arabským nepokojům.

1920 - 1948: Britský mandát Palestina[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Britský mandát Palestina a Deklarace nezávislosti Státu Izrael.

Dne 14. května 1948 na základě plánu OSN vyhlásil Izrael nezávislost.[2] V roce 1917 vydal britský ministr zahraničí Arthur Balfour deklaraci, v němž sděluje, že „vláda jejího Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině.“[3] Po první světové válce došlo k rozpadu Osmanské říše a území současného Izraele, Palestinské autonomie a Jordánska, byla dána do správy Spojenému království, jako protektorát Britský mandát Palestina.[4] V mezidobí došlo k osamostatnění Jordánska, a tak se pro zamýšlený židovský stát připadlo v úvahu pouze území západně od Jordánu.

Během britské správy bylo Arabům i Židům umožněno se částečně podílet na správě Mandátu. Arabové sice působili na některých úřednických místech, avšak odmítli se podílet na vzniku nového legislativního orgánu, a tak se do značné míry odřízli od vlivu na dění v Mandátu.[5] Během správy zavedli Britové kvóty pro židovské imigranty, které vyvrcholily v roce 1939 přijetím Bílé knihy.[6] V reakci na neochotu Britů dostát svým závazkům se proti mandátní správě postavila židovské podzemní organizace Irgun, která proti britským vojenským civilním a vojenským cílům páchala atentáty. Později se z Irgunu vydělila skupina Lechi, která byla ještě militantnější. Britové nakonec nevěděli jak nastalou situaci řešit a tak v roce 1947 předali tento problém k řešení Organizaci spojených národů.[7] Ta sestavila zvláštní komisi pro Palestinu (UNSCOP), která posléze připravila plán na rozdělení Palestiny.[8] Tento plán byl v roce 1947 schválen Valným shromážděním OSN. Jeho rozhodnutím připadlo 54 % území mandátu Židům, kteří tvořili 1/3 obyvatelstva, zatímco Arabům, kteří tvořili 2/3 obyvatelstva bylo určeno 46 % území. Židé plán přijali, přestože 75 % území, které jim bylo přiřknuto, byla poušť, zatímco Liga arabských států a Vysoká arabská komise plán odmítly[9] a ihned zahájili útoky na židovské osady. Britové, kteří se z Palestiny stahovali velmi neochotně sice Araby proti Židům zvýhodňovali (Arabskou legii dokonce vedl britský důstojník), díky ilegálnímu vyzbrojování a malé koordinaci jednotlivých arabských vojenských frakcí se však Židé dokázali těmto útokům nezřídka ubránit. Židé se snažili zejména o ubránění celé oblasti, kterou jim přiřkla rezoluce OSN, v čemž jim pomohly i československé dodávky zbraní v dubnu 1948.[10]

Úspěchy židovských vojáků zejména v Galileji vyděsily arabské obyvatele, již začali masově opouštět své domovy. Část Židů dokonce Araby zastrašovala zcela cíleně, aby je donutila k odchodu z území budoucího židovského státu. Na mnoha místech docházelo ze strany Židů k etnickému čištění území, boření domů a celých vesnic a k vyhánění místního arabského obyvatelstva.[11][zdroj?] Odcházející britská vojska se nijak nesnažila tuto „nevyhlášenou válku“ nějak mírnit, ačkoli při ní docházelo i k masakrům židovského i arabského civilního obyvatelstva.[12]

Když 14. května (tedy den před vypršením britského mandátu v Palestině) britští vojáci opustili Jeruzalém, rozhodlo se židovské vedení vyhlásit nezávislost. Slavnostní Prohlášení nezávislosti přečetl v 16 hodin v Tel Avivu David Ben Gurion. Mezinárodního uznání se Státu Izrael vzápětí dostalo od USASSSR.[13]


1948 - 1967[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích První arabsko-izraelská válka, Palestinský exodus, Židovský exodus z arabských zemí, Suezská krize a Šestidenní válka.
Zelená linie Borderes

Druhý den nato armády pěti arabských států Izrael napadly, a rozpoutaly tak Válku za nezávislost.[14] Po více než roce bojů bylo vyhlášeno příměří a stanoveny dočasné hranice, známé jako Zelená linie.[15] Jordánsko anektovalo území Judeje a Samaří, známé spíše jako Západní břeh Jordánu, a Východní Jeruzalém. Egypt převzal kontrolu nad Pásmem Gazy. Krátce před válkou a během ní došlo k masivnímu arabskému exodu do sousedních arabských zemí, podle odhadů OSN na 711 tisíc Arabů, tj. zhruba 80 % dřívější arabské populace.[16] Arabové, kteří zůstali byli začleněni do nového státu, zatímco ti, kteří odešli byli označeni jako uprchlíci bez práva návratu. Arabské země, kde se uprchlíci nacházeli však nepodnikly žádná opatření vedoucí k jejich začlenění a naopak je udržovali v uprchlických táborech, využívali je jako politický trumf a uměle v nich vyvolávali nenávist vůči Izraeli.[17]

Z území okupovaných Egyptem a Jordánskem do Izraele vyráželi tzv. fedajíni, kteří podnikali útoky na izraelské cíle a obyvatelstvo.[18][19] V roce 1959 došlo k založení teroristické organizace Fatah a v roce 1965 k založení Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), jež deklarovala cíl „dosáhnout zničení Izraele“[20][21] a v jejíž Národní chartě se až do počátku 90. let uvádělo, že „ozbrojené povstání je jediný způsob jak osvobodit vlast.“[22] V tomto období také vzniká označení „Palestinci“, které poprvé použil Jásir Arafat za účelem sjednocení palestinských teroristických organizací, palestinských Arabů, zvýšení nacionálního cítění a nenávisti vůči Izraeli.[23]

V květnu 1967 egyptské vojsko překročilo Suez a vyzvalo jednotky OSN, aby se ze Sinaje stáhly. Protože jednotky OSN výzvu uposlechly, vyhlásil Izrael totální mobilizaci. Koncem měsíce vznikl egyptsko-jordánsko-syrsko-irácký vojenský pakt a arabské státy začaly přesouvat k izraelským hranicím své jednotky. 5. června 1967 se proto Izrael rozhodl zaútočit, zničil celé egyptské letectvo a během šesti dnů obsadil Pásmo Gazy, Sinajský poloostrov, Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny.[24]

1967 - 1993[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Operace Lítání, První libanonská válka a První intifáda.

V důsledku Šestidenní války došlo k dalšímu odlivu arabského obyvatelstva.[25] Západní břeh a Pásmo Gazy byly spravovány jako okupovaná území, zatímco východní Jeruzalém byl formálně připojen k Izraeli. Po válce probíhala v Izraeli diskuse jak naložit se získanými územími. Silně levicové strany požadovaly jejich vrácení, zatímco silně pravicové strany o navrácení odmítaly jednat. Nakonec došlo za levicové vlády Ma'arachu k výstavbě prvních osad na strategických územích podél údolí Jordánu.[26] Po válce došlo k velkým investicím jak v Pásmu Gazy, tak na Západním břehu a palestinští Arabové z těchto území získali povolení pro práci v Izraeli, takže došlo k plné zaměstnanosti.[27]

V roce 1970 se v Jordánsku odehrálo tzv. Černé září, během něhož se palestinští Arabové pokusili svrhnout a zabít jordánského krále Husajna.[28] Ten následně nařídil zaútočit na sídla OOP a vyhnal tuto organizaci ze země.[28] OOP se přesunula do Libanonu, odkud útočila na Izrael.[28] K mediálně nejznámějšímu teroristickému útoku došlo během letních olympijských herMnichově roku 1972.[29] Došlo při něm k únosu a následnému zavraždění 11 izraelských olympioniků.[29] Izrael odpověděl Operací Boží hněv, pokusem izraelské tajné služby Mosad zlikvidovat strůjce mnichovského útoku.[30] V roce 1974 bylo na sedmém arabském summitu v Rabatu určeno OOP jako jediný legitimní zástupce palestinského lidu.[31] V listopadu téhož roku bylo OOP přizváno Valným shromážděním OSN jako pozorovatel.[31] Mezi další teroristické akce s velkou mezinárodní publicitou patřil únos letounu Air France s izraelskými turisty a jeho odlet do Ugandy.[32] Izraelská speciální komanda Sajeret Matkal však při operaci Entebbe všechny cestující osvobodila.[32]

Plakát z intifády znázorňující izraelskou vojenskou botu na území Západního břehu a Pásma Gazy

V důsledku útoků z jižního Libanonu došlo koncem 70. a počátkem 80. let ke konfrontaci s Libanonem.[33] V roce 1978 to byla operace Lítání, kdy IOS zatlačily jednotky OOP až za řeku Lítání.[34] Poté se však stáhly a území kontrolovaly jednotky OSN. Další konfrontací byla první libanonská válka, při níž došlo k úplnému vyhnání OOP z Libanonu.[35] Tato válka a následná izraelská vojenská přítomnost v Libanonu vedla k velkým protestním hnutím v Izraeli a ke vzniku teroristických organizací Hamás a Hizballáh. Obě tyto organizace odmítají jakékoliv územní ústupky ve sporu s Izraelem.[36] Koncem 80. let došlo k palestinskému lidovému povstání zvaného první intifáda.[37]

První intifáda, která se také někdy označuje jako válka kamenů, byla vyvrcholením trvalého napětí mezi palestinskými Araby.[38] Rozbuškou se stala dopravní nehoda, při které zahynulo několik Arabů.[38] Následné násilí a nepokoje se brzy z Pásma Gazy přesunuly i na Západní břeh.[38] Oficiálně byla intifáda vedena OOP, ve skutečnosti však byl sám Arafat intifádou překvapen.[38] Většinou nedocházelo k ozbrojeným bojům. Palestinské akce zahrnovaly porušování veřejného pořádku, demonstrace, generální stávky, bojkoty, házení kamenů, zapalování pneumatik, graffiti, barikády a pouze občas byly zaznamenány skutečné teroristické akce, při nichž došlo k používání Molotovových koktejlů či granátů.[38]

1993-2000: Dohody z Osla[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Mírová dohoda z Osla.
Jicchak Rabin, Bill Clinton a Jásir Arafat po podepsání Mírových dohod z Osla ve Washingtonu 13. září 1993

Během 90. let se konalo množství mírových konferencí. První se uskutečnila po Válce v Zálivu roku 1992 a nazývala se Madridská konference.[39] Ta byla průlomová tím, že se poprvé u jednoho stolu sešly znepřátelené strany, jejichž představitelé zde spolu přímo hovořili poprvé od Války za nezávislost.[39] Během roku 1992 docházelo k přímým schůzkám mezi Izraelci a Araby v různých městech po celém světě.[40] Tzv. Mírová dohoda z Osla byla podepsána 13. září 1993 ve Washingtonu. Z ní vyplývalo, že má být po přechodnou dobu pěti let na území Západního břehu a pásma Gazy ustanovena Palestinská samospráva.[41] Podepsání dohod z Osla narazilo na obou stranách na odpor radikálů, což mírový proces značně zkomplikovalo.[42] Na palestinské politické scéně začala sílit opozice, a to zejména Hamás a Palestinský islámský džihád, která se proti Organizaci pro osvobození Palestiny a Smlouvám z Osla začala vymezovat.[43] V Izraeli se proti smlouvě vymezila strana Likud a další pravicová uskupení,[42] sám Jicchak Rabin byl 4. listopadu 1995 zavražděn pravicovým židovským radikálem Jigalem Amirem.[42]

Mírový proces se poté velmi zpomalil a o rok později, po zvolení Benjamina NetanjahuLikudu premiérem se zastavil téměř úplně. Netanjahu byl odpůrcem územních kompromisů, nicméně i přes to byly za jeho funkčního období podepsány dvě důležité dohody a to Hebronský protokol a Memorandum od Wye River.[44] První znamenala předání posledního velkého palestinského města Arabům a druhá pak předání 13 % Západního břehu Palestincům.[44] V roce 1999 vystřídal Netanjahua labouristický Ehud Barak. Za jeho funkčního období došlo ke konání několika mírových konferencí (nejznámější z nich v Camp Davidu v roce 2000), ale žádná z nich nebyla úspěšná. Barak v jednáních nabídl historické ústupky, včetně předání východního Jeruzaléma, avšak Arafat nabídku odmítl, jelikož se nevypořádávala s otázkou palestinských uprchlíků.[45] Po ztroskotání jednání a poté co Ariel Šaron z Likudu vystoupil na Chrámovou horu vypukla druhá intifáda (neboli intifáda al-Aksá).[45]

2000 - Současnost: Druhá intifáda[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Druhá intifáda, Izraelský plán jednostranného stažení, Izraelská bezpečnostní bariéra a Operace Lité olovo.
Zelená linie a bezpečnostní bariéra

Podobně jako první intifáda, i tato druhá byla výsledkem dlouhodobé frustrace palestinských Arabů.[46] Vedou se spory, zda se jednalo o organizované vypuknutí nepokojů, či zda bylo samovolné.[46] Mezi příčiny se kromě neúspěchu izraelsko-palestinských vyjednávání a cesty Ariela Šarona na Chrámovou horu řadí také recese palestinské ekonomiky, vysoká nezaměstnanost, výstavba izraelských osad včetně výstavby předměstí ve východním Jeruzalémě.[46] Velkou roli během této druhé intifády hrála média.[47] Mezi nejvíce mediálně známé obrazy této intifády patřilo zabití dvanáctiletého palestinského chlapce při přestřelce v Gaze (30.9.2000) údajně příslušníkem izraelské armárdy[48] a zlynčování a umlácení dvou izraelských záložníků v Ramalláhu (12.10.2000).[49] Na obou stranách konfliktu se objevily nové způsoby boje. Mezi palestinské patřily sebevražedné bombové atentáty na izraelské občany a po stažení Izraele z Gazy v roce 2005 také raketové ostřelování jihoizraelských měst. Izrael zahájil taktiku mimosoudní likvidace teroristů.[47] Ta fakticky znamenala, že byli vybraní palestinští teroristé likvidováni raketami vypálenými z izraelských vrtulníků.[47] Názory na konec intifády se různí.[46] Někteří za její konec pokládají smrt Jásira Arafata v listopadu 2004, jiní summit v Šarm aš-Šajchu, kde 8. února 2005 představitelé Izraele, Palestinců, Egypta a Jordánska vyhlásili příměří, jiní ji považují za neukončenou.[46]

V roce 2001 se konaly předčasné premiérské volby v nichž zvítězil Šaron, který vytvořil vládu národní jednoty.[50] Po volbách v roce 2003 vytvořil pravicovou vládu, která je označovaná jako jedna z nejnacionálnějších v izraelských dějinách.[51] Navzdory tomu prosadil v roce 2005 jednostranné stažení z Pásma Gazy, které vedlo k rozštěpení Likudu.[52] V reakci na druhou intifádu prosadil výstavbu bezpečnostní bariéry kolem Západního břehu.[53] V září 2005 došlo k evakuaci všech Izraelců a Izraelské armády z Pásma Gazy a severního Samařska.[52] Šaron posléze odešel z Likudu a založil centristickou stranu Kadima, která měla v rámci územních ústupků rychle vyřešit izraelsko-palestinský konflikt.[54] Poté co vyvolal předčasné volby však utrpěl mozkovou mrtvici, po níž upadl do kómatu, z něhož se neprobral.[54]

V roce 2007 proběhla v americkém Annapolis mírová konference, která měla vyřešit otázku územních sporů a palestinských uprchlíků.[55] V praxi však nepřinesla žádné hmatatelné výsledky. V nedávné době se také objevil saúdský návrh řešení konfliktu, který spočívá v úplném návratu do hranic z roku 1949 (tzv. Zelená linie).[56] To by v praxi znamenalo vrácení východního Jeruzaléma, včetně Chrámové hory, celý Západní břeh i strategicky významné Golanské výšiny.[56]

Na konci roku 2008 eskalovalo napětí v Pásmu Gazy. Hnutí Hamás vypovědělo předchozí dvouměsíční příměří a obnovilo ostřelování izraelských měst raketami Kásam. Izrael reagoval leteckými útoky a pozemní invazí.

Kadimou vedená vláda prohrála předčasné volby do Knesetu.[57]. Novou izraelskou vládu sestavil předseda strany Likud Benjamin Netanjahu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. NEWMAN, Ja'akov; SIVAN, Gavri'el. Judaismus od A do Z. Praha : Sefer, 1992. ISBN 80-900895-3-4. S. 15-16.  
  2. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 78.
  3. ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2007. Dále jen: Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 36.  
  4. GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, 2002. Dále jen: Izrael: Dějiny. ISBN 80-7257-740-9. S. 57.  
  5. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 54.
  6. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 50.
  7. Izrael: Dějiny. S. 152.
  8. TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Pardubice : Kora, 1991. Dále jen: TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. ISBN 80-901092-0-9. S. 83.  
  9. BLAUSTEIN, Max. Židovská historie (4): Britské mandátní území Palestina [online]. Eretz, 2006-01-18, [cit. 2011-08-27]. Dostupné online.  
  10. Sachar (1999). S. 254-266.
  11. Ilan Pappé: The Ethnic Cleansing of Palestine (London and New York: Oneworld, 2006). ISBN 1-85168-467-0
  12. Gilbert (2002). S. 168-192.
  13. Sachar (1999). S. 267-271.
  14. TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 103.
  15. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 83.
  16. General Progress Report and Supplementary Report of the United Nations Conciliation Commission for Palestine, Covering the Period from 11 December 1949 to 23 October 1950 [online]. The United Nations Conciliation Commission, [cit. 2008-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. Židovská historie: Stát Izrael 1948–1967 [online]. Eretz.cz, 2006-02-28, [cit. 2008-11-18]. Dostupné online.  
  18. TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 132
  19. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 99.
  20. Izrael: Dějiny. S. 349.
  21. SACHAR, Howard M. Dějiny Státu Izrael. Praha : Regia, 1999. ISBN 80-902484-4-6. S. 469.   [Dále jen: SACHAR, Howard, M. Dějiny Státu Izrael.]
  22. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 105.
  23. SCHNEIDER, Ludwig. Jeruzalém: ohnisko dění. Ostrava : A-alef, 2003. ISBN 80-85237-71-7. S. 30.  
  24. Sachar (1999). S. 470-511.
  25. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 120.
  26. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 122.
  27. KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael. Praha : Vyšehrad, 1999. ISBN 80-7021-265-9. S. 146.   [Dále jen: Sionismus a Stát Izrael.]
  28. a b c Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 142-143.
  29. a b Izrael: Dějiny. S. 413.
  30. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 111.
  31. a b Izrael: Dějiny. S. 457.
  32. a b SACHAR, Howard, M. Dějiny Státu Izrael. S. 622-623
  33. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 155
  34. BLACK, Ian; MORRIS, Benny. Mossad, izraelské tajné války. Praha : Jota, 2001. ISBN 80-7217-392-8. S. 381-382.  
  35. Sionismus a Stát Izrael. S. 160
  36. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 173
  37. Izrael: Dějiny. S. 512.
  38. a b c d e Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 169-170
  39. a b Izrael: Dějiny. S. 534.
  40. Izrael: Dějiny. S. 535.
  41. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 187-189.
  42. a b c Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 195-196.
  43. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 190.
  44. a b Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 205.
  45. a b Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 209-210.
  46. a b c d e Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 213-214.
  47. a b c Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování. S. 215-216
  48. srov. rekonstrukci případu v článku: Exchange of fire at the Netzarim junction [online]. Israel Ministry of Foreign Affairs. Dostupné online.  
  49. Lynch mob's brutal attack [online]. BBC, [cit. 2008-03-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  50. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 216.
  51. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 242.
  52. a b Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 243-246.
  53. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 239-240.
  54. a b Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 308.
  55. Obama podporuje saúdský plán rozdělit Jeruzalém [online]. Eretz.cz, 2008-11-17, [cit. 2008-11-18]. Dostupné online.  
  56. a b Úvodní den summitu v Annapolis: Společné prohlášení, projevy Olmerta a Abbáse [online]. Eretz.cz, 2007-11-28, [cit. 2008-11-18]. Dostupné online.  
  57. Je to oficiální: Nové izraelské volby [online]. Eretz.cz, 2008-10-27, [cit. 2008-11-18]. Dostupné online.  

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2007. 321 s. ISBN 978-80-87029-16-9.  
  • GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, 2002. 668 s. ISBN 80-7257-740-9.  
  • CHAPMAN, Colin. Čí je Země zaslíbená - Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Praha : Volvox Globator, 2003. 336 s. ISBN 80-7207-507-1.  
  • KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael. Praha : Vyšehrad, 1999. 242 s. ISBN 80-7021-265-9.  
  • SCHNEIDER, Ludwig. Jeruzalém - ohnisko dění. Ostrava : A-Alef, 2003. 91 s. ISBN 80-85237-71-7.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]