Operace Spojenecká síla

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Operace Spojenecká síla
Konflikt: Válka v Kosovu
Novi Sad v plamenech
Novi Sad v plamenech
Trvání: 24. březen10. červen 1999
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Svazová republika Jugoslávie
Casus belli: Incident v Račaku, srbský nesouhlas s ultimátem z Rambouillet
Výsledek: vítězství NATO a stažení jugoslávské armády z Kosova
Změny území: Žádné faktické změny hranic,[2] ale faktické odtržení Kosova od Jugoslávie pod Dočasnou správou OSN
Strany
Vlajka NATO NATO Vlajka Jugoslávie Svazová republika Jugoslávie
Velitelé
Wesley Clark
Javier Solana
Slobodan Milošević
Síla
Ztráty
2 mrtví při nehodě vrtulníku
1 Lockheed F-117 Nighthawk
4 bezpilotní letouny
552 mrtvých vojáků[1]
6 sestřelených letadel
500 - 2 500 civilistů zemřelo při bombardování[1]
{{{poznámky}}}

Operace Spojenecká síla (Operation Allied Force), v Srbsku označovaná jako „Agrese NATO“ (srbsky Агресиjа НАТО), měla za cíl zastavení násilí a represí proti kosovským Albáncům, vstup mezinárodních sil do Kosova, návrat uprchlíků, umožnění dodávek humanitární pomoci a vyřešení statutu Kosova na základě dohod z Rambouillet. Operace trvala od 24. března[3] do 10. června 1999 a byla součástí Kosovské války. Tento vojenský útok představoval druhé otevřené použití vojenské síly státy NATO v bývalé Jugoslávii. Prvním bylo bombardování bosenskosrbské armády v roce 1995. Zároveň se jednalo o největší vojenský střet na území Srbska a Černé Hory od dob druhé světové války.

Deklarovaným motivem bombardování SRJ byla snaha přinutit jugoslávskou vládu vedenou Slobodanem Miloševićem k ukončení vyhánění, vraždění a provádění dalších násilných akcí vůči albánskému obyvatelstvu Kosova[3], k němuž docházelo v rámci ozbrojeného konfliktu mezi jugoslávskou armádou a srbskými paravojenskými oddíly na jedné straně a albánskou Osvobozeneckou armádou Kosova (UÇK) na straně druhé.[4][5] NATO požadovalo souhlas Rady bezpečnosti OSN s vojenskou intervencí, ten však nebyl poskytnut kvůli vetu Ruska a Číny.

Vojáci americké armády poblíž Camp Moneith během operace Spojenecká Síla

Průběh operace[editovat | editovat zdroj]

24. března 1999 v 19:00 zahájilo NATO vzdušné útoky na cíle ve Svazové republice Jugoslávie. Bombardovací kampaň NATO zahrnovala přes 1000 letadel operujících ze základen v Itálii, Německu a letadlové lodi USS Theodore Roosevelt umístěné v Jaderském moři. Za soumraku provedla letka F/A-18 Hornet Španělského letectva nálet na Bělehrad, při němž vyřadila systémy protiletecké obrany. Několik křižujících střel BGM-109 Tomahawk bylo vypáleno z lodí a ponorek. Ačkoliv byly do útoků zapojeny všechny státy NATO, Spojené státy tvořily hlavní část antijugoslávské koalice. Během desetitýdenního konfliktu odstartovala letadla NATO celkem ke 38 000 bojových misí. Pro německou Luftwaffe to bylo největší bojové nasazení od druhé světové války.

Kampaň byla původně navržena k likvidaci jugoslávské protiletecké obrany a vysoce cenných vojenských cílů. Později se však vojenské operace NATO intenzivněji zaměřily na jugoslávská pozemní vojska a strategické bombardování. Černá Hora byla několikrát bombardována, přestože její prezident Milo Đukanović patřil k antimiloševićovské opozici. Cíle „dvojího použiti“, používané jak armádou, tak civilisty, byly v průběhu kampaně napadány. To zahrnuje ničení mostů přes Dunaj, továren, elektráren, telekomunikačních zařízení, útok na ústředí politické strany Jugoslávské levice, vedené ženou Slobodana Miloševiće a Avalskou televizní věž. Tyto akce jsou často vnímány jako porušení mezinárodního práva a Ženevských úmluv.

Dne 14. dubna letouny NATO omylem zasáhly konvoj albánských uprchlíků, při čemž zabily 73 lidí. Na začátku května byl náletem NATO zasažen další konvoj uprchlíků, výsledkem bylo 50 mrtvých. 14. května bylo při dalším podobném omylu zabito kolem 100 uprchlíků.

Dne 7. května 1999 došlo k zasažení čínské ambasády v Bělehradě, při kterém zahynuli tři čínští novináři. Podle prohlášení NATO šlo o chybu navigátora.

Nálety byly ukončeny 10. června 1999 po podpisu smlouvy o stažení jugoslávské armády a policie z území Kosova a Metohije.

Letecké boje[editovat | editovat zdroj]

Během leteckých soubojů bylo sestřeleno 6 jugoslávských stíhačů MiG-29. Další stroje byly zničeny na zemi nebo ztraceny v důsledku nehod. Spojenci v důsledku činnosti jugoslávské protiletecké obrany přišli o jeden americký stíhač F 16 a jeden stealth bombardér Lockheed F-117 Nighthawk. Další stroje byly výrazně poškozeny, ale podařilo se jim vrátit na základnu. Kromě těchto ztrát přišlo NATO v bojích o 21 bezpilotních letounů.

Následky[editovat | editovat zdroj]

Během 78 dní trvajícího bombardování byla těžce poškozena infrastruktura, mosty, průmyslové objekty, elektrárny a telekomunikační zařízení. Zničeno bylo rovněž ústředí a vysílač srbské státní televize. V některých případech došlo také k útokům proti ryze nevojenským cílům (kolona uprchlíků, osobní vlak, autobus, několik soukromých objektů, čínské velvyslanectví, nemocnice v Bělehradě atd.). V průběhu bombardování bylo zabito podle zprávy Human Rights Watch 489–528 civilistů veskrze srbské či albánské národnosti.[6][7] Několik řízených střel dopadlo do Bulharska.

Vojenské ztráty Jugoslávie[editovat | editovat zdroj]

Trosky jednoho z jugoslávských stíhacích letounů MiG-29, které NATO sestřelilo

Po ukončení války NATO vyčíslilo jugoslávské škody na 5–10 tisíc vojáků, většinu letounů MiG-29, třetinu letounů MiG-21 a stovky tanků. Jako první tyto údaje zpochybnil britský velitel jednotek v Kosovu Mike Jackson, který potvrzoval, že škody byly menší. V Kosovu bylo objeveno mnoho zničených osobních i nákladních aut a autobusů, ale tanků pouze 14. Oficiální jugoslávské údaje hovořily o 576 zabitých vojácích a 13 zničených tancích, což se více blíží realitě. Bylo zjištěno, že jugoslávská armáda s úspěchem používala makety tanků, děl a letadel, a také stavěla polyetylénové mosty. Tyto klamné cíle byly opakovaně bombardovány. Generál Clark těmto údajům zprvu nevěřil, proto vyslal komisi, která však předcházející údaje o jugoslávských ztrátách potvrdila.[8]

Jugoslávské civilní ztráty[editovat | editovat zdroj]

Bombardováním poničené Ministerstvo obrany v Bělehradě

Generál Wesley Clark prohlašoval, že NATO útočí na vojenské cíle.[zdroj?] V několika případech byla bombardována civilní infrastruktura jako elektrárny a trafostanice, dále automobilka Zastava v Kragujevaci, továrna na elektrospotřebiče Sloboda v Čačaku, rafinérie v Novim Sadu, továrny na umělá hnojiva v Pančevu a mnoho dalších závodů.[zdroj?]

Bylo provedeno několik útoků na města i vesnice, kde se nenacházeli příslušníci jugoslávské armády a nebyla žádná vojenská výroba.[zdroj?] Dne 2. května při útoku na most u Lužane zasáhl letoun autobus a sanitku přejíždějící most, přičemž bylo zabito 39 civilistů.[zdroj?] Poté bomby z letounů NATO dvakrát zasáhly konvoj vozidel s uprchlíky na silnici DjakovicaPrizren.[zdroj?] Na instruktáži v Bruselu potvrdil[zdroj?] Giuseppee Marani pravost zvukového záznamu pilotů, kteří zaútočili proti jednoznačně civilnímu cíli a který se dostal „nedopatřením“[zdroj?] do rukou novinářů.[zdroj?] Dne 19. dubna bombardovala letadla v Novem Sadu sídlo vojvodinského parlamentu, bomby několikrát dopadly i na Suboticu, centrum maďarské menšiny.[8]

Bombardování automobilky Zastava

Kontroverzním případem byl noční útok na budovu srbské televize v Bělehradě, při kterém zahynulo 16 civilistů. Podle velení NATO byla televize oprávněným cílem, jelikož šířila propagandu Miloševičova režimu a tím přispívala k prohloubení etnických konfliktů.[9] Naopak organizace Amnesty International tento útok označila za válečný zločin, jelikož šlo o civilní objekt, a vyzvala členské státy NATO k zajištění nezávislého šetření.[10]

Celkové číslo obětí bombardování nebylo oficiálně oznámeno, nicméně jugoslávská strana uvádí odhady 1200 až 2500 mrtvých[11] a kolem 5000 zraněných. O práci přišly tisíce obyvatel Jugoslávie, škody pocítily nepřímo i okolní státy. Předpokládaná výše škod na jugoslávské ekonomice se pohybuje kolem částky 30 miliard dolarů.[zdroj?] Vzrostl také počet lidí trpících posttraumatickým stresem.

Ztráty NATO[editovat | editovat zdroj]

Dne 28. března sestřelila jugoslávská protivzdušná obrana americký letoun F 117-A Stealth, což bylo po odvysílání záběrů v televizi americkou stranou přiznáno.[12] 6. dubna byl údajně nad oblastí Fruska Gora sestřelen další letoun F-117. 28. dubna večer se na severu Albánie asi 40 kilometrů severovýchodně od Tirany zřítil americký bojový vrtulník Hughes AH-64 Apache. 4. května došlo k obdobné havárii vrtulníku AH-64, při které oba piloti zahynuli. 1. května byl sestřelen americký letoun se svislým vzletem a přistáním AV-8B Harrier. 2. května byl sestřelen americký letoun F-16, údajně ve vzdušném boji s letounem MiG-29. 5. května byl poblíž města Bajina Bašta patrně sestřelen další letoun NATO. Byly také sestřeleny 4 bezpilotní letouny. Další letouny byly poškozeny, některé z nich musely nouzově přistát na letištích v okolních státech.[13]

Kritika operace[editovat | editovat zdroj]

Deklarovaný důvod celé operace byl zpochybňován, například knihou německého brigádního generála ve výslužbě Heinze Loquaie publikovanou v dubnu 2000, která podává svědectví o tzv. operaci Koňská podkova a jejím zneužití jako casus belli pro bombardování Jugoslávie.[14] Michel Collon[15] ve své knize uvádí, že v médiích existovala dlouhodobá desinformační kampaň připravující lživou záminku pro ospravedlnění napadení Jugoslávie ze strany NATO.

Bývalý velitel sil UNPROFOR v Sarajevu Lewis MacKenzie pak v článku pro kanadský The National Post uvádí, že k žádné genocidě nedošlo.[16]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Článek na portálu Poltika.rs (srbsky)
  2. United Nations Security Council Resolution 1244 [1]
  3. a b KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd : Filip Višnjić, 2007. S. 275. (srbština) 
  4. Operace Spojenecká síla na stránkách Nato [2]
  5. KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd : Filip Višnjić, 2007. S. 287. (srbština) 
  6. http://www.hrw.org/legacy/reports/2000/nato/Natbm200-01.htm#TopOfPage
  7. http://www.hrw.org/legacy/reports/2000/nato/Natbm200-03.htm#TopOfPage
  8. a b Jiří Dienstbier, Daň z krve, Nakladatelství Lidové noviny 2002
  9. KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd : Filip Višnjić, 2007. S. 299. (srbština) 
  10. http://magazin.ceskenoviny.cz/tema/index_view.php?id=372877&id_seznam=45 AI: Nálet letadel NATO na srbskou televizi byl válečný zločin. České noviny, 23.04.2009
  11. Zpráva na glassrbije.org (srbsky)
  12. KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd : Filip Višnjić, 2007. S. 296. (srbština) 
  13. http://www.atmonline.cz/analyzy/jugo/jugo.htm
  14. Heinz Loquai, Der Kosovo-Konflikt - Wege in einen vermeidbaren Krieg: die Zeit von Ende November 1997 bis März 1999, Nomos, 2000
  15. Michel Collon, Media Lies and the Conquest of Kosovo: NATO's Prototype for the Next Wars of Globalization, Unwritten History Inc., 2007
  16. http://www.freerepublic.com/focus/f-news/1112681/posts

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie 1999 NATO bombing of Yugoslavia ve Wikimedia Commons

Literatura[editovat | editovat zdroj]