Europoidní rasa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Europoidní, bílá či kavkazoidní rasa, typ či plemeno, kam patří lidé označovaní jako běloši, bílí či europoidi, je označení lidí typově podobných původnímu obyvatelstvu Evropy.[1] Vedle lidí evropského původu sem bývají zařazováni také lidé pocházející z Blízkého Východu, severní Afriky, střední Asie a severozápadní části indického subkontinentu. Po fyzické stránce se jako znaky tohoto plemene často udávají například světlé zbarvení kůže; úzký a často kupředu vystupující nos; úzký nebo středně široký obličej s poměrně úzkými rty; dobře vyvinuté ochlupení, jehož součástí jsou mírně vlnité vlasy schopné dorůst do značné délky.

Shluková analýza prokázala, že mezi lidskými populacemi lze identifikovat několik základních skupin, jejichž příslušníci se sobě geneticky navzájem výrazně podobají. Genetický shluk (klastr) zahrnující Evropu, severní Afriku a jihozápadní Asii odpovídá geografickému rozšíření europoidní rasy definované dříve na základě antropologických znaků.[2] Populaci na území, kde žijí lidé s europoidními rysy, lze rozdělit do tří hlavních genetických podtypů (evropský, středoasijsko-indický a severoafricko-předovýchodní). K odlišení regionálních populačních shluků přitom dostačuje jen asi 40 vhodně zvolených genetických znaků.[3]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Severní větev europoidní rasy představují lidé s nízkým stupněm pigmentace (světlá pokožka, světlé vlasy) a vyšším tělesným vzrůstem. Tito lidé obývají Skandinávii, Island, značnou část britských ostrovů, Nizozemí a severní Německo. Jižní větev europoidní rasy představují lidé s vyšším stupněm pigmentace (tmavší pokožka, tmavé vlasy a oči) a nižším tělesným vzrůstem. Tito lidé obývají jednak Středomoří, tj. žijí na Pyrenejském (Portugalci, Španělé) a Apeninském poloostrově (Italové) v Řecku, na středozemních ostrovech.[zdroj?]

Polovina evropského obyvatelstva nacházející se mezi severní a jižní větví europoidní rasy tvoří rasově rozsáhlou přechodnou zónu s výskytem antropologických znaků společných pro obě větve. Proto bývá někdy toto rozsáhlé evropské teritorium členěno na rasové skupiny. Ve Skandinávii to je severní (nordická) rasová skupina (vysoká atletická postava, oválná tvář, světlé vlasy a oči, úzký rovný nos, dlouhá lebka) a částečně v severských zemí a Vestfálska fálská (cromagnoidní) rasová skupina (vysoká robustní postava, široký obličej, světlé vlasy a oči, středně široký nos, dlouhá lebka), v Pobaltí baltická rasová skupina (střední podsaditá postava, okrouhlá tvář, světlé vlasy a oči, prohlý středně široký nos, krátká lebka), na Balkáně dinárská rasová skupina (vysoká astenická postava, oválná tvář, tmavé vlasy a oči, úzký orlí nos, krátká lebka), ve střední Evropě alpínská rasová skupina (malá podsaditá postava, okrouhlá tvář, tmavé vlasy a oči, středně široký prohlý nos, krátká lebka), v jižní Evropě středomořská (mediteránní) rasová skupina (malá štíhlá postava, oválná tvář, tmavé vlasy a oči, úzký rovný nos, dlouhá lebka). V Asii v rámci tohoto členění vystupují předoasijská, indo-afghánská a pamíro-ferganská rasová skupina.[zdroj?]

Velké kontinentální migrace vedly k výraznému rozšíření europoidní rasy do celého světa. Největší soustředění je patrné v Severní Americe, kam migrovali lidé především ze severní větve (Britové, Němci) a přechodné rasové zóny střední Evropy (Češi, Slováci, Poláci). Do zemí Latinské Ameriky migrovali naopak lidé z jižní větve (Španělé, Portugalci, Italové). Podobně velmi silné zastoupení europoidní rasy se nachází v Austrálii a na Novém Zélandu. V Austrálii až do 70. let 20. století existovala White Australia policy, tedy omezení nebělošské imigrace do země.

Europoidní znaky na lebce[editovat | editovat zdroj]

Lebka čistě europoidního původu se od lebky čistě negroidního nebo mongoloidního původu liší už na první pohled.

Podle Basse (1987) existují na takové čistě europoidní lebce tři nejvýraznější etnické znaky pozorovatelné pouhým okem. Jedná se hlavně o ustupující lícní kosti (u bělochů se tvář zužuje podél střední osy a lícní kosti proto nevystupují dopředu, mají spíše tendenci kopírovat tvář), dále je to ostré vyvýšení dolního nosního okraje (označovaný také jako nosní práh) a velmi malý nebo žádný prognatismus (dopředu vybíhající alveolární výběžky horní čelisti). U europoidních etnik spíše než prognatismus pozorujeme ortognatismus, což je označení pro stav, kdy dolní čelist vyčnívá ventrálně před horní čelist. K dalším pozorovaným znakům podle Basse (1987) patří dlouhá úzká tvář, úzký tvar nosního otvoru a zploštění či jamka v oblasti nosního kořene (na měrném bodu nasion). White a Folkens (1991) u europoidních lebek ještě nacházejí vystupující spina nasalis anterior. Krogman (1973) také uvádí, že u jedinců europoidního původu lze pozorovat kulatý tvar očnice a úzký a klenutý tvar nosních kůstek.

V porovnání s mongoloidním etnikem se europoidní lebky vyznačují větší projektivní vzdáleností mezi okrajem kosti lícní a předním vchodem do dutiny nosní a šikmým průběhem lícních kostí. U lebek s mongoloidními rysy je postavení kosti lícní spíše svislé. Etnické odlišnosti lze spatřit také v postavení očnice. Zatímco u europoidů převažuje šikmý typ očnice, u mongoloidů se nachází očnice vertikálního typu.[4]

Související odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. White, from the Compact Oxford English Dictionary.
  2. N. Rosenberg a kol.: Clines, clusters, and the effect of study design on the inference of human population structure. PLoS Genetics (2005) 1: str. 660-671
  3. L. Bastos-Rodriguez a kol.: The Genetic Structure of Human Populations Studied Through Short Insertion-Deletion Polymorphisms. Annals of Human Genetics, vol. 70 (Pt5), September 2006, str. 658-665
  4. http://is.muni.cz/th/64109/prif_b/Bakalarska_prace.pdf?lang=cs