Bauxit

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bauxit
Bauxite.jpg
Obecné
Kategorie hornina
Chemický vzorec Al2O3·2 H2O
Identifikace
Barva hnědo-žlutá, červená
Vzhled krystalu oolitický
Tvrdost 2
Lesk matný, zrnitý
Štěpnost žádná
Vryp bílý, červený, nebo hnědý
Hustota 2,3 - 2,7 g/cm³
Rozpustnost při 1028 °C

Bauxit je směsicí několika minerálů zahrnující hydroxidy hliníku, gibbsit, böhmit, diaspor, oxid hlinitý dihydrát, Al2O3·2 H2O. a oxidy železa. Většinou se dříve klasifikoval jako minerál, ale současná literatura uvádí bauxit jako horninu. Svůj název dostal podle vsi Les Baux-de-Provence v jižní Francii.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Vzniká chemickým zvětráváním a rozpadem hornin (tzv. laterizace), které obsahují silikáty hliníku v suchozemském prostředí. Obvykle bývá doprovázen dalšími příměsemi na bázi oxidů křemíku, titanu, železa a dalších. Nejčastěji je jeho vznik spojen s tropickým podnebím, kde prudké srážky mají na svědomí vyluhování rozpustných silikátů z hornin a zanechává na místě pouze minerály hliníku a železa, jelikož se jedná o nejméně mobilní prvky. Jejich hydroxidací a oxidací vytváří směs, která se nazývá právě bauxit. Bauxity vznikají převážně z vápencových hornin (tzv. terra rosa). Obsah oxidu hlinitého často dosahuje až 50%.

Vedle vzniku v tropech mohou bauxity vznikat i vyluhováním z hornin magmatického, metamorfovaného i sedimentárního původu.

Vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Různé složení bauxitu má za následek, že i jeho fyzikální a chemické vlastnosti se mění v závislosti na procentuálním zastoupení prvků. Barva se pohybuje od bílé, žluté, červené až červeno-hnědé. Vytváří pizolitické, celistvé, zrnité, porézní či zemité agregáty.

Fyzikální vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Bauxit při přiložení k nosu zapáchá jako mokrý jíl, což se stává dobrým rozeznávacím pomocníkem v terénu. Je špatně tavitelný a vytavení hliníku z rudy si vyžaduje velké výrobní náklady na elektrickou energii.

Chemické vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Bauxit je částečně nerozpustný.

Využití[editovat | editovat zdroj]

Bauxit je nejdůležitější průmyslová ruda pro získávání hliníku, který má široké uplatnění od výroby obalů po letecký průmysl. Bauxity jsou také důležitým zdrojem vzácných kovů jako například gallia, germania a scandia. Méně kvalitní bauxity (s menším obsahem hliníku) se využívají při výrobě brusiv, kamenců, žáruvzdorných materiálů, k výrobě syntetického korundu a další.

Naleziště bauxitu se využívají také pro navržení modelů vývoje klimatu, jelikož jeho vznik je většinou spojen s tropickým podnebím. Jeho rozložení tak napovídá, že oblast byla dříve v jiném podnebném pásu.

Výroba hliníku[editovat | editovat zdroj]

Při výrobě oxidu hlinitého z bauxitu je potřeba projít poměrně složitým výrobním postupem. Ruda se musí nejprve rozemlít a smísit s vápencem a hydroxidem sodným. Vzniklá směs se přečerpává do vysokotlakých nádob, kde se následně zahřívá. Hydroxid sodný rozpouští s oxidem hlinitým, který se z roztoku vysráží, propere, zahřeje, čímž se odstraňuje ze směsi vzniklá voda. Koncovým členem je bílý prášek podobný cukru – oxid hlinitý.

Naleziště[editovat | editovat zdroj]

Oblázky bauxitu z Mojtínaokrese Púchov na Slovensku

První těžba byla zahájena ve Francii a od té doby bylo po celém světě objeveno mnoho dalších nalezišť. Polohy bauxitu se vyvíjejí několik miliónů let a mohou dosahovat mocnosti až několika desítek metrů. Téměř třetina světové produkce bauxitu pochází z Austrálie, kde se nacházejí také největší doly na hliník.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • PELLANT, Chris; PELLANT, Helen. Horniny a minerály. [s.l.] : Osvěta, 1994. 256 s. ISBN 80-217-0582-5.  
  • Země. Hlavní redaktor James F. Luhr. Praha : Knižní klub, 2004. 520 s. ISBN 80-242-1225-0.