Mongoloidní rasa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vyobrazení různých podskupin mongoloidní rasy

Mongoloidní či asijsko-americká rasa, typ či plemeno, kam patří lidé označovaní jako Asiaté či žlutí (žlutá rasa) v asijské části světa a Indiáni či rudí (rudá rasa)[1] v americké části, je označení lidí typově podobných původnímu obyvatelstvu východní Asie a Ameriky.

Mezi charakteristické znaky mongoloidní rasy patří: rovné černé nebo velmi tmavé vlasy, šikmé černé oči, světlá až snědá pleť, slabé terciární tělesné ochlupení a malý vzrůst. Často je přítomen epikantus (oční záhyb). Velmi rozšířená je také mongolská skvrna, která víceméně kopíruje hranice rozšíření epikantu.

Kolébkou této rasy je pravděpodobně území dnešní Číny. Dnes jde o nejpočetnější lidský typ. Patří sem například Číňané, Japonci, Korejci, Vietnamci, Mongolové, Kazaši, Polynésané a také američtí Indiáni a Eskymáci.

Název pochází od Mongolů, kteří měli v Evropě pověst krutých válečníků. Termín „mongoloidní rasa“ poprvé použil německý filozof Christoph Meiners.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Mapa rozšíření lidských ras. Mongoloidní rasa je znázorněna žlutými a oranžovými tóny.

Mongoloidé jsou nejpočenější lidskou rasou. Areál jejich původního rozšíření zahrnuje větší část Asie, celou Severní a Jižní Ameriku a část Oceánie. Západní hranice jejich rozšíření v Asii je vymezena přibližně těmito územími: Severovýchodní Indie (Ásam), Bhútán, Nepál, Tibet, střední Afghánistán, Turkmenistán, Kaspické moře a východ evropského Ruska. V důsledku historických událostí – vpádů kočovných kmenů došlo k tomu, že některé evropské a asijské národy nesou některé fyzické a genetické charakteristiky mongoloidů. To se týká např. Maďarů, Finů, Turků, Azerů či Laponců. Některé národy (např. Azerové a Turci) mluví jazykem, který je historicky asociován s asijskými kmeny mluvícími turkickými jazyky, nicméně podle genetických výzkumů je genetická stopa, kterou tyto kmeny na těchto národech zanechaly, relativně nepodstatná. To samé platí pro Maďary a Finy, kteří mluví ugrofinskými jazyky. Podle Cavalli-Sforzy jsou Maďaři z 87% evropského původu a Finové z 90%. Tato data jsou v poměrné shodě s historickými daty z Maďarska. Laponci (Sámové) jsou Evropané přibližně z 50%.[2] Zatímco na západní hranici se mongoloidé střetávají a prolínají s europoidy, na jižní hranici jejich rozšíření se tak děje s australoidy. Jižní hranice se nachází v Indonésii a Oceánii a tvoří ji postupný gradient, kdy některé kmeny v Indonésii a Nové Guinei či Melanésii (např. Fidžijci) jsou smíšeného austronésko-melanéského/papuánského původu.

Etnogeneze[editovat | editovat zdroj]

Austronésané pocházejí z Taiwanu a od roku 5000 př. n. l. se v několika vlnách rozšířili po ohromné rozloze ostrovů Tichého a Indického oceánu na území od Madagaskaru po Velikonoční ostrov. Při svém šíření postupně vytlačovali původní australoidní obyvatelstvo.

Jazykové rodiny[editovat | editovat zdroj]

Klasifikace na základě jazykových rodin nám poskytuje orientační měřítko rozšíření mongoloidů, i když ne úplně spolehlivé, protože docházelo k mísení a přejímání jazyků. To nám ale nebrání v určení původních mongoloidnch jazykových rodin. Jsou to: uralské jazyky, altajské jazyky, indiánské jazyky, austroasijské jazyky, austronéské jazyky, dené-jenisejské jazyky, eskimo-aleutské jazyky, paleosibiřské jazyky, tajsko-kadajské jazyky a sinotibetské jazyky.

Typické znaky[editovat | editovat zdroj]

Kanadská wrestlerka korejského původu Gail Kim

Ashley Montagu uvádí seznam strukturálních rysů, v nichž se mongoloidé liší od europoidů: větší mozek, větší mozkovna, širší lebka, širší tvář, ploché temeno nosu, epikantus, více vystupující oči, absence nadočnicových oblouků, slabší kosti, mělká fossa mandibularis (jamka čelistního kloubu), malé bradavkové výběžky na lebce (processus mastoideus), podsaditá stavba těla, zachování brzlíku do plné dospělosti, zachování dětské formy velkého lícního svalu, přetrvání dětské formy svalu horního rtu, pozdější objevení dospělého chrupu, méně tělesného ochlupení, méně potních žláz, méně vlasů na centimetr čtvereční a dlouhý trup.[3] Mongoloidé mají podle výzkumu v průměru o 20% větší kostní hustotu v oblasti spodní čelisti než europoidé.[4]

Lebka[editovat | editovat zdroj]

Typickým znakem mongoloidní lebky je plochý obličej. Tato plochost vzniká tím, že lícní kosti u mongoloidních plemen vyčnívají daleko více dopředu než u jedinců europoidního původu.

Podle forenzní antropoložky Caroline Wilkensonové mají mongoloidé chybějící nadočnicové oblouky.[5] Lebky východních Asiatů a amerických Indiánů mají vysedlé lícní kosti a poměrně ploché tváře, kulatější očnice než jiné rasy a středně velikou nosní štěrbinu s lehce zašpičatělým dolním okrajem.[6] Mongoloidní lebky jsou nejvíce gracilní mezi lidskými rasami. Uvádí se, že mongoloidní lebka je produktem velmi nedávného evolučního vývoje.[7] Podle Ashleye Montagu je mongoloidní lebka ve vývoji dále než lebka kterékoli jiné skupiny.[3] Podle něj mongoloidní lebka vykazuje více znaků neotenie než lebka europoidní a ženská mongoloidní lebka je ze všech lidských populací nejvíce pedomorfní ve vztahu k mužské. [3]

K ostatním znakům charakterizujícím mongoloidní původ patří ještě přerůstání nosních kůstek přes lebeční šev mezi kostí nosní a horní čelistí, kulatý tvar očnice a lícní kosti klesající až k nebo pod dolní okraj horní čelisti.[8] Krogman dále uvádí, že u mongoloidů lze velmi často pozorovat široký a plochý tvar nosních kůstek.[9]

Zuby[editovat | editovat zdroj]

Mongoloidní lebky se dále vyznačují také tím, že při skusu se incisiální plochy horních a dolních řezáků vzájemně dotýkají (odlišné od europoidních lebek, kde horní řezáky překrývají dolní). Tento znak označuje pojem „hrana na hranu“ při skusu (anglicky edge-to-edge bite). Při kousání pak tření incisiálních ploch o sebe způsobuje rychlejší opotřebení skloviny a kousací hrany řezáků. Mezi další velmi významné znaky patří i tzv. lopatovitě tvarované řezáky. Jedná se o horní střední řezáky, které se vyznačují zesílenou sklovinou na linguální ploše a jejich okraje se rozšiřují a stáčejí do dutiny ústní. Díky tomu mají tyto zuby tvar lopatky, v extrémních případech i tvar trubičky (hlavně u některých indiánských kmenů). Podle Basse můžou být tyto zuby také lehce pootočeny směrem ke střední rovině. Lopatkovitý tvar řezáků se u mongoloidů vyskytuje u více než 90% populace, ojediněle je však možné jej nalézt i u europoidní nebo negroidní populace[9]

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

„Mongoloidé jsou ze všech lidí nejvíce pedomorfní.“[10] „Myšlenka, že lidský vývoj směřuje k pedomorfóze spíše než ke stagnaci nebo zrychlenému vývoji (akceleraci), znepokojovala mnohé evropské antropology 19. století.“[11] „Jestliže juvenilizace je charakteristická pro pokročilý stupeň vývoje, je jasné, že mongoloidní rasa je ve většině ohledů nejlépe fetalizována a tudíž schopna největšího vývoje.“[11] „Mongoloidé mají relativně velkou hlavu.“[12]

Zesnulý americký paleontolog Stephen Jay Gould už před delším časem přišel s hypotézou, že soubor anatomických změn mongoloidů může být vysvětlen neotenií, kdy se dětský tvar těla zachovává až do dospělosti. Neotenie u hominidů je stále jedním z nejjednodušších vysvětlení, jak si lidé v průběhu posledních několika milionů let dokázali vytvořit tak disproporčně velký mozek za tak relativně krátkou dobu. Relativně velký mozek a dopředná orientace lebky, jakož i ztráta tělesného ochlupení, byly pozorovány u zárodků šimpanzů. Gould se domnívá, že u mongoloidů došlo k mírnému zvýšení neotenie. Takový mechanismus má podle něj zřejmě méně kontrolních genů a může se rozvinout během relativně krátké evoluční periody. Tato teorie by vysvětlovala i slabé terciární ochlupení (ztrátu vousů) a nahoru zvednutý nos mongoloidů.[13]

Snížení přebytečné svalové hmoty, méně zubní hmoty, tenčí kosti a menší tělesná výška jsou znaky selektivně adaptačního modelu mongoloidů.[13]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mongoloid race na anglické Wikipedii.

  1. Slovník spisovného jazyka českého [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, [cit. 2014-03-11]. Heslo rudý.  
  2. Uralic genes in Europe by Guglielmino CR, Piazza A, Menozzi P, Cavalli-Sforza LL [1]
  3. a b c Montagu, Ashley. Growing Young. Published by Greenwood Publishing Group, 1989 ISBN 0-89789-167-8
  4. Ong. R.G. Evaluation of bone density in the mandibles of young Australian adults of Mongoloid and Caucasoid descent. PubMed. 1999. Accessed September 10, 2008. [2]
  5. Wilkenson, Caroline. Forensic Facial Reconstruction. Cambridge University Press. 2004. ISBN 0-521-82003-0
  6. Quigley, Christine. Skulls and Skeletons: Human Bone Collections and Accumulations. McFarland: USA, 2001. ISBN 0-7864-1068-X, 9780786410682 p.16
  7. Wade, Nicholas. Before the Dawn. Penguin Group: USA, 2006. ISBN 1-59420-079-3, 9781594200793 p.120
  8. Bass, William M. (1987): Human osteology; A Laboratory Field Manual. Columbia: Special publication No. 2 of the Missouri Archeological Society
  9. a b Krogman, W. M. (1973): Human Skeleton in Forensic Medicine. Springfield: Charles C. Thomas publisher Ltd.
  10. Moxon, Steve. The Eternal Child: An Explosive New Theory of Human Origins and Behaviour by Clive Bromhall Ebury Press, 2003. [3]
  11. a b Grossinger, Richard. Embryogenesis. Published by North Atlantic Books, 2000 ISBN 1-55643-359-X
  12. Carnby. Carnby’s Physical Anthropology Website. Distribution of Bodily Characters. 2008. Accessed August 11, 2008. [4]
  13. a b Oppenheimer, Stephen. The Real Eve. Published by Carroll & Graf Publishers, 2003 ISBN 0-7867-1192-2