Bolívie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bolivijský mnohonárodnostní stát
Estado Plurinacional de Bolivia
Buliwya Mama llaqta
Wuliwya Suyu
Tetã Volivia
Vlajka Bolívie
vlajka
Znak Bolívie
znak
Hymna: Bolivianos, el hado propicio
Geografie

Poloha Bolívie

Hlavní město: La Paz/Sucre
Rozloha: 1 098 581 km² (27. na světě)
z toho 1,29 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Nevado Sajama (6 542 m n. m.)
Časové pásmo: -4
Poloha: 16°42′43″ j. š., 64°39′58″ z. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 8 857 870 (86. na světě, odhad 2005)
Hustota zalidnění: 7 ob. / km² (211. na světě)
HDI: 0,723 (střední) (111. na světě, 2007)
Jazyk: španělština, kečujština, ajmarština, guaraníjština a dalších 31 indiánských jazyků (všechny úřední)
Náboženství: římští katolíci 92 %, baháisté 3 %, jiní 5 %
Státní útvar
Státní zřízení: prezidentská republika
Vznik: 6. srpna 1825 (nezávislost na Španělsku)
Prezident: Evo Morales Aima
(od 22. ledna 2006)
Viceprezident: Álvaro GARCÍA Linera
(od 22. ledna 2006)
Měna: boliviano (BOB)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 068 BOL BO
MPZ: BOL
Telefonní předvolba: +591
Národní TLD: .bo
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Bolívie (španělsky Bolivia, kečuánsky Buliwya, ajmarsky Wuliwya, guaraní Volívia), oficiálně Bolivijský mnohonárodnostní stát (španělsky Estado Plurinacional de Bolivia, kečuánsky Buliwya Mama llaqta, ajmarsky Wuliwya Suyu, guaraní Tetã Volivia), je vnitrozemský stát Jižní Ameriky. Na západě hraničí s Peru a Chile, na jihu s Argentinou, na jihovýchodě s Paraguayí a na východě a severu pak s Brazílií. Své jméno má po prvním prezidentu Simónu Bolívarovi.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Mapa Bolívie
Salar de Uyuni je největší solná pláň na světě

Země se nachází v centrální části Jižní Ameriky na ploše 1 098 581 km². Bolívie ztratila přístup k pobřeží Tichého oceánu v tzv. válce o ledek v roce 1879. Největšími městy jsou La Paz (v českém překladu Mír), El Alto, Santa Cruz de la Sierra a Cochabamba. Hlavní města Sucre a La Paz patří mezi nejvýše položená hlavní města světa.

Severní část země je odvodňována systémem řek Beni a Mamoré do Amazonky. Oblast Gran Chaco na jihovýchodě je v povodí řeky Paraná (Paraguay).

Geologie[editovat | editovat zdroj]

Bolivijské Andy jsou v podstatě náhorní plošinou, ohraničenou vysokými horskými hřbety. Na jihozápadě je Altiplano vyplněno slaným jezerem Poopó a slanými močály Salar de Uyuni a Salar de Coipasa. Při hranicích s Peru na severozápadě zasahuje na území Bolívie pánev jezera Titicaca, které je tektonického původu. Altiplano lemují na západě Západní Kordillera (zde leží nejvyšší vrchol Bolívie, vulkán Nevado Sajama s 6542 m) a na východě Centrální Kordillera. Na bolivijsko-chilsko-argentinském trojmezí ční nejvýše Cerro Zapaleri s vrcholem 5653 m n. m. Severně od La Pazu se nachází horské pásmo Cordillera Real se známými vrcholy Illimani a Huayna Potosí. Dále k severu a severovýchodu sestupují Andy až do Amazonské nížiny, na jihovýchodě do Gran Chaca. Přechodná oblast andského předhůří se nazývá Yungas.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Bolivijské Altiplano

Altiplano a Západní Kordillera jsou suché, spadne zde méně než 150 mm srážek a v Centrální Kordilleře jsou srážky bohatší, např. v La Pazu je průměrný roční úhrn srážek 570 mm. Průměrná teplota v nejteplejším měsíci lednu je v La Pazu 11,5 °C, v nejstudenějším červenci 7 °C. Podnebí Yungas je teplé s vydatnými srážkami – Concepción, průměrné měsíční teploty se pohybují mezi 20 °C a 25 °C, 1 150 mm srážek za rok. Amazonská nížina je teplejší – teploty kolem 26 °C, a vlhčí – až 3 000 mm srážek.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Dějiny do získání nezávislosti[editovat | editovat zdroj]

Sluneční brána v Tiwanaku

Bolívie byla domovem Tiwanaků, jedné z prvních významných andských kultur. Tato civilizace byla soustředěna kolem města Tiwanaku a trvala přibližně do roku 1000 n. l. Do 15. století bylo toto území nejprve pod kontrolou Ajmarů a pak Inků. Ve 30. letech 16. století smetli španělští dobyvatelé inckou civilizaci a začala dvousetletá éra španělské nadvlády. V roce 1545 bylo objeveno na jihozápadě země největší naleziště stříbra na světě. V oblasti bylo vystavěno město Potosí, které se stalo ekonomickým centrem oblasti. Území Bolivíe tvořilo v koloniálním období královskou audiencii Charcas (později se začal používat název „Horní Peru“), ve východní části Bolívie založili v 17. století jezuité své redukce na území Chiquitos. V roce 1809 vypuklo povstání okolo měst Sucre a La Paz. V roce 1824 porazila armáda vedená Bolívarovým poručíkem Antonio José de Sucre španělské vojsko v bitvě u Ayacucha v Peru. Rok na to se osadníci odtrhli od Španělska a pojmenovali svou zemi po velkém hrdinovi jihoamerických bojů za nezávislost, Venezuelci Simónu Bolívarovi, Bolívie. Prvním prezidentem se stal Simón Bolívar, druhým už zmíněný poručík de Sucre.

Nezávislost[editovat | editovat zdroj]

Územní ztráty Bolívie

Od získání nezávislosti je bolivijská historie ve znamení válek, nepokojů a vojenských vlád. V letech 18361839 byla Bolívie součástí Peruánsko-bolivijské konfederace. Konfederace se rozpadla, když jí Chile vyhlásilo válku. V letech 18791883 proběhla pacifická válka. Bolívie po boku Peru bojovala proti svému dlouholetému nepříteli Chile. Chile zcela neutralizovalo peruánské loďstvo a vtrhlo do Bolívie a Peru. Válka skončila pro Bolívii a Peru katastrofou. Chilská armáda se dostala až k hlavnímu městu Peru, k Limě. Obě země ztratily část svého území. Bolívie ztratila provincii Atacama, svůj jediný přístup k moři a největší naleziště ledku na světě.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

V roce 1900 byla objevena velká ložiska cínu. Země se začala ekonomicky rozvíjet. V letech 19321935 vedla Bolívie s Paraguayí válku o Gran Chaco. Výsledkem byla ztráta území Chaco na jihovýchodě země. Od roku 1943 následuje série krvavých pučů a vojenských diktatur. V roce 1952 byli vojáci zbaveni moci, jíž se chopila civilní vláda. Byly znárodněny cínové doly a indiáni dostali poprvé volební právo. Další vlna vojenských vlád začala v roce 1964 a skončila až v roce 1982, kdy se k moci opět dostali civilisté. Prezidentem se stal Sánchez de Lozada. V letech 19932001 začal intenzivní rozvoj ekonomiky a infrastruktury. Země se zařadila mezi demokratické státy. Avšak stálým problémem je velký rozdíl mezi bohatým východem a chudým západem země. V roce 2007 vyhlásily východní departementy vedené největším a nejbohatším departementem Santa Cruz autonomii, aby mohly snáze kontrolovat své nerostné bohatství. Vláda vedená prezidentem Evo Moralesem tento akt neuznala a ani následné referendum v roce 2008 nebrala na vědomí. Tato situace je příčinou napětí v oblasti.

Administrativní členění[editovat | editovat zdroj]

Departementy Bolívie

Bolívie se člení na devět departementů/departamentos (v závorce uvedeno hlavní město):

Departementy se dále dělí do 112 provincií (provincias), provincie se ještě člení do mnoha kantonů (cantones) a obcí (municipalidades).

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Horníci v Potosí

Bolívie patří k nejchudším a nejméně rozvinutým zemím Jižní Ameriky. Vinou politické nestability země většina jejích obyvatel, a zejména indiánů, dodnes žije ve značné chudobě. Hlavním odvětvím hospodářství je těžba nerostných surovin. Bolívie disponuje nesmírným nerostným bohatstvím včetně rozsáhlých ložisek rud stříbra. Právě ta sem přivábila Španěly, kteří zemi vládli od 16. století až do chvíle, kdy povstala se zbraní v ruce a roku 1825 získala nezávislost. Dále se zde těží antimon, cín, wolfram, ropa, zemní plyn, zinek, olovo, zlato a lithium. Bolívie vyváží hlavně nerosty včetně cínu. Je střediskem rozsáhlého ilegálního obchodu s kokainem.

Prezident Evo Morales znárodnil ropný průmysl i těžbu plynu a cizí těžaře výrazně omezil. V současnosti usilují zejména japonské koncerny (Mitsubishi, Sumimoto) o získání licence na těžbu lithia, jehož se v Bolívii nachází polovina světových zásob a jež se využívá pro výrobu akumulátorů elektromobilů a hybridních motorů. Dozor nad těžbou lithia má státní agentura Comibol a cizince hodlá připustit nanejvýš jako minoritní společníky, raději jako zákazníky. Do konce roku 2009 má být otevřen první bolivijský lithiový důl Río Grande na Salar de Uyuni.[1]

Hlavní odvětví průmyslu jsou potravinářství a petrochemie. Nejdůležitějšími zemědělskými plodinami jsou kukuřice, rýže, pšenice, ječmen, brambory, maniok, sója, cukrová třtina, banány, citrusy a káva. Živočišná výroba je orientována na chov skot, prasat, ovcí, lam, alpak a drůbeže. Důležitá je produkce surové vlny. Významná je těžba dřeva a sběr kaučuku.

Dopravní síť – silniční i železniční, je rozvinutá především v jižní polovině země. Důležitá je odbočka Panamerické dálnice, pro vývoz byla v minulosti využívaná železnice La Paz – Arica v Chile, ta je však již delší dobu mimo provoz. Rozvíjí se cestovní ruch (400 000 turistů ročně), nejnavštěvovanější turistickou oblastí je hraniční jezero Titicaca s plovoucími ostrovy, obydlenými lidmi Uros, a největší solná pláň na světě Salar de Uyuni.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Etnické skupiny v Bolívii

Lidé na venkově žijí spíše v malých společenstvích; pěstují jen tolik plodin a chovají jen tolik domácích zvířat, aby uživili své rodiny. Některé ženy zhotovují keramiku nebo tkají látky, aby si něco přivydělaly. Ve městech je většina lidí zaměstnaná v továrnách a žije v tzv. barrios, což jsou čtvrti chatrných domů, jež obklopují městské centrum a neustále se rozrůstají. Hrstka bohatých oproti tomu bydlí v moderních domech či bytech a často vlastní velké pozemky.

Bolívie je zvláštní tím, že více než polovinu jejího obyvatelstva (55 %) tvoří indiáni, zejména Kečuové (30 %) a Ajmarové (25 %). Ostatní lidé jsou převážně smíšeného (35 %) či španělského (7 %) původu. Úředními jazyky jsou španělština, kečujština, ajmarština, guaraníjština a dalších 31 indiánských jazyků – araona, ayoreo, baure, besiro, canichana, cavineño, cayubaba, chácobo, chimán, ese ejja, guarasu'we (pauserna), guarayu, itonama, leco, machineri, mojeño-trinitario, mojeño-ignaciano, more, mosetén, movima, pacawara, reyesano, sirionó, tacana, tapieté, toromona, uru-chipaya, weenhayek, yaminawa, yuki a yuracaré[2], nejvíce se však používá španělština. Dominujícím náboženstvím je křesťanství (92 % obyvatel jsou římští katolíci).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. -rs-. Indiánský monopol na baterky. Týden. únor 2009, čís. 8/2009, s. 53.  
  2. http://www.derechoteca.com/gacetabolivia/decreto-supremo-25894-del-11-septiembre-2000.htm

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ROEDL, Bohumír. Dějiny Peru a Bolívie. Praha : Nakladatelství lidové noviny, 2007. ISBN 80-7106-839-6.  
  • BUBEN, Radek; SOMOGYI, Petr. Bolívie. Praha : Libri, 2009. ISBN 978-80-7277-423-4.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Kategorie Bolivia ve Wikimedia Commons
  • Slovníkové heslo Bolívie ve Wikislovníku
Vláda a státní správa
Obecné informace
Média
Cestopisy