Incká říše

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Incká říše
Tawantinsuyu
 království Cuzco 1438–1533 místokrálovství Peru 
Vlajka státu
vlajka
geografie
Mapa
hlavní město:
rozloha:
2 mil. km² (rok 1527)
obyvatelstvo
počet obyvatel:
20 mil. (rok 1527)
národnostní složení:
státní útvar
Státní útvary a území
Předcházející:
království Cuzco království Cuzco
Nástupnické:
místokrálovství Peru místokrálovství Peru

Incká říše (kečuánsky Tawantinsuyu („Čtyři země“), španělský přepis Tahuantinsuyo, španělsky Imperio Inca) byl státní útvar v Jižní Americe na území dnešních států Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Chile a Argentiny. Byla to největší říše své doby. Zanikl pod náporem španělských dobyvatelů, vedených conquistadorem Franciskem Pizarrem. Pojmenování „Incká říše“ není v zásadě správné. Inka byl oficiální titul pro panovníka a jeho příbuzné, kteří představovali elitu říše. Inckou kulturou se proto rozumí kultura dominantní složky tohoto mnohonárodnostního státního útvaru. Inkové přijali za svou kečujskou kulturní tradici a jazyk, a pomocí vojenské a ekonomické expanze pak tuto tradici vnutili podrobeným etnikům. Některá etnika žila s Inky v míru, ovšem s některými byli Inkové v rozepři. To pomohlo později v dobývání říše Francisku Pizzarovi.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Založení říše[editovat | editovat zdroj]

Mango Capac Inga. Ilustrace kronikáře kečujského původu F. Huamána Pomy de Ayala k jeho rukopisu Primer Nueva Corónica y Buen Gobierno z roku 1615

Zpočátku byla říše omezena pouze na město Cuzco („Pupek světa“) a jeho bezprostřední okolí. Manco Capac, zakladatel tohoto městského státu a po něm dalších osm Inků vládli jen nad touto malou oblastí. Postupně obsazovali inčtí panovníci okolní údolí. Rozpínavost malého inckého království se znelíbila sousední velké říši Chanků, kteří také rozšiřovali své království, ovšem ve větším měřítku než Inkové. Chankové začali sestavovat armádu proti malému, úrodnému království. Vítězství se zdálo jasné, tím spíše, že Inků bylo málo a byli slabí a politicky rozdělení. V té době Inkům panoval starý Viracocha Inca. Místo boje raději uprchl z města, ukryl se v pevnosti a v podstatě se vzdal svého království. Vlády se chopil jeden z jeho synů, Cusi Yupanqui. V rychlosti uzavřel spojenectví s okolními kmeny a společně s nimi sestavil armádu a odvážně se vydal proti armádě Chanků. V lítém boji Inkové Chanky porazili.

Vrcholné období[editovat | editovat zdroj]

Roku 1438 byl Pachacuti korunován a toto datum je prvním historicky ověřeným datem incké historie. Byl to výborný panovník, který proměnil malé incké království v prosperující stát. Některé kmeny vyhlazoval, jiné připojoval pomocí tzv. politiky reciprocity, což znamená, ,že nárokované kmeny uplatil a poskytoval jim například vzácné zboží a látky, aby se k němu připojily a získaly tím různé politické výhody. Mnoho kmenů této nabídky využilo a tak se rozrůstala incká říše. Navíc vládnoucí rodiny jednotlivých kmenů posílali do hlavního města své potomky, aby se naučili správnému vzdělání a poté mohli pod nadvládou vládnout svým kmenům. Pachacuti si tak zajišťoval jednotu a soudržnost své říše. Brzy podnikal takové výboje, o jakých si mohli jeho předchůdci jen nechat zdát. Za vlády jeho syna Túpaca Yupanquiho říše dosáhla svého vrcholu a její rozpínavost byla téměř u konce. Nyní se táhla od dnešní jižní Kolumbie až po střední Chile a od Tichého oceánu až po amazonskou džungli.

Příchod Španělů do Jižní Ameriky[editovat | editovat zdroj]

Francisco Pizarro

Již na konci panování dalšího Inky Huayna Capaka, jenž sídlil většinou v severním Quitu, přistávají na pobřeží první Španělé, kteří sem zavlekli zkázonosnou epidemii pravých neštovic, jež zdecimovala indiánskou populaci a jíž podlehl i samotný Huayna Cápac. Jeho synové Huáscar a Atahualpa se dostali do několikaletého bratrovražedného boje o trůn. Triumfující Atahualpa, který vyvraždil s Huáscarem většinu cuzcoské šlechty, si však své vítězství ani nemohl pořádně vychutnat. 16. listopadu 1532 se dostavil se svým neozbrojeným několikatisícovým doprovodem na pozvání Španělů na náměstí v Cajamarce, kde se stal obětí zrádného útoku pouhé stovky conquistadorů vedených Franciskem Pizarrem. Šokovaní indiáni se vůbec nepostavili na odpor a byli většinou pobiti; Atahualpa byl zajat. Přestože zajatý Atahualpa splnil svůj slib a jeho poddaní naplnili zlatem až ke stropu určenou místnost, Španělé ho nepropustili. V červenci roku 1533 byl obviněn ze spiknutí a popraven.

Zánik říše[editovat | editovat zdroj]

Pizarro potom vytáhl na Cuzco. Při cestě do Cuzca potkal Pizzaro družinu Manco Inky, jednoho z mála přeživších z Huáscarovy větve. Manco se chtěl připojit k Pizzarovi, který porazil Huáscarova soka Atahualpu. Pizzaro měl, pokud šlo o moc a sílu, dobrou intuici. Proto se pokusil předejít možnému odporu proti španělské nadvládě tím, že naoko udělil Mancovi naprostou suverenitu. Byl si však dobře vědom toho, že na porobení a vládnutí tak rozsáhlé říši měl málo vojáků a proto tlačil na Manca, aby sestavoval armádu. Manco velice rád Pizzarovi vyhověl, a to proto, že se chtěl pomstít generálu Quisquisovi, jenž dal vyvraždit téměř celou jeho rodinu. Poté se Pizzarův společník Hernando de Soto vydal s armádou 50 španělských jezdců a 10 000 inckými bojovníky na tažení proti generálu Quisquisovi. Společnými silami donutili generála k ústupu a cesta do Cuzca byla volná. Ačkoliv v následujících letech vypuklo ještě několik povstání a nezávislý incký státeček ve Vilcabambě si podržel nezávislost až do roku 1572, věk Inků skončil.

Vládci Inků[editovat | editovat zdroj]

Inkové měli pevně stanovená pravidla pro výběr panovníka. Panovník – na rozdíl od prostého lidu – měl prakticky neomezené množství manželek a milenek, avšak dědic a budoucí panovník vzešel z úplně jiného svazku. Inka si jako jediný bral za ženu svoji vlastní sestru. Jejich syn pak byl právoplatný dědic. Jedině tak byla zachována „čistota krve“. To mu ale vládu nezaručovalo, spíše to z něj udělalo hlavní terč v boji o trůn. Dalo by se říci, že bratrovražedné boje byly nutností. Inka tím dokazoval, že je nejsilnější a jen on může vládnout. Inkové neznali písmo a jména jejich předků se uchovávala po generace pouze v ústím podání. Těla mrtvých inckých panovníků se nepohřbívala, ale uchovávala se, aby byla dále uctívána, jakoby by byla živá.

Zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Jako každá velká říše i ta incká potřebovala rozvinuté zemědělství. Avšak Inkům ztěžovalo pěstování plodin rozložení jejich říše, která se rozkládala převážně v horách. Bylo proto nutné vybudovat zavlažovací kanály a terasy a ta za použití jednoduchých nástrojů, jako byla například dřevěná sekerka. Nejdůležitější plodinou byly brambory, ze kterých se skládala převážná část jídelníčku. Další důležitou plodinou byla kukuřice, ze které se mimochodem vařilo pivo. Dále pěstovali merlík, fazole, tykve, rajčata, arašídy, papriky a melouny. Orná půda se dělila na tři části a to podle vlastníků. Jedna část byla majetkem boha slunce, druhá panovníka a třetí část byla rozdělena mezi rolníky.

Vojenství[editovat | editovat zdroj]

Incká armáda byla v oblasti Jižní Ameriky nejsilnější armádou své doby a to hlavně proto, že i klasičtí obyvatelé mohli být kdykoliv povoláni do boje. Muži se totiž museli nejméně jednou účastnit války, aby byli schopni bojovat, kdyby to bylo potřeba. Inkové se také v bojích moc nezajímali o zajatce, a proto jim zabíjení nepřátel nebylo žádnou překážkou. Inkové neměli k dispozici železo nebo ocel a jejich zbraně nebyly o moc lepší než zbraně jejich nepřátel. Do bojů se pouštěli za zvuků bubnů a trumpet.

Incká zbroj se skládala z:

  • helem vyhotovených ze dřeva, mědi, bronzu, nebo zvířecí kůže.
  • dřevěných kulatých, nebo obdélníkových štítů.
  • látkových tunik polstrovaných bavlnou a s dřevěnými prkénky na ochranu páteře.

Incké zbraně byly:

  • kopí se bronzovými, nebo kostěnými hroty.
  • obouruční dřevěné meče s ozubenými hranami.
  • kyje s kamennými a kovovými špičatými hlavicemi.
  • válečné sekery s kamennými nebo měděnými hlavicemi.
  • bola(dva kameny, mezi kterými byl navázán provaz).

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Incké mýty byly tradovány ústně, do doby než je Španělští kolonizátoři zaznamenali. Někteří odborníci věří, že incké mýty byly zaznamenávány na quipus, andské provázky s uzlíky. Inkové věřili v reinkarnaci. Smrt pro ně byla pouze přechodem do dalšího světa. Většina Inků si představovala posmrtný svět velice podobný euro-americké představě nebe, pole pokrytá květinami a zasněžené vrcholky hor. Kvůli základnímu přesvědčení, že by se z těla vytratila životní síla a ohrozila jejich vstup do dalšího světa, se nesměly těla nebožtíků spalovat. Ti, kteří celý svůj život dodržovali incký morální kodex - ama suwa, ama llulla, ama quella (nekraď, nelži, nebuď líný) - se měli v posmrtném světě mnohem lépe. Dostali se do "sluncem vyhřáté" země, zatímco ostatní trávili věčné dny ve "studené" zemi. Inkové také praktikovali lebeční deformaci. Dělali to pomocí obmotání a utažení tenkého pruhu látky kolem hlavy novorozeněte, aby dosáhli více kuželovitého tvaru. Lebeční deformace byla prováděna kvůli odlišení sociálních tříd, přičemž se prováděla pouze šlechtě. Inkové prováděli dětská obětování a to hlavně během nebo po uplynutí důležitých událostí, například smrtí císaře.

Pověsti a báje[editovat | editovat zdroj]

O stvoření[editovat | editovat zdroj]

Velmi, velmi dávno se u jezera Titicaca objevil vysoký vousatý muž s berlou v ruce. Vydal se na ostrov Titicaca uprostřed jezera a tam přikázal slunci, měsíci a hvězdám aby vyšly a ony vyšly. Pak z hlíny vymodeloval muže a ženy a vytvořil tak praotce a pramatky všech kmenů v Andách. Každému páru pak dal jazyk kterým budou mluvit, písně které budou zpívat, semena která budou sít a tance které budou tančit. Poté do nich vdechl život a přikázal jim, aby vstoupili do podzemí a vyšli z něj každý ve své domovině. A oni vyšli z pramenů, ze stromů a z jeskyní. Ona místa se nazývají pakarina („místa úsvitu“).

O potopě[editovat | editovat zdroj]

Před mnoha a mnoha lety žil jeden pastýř. Vydal se do vysokých hor, aby přehlédl svá stáda. Když se k nim dostal, zjistil že zvířata ani nežerou, ani se nenapájí. Místo toho jen celou noc stojí, dívají se na oblohu a naříkají. Pastýř se rozzlobil a řekl: ,,Co se vám stalo? Máte ode mne nejlepší pastvu a nejčistší vodu! A Vy tu jen stojíte, hledíte ke hvězdám a naříkáte!“

V té chvíli se k němu obrátila lama a řekla: ,,Dobře mne poslouchej a vyslechni co Ti povím!“ Pastýř zůstal stát jako uhranutý, protože to znělo úplně jako by k němu mluvil člověk. A lama pokračovala: ,,Vidíš ty hvězdy co vycházejí nad horou Jokakoto? Ty hvězdy znamenají, že přesně za měsíc zničí celý svět potopa.“ Pastýř jí uvěřil a vzal celou svoji rodinu na vrchol nejvyšší hory na světě. Pak začalo pršet. A pršelo a pršelo až jediným nezatopeným místem na zemi zůstal vrcholek oné hory. Bylo zde tak málo místa, že liška uklouzla a namočila si ocas. Proto má dneska každá liška ocas černý.

Odchod Virakoči[editovat | editovat zdroj]

Když byl bůh Virakoča starý, přišel na určité místo, kde se setkal s mužem jménem Apo Tambo, jenž byl otcem Manco Capaca, prvního mytického vládce Inků. Protože byl starý a připravený opustit zemi. Předal kus své berly Manco Capacovi a pak opustil svět řekou nazývanou Chapa Maca.

O Tiahuanacu I.[editovat | editovat zdroj]

Jednou inka Mayta Capac (podle jiné pověsti to byl Sinchi Roca), odpočíval v troskách opuštěného města,když jej dostihl velice rychlý běžec a k smrti uřícený, odevzdal vládci velmi důležitou zprávu z hlavního města říše Cuzca. Panovník ocenil jeho rychlost, přirovnal svého posla ke guanaku (druh lamy), a vyznamenal ho nebývalým způsobem: vybídl běžce, neurozeného příslušníka své říše, aby se posadil. Řekl mu tedy kečuánsky: Tia Huanaco! („Usedni, běžče rychlý jako guanako!“) A toto kečuánské jméno už městu zůstalo, i když se původně jmenovalo jinak.

O Tiahuanacu II.[editovat | editovat zdroj]

Na počátku světa, v době věčné tmy, vystoupil z vod jezera Titicaca bůh Con Ticci Viracocha a usadil se v Tiahuanacu. V jeho zdech stvořil Slunce a nařídil mu, aby kráčelo po obloze cestou, kterou putuje dodnes. V Tiahuanacu vytvořil Viracocha i Měsíc a všechna ostatní nebeská tělesa. Potom stvořil – samozřejmě z kamene – modely mužů i žen, rozeslal je v párech do všech oblastí Peru a určil, ve které jeskyni, ve kterém prameni, ve které peruánské řece či z které skály mají vystoupit na svět.

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Ruiny inckého města Machu Picchu

Dodnes se návštěvník Peru může setkat s mnohými památkami na inckou minulost. Je zde mnoho zřícenin chrámů, paláců, pevností, velkých vojenských silnic, akvaduktů a jiných veřejných staveb. Inkové své stavby stavěli z kamene bez použití malty. Kamenné bloky byly opracovány a dopraveny na místo určení. Zde byly skládány tak přesně, že by se mezi ně nevlezl nůž. Střechy byly dělány většinou ze slámových došků, některé byly ze dřeva. Po příchodu Španělů se začali pálit břidlice, což dokazuje nález Hirama Binghama na Macchu Picchu.

Města[editovat | editovat zdroj]

Mezi nejznámější incká města patří Machu Picchu. Podle legend nechal vybudovat Machu Picchu panovník Pachacuti jako své odpočinkové, nebo hlavní sídlo. Je proslaveno díky Američanovi Hiramu Binghamovi, který původně hledal rebelské město Vilcabamba.

Silnice[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Incký systém cest.

Jednou z nejpozoruhodnějších inckých staveb jsou určitě silnice. Dodnes jejich zbytky dosvědčují jejich dokonalost. Těchto silnic bylo mnoho a křižovaly různé končiny země. Délka silnic se odhaduje na 1500–2000 mil. Nejvýznamnější silnice však byly dvě. Jedna vedla z Quita do Cuzka, druhá se táhla z Cuzca na jih směrem k Chile. Jedna silnice vedla přes náhorní rovinu, druhá zas nížinou podél pobřeží. Vybudování silnice přes náhorní rovinu bylo velmi obtížné, hlavně kvůli rázu krajiny. Ležel zde totiž sníh, často musely být dlouhé úseky vytesány do skal, přes řeky vedly visuté mosty, do srázů propastí byly vytesána skalní schodiště a horské průrvy byly vyplněny zdivem. Šíře silnic se pohybovala mezi půl metrem v hornatých oblastech a šesti metry v rovinách. Po těchto silnicích se jako poslové pohybovali rychlí běžci, kteří se nazývali chasquis. Běhali podle štafetového systému. Na každý úsek cesty byli k dispozici dva odpočinutí běžci. Předávali zprávy na stanicích, nazývaných tambos, které byly postaveny v určitých vzdálenostech. Takto bylo možno předávat poselství nebo zboží až na vzdálenost 400 km za den. Inkové nevyužívali ani koně ani kolo, protože je vůbec neznali. Používali jedině lamy, nebo chodili pěšky.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Divy světa, Praha, Knižní klub, 2002. ISBN 80-242-0772-9
  • BOROVEC, Petr. Osudný den říše Inků: začátek španělské conquisty v Peru. Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2012, 23 (1-2), s. 18-21. ISSN 1210-6097.
  • KŘÍŽOVÁ, Markéta, Inkové, Praha, Aleš Skřivan ml., 2006. ISBN 80-86493-21-0
  • PRESCOTT, William Hickling, Dějiny dobytí Peru, Praha, Panorama, 1980.
  • ROEDL, Bohumír. Nově o conquistě a prvních kronikářích Peru. Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2011, 22 (1-2), s. 23-29. ISSN 1210-6097.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]