Daytonská dohoda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Daytonská dohoda
Zleva doprava při podpisu Daytonské dohody: Milošević, Izetbegović a Tuđman
Zleva doprava při podpisu Daytonské dohody: Milošević, Izetbegović a Tuđman
vznik 14. prosince 1995
signatáři Slobodan Milošević, Alija Izetbegović, Franjo Tuđman
účel ukončení války v Bosně a Hercegovině

Všeobecná rámcová smlouva pro mír v Bosně a Hercegovině, známá jako Daytonská smlouva, Daytonské dohody, Pařížský protokol nebo Daytonsko-pařížská smlouva (chorvatsky i srbsky Dejtonski mirovni sporazum) ukončila konflikt v Bosně a Hercegovině.[1] Dokument, kterému předcházelo několik neúspěšných smluv, ukončil pro celou Evropu překvapivý a krvavý konflikt v rozpadající se Jugoslávii. Byla uzavřena v listopadu 1995 na letecké základně Wright-Patterson u Daytonu v Ohio.[2] Formálně byla podepsána v Paříži 14. prosince 1995, zástupci západních mocností i představiteli Chorvatska, BiH a Srbska, tedy všemi zainteresovanými stranami.

Mírová smlouva řešila aktuální otázky, které tížily hluboce rozdělené obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny, tedy nejen podmínky národního usmíření, ale hlavně poválečné uspořádání a politické rozdělení moci. Republiku srbskou doplnila Federace Bosny a Hercegoviny, tedy chorvatsko-muslimský útvar. Stát byl prohlášen za de facto konfederací obou jednotek, tedy plně v principu "dualismu", obě nově vzniklé "entity" získaly rozsáhlou míru samosprávy, takže centrální vládě v Sarajevu připadá pouze minimum nezbytných pravomocí. Aby bylo možné zajistit pozitivní vývoj mírového procesu, byl zřízen i tzv. Úřad vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu (OHR), který byl vybaven rozsáhlými pravomocemi, včetně rozpouštění politických stran. Samotný bosenskohercegovinský stát však zůstal rozdělený, jeho politický systém velmi složitý (stejně jako jeho ústava) a poválečnou spolupráci i nadále blokují odlišné zájmy, mnohdy v plně nacionalistickém duchu, jednotlivých subjektů, tedy entit.

Na dodržování dohody následně dohlížely na území Bosny a Hercegoviny mezinárodní jednotky SFOR.

Vývoj mírové smlouvy a předcházející dokumenty[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv se základní koncepty Daytonské smlouvy začaly objevovat v mezinárodních jednáních již od roku 1992, samotná jednání následovala po bývalých neúspěšných mírových úsilích a urovnáních, např. v srpnu 1995 se odehrála chorvatská vojenská Operace Oluja a její následky, vládní vojenský útok proti Republice Srbské, spolu s operací NATO Deliberate Force, tzn. bombardování vojsk bosenských Srbů. Konala se ve stínu masakru v bezpečné zóně Srebrenice[3] a obvinění proti hlavním vojenských a vládním představitelům Bosenských Srbů před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. Během září a října 1995 vyvíjelo mnoho světových mocností (především USA a Rusko, spojených do Kontaktní skupiny) tlak na vůdce všech tří stran, aby se zúčastnili jednání v Daytonu v Ohio.

Konference se konala od 1. listopadu do 21. listopadu 1995. Hlavními účastníky z regionu byli srbský prezident Slobodan Milošević (při absenci Karadžiće reprezentoval zájmy Bosenských Srbů), chorvatský prezident Franjo Tuđman a bosenský prezident Alija Izetbegović s bosenským ministrem zahraničí Muhamedem "Mo" Sacirbeyem.

Mírovou konferenci vedl americký ministr zahraničí Warren Christopher a vyjednávač Richard Holbrooke s dvěma spolupředsedajícími v podobě zvláštního představitele EU Carla Bildta a ruského ministra zahraničí Igora Ivanova. Klíčovým účastníkem v americké delegaci byl generál Wesley Clark (později se stal v roce 1997 velitelem vojsk NATO pro EU - SACEUR). Vojenským reprezentantem Spojeného království byl plukovník David Leakey (později v roce 2005 se stal velitelem EUFOR). Během jednání byla právním zástupcem delegace bosenské vlády Veřejná mezinárodní právní a politická skupina.

Zajištěné místo bylo vybráno dražbou, aby se omezila možnost účastníků jednat v médiích spíše než u vyjednávacího stolu.

Poté, co 21. listopadu 1995 vznikl v Daytonu v Ohio návrh smlouvy, byla úplná a formální smlouva podepsána 14. prosince 1995 v Paříži[4] ve Francii také francouzským prezidentem Jacquesem Chiracem, americkým prezidentem Billem Clintonem, britským premiérem Johnem Majorem, německým kancléřem Helmutem Kohlem a ruským premiérem Viktorem Černomyrdinem.

Současné politické rozdělení Bosny a Hercegoviny a struktura její vlády byly dohodnuty následně, jako součást ústavy tvořící doložku č. 4 Všeobecné rámcové smlouvy dohodnuté v Daytonu. Klíčovým prvkem bylo nakreslení hraniční čáry vnitřního společenství, na kterou odkazovalo mnoho úkolů vyjmenovaných v doložce.

Smlouva pověřila širokou škálu mezinárodních organizací monitorováním, dohledem a implementací částí smlouvy. IFOR vedený NATO (implementační síly) byly zodpovědné za implementaci vojenských aspektů smlouvy a rozšířeny 20. prosince 1995[4], kdy převzaly vojska UNPROFOR.

Rozhodnutí Ústavního soudu Bosny a Hercegoviny[editovat | editovat zdroj]

13. října 1997 požádala chorvatská strana 1861 Právo a bosensko-hercegovinská strana 1861 Právo Ústavní soud Bosny a Hercegoviny o anulování některých rozhodnutí a o potvrzení jednoho rozhodnutí Nejvyššího soudu republiky Bosny a Hercegoviny a především o přezkoumání ústavnosti Všeobecné rámcové mírové smlouvy pro Bosnu a Hercegovinu, protože prý podkopává integritu státu a může způsobit rozdělení Bosny a Hercegoviny. Soud dospěl k závěru, že není kompetentní k tomu, aby rozhodl spory týkající se zmíněných rozhodnutí, protože žadatelé nebyli subjekty popsané v článku VI.3 (a) Ústavy týkajícího se těch, kdo předložit případy soudu.

Byl to jeden z prvních případů, kdy musel soud čelit otázce legálnosti ústavy. Poznámkou obiter dictum týkající se Doložky IV (Ústava) a zbytku mírové smlouvy vytvořil soud aktuálně půdu pro právní jednotku celé mírové smlouvy, která dále vyjadřovala, že všechny doložky jsou hierarchicky na stejné úrovni. V pozdějších rozhodnutích to soud potvrdil užitím dalších doložek mírové smlouvy jako přímého základu pro analýzy a nejen ve smyslu systematické interpretace doložky IV. Nicméně protože soud odmítl současný požadavek žadatelů, nešel do detailů v kontroverzní otázce legálnosti procesu, v kterém vstoupila v platnost nová ústava (doložka IV) a nahradila tak bývalou ústavu republiky Bosny a Hercegoviny.

Územní změny[editovat | editovat zdroj]

Před Daytonskou smlouvou kontrolovali Bosenští Srbové asi 46 % Bosny a Hercegoviny (23 687 km2), Bosenští Chorvaté 25 % (12 937 km2) a Bosenští Bosniaci[zdroj?] 28 % (14 505).

Kontrola Republiky Srbské[editovat | editovat zdroj]

  • asi 9 % (2 117 km2) dnešního území Republiky Srbské bylo kontrolováno bosenskochorvatskými jednotkami; především v obcích Mrkonjić Grad, Šipovo, Ribnik, Petrovac, Istočni Drvar, Jezero, Kupres (Republika Srbská) a část Banja Luky
  • asi 1,5 % (350 km2) dnešního území Republiky Srbské bylo kontrolováno jednotkami Bosňáků; především některé vesnice v Ozrenu (obce Doboj a Petrovo) a v západní Bosně (Krupa a části Novi a Oštra Luky)
  • zbytek (22 059 km2) byl pod kontrolou bosenských Srbů

Kontrola Federace Bosna a Hercegovina[editovat | editovat zdroj]

  • asi 41 % (10 720 km2) Federace Bosny a Hercegoviny bylo pod bosenskochorvatskou kontrolou
  • asi 53 % (13 955 km2) Federace Bosny a Hercegoviny bylo pod kontrolou Bosňáků[zdroj?]
  • zbytek (1 435 km2) byl pod kontrolou bosenských Srbů

Podle kantonů[editovat | editovat zdroj]

Hercegbosenský kanton:

  • byl téměř celý pod kontrolou bosenských Chorvatů (4 924 km2) Federace Bosny a Hercegoviny
  • Bosňáci kontrolovali některá místa východně od Kupresu (10 km2)

Unsko-sanský kanton:

  • byl téměř celý pod kontrolou Bosňáků (3 925 km2)
  • bosenští Chorvaté kontrolovali některé horské průsmyky na jižních stranách obcí Bosanski Petrovac a Bihać (200 km2)

Západohercegovinský kanton:

  • byl celý pod kontrolou bosenských Chorvatů (1 362 km2)

Hercegovacko-neretvanský kanton:

  • byl rozdělen, více než polovina byla pod kontrolou bosenských Chorvatů (2 525 km2)
  • severní a střední části byly pod kontrolou Bosňáků (1 666 km2)
  • východní pohoří byla pod kontrolou bosenských Srbů (210 km2)

Středobosenský kanton:

  • byl rozdělen, něco více než třetina byla pod kontrolou bosenských Chorvatů (1 099 km2)
  • zbytek byl pod kontrolou Bosňáků (2 090 km2)

Zenicko-dobojský kanton:

  • byl z velké části pod kontrolou Bosňáků (2 843 km2)
  • pod kontrolou bosenských Chorvatů bylo několik malých enkláv, např. Žepče, Usora, Daštansko (400 km2)
  • východní pohoří byla pod kontrolou bosenských Srbů (100 km2)

Tuzlanský kanton:

  • byl z velké části pod kontrolou Bosňáků (2 544 km2)
  • v obci Gradačac bylo několik vesnic pod kontrolou bosenských Chorvatů (5 km2)
  • a některé vesnice v obci Doboj a Gračanica byly pod kontrolou bosenských Srbů (100 km2)

Posavský kanton:

  • byl většinou pod kontrolou Chorvatů (205 km2)
  • bosenští Srbové kontrolovali Odžak a části obce Domaljevac (120 km2)

Podrinský kanton:

  • byl většinou pod kontrolou Bosňáků (405 km2)
  • Bosenští Srbové kontrolovali území, které je spojovalo se Sarajevem (100 km2)

Sarajevský kanton:

  • byl většinou pod kontrolou Srbů (800 km2)
  • zatímco Bosňáci kontrolovali některé jižní předměstí a většina města samotného (477 km2)

Okres Brčko byl rozdělen takto:

  • Bosňáci kontrolovali většinu jeho jižních částí (200 km2)
  • bosenští Srbové jeho severní části (193 km2)
  • zatímco bosenští Chorvati kontrolovali zbytek, část blízko obce Orašje a dvě enklávy v jižní části obce (100 km2)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd : Filip Višnjić, 2007. S. 167. (srbština) 
  2. KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd : Filip Višnjić, 2007. S. 154. (srbština) 
  3. KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd : Filip Višnjić, 2007. S. 130. (srbština) 
  4. a b KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd : Filip Višnjić, 2007. S. 166. (srbština) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu