McDonnell Douglas AV-8B Harrier II

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o druhé generaci letounů Harrier. Možná hledáte: Hawker Siddeley Harrier (první generace letounu), British Aerospace Harrier II (britská varianta druhé generace letounu), nebo British Aerospace Sea Harrier (námořní varianta první generace letounů).
AV-8B Harrier II
EAV-8B Matador II
AV-8B během vznášení
AV-8B během vznášení
Určení V/STOL bitevní letoun
Výrobce McDonnell Douglas / British Aerospace
Boeing / BAE Systems
První let YAV-8B: 9. listopadu 1978[1]
AV-8B: 5. listopadu 1981[2]
Zařazeno leden 1985[2]
Charakter ve službě
Uživatel Spojené státy americké
Itálie
Španělsko
Výroba 1981–2003[3] (výroba nových strojů probíhala v letech 1981-1997)
Vyrobeno kusů 325[4][pozn. 1]
Cena za kus 24–30 miliónů USD (1996)[7]
Cena za program 6,5 miliardy USD (1987)[8]
Vyvinuto z typu Hawker Siddeley Harrier
Varianty British Aerospace Harrier II

McDonnell Douglas (nyní Boeing) AV-8B Harrier II je jednomotorový bitevní letoun, který představuje druhou generaci letounů Harrier. Je schopen svislého vzletu a přistání nebo vzletu na krátké dráze (V/STOL). Byl navržen koncem 70. let 20. století jako výsledek anglo-amerického vývoje britského letounu Hawker Siddeley Harrier, což byl první operačně způsobilý V/STOL letoun. Byl pojmenován podle dravce s názvem moták pochop (anglicky: Marsh Harrier)[9] a je v prvé řadě určen k provádění lehkých útoků nebo k víceúčelovým misím, které zahrnovaly blízkou leteckou podporu pozemních jednotek i ozbrojený průzkum. Letouny AV-8B jsou používány námořní pěchotou Spojených států amerických (dále jen USMC), španělským námořnictvem a italským námořnictvem. Byla vyvinuta i verze British Aerospace Harrier II pro britské královské letectvo, o které pojednává samostatný článek, a verze TAV-8B, což je dvojmístná cvičná verze.

Projekt, který nakonec vedl k letounu AV-8B, byl zahájen začátkem 70. let 20. století jako společné úsilí Spojených států a Spojeného království, zaměřené na řešení provozních nedostatků první generace letounů Harrier. Rané snahy se soustředily kolem podstatně přepracovaného motoru Rolls-Royce Pegasus, což dramaticky zlepšilo schopnosti letounů Harrier. Kvůli rozpočtovým škrtům Spojené království od projektu v roce 1975 odstoupilo.

Po odstoupení Spojeného království společnost McDonnell Douglas rozsáhle přepracovala dřívější letoun AV-8A Harrier na verzi AV-8B. Při zachování celkového uspořádání svého předchůdce měl letoun zcela nové křídlo, vyvýšený kokpit, přepracovaný trup, o jeden závěs pro výzbroj navíc pod každým křídlem a další strukturální a aerodynamická vylepšení. Letoun byl poháněn vylepšenou verzí motoru Pegasus, který dával letounu jeho V/STOL schopnosti. AV-8B vykonal svůj první let v listopadu 1981 a vstoupil do služby u USMC v lednu 1985. Pozdější vylepšení letounu mu přidaly způsobilost působit i v noci (AV-8B(NA)) a radar (AV-8B Harrier II Plus). Bylo uvažováno i o zvětšené verzi s názvem Harrier III, ale k jejímu vývoji nedošlo. Spojené království se prostřednictvím společnosti British Aerospace znovu připojilo k projektu v roce 1981. Po fůzích společností v 90. letech 20. století nástupnické společnosti Boeing a BAE Systems i nadále společně podporovaly program. Během 22leté výroby bylo vyrobeno více než 300 letounů. Program byl ukončen v roce 2003.

Letouny obvykle působí z malých letadlových lodí, vrtulníkových výsadkových lodí a z jednoduchých předsunutých základen. Zúčastnily se množství vojenských operací, kde dokázaly svou všestrannou použitelnost. Letouny se účastnily i války v Iráku, která započala v roce 2003. Harriery II sloužily od roku 2001 i v Afghánistánu. Byly použity i během operace Odyssey Dawn v Líbyi v roce 2011. Italské a španělské Harriery II se také zúčastnily několika konfliktů v rámci NATO. Během své služby letouny AV-8B měly poměrně značné množství nehod. Letouny USMC a italského námořnictva by měly být nahrazeny stroji Lockheed Martin F-35B Lightning II. Očekává se, že letouny by měly sloužit až do roku 2025.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Původ[editovat | editovat zdroj]

Na konci 60. a na počátku 70. let 20. století vstoupila do služby u RAF a USMC první generace letounů Harrier. Hlavními nedostatky těchto letounů však byl malý dolet a malá užitečná nosnost. Ve STOL konfiguraci dokázal letoun AV-8A (americké označení pro letoun Hawker Siddeley Harrier) nést méně než polovinu užitečné zátěže menšího letounu A-4 Skyhawk a to navíc s menším operačním doletem.[10] Aby byl tento problém vyřešen, zahájily společnosti Hawker Siddeley a McDonnell Douglas v roce 1973 společný vývoj vylepšené verze letounu Harrier. První snahy se soustředily na vylepšení motoru Rolls-Royce Pegasus s označením Pegasus 15, který byl testován společností Bristol Siddeley.[11] Motor byl sice výkonnější, ale jeho průměr byl o 70 mm větší, takže nešel jednoduše namontovat do původního Harrieru.[12]

V prosinci 1973 společný britsko-americký tým dokončil projektový návrh pokročilého Harrieru (Advanced Harrier) poháněného motorem Pegasus 15. Advanced Harrier měl nahradit původní Harriery RAF a USMC, stejně tak jako letouny A-4 USMC.[12][13] Cílem projektu Advanced Harrier bylo zdvojnásobit užitečnou nosnost a dolet letounu AV-8, a proto byl neoficiálně nazýván AV-16. Britská vláda od projektu odstoupila v březnu 1975 kvůli krácení výdajů na obranu, růstu nákladů na vývoj a kvůli skutečnosti, že RAF požadovalo jen 60 strojů.[11][13][14] Náklady na vývoj byly odhadovány na 180–200 miliónů liber (v roce 1974)[15] a to nebyly Spojené státy ochotné financovat samy, a proto projekt o rok později skončil.[16]

Navzdory ukončení projektu pokračovaly obě společnosti různými cestami směrem k vývoji vylepšeného Harrieru. Společnost Hawker Siddeley se zaměřila na nové větší křídlo, které by mohlo být namontováno na stávající letouny, zatímco McDonnell Douglas nezávisle pokračoval na vývoji méně ambiciózního, ale stále však drahého, nástupce Harrierů, který by vyhovoval vojenským požadavkům Spojených států. Byly využity poznatky získané při vývoji letounu AV-16, i když z některých požadavků bylo odstoupeno.[11][17]

Projektování a testování[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k tomu že USMC požadovalo podstatně vylepšený Herrier bez nutnosti vývoje nového motoru, schválilo v roce 1976 ministerstvo obrany Spojených států vývoj letounu Harrier II.[18][19] Námořnictvo Spojených států (USN), které tradičně obstarávalo letouny pro USMC, trvalo na tom, že provede na letounu letové zkoušky.[20] Společnost McDonnell Douglas upravila dva letouny AV-8A, které vybavila novými křídly, upravenými vstupy vzduchu, přepracovanými tryskami a dalšími aerodynamickými změnami. Upravenou přední část trupu a kokpit, který měly všechny další letouny druhé generace, však tyto prototypy ještě neměly.[21][22] Prototypy dostaly označení YAV-8B. První z nich poprvé vzlétnul 9. listopadu 1978. Letoun vykonal 3 vertikální vzlety a vznášel se 7 minut nad mezinárodním letištěm Lambert–St. Louis.[23] Druhý prototyp jej následoval 19. února 1979, ale ten v listopadu téhož roku havaroval kvůli požáru motoru. Pilot se bezpečně katapultoval.[22][24] Letové testy upravených letounů AV-8 pokračovaly celý rok 1979.[18] Výsledky ukázaly, že aerodynamický odpor letounu je vyšší než se čekalo, což bránilo dosažení maximální rychlosti letounu. Další úpravy aerodynamického profilu přinesly jen malé zlepšení.[22] Pozitivní výsledky testů v ostatních oblastech, které zahrnovaly užitečnou nosnost, dolet a výkony při V/STOL manévrech, vedly k zadání zakázky na další vývoj v roce 1979. Smlouva zněla na 12 letounů, které následovalo dalších 324 strojů.[2][25]

YAV-8B vzniknul přestavbou z letounu AV-8A, a proto nedisponuje vyvýšeným kokpitem sériových letounů AV-8B.

Mezi roky 1978 a 1980 se ministerstvo obrany Spojených států a námořnictvo Spojených států pokoušelo opakovaně ukončit program AV-8B. Důvodem byl konflikt mezi US Navy a USMC ohledně otázek rozpočtu. V té době si chtělo US Navy pořídit letouny A-18 pro útoky na pozemní cíle, a aby snížilo náklady, tlačilo na USMC, aby si pořídilo podobně navržený stíhací letoun F-18 místo letounů AV-8B, který by mohl plnit úlohu letounu pro blízkou leteckou podporu (oba návrhy byly nakonec sloučeny v jeden a vznikl tak víceúčelový letoun F/A-18 Hornet).[26] Navzdory byrokratickým překážkám, byl Harrier II zahrnut v roce 1981 do rozpočtu a pětiletého obranného plánu ministerstva obrany Spojených států. US Navy se odmítlo podílet na nákupu letounů, přičemž poukazovalo na omezený dolet a menší nosnost oproti konvenčním letounům.[27]

V srpnu 1981 program obdržel nový impulz, když společnosti British Aerospace (BAe) a McDonnell Douglas podepsaly memorandum o porozumění, což znamenalo opakovaný vstup britské společnosti do programu.[11] Britská vláda byla zlákána nižšími náklady na pořízení Harrierů vzhledem k velké výrobní sérii a také skutečností, že většinu nákladů na vývoj nesly na bedrech Spojené státy.[28] Podle dohody byla společnost BAe v pozici hlavního subdodavatele, místo v pozici rovnocenného partnera, kterým by byla, kdyby předtím program neopustila. Nakonec se společnost podílela, měřeno hodinami odpracované práce, na výrobě trupů ze 40%.[11] Výroba letounů běžela v závodech společnosti McDonnell Douglas na předměstí St. Louis v Missouri. BAe vyráběla součásti letounů ve výrobních závodech v Kingstonu a Dunsfoldu v Surrey v Anglii.[29] Mezitím 75% práce na motorech prováděla společnost Rolls-Royce, která předtím pohltila společnost Bristol Siddeley, zbývajících 25% prováděla společnost Pratt & Whitney.[11] Obě společnosti plánovaly vyrobit 400 letounů Harrier II, USMC plánovala nákup 336 letounů a RAF 60 letounů.[30][31]

Byly postaveny i 4 vývojové letouny v plném měřítku. První z nich (BuNo 161396) byl používán hlavně pro zkoušení výkonu a ovládání vykonal svůj první let 5. listopadu 1981.[32] Druhý a třetí vývojový letoun, které již měly rozšířenou náběžnou hranu křídla u kořene křídel a upravené vstupy vzduchu do motoru poprvé vzlétly v dubnu následujícího roku a čtvrtý je následoval v lednu 1984.[2] První sériový letoun AV-8B byl dodán k jednotce Marine Attack Training Squadron 203 (VMAT-203) na letecké základně námořní pěchoty Cherry Point 12. prosince 1983[33] a oficiálně byl předán o měsíc později.[34] Poslední z první série 12 letounů byl dodán v lednu 1985 k letce Marine Attack Squadron 331 (VMA-331).[2][35] Letouny používaly motory F402-RR-404A s tahem 95,4 kN. Od roku 1990 letouny dostaly vylepšené motory.[2]

Vylepšení[editovat | editovat zdroj]

AV-8B Harrier II předvádí své schopnosti ve vznášení

Během prvního kurzu pro přeškolení pilotů, začalo být zjevné, že letové charakteristiky letounů AV-8B se liší od letounů AV-8A. Tyto odlišnosti, stejně tak jako digitální kokpit, který se podstatně lišil od analogových přístrojů v kokpitech cvičných letounů TAV-8A, si vyžadovaly další výcvik pilotů.[36] V roce 1984 byly proto prostředky na nákup osmi letounů AV-8B použity na vývoj dvojmístné cvičné verze TAV-8B. První z 28 letounů TAV-8B poprvé vzlétnul 21. října 1986.[36][37][pozn. 2] Tento letoun byl přidělen k letce VMAT-203 24. července 1987.[36][38] Letouny TAV-8B byly objednány i pro Itálii a Španělsko.[37]

Jelikož o letoun jevila zájem Brazílie, Japonsko a Itálie, měla společnost McDonnell Douglas důvod pokračovat v dalším vývoji letounu Harrier II. Začala proto v roce 1985 pracovat na verzi pro noční útoky.[39] K letounu byly přidány infračervené senzory a další vybavení v kokpitu.[40] A tak 87. vyrobený jednomístný Harrier II upravený pro noční útoky opustil výrobní linku společnosti McDonnell Douglas v červnu 1987. Letové zkoušky byly úspěšné a schopnost útočit v noci byla potvrzena. Letoun dostal označení AV-8B(NA). První ze 66 takto vyrobených letounů byl dodán USMC v září 1989. Ekvivalentní verzí letounu AV-8B(NA), která sloužila u RAF, byla verze GR.7. Letouny předchozí verze GR.5 byly následně upraveny na standard GR.7.[41][42]

V červnu 1987 podepsaly společnosti BAe, McDonnell Douglas a Smiths Industries dohodu o soukromém financování vývoje verze s názvem AV-8B Plus, která nesla radar a mohla nést další střely. Dohoda byla schválena i ze strany USMC a po dlouhém uvažování se i španělské a italské námořnictvo připojilo ke společnému požadavku na Harriery schopné bránit flotilu před nepřátelskými letouny.[43] Spojené státy, Španělsko a Itálie podepsaly dohodu v září 1990, aby stanovily požadavky všech třech zemí a založily „Joint Program Office“, pro koordinaci celého projektu. 30. listopadu 1990 námořnictvo Spojených států, které jednalo jako zástupce všech tří zúčastněných zemí, pověřilo společnost McDonnell Douglas vývojem vylepšeného Harrieru.[44] Po pověření následovala v prosinci 1990 objednávka ze strany USMC na výrobu 30 nových letounů a přestavbu 72 stávajících letounů.[45] Itálie objednala 16 Harrierů II Plus a 2 dvojmístné TAV-8B, zatímco Španělsko podepsalo kontrakt na 8 letounů.[46] Montáž letounů AV-8B Harrier II Plus byla prováděna, mimo výrobního závodu společnosti McDonnell Douglas, i ve společnostech CASA v Seville ve Španělsku a Alenia Aeronautica v Turíně v Itálii. Také Spojené království se podílelo na programu dodávkami příslušných komponentů.[46]

AV-8B Plus španělského námořnictva za letu. Pod krytem na přídi letounu má namontován dopplerovský pulzní radar Hughes APG-65.

Výroba byla schválena 3. června 1992. Svůj první let vykonal prototyp (BuNo 164129) 22. září 1992, což byl i začátek úspěšného programu letových zkoušek.[46] První sériový letoun vykonal svůj první let 17. března 1993.[47] Dodávky nových letounů probíhaly od dubna 1993 do roku 1995.[48] V té samé době byl schválen plán přestavby existujících letounů AV-8B na verzi AV 8B Plus. 11. března 1994 byl program oficiálně schválen,[49] s počátečním množstvím 70 letounů a s tím, že čtyři letouny byly přestavěny ještě ve finančním roce 1994.[50] Program byl zaměřen na využití náhradních a repasovaných součástek k přestavbě letounů, místo výroby nových, což snižovalo náklady.[50] Přestavby byly zahájeny v dubnu 1994 a první letoun byl dodán USMC v lednu 1996.[7]

Konec výroby a další vylepšení[editovat | editovat zdroj]

V březnu 1996 uvedl americký úřad „General Accounting Office“ (GAO), že je levnější koupit nový letoun Harrier II Plus než přestavovat stávající letouny AV-8B. US Navy odhadovalo cenu přestavěného letounu na 23-30 miliónů USD, místo 30 miliónů USD za nové letadlo, zatímco GAO odhadovalo cenu nového letounu na 24 miliónů USD.[7] Nicméně program pokračoval a v roce 2003 byl 72. a zároveň poslední letoun předán USMC.[45][pozn. 3] Také Španělsko se podílelo na programu, přičemž obdrželo poslední vylepšený letoun v prosinci 2003, což znamenalo konec výroby letounů AV-8B. Poslední nový letoun byl dodán v roce 1997.[49][52]

V 90. letech 20. století se předpokládalo, že další vedení vývoje Harrierů převezmou společnosti, které vznikly fůzí původních výrobců. Společnost McDonnell Douglas byla převzata společností Boeing a společnost BAe spolu s dalšími společnostmi obranného průmyslu byla začleněna do společnosti BAE Systems. Mezi roky 1969 a 2003 bylo dodáno 824 Harrierů všech verzí.[52] V roce 2001 časopis Flight International přinesl zprávu, že Tchaj-wan by mohl uspokojit svůj požadavek na V/STOL letoun nákupem letounů AV-8B vybavených radarem AN/APG-66 z letounů F-16 Fighting Falcon. Taiwanský nákup by umožnil ponechat výrobní linku v provozu i po roce 2005.[53] I přes možnost pořídit si letouny AV-8B na leasing,[54] zájem o nákup letounů postupně klesal v souvislosti s možností nákupu letounů F-35 a modernizací flotily letounů F-16.[55][56]

Ačkoliv již nevznikla další varianta letounů Harrier, zahájila v roce 1990 společnost McDonnell Douglas a British Aerospace rozhovory o nástupci letounů AV-8B a další generaci pokročilých STOVL letounů. Harrier III měl představovat „evoluční přístup, jak získat z existujících letounů co nejvíce“, proto mělo být použito co nejvíce prvků použitých na letounech Sea Harrier a AV-8B.[57] Křídlo mělo být zvětšeno, aby mohlo nést více paliva a závěsů na zbraně. Kvůli větší velikosti měly být konce křídel sklopné. Kvůli zvětšené hmotnosti se očekával další vývoj motoru Rolls-Royce Pegasus, který by produkoval o 18 kN větší tah než soudobé verze motoru. Letoun Harrier III měl nést zbraně jako AIM-120 AMRAAM a AIM-132 ASRAAM.[57][58][59] Boeing a BAE Systems pokračovaly ve studiích až do počátku 21. století, kdy byl celý projekt zrušen.[60]

Od roku 2013 se USMC zabývá potenciálním vylepšením stávajících letounů, aby udrželo svou flotilu letounů AV-8B Harrier II v přijatelném stavu až do plánovaného vyřazení. Uvažuje se o zabudování komunikačního systému Link 16, vylepšená kompatibilita se střelami AIM-120 AMRAAM a helma s integrovaným systémem přenášení informací. Také se předpokládá, že práce se budou týkat i radaru a dalších senzorů. Flotila Harrierů II USMC by měla sloužit do roku 2030 kvůli zdržením ve vývoji letounů F-35B a skutečnosti, že letouny mají vyšší životnost než letouny F/A-18 Hornet.[61] Avšak v roce 2014 USMC rozhodla odstavit Harriery dříve, změna přechodu z letounů Harrier a Hornet na letouny Lightning II má ušetřit 1 miliardu dolarů. Letouny F-35B se stanou operačně způsobilými v létě 2015, v roce 2016 začnou nahrazovat první Harriery, přezbrojení sil na západním pobřeží bude dokončeno v roce 2020 a nakonec budou v roce 2025 přezbrojeny síly na východním pobřeží Spojených států. Protože v době rozhodnutí (2014) mají letouny před sebou ještě 11 let služby, pokračuje jejich vylepšování. Týká se hlavně elektronických systémů varování před nepřátelskými radary, prostředků pro elektronický boj, komunikačních systémů, systémů pro použití přesné munice a podpory nejmodernějších střel vzduch-vzduch AIM-9X Block II Sidewinder a AIM-120C/D AMRAAM.[62]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Celkový přehled[editovat | editovat zdroj]

Spodní pohled na letoun AV-8B Harrier II.

AV-8B Harrier II je podzvukový útočný hornoplošník kovové a kompozitové konstrukce, který si zachovává základní uspořádání letounu Hawker Siddeley Harrier. Jeho křídla mají výrazné negativní vzepětí. Letoun je poháněn jedním dvouproudovým motorem Rolls-Royce Pegasus, který má dva vstupy vzduchu a čtyři synchronizované polohovatelné trysky. Dvě z těchto trysek jsou umístěny vpředu a vychází z nich studený vzduch od kompresoru motoru. Další dvě jsou umístěny vzadu a vychází z nich horký vzduch z turbíny motoru. Toto uspořádání kontrastuje s většinou dalších letounů s pevnými křídly, které mají trysky obvykle jen vzadu. Harrier II má také malé ovládací trysky na nose, ocase a koncích křídel, které umožňují ovládání stroje při malých rychlostech.

AV-8B je vybaven jedním závěsem pod trupem a šesti pod křídly (v porovnání se čtveřicí závěsů pod křídly u původního Harrieru),[63] spolu s dvojicí míst pod trupem pro umístění kontejneru s kanónem ráže 25 mm GAU-12 a kontejneru s municí do kanónu.[64][65] Tyto závěsy umožňují nést letounu až 4 200 kg zbraní, které zahrnují střely vzduch-vzduch, vzduch-země, protilodní střely a řízené i neřízené bomby.[52][66] Letoun může nést ve vnitřních nádržích až 3 400 kg paliva, což je o 50 procent více než u jeho předchůdce. Kapacita neseného paliva může být zvýšena pomocí přídavných nádrží na závěsech pro zbraně, které umožňují letounu dosáhnout doletu až 3 300 km a bojového rádiu 556 km.[52][66] AV-8B rovněž může obdržet další palivo pomocí nástavce pro tankování paliva za letu pomocí tankovací hadice z tankovacího letounu. Britská varianta letounu British Aerospace Harrier II používala odlišnou avioniku a další dvojici závěsů pro střely pod křídly.[67]

Harrier II si zachovává tandemové uspořádání podvozku první generace letounů Harrier, ačkoliv balanční kolečka na křídlech byla posunuta blíže k trupu letounu, aby se zmenšil poloměr zatáčení letounu při pojíždění na zemi.[68] Vstupy vzduchu do motoru jsou větší než u první generace letounů Harrier a mají upravený vstup. Na spodní stranu trupu namontovala společnost McDonnell Douglas zařízení, které zachycovalo odražené plyny z motoru, když byl letoun blízko u země, což mu přidávalo zhruba 544 kg vztlaku.[68][69]

Technologická vylepšení použitá na letounech Harrier II, v porovnání s původními Harriery, výrazně snižovaly zátěž pilota. Superkritické křídlo, soustředění hlavních ovládacích prvků na řídicí a plynové páce (tzv. systém HOTAS) a vylepšená stabilita činily letoun od základu snadněji ovladatelným.[70][71] Ed Harper, hlavní manažer společnosti McDonnell Douglas pro program vývoje letounu Harrier II, to shrnul následovně: „AV-8B vypadá téměř jako původní Harrier a používá stejné operační prostředky. Jen je prostě používá mnohem lépe.“[72] Velký víceúčelový displej, převzatý z letounu F/A-18, zabíral většinu plochy přístrojové desky v kokpitu. Má široké využití zahrnující informace z radaru a přehled zbraní.[66] Pilot sedí ve vystřelovacím sedadle UPC/Stencel 10B s charakteristikou „nula-nula“, což znamená, že umožňuje pilotovi bezpečně opustit letoun stojící na místě v nulové výšce na zemi.[73][74]

Drak letounu[editovat | editovat zdroj]

Pro letoun AV-8B společnost McDonnell Douglas přepracovala původní drak letounu Harrier, přičemž uplatnila mnoho strukturálních a aerodynamických změn. Pro zlepšení výhledu a lepší umístění posádky i avioniky společnost McDonnell Douglas umístila o 27 cm výše a přepracovala i překryt kokpitu. To vylepšilo výhled dopředu, do stran i dozadu.[75][76] Přední část trupu je tvořena kompozitem z epoxidové pryskyřice s použitím uhlíkových vláken.[76] K vyrovnání změn v přední části trupu, byla prodloužena i zadní část trupu o 46 cm a byl použita i větší svislá ocasní plocha, již použitá na letounech Sea Harrier.[76] Ocas letounů byl kvůli snížení hmotnosti vyroben také z kompozitních materiálů.[75]

Snad nejvíce bylo přepracováno křídlo, přičemž cílem bylo, aby jeho schopnosti odpovídaly zrušenému projektu AV-16 při zachování motoru Pegasus letounu AV-8A.[77] Konstruktéři navrhli nové jednodílné superkritické křídlo, které vylepšilo letové vlastnosti letounu zpomalením nárůstu aerodynamického odporu se vzrůstající rychlostí a zlepšením poměru vztlak/aerodynamický odpor.[77] Křídlo vyrobené z kompozitů je silnější a má větší rozpětí než u letounů AV-8A. V porovnání s letounem AV-8A má křídlo zmenšenou šípovitost z 40° na 37° a je zvětšena jeho nosná plocha z 18,6m² na 21,4 m². Křídlo má uspořádání pro vysoký vztlak, používá vztlakové klapky, které se automaticky používají při manévrování. Použitím rozšířené náběžné hrany u kořene křídla, došlo ke zvýšení užitečné zátěže křídla o 3 035 kg v porovnání s první generací Harrierů při startu na dráze dlouhé 300 m.[78][79] Jelikož je křídlo vyrobeno téměř výlučně z kompozitů, je o 150 kg lehčí než menší křídlo letounu AV-8A.[77]

Mechanici mění jednodílné superkritické křídlo letounu AV-8B na základně Camp Bastion v Afghánistánu. (2012).

Harrier II byl prvním letounem rozsáhle využívající kompozitní materiály s uhlíkovými vlákny, což snižuje jejich hmotnost a zvyšuje pevnost.[80][78] Byly použity na křídlech, směrovce, klapkách, nose letounu, přední části trupu a na ocasních plochách. 26% konstrukce letounu je vyrobeno z kompozitů, což snížilo jeho hmotnost o 217 kg v porovnání s použitím klasických materiálů.[75]

Rozdíly mezi verzemi[editovat | editovat zdroj]

Většina prvních „denních“ útočných letounů AV-8B Harrier II byla vylepšena na „noční“ verzi nebo do standardu Harrier II Plus a zbytek byl stažen ze služby. Kokpit letounu AV-8B byl rovněž využit k prvním zkouškám systému „Direct Voice Input“ (DVI), který umožňuje pilotovi používat hlasové povely k ovládání letounu. Systém byl vyvinut společností Smiths Industries.[81] Hlavním útočným avionickým systémem původních letounů byl na nose letounu namontovaný bombardovací systém Hughes AN/ASB-19.[65] Systém kombinoval televizní zobrazovač a laserový zaměřovač, což poskytovalo letounu vysoce přesné míření na cíl. Obranné vybavení zahrnovalo několik zařízení AN/ALE-39 pro vypouštění klamných cílů a světlic, systém varování před zaměřením radarem AN/ALR-67 a kontejner pro elektronický boj AN/ALQ-126C.[78]

Cvičná verze letounu AV-8B se značí TAV-8B. Piloti sedí za sebou v tandemovém uspořádání. Mimo jiných změn musela být přední část letounu prodloužena o 1,19 m pro zástavbu druhého sedadla.[37] Aby byla kompenzována mírná ztráta směrové stability, byla zvětšena plocha svislé ocasní plochy.[36][37] Letouny TAV-8B USMC mají digitální kokpit a nové systémy letounů AV-8B, ale mají jen dva závěsy pod křídly a nejsou způsobilé k boji.[37] První TAV-8B byly poháněny motory F402-RR-406A s tahem 95,4 kN, zatímco pozdější letouny byly poháněny motorem F402-RR-408A s tahem 105,8 kN.[37] Na počátku 21. století bylo 17 letounů TAV-8B vylepšeno instalací systémů pro působení v noci, motory F402-RR-408 a změnami v softwaru a konstrukci.[82]

AV-8B USMC se připravuje na vzlet z lodi USS Bonhomme Richard

První vylepšenou verzí byla v roce 1991 postavená varianta pro noční útoky. Ta se lišila od původních letounů instalací dopředu směřující infračervené kamery (FLIR), která byla umístěna na špičku nosu letounu. Dále byl nainstalován široký průhledový displej (HUD) společnosti Smiths Industries, příslušenství pro brýle pro noční vidění a systém pohyblivé mapy Honeywell. Kamera FLIR využívala k zobrazení cíle rozdílné teploty cíle a okolí.[40][83] Varianta poháněná motorem F402-RR-408 byla výkonnější a spolehlivější, protože motor měl instalován elektronický řídicí systém.[84] Letouny měly být původně označeny AV-8D, ale nakonec dostaly tyto letouny označení AV-8B(NA).[85][86]

Harrier II Plus je velmi podobný variantě pro noční útoky (NA). Navíc měly namontován multifunkční pulzní dopplerovský radar APG-65 ve zvětšeném nose letounu, což mu umožnilo používat vyspělé střely pro použití za hranici dohledu pilota, jako jsou AIM-120 AMRAAM.[52] Aby bylo uvolněno další místo pro radar, byl z nosu letounu odstraněn bombardovací systém. Použité radary byly odebrány z prvních letounů F/A-18, které byly vylepšeny dosazením radaru APG-73. Mimo střel AIM-120 mohly letouny AV-8B Plus nést i střely AGM-65 Maverick a AGM-84 Harpoon.[87][88] Podle leteckého autora Lona Nordeena změny „způsobily mírné zvýšení aerodynamického odporu a hmotnosti, ale není velký rozdíl mezi letouny verze pro noční útoky (NA) a radarem vybavené letouny Harrier II Plus“.[89]

Operační historie[editovat | editovat zdroj]

Námořní pěchota Spojených států[editovat | editovat zdroj]

Letoun AV-8B prošel standardním testováním, aby byl připraven pro službu u USMC. Během operačních zkoušek, které probíhaly od 31. srpna 1984 do 30. března 1985, skupina 4 pilotů, skupina mechaniků a podpůrný personál testovaly letouny v bojových podmínkách. První fáze testování, která probíhala do 1. února 1985, zahrnovala mise blízké letecké podpory a hluboké letecké podpory (mise hluboké letecké podpory nevyžadovaly koordinaci s přátelskými pozemními jednotkami) spolu s ostatními letouny blízké letecké podpory, stejně jako přehrazování bojiště a ozbrojený průzkum. Letoun létal z vojenských zařízení v Pendletonu a China Lake v Kalifornii, kanadské základny v Cold Lake a z letecké základny USMC Yuma v Arizoně.[90]

Druhá fáze zkoušek byla prováděna na základně Yuma od 25. února do 8. března, zahrnovala stíhací doprovod, vzdušné hlídkování a přepadové mise z paluby lodí. Ačkoliv byly objeveny určité nedostatky, byly zkoušky považovány za úspěšné.[91] Letouny AV-8B Harrier II dosáhly operační způsobilosti v lednu 1985 u letky USMC VMA-331.[92][93][pozn. 4]

AV-8B se vznáší v roce 2012 během Miramar Air Show

Letouny AV-8B byly rozsáhle použity ve válce v Zálivu (1990–91). Letouny působily z lodí USS Nassau (LHA-4) a USS Tarawa (LHA-1) a z pobřežních základen. Nejprve létaly cvičné lety a podpůrné mise, a také cvičily společně s koaličními silami. Bylo rozhodnuto, že v počáteční fázi operace Pouštní bouře budou drženy v záloze. AV-8B byl poprvé použit v boji ráno 17. ledna 1991, když přišel požadavek na leteckou podporu z letounu OV-10 Bronco, který sloužil jako letecký návodčí, proti iráckému dělostřelectvu, které odstřelovalo Chafdží a přilehlou ropnou rafinerii.[94] Následující den letouny USMC AV-8B napadly irácké pozice v jižním Kuvajtu. Po celou dobu války prováděly letouny AV-8B ozbrojený průzkum a podporovaly koaliční síly při ničení cílů.[94]

Během operací Pouštní štít a Pouštní bouře 86 letounů AV-8B provedlo 3 380 letů a nalétalo kolem 4 100 letových hodin.[95][96] Pět letounů AV-8B bylo zničeno nepřátelskými střelami země-vzduch a dva piloti byli zabiti. Letouny AV-8B měly ztráty 1,5 letounu na každých 1 000 hodin nalétaných v akci. Generál Norman Schwarzkopf později jmenoval AV-8B mezi sedmi zbraněmi, společně s letouny F-117 Nighthawk a vrtulníky AH-64 Apache, které hrály nejdůležitější roli ve válce.[97][98] Po válce, od 27. srpna 1992 do roku 2003, letouny AV-8B a ostatní koaliční letouny prováděly hlídkové lety nad Irákem jako podpora operace Southern Watch. AV-8B startovaly v vrtulníkových výsadkových lodí v Perském zálivu a z předsunutých operačních základen, jako byla základna Ali Al Salem v Kuvajtu.[99]

V roce 1999 se letouny AV-8B podílely na bombardování Jugoslávie ze strany NATO v rámci operace Spojenecká síla. Dvanáct Harrierů bylo rovnoměrně rozloženo mezi 24. a 26. námořní expediční jednotku (Marine Expeditionary Unit, dále jen MEU). Letouny AV-8B 24. MEU vstoupily do boje 14. dubna a během následujících 14 dnů odlétaly 34 podpůrných misí nad Kosovem. Letouny létaly z paluby lodi USS Nassau.[100] 28. dubna byla 24. MEU vystřídána 26. MEU na palubě lodi USS Kearsarge (LHD-3). První bojové lety této jednotky Harrierů byly zahájeny o dva dny později, přičemž byl jeden letoun ztracen. 26. MEU se účastnila operací na bojišti až do 28. května, kdy byla přemístěna do Brindisi v Itálii.[100]

Harriery II USMC se od roku 2001 staly i účastníky operace Trvalá svoboda v Afghánistánu. 15. MEU USMC zahájil působení z oblasti poblíž pobřeží Pákistánu v říjnu 2001. Letouny operovaly z lodí a čtveřice letounů AV-8B zahájila mise v Afghánistánu 3. listopadu 2001. 26. MEU se svými letouny AV-8B se připojila k 15. MEU později v tomtéž měsíci. V prosinci 2001 se začaly Harriery II přemísťovat na předsunutou základnu v Afghánistánu na mezinárodním letišti v Kandaháru. Další letouny AV-8B byly spolu s dalšími jednotkami USMC přemístěny do oblasti v roce 2002. Šest letounů Harrier II (NA) bylo v říjnu 2002 umístěno na základnu Bagram. Tyto letouny, které byly vybaveny pro působení v noci, prováděly převážně noční akce.[101]

USMC AV-8B se vznáší nad palubou výsadkové lodi USS Bataan (LHD-5) plnou dalších Harrierů měsíc po začátku operace Irácká svoboda.

Letouny se účastnily i operace Irácká svoboda v roce 2003. Jejich úkolem bylo hlavně podporovat pozemní jednotky USMC. Během počátečních akcí působilo 60 letounů AV-8B z lodí jako byly USS Bonhomme Richard (LHD-6) a USS Bataan (LHD-5). Během války vykonaly více než 1 000 misí. Jak to bylo možné, byly vytvořeny předsunuté pozemní základny k doplnění výzbroje a paliva, což umožnilo rychlé akce.[102]

Za necelý měsíc v boji letouny nalétaly více než 2 000 bojových letů. Při použití kontejneru pro navádění přesné munice LITENING II dosahovala přesnost zásahů více než 75 procent.[102] Během jednoho bojového letu z lodi USS Bonhomme Richard způsobila například vlna Harrierů těžké ztráty tankovému praporu irácké republikánské gardy ještě před hlavním pozemním útokem na Al Kut.[103] Harriery obvykle poskytovaly blízkou leteckou podporu pro vlastní tanky, jeden z nich vždy obvykle nesl kontejner pro navádění přesné munice LITENING. Přes své vysoké hodnocení, mohly Harriery na bojišti zůstat jen omezenou dobu – kolem 15 až 20 minut. Proto byly některé mise blízké letecké podpory přenechávány speciálním letounům palebné podpory Lockheed AC-130, které mohly zůstávat nad bojištěm po dobu až 6 hodin a měly i těžší zbraně než AV-8B.[104] AV-8B byly později použity v kombinaci s dělostřelectvem pro provádění trvalé palebné podpory během těžkých bojů v roce 2004 kolem opevněného města Fallúdža. Městské prostředí si vyžadovalo extrémní přesnost leteckých útoků.[105]

20. března 2011 odstartovaly letouny AV-8B USMC z lodi USS Kearsarge jako podpora operace Odyssey Dawn, která měla prosadit bezletovou zónu vyhlášenou OSN v Libyi.[106] Podílely se na náletu na Syrtu 5. dubna 2011.[107] Několik letounů AV-8B se podílelo na obraně sestřeleného pilota letounu F-15E, když útočily na blížící se Libyjce ještě před jeho vyzvednutí letounem MV-22 Osprey.[108]

Vedle hlavních konfliktů byly letouny AV-8B USMC použity k podpoře pohotovostních a humanitárních operacích, když poskytovaly vzdušné krytí a ozbrojený průzkum. Letouny létaly v Somálsku (90. léta 20. století), Libérii (1990, 1996 a 2003), Rwandě (1994), Středoafrické republice (1996), Albánii (1997), Zairu (1997) a Sierře Leone (1997).[109][110]

Během své služby u USMC, trpěly Harriery třikrát větší nehodovostí než letouny F/A-18. Proto se letounům AV-8 někdy přezdívá „Widow maker“ (výrobce vdov).[97][111] V roce 2003 Los Angeles Times přinesly zprávu, že Harriery mají největší nehodovost mezi všemi letouny ve službě, přičemž utrpěly 148 nehod, při kterých zahynulo 45 lidí.[112] Lon Nordeen však podotýká, že některé jiné jednomotorové letouny USMC jako A-4 Skyhawk a A-7 Corsair II měly větší nehodovost.[113] Vysoká nehodovost Harrierů souvisela většinou se startem nebo přistáním, což byla nejkritičtější fáze celého letu.[114]

AV-8B během zkušebního letu nad China Lake (2011)

Letouny AV-8B by měly být nahrazeny letouny F-35B, což je verze letounů Lockheed Martin F-35 Lightning II, které měly původně vstoupit do služby v roce 2012.[115] USMC hledá jejich náhradu již od 80. let 20. století,[116][117] a proto silně podporuje dokončení vývoje letounu F-35B. Výkony Harrierů v Iráku, včetně jejich působení z předsunutých základen, ukázalo, že mít V/STOL letouny v arzenálu USMC, je nezbytné.[103] V listopadu 2011 koupilo USN vyřazenou flotilu 72 britských Harrierů II (63 jednomístných GR.7/9/9A a 9 dvojmístných T.12/12A)[118] a náhradní motory jako zdroj náhradních dílů pro flotilu letounů Harrier II USMC.[119][120] Ačkoliv v březnu 2012 časopis AirForces Monthly uvedl, že USMC plánuje některé původně britské letouny uvést do provozu, místo jejich rozebrání na náhradní díly,[118] Naval Air Systems Command (NAVAIR) uvedlo, že USMC nikdy neplánovalo tyto Harriery provozovat.[121]

14. září 2012 bylo při útoku Tálibánu na Camp Bastion v afghánské provincii Hilmand zničeno šest letounů AV-8B a další dva byly vážně poškozeny. Všechny letouny patřily k letce VMA-211. Dva zničené Harrier II měly odletět z Afghánistánu hodinu po útoku.[122][123] Útok byl popsán jako „nejhorší ztráta vzdušných sil Spojených států během jediného incidentu od války ve Vietnamu.“[124] Ztracené letouny byly rychle nahrazeny.[125]

27. července 2014 začaly letouny AV-8B z lodi USS Bataan provádět vzdušné sledování sil Islámského státu v Iráku. Sledovací operace pokračovaly i po zahájení vzdušných útoků Spojených států proti Islámskému státu 8. srpna 2014. Na začátku září 2014 udeřily letouny Harrier USMC na cíle Islámského státu poblíž přehrady Haditha v Iráku.[126]

Italské námořnictvo[editovat | editovat zdroj]

Na konci 60. let 20. století, po předvedení letounu Hawker Siddeley Harrier italskému námořnictvu (Marina Militare) na vrtulníkové lodi Andrea Doria, začala země zkoumat možnosti pořízení letounů Harrier.[127] Prvním snahám bylo bráněno italským zákonem z roku 1937, který zakazoval námořnictvu provozovat letouny s pevnými křídly, protože to byla doména letectva. Na počátku roku 1989 byl zákon změněn a námořnictvo mohlo provozovat i jakékoliv letouny s pevnými křídly s hmotností větší než 1 500 kg.[128][129] Po dlouhém vyhodnocování letounů Sea Harrier a AV-8B byly v květnu 1989 objednány dva letouny TAV-8B. Brzy nato byla podepsána objednávka na dalších 16 letounů AV-8B Plus.[129] Po dodání letounů TAV-8B a prvních třech letounů AV-8B byly všechny další italské Harriery montovány společností Alenia Aeronautica z dílů dodaných ze Spojených států.[130] První byly dodány dvojmístné stroje a to v srpnu 1991 na základnu Grottaglie. Byly určeny pro lety z nosičů vrtulníků a z lehké letadlové lodi Giuseppe Garibaldi.[127][131]

Na počátku roku 1994 byla první várka letounů vyrobených v USA odeslána do Spojených států na leteckou základnu námořní pěchoty Cherry Point pro přeškolení pilotů. První v Itálii složené letouny byly dokončeny následující rok.[130] Uprostřed ledna 1995 byla letadlová loď Giuseppe Garibaldi odeslána ze základny v Tarantu do Somálska s trojicí Harrierů na palubě, aby udržovaly stabilitu v oblasti po stažení sil OSN.[132] S Harriery létalo 5 italských pilotů. Odlétali s nimi 100 letových hodin a letouny si uchovaly 100% provozuschopnost během tříměsíčního nasazení. Prováděly průzkumné a další mise. Loď se vrátila do přístavu 22. března.[127][130][133]

AV-8B Harrier II italského námořnictva startuje z letadlové lodi Cavour.

V roce 1999 byly italské letouny AV-8B poprvé použity v boji, když působily z paluby letadlové lodi Giuseppe Garibaldi jako součást spojeneckých sil během operace Allied Force v Kosovu. Italští piloti vykonali více než 60 bojových letů spolu se spojenci z NATO a útočili na jugoslávskou armádu, polovojenské jednotky a infrastrukturu konvenčními a laserem naváděnými bombami.[134]

V roce 2000 italské námořnictvo uvažovalo o pořízení dalších sedmi přestavěných letounů, kterými by vybavili loď Giuseppe Garibaldi a novou letadlovou loď Cavour. Stávající letouny byly mezitím vylepšeny, aby mohly nést střely AIM-120 AMRAAM a chytré řízené pumy JDAM.[60][130] Od listopadu 2001 do března 2002 bylo osm letounů AV-8B umístěno na letadlovou loď Giuseppe Garibaldi, která odplula do Indického oceánu, aby podpořila operaci Trvalá svoboda. Letouny zde operovaly v lednu a únoru 2002, provedly 131 misí, při kterých nalétaly 647 letových hodin.[135]

V roce 2011 se italské Harriery, působící z lodi Giuseppe Garibaldi spolu s italskými letouny Eurofighter Typhoon a letouny jiných států, zúčastnily operace Unified Protector, což byla součást vojenské intervence NATO v Libyi.[136] Zde prováděly letecké údery, výzvědné a průzkumné lety.[136] Celkově italské vojenské letouny svrhly 710 řízených leteckých pum a střel během mísí – letouny italského letectva Panavia Tornado a AMX International AMX svrhly 550 bomb a střel, zatímco 8 letounů AV-8B italského námořnictva z letadlové lodi Giuseppe Garibaldi svrhlo 160 řízených bomb a raket během 1 221 letových hodin.[137]

Letouny italského námořnictva by měly být v budoucnu nahrazeny 15 (původně 22) letouny F-35B, které budou působit z letadlové lodi Cavour.[138]

Španělské námořnictvo[editovat | editovat zdroj]

Dva letouny EAV-8B Harrier II Plus ze španělské letadlové lodi Príncipe de Asturias

Španělsko, které již dříve používalo první generaci letounů s označením AV-8S Matador, se stalo prvním zahraničním provozovatelem letounů AV-8B, když podepsalo objednávku na 12 letounů v březnu 1983.[139] Letouny dostaly označení VA-2 Matador II ze strany španělského námořnictva (Armada Española), u výrobce byla tato varianta známá pod označením EAV-8B.[140] Přeškolování pilotů bylo zahájeno ve Spojených státech. 6. října 1987 byly první 3 letouny Matador II dodány na španělskou námořní základnu Rota.[140] Nové letouny byly dodány ve dvou odstínech matné šedé barvy, podobně jako letouny USMC a byly kompletně dodány do roku 1988.[140]

Zkušební piloti BAe schválili použití Harrierů na palubě letadlové lodi Príncipe de Asturias v červenci 1989. Letadlová loď, která nahradila letadlovou loď Dédalo z dob 2. světové války, měla odrazový můstek se sklonem 12°.[139][140] Bylo plánováno, že první jednotkou, která je měla provozovat, bude 8a Escuadrilla. Tato jednotka však byla rozpuštěna 24. října 1986 v souvislosti s prodejem letounů AV-8S Matador do Thajska.[140] Místo ní byla 29. září 1987 zformována nová jednotka 9a Escuadrilla, která dostala letouny EAV-8B.[140]

V březnu 1993, dle třístranné smlouvy ze září 1990 mezi USA, Itálií a Španělskem, bylo objednáno 8 letounů EAV-8B Plus Matador spolu s dvoumístným TAV-8B.[139][140] Dodávky letounů ve verzi Plus byly zahájeny v roce 1996.[139] 11. května 2000 společnosti Boeing a NAVAIR dokončily kontrakt na přestavbu španělských EAV-8B do standardu Plus. Boeing uvedl, že dohoda byla uzavřena na přestavění 2 letounů EAV-8B s opcí na dalších 7 letounů;[141] jiné zdroje hovoří o celkem 11 letounech.[139] Přepracovaná letadla mohou nést 4 střely AIM-120 AMRAAM, pilot má lepší přehled o situaci instalací radaru a nové avioniky a letoun dostal i nový motor.[139][141] Nakonec bylo upraveno 5 letounů, poslední z nich byl dodán 5. prosince 2003.[142]

Španělské letouny EAV-8B se podílely na operaci Deny Flight, kdy hlídaly bezletovou zónu vyhlášenou OSN nad Bosnou a Hercegovinou.[139] Španělské stroje se nepodílely na operacích ve válce v Iráku v roce 2003, místo toho umístilo letouny F/A-18 a další letouny do Turecka, aby jej bránily před případným iráckým útokem.[143] V roce 2007 Španělsko zadalo studii na budoucí náhradu letounů Harrier II, pravděpodobně to bude nákup letounů F-35B.[144]

Po vyřazení lodi Príncipe de Asturias v únoru 2013,[145] je jediným plavidlem, které může používat španělské letouny Harrier II, víceúčelová loď Juan Carlos I (L61).[146]

Varianty[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam variant letounů Harrier.

YAV-8B

Dva prototypy přestavěné v roce 1978 z letounů AV-8A (BuNo 158394 a 158395).[22]

AV-8B Harrier II

Původní varianta útočného letounu pro provoz za dne.[147] Postaveno 241 strojů.[4]

AV-8B Harrier II Night Attack

Vylepšená verze s infračervenou kamerou (FLIR), vylepšeným kokpitem s možností použití brýlí pro noční vidění a vylepšeným výkonnějším motorem Rolls Royce Pegasus 11.[148] Původně se plánovalo, že tato varianta bude označena AV-8D.[42]

AV-8B Harrier II Plus

Letouny podobné předchozí variantě s přidaným radarem APG-65. Verze byla používána USMC, španělským námořnictvem a italským námořnictvem. 46 nových letounů bylo vyrobeno v letech 1993–1997 (30 pro USMC a 16 pro Itálii – španělské stroje uvedeny níže). Další byly přestavěny ze základní verze.[149][4]

TAV-8B Harrier II

Dvoumístná cvičná verze.[149] Postaveno 15 strojů.[4]

EAV-8B Harrier II

Označení verze pro španělské námořnictvo.[149] Postaveno 13 strojů.[4]

EAV-8B Harrier II Plus

Označení letounů AV-8B Harrier II Plus pro španělské námořnictvo.[149] Postaveno 8 strojů.[4]

Harrier GR.5, GR.7, GR.9

Viz článek British Aerospace Harrier II.

Incidenty a nehody[editovat | editovat zdroj]

Během své operační služby získaly letouny AV-8B reputaci jako „výrobci vdov“[97] a to hlavně u USMC, protože počet nehod letounů u USMC byl vysoký. Nehody byly obvykle spojeny se vzletem nebo přistáním letounu, což byla kritická část celého letu.[97][114] K červenci 2013 bylo přibližně 110 letounů zničeno nebo neopravitelně poškozeno od jejich vstupu do služby v roce 1985,[150] první nehoda se stala již v březnu toho roku.[151]

Vystavené letouny[editovat | editovat zdroj]

AV-8B

  • BuNo 161396 – National Museum of the Marine Corps, Triangle, Virginia.[152]
  • BuNo 161397 – Carolinas Aviation Museum, Charlotte, North Carolina.[153]

Specifikace (AV-8B Harrier II Plus)[editovat | editovat zdroj]

Nákres letounu AV-8B Harrier II.
Údržba 25mm kanónu pozemní obsluhou.

Technické údaje pocházejí z publikace „Harrier II, Validating V/STOL“,[154] oficiálních stránek společnosti Boeing[96] a ze stránek „Airforce-technology.com“.[52]

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 1
  • Rozpětí: 9,25 m
  • Délka: 14,12 m
  • Výška: 3,55 m
  • Nosná plocha: 22,61 m²
  • Plošné zatížení: 460,4 kg/m²
  • Prázdná hmotnost: 6 340 kg
  • Vzletová hmotnost: 10 410 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 14 100 kg (s krátkým rozjezdem), 9 415 kg (vertikální vzlet)
  • Pohonná jednotka:dvouproudový motor Rolls-Royce Pegasus F402-RR-408 (Mk.107)
  • Tah pohonné jednotky: 105 kN

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Cestovní rychlost: ? km/h ve výšce ? m
  • Maximální rychlost: Mach 0,9 (1 083 km/h, 673 mph, 585 uzlů) ve výšce ? m
  • Dolet: 2 200 km (1 200 námořních mil)
  • Operační rádius: 556 km (300 námořních mil)
  • Maximální přeletová vzdálenost: 3 300 km (1 800 námořních mil)
  • Dostup: ? m (? stop)
  • Stoupavost: 4 481 m/min (14 700 stop/min)

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • letecký kanón General Dynamics GAU-12 Equalizer ráže 25 mm v kontejneru pod trupem na levé straně se zásobou 300 nábojů v kontejneru na pravé straně
  • 6× závěs pod křídly s nosností 4 200 kg pro:
    • 4× raketnice LAU-5003, každá obsahuje 19 neřízených raket CRV7 ráže 70 mm
    • Střely vzduch-vzduch
    • Střely vzduch-země
    • Letecké pumy
      • kazetové pumy CBU-100
      • Neřízené bomby série Mk.80 (včetně 3 kg a 14 kg cvičných bomb)
      • Laserem naváděné pumy Paveway
      • Přesně naváděné pumy (GBU-38, GBU-32 a GBU-54)
      • Pumy Mk.77 s napalmem
      • Jaderná puma B61
  • Ostatní:
    • až 4× přídavná nádrž o objemu 300/330/370 US galonů (nelze montovat na vnější závěsy)
    • kontejnery s elektronickým vybavením

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Itálie Itálie

Španělsko Španělsko

USA Spojené státy americké

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Údaje o počtu vyrobených strojů se v různých pramenech mírně liší. Uvedený celkový počet a počty jednotlivých verzí vycházejí z knihy „BAE / McDonnell Douglas Harrier“ (Andy Evans). Ale podle Lon Nordeena mělo být vyrobeno 507 Harrierů II, včetně 96 britských strojů a 74 přestavěných strojů, což znamená, že bylo vyrobeno 337 nových strojů AV-8B. Dva prototypy YAV-8B byly přestavěny z předchozí verze AV-8A.[5] Citace z St. Louis Post-Dispatch (2003): „Boeing a jeho předchůdce v St. Louis, McDonnell Douglas Corp., postavily nebo modifikovaly druhou generaci Harrierů - známých jako Harrier II nebo AV-8B - od roku 1981. Společně vyrobily kolem 340 letounů.“[6]
  2. Podle Lon Nordeena první letoun TAV-8B poprvé vzlétnul 21. listopadu 1986.[38]
  3. Citace z Nordeena 2006: „Námořní pěchota podporovala tento koncept jako ekonomický způsob jak vylepšit své síly V/STOL letounů Harrier II V/STOL a dosáhnout provozního požadavku na 72 radarem vybavených letounů AV-8B. Dodávky předělaných letounů Harrier II Plus pokračovaly od roku 1996 do 2003.“[49] Část 1 Dodatku B však uvádí, že pro USMC bylo přestavěno 74 letounů.[51]
  4. Podle Lon Nordeena obdržela letka VMA-331 letouny v lednu 1985 a operační způsobilosti dosáhla v srpnu 1985.[35]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku McDonnell Douglas AV-8B Harrier II na anglické Wikipedii.

  1. Nordeen 2006, str. 49.
  2. a b c d e f Wilson 2000, str. 29.
  3. Nordeen 2006, Appendix A.
  4. a b c d e f Evans 1998, str. 172-186.
  5. Nordeen 2006, str. 48, 165.
  6. CAREY, Christopher. Final Harrier Aircraft Rolls off Boeing's St. Louis Production Line. St. Louis Post-Dispatch. 6. prosinec 2003. Dostupné online. (anglicky) .
  7. a b c Lopez 1996, str. 19.
  8. Moxon 1987, str. 11.
  9. SEARLE, Adrian. Fiona Banner's toys for boys are a turn-on at Tate Britain [online]. UK: The Guardian, 20. června 2010, [cit. 2014-11-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Donald a March 2004, str. 55.
  11. a b c d e f Wilson 2000, str. 26.
  12. a b Jenkins 1998, str. 69–70.
  13. a b Nordeen 2006, str. 41.
  14. Eden 2004, str. 288.
  15. Flight International 1974, str. 762.
  16. Jackson 1987, str. 138.
  17. Jenkins 1998, str. 70–72.
  18. a b Nordeen 2006, str. 42–44, 48–49.
  19. Is The AV-8B Advanced Harrier Aircraft Ready For Full-Scale Development?. Washington, D.C. : General Accounting Office, 1979-1-30. Dostupné online. S. 1. (anglicky) 
  20. Nordeen 2006, str. 41–43.
  21. Jenkins 1998, str. 69–70, 72–73.
  22. a b c d Wilson 2000, str. 28.
  23. Flight International 1978, str. 1844.
  24. Flight International 1979, str. 1743.
  25. Nordeen 2006, str. 48–49.
  26. Nordeen 2006, str. 46.
  27. Lehman 2001, str. 157.
  28. Jenkins 1998, str. 73.
  29. Gaines 1985, str. 148.
  30. Flight International 1981, str. 705.
  31. Nordeen 2006, str. 52.
  32. Flight International 1981, str. 1456.
  33. Nordeen 2006, str. 59.
  34. Jenkins 1998, str. 76.
  35. a b c Nordeen 2006, str. 61.
  36. a b c d Jenkins 1998, str. 76–77.
  37. a b c d e f Wilson 2000, str. 39.
  38. a b Nordeen 2006, str. 60.
  39. Grove 1990, str. 141–142.
  40. a b Elliot 1990, str. 56.
  41. Nordeen 2006, str. 92.
  42. a b Jenkins 1998, str. 81.
  43. Nordeen 2006, str. 98–99.
  44. Nordeen 2006, str. 99.
  45. a b Wilson 2000, str. 30–31.
  46. a b c Nordeen 2006, str. 100.
  47. Nordeen 2006, str. 101.
  48. Wilson 2000, str. 31.
  49. a b c Nordeen 2006, str. 103.
  50. a b Lopez 1993, str. 17.
  51. Nordeen 2006, Appendix B.
  52. a b c d e f Harrier II Plus (AV-8B) VSTOL Fighter and Attack Aircraft, USA [online]. Airforce-technology.com, 5. července 2011, [cit. 2014-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. Doyle 2001, str. 26.
  54. GOVINDASAMY, Siva. Taiwan eyes Apaches for army requirement [online]. Flightglobal, 11. července 2007, [cit. 2014-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. CHEN, Edward. China's big mouth may have helped Taiwan out. Taipei Times. 5. 10 2011. Dostupné online. (anglicky) 
  56. Taiwan tells US it wants to buy F-35 jets for defense. Taipei Times. 12. 7 2013. Dostupné online. (anglicky) 
  57. a b Flight International 1990, str. 12.
  58. Norris 1991, str. 25.
  59. Elliot 1990, str. 57.
  60. a b Nativi 2000, str. 26.
  61. MAJUMDAR, Dave. US Marine Corps studying Harrier enhancements [online]. Flightglobal, 22. května 2013, [cit. 2014-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  62. U.S. Marines to Retire Harrier Fleet Earlier Than Planned, Extend Life of Hornets, News.USNI.org, 3. listopadu 2014. Citováno: 30.11.2014. (anglicky)
  63. Taylor 1988, str. 290–291.
  64. Lambert 1993, str. 166.
  65. a b Standard Aircraft Characteristics: Navy Model AV-8B Harrier II Aircraft [online]. USA: Naval Air Systems Command, říjen 1986, [cit. 2014-12-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  66. a b c Warwick 1979, str. 2132.
  67. Jenkins 1998, str. 88–89.
  68. a b Wilson 2000, str. 27.
  69. Walker 1986, str. 25.
  70. Walker 1986, str. 24.
  71. Nordeen 2006, str. 119–120.
  72. Ashley 1988, str. 59.
  73. Evans 1998, str. 92.
  74. Spick 2000, str. 402–409.
  75. a b c Walker 1986, str. 23–25.
  76. a b c Warwick 1979, str. 2128.
  77. a b c Warwick 1979, str. 2127.
  78. a b c Harrier II: a look at the McDonnell Douglas/AV-8B [online]. USA: HighBeam Research, 1. března 2003, [cit. 2014-12-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  79. Walker 1986, str. 24–25
  80. Wilson 2000, str. 26–27.
  81. ADAMS, Charlotte. Voice-recognition technology: Waiting to exhale [online]. Vienna, Virginia: Federal Computer Week, 14. prosince 1997, [cit. 2014-12-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  82. First upgraded TAV-8B Harrier completed [online]. USA: Naval Air Systems Command, 2. srpna 2001. Dostupné online. (anglicky) 
  83. Nordeen 2006, str. 88.
  84. Nordeen 2006, str. 92–93.
  85. Donald & March 2004, str. 89.
  86. Wilson 2000, str. 29–30.
  87. Wilson 2000, str. 30.
  88. Nordeen 2006, str. 97.
  89. Nordeen 2006, str. 100–101.
  90. Nordeen 2006, str. 57–59.
  91. Nordeen 2006, str.58.
  92. Polmar 2005, str. 400.
  93. Grossnick 1997, str. 343.
  94. a b Nordeen 2006, str. 81.
  95. Nordeen 2006, str. 87.
  96. a b AV-8B Harrier II V/STOL Aircraft [online]. Boeing, [cit. 2014-12-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  97. a b c d MILLER, Alan C; SACK, Kevin. Far From Battlefield, Marines Lose One-Third of Harrier Fleet [online]. USA: Los Angeles Times, 12. prosince 2012, [cit. 2014-12-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  98. Wilson 2000, str. 43.
  99. Nordeen 2006, str.127–128.
  100. a b Nordeeen 2006, str. 111.
  101. Nordeen 2006, str. 144–51.
  102. a b Cordesman 2003, str. 333.
  103. a b Cordesman 2003, str. 334.
  104. Cordesman 2003, str. 334–335.
  105. Nordeen 2006, str. 142.
  106. JOINT FORCE MARITIME COMPONENT COMMANDERS ODYSSEY DAWN PUBLIC AFFAIRS. Navy, Marine Corps Aircraft Strike Libya [online]. USA: US Navy, 20. března 2011, [cit. 2014-12-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  107. US planes launch assault on Libyan cities [online]. Austrálie: News.com.au, 5. dubna 2011, [cit. 2014-12-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  108. LAMOTHE, Dan. Marine pilots recount daring rescue mission [online]. Springfield, Virginia: Gannett Government Media, 16. července 2011, [cit. 2014-12-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  109. Nordeen 2006, str. 63, 115–116.
  110. BURNS, Robert. Bush orders ships to head to Liberia [online]. USA: HighBeam Research, 26. července 2003, [cit. 2014-12-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  111. 'Nightmare's Prayer': A Jet Fighter's Missions [online]. USA: NPR, 24. října 2010, [cit. 2014-12-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  112. MILLER, Alan C; SACK, Kevin. Harrier Crash Renews Calls for an Inquiry [online]. USA: Los Angeles Times, 11. prosince 2013, rev. 22.12.2014. Dostupné online. (anglicky) 
  113. Nordeen 2006, str. 155.
  114. a b Jenkins 1998, str. 4.
  115. Eden 2004, str. 274.
  116. AV-8B Super Harrier: Separating myth from reality [online]. USA: Marine Corps University Command and Staff College, 1988, [cit. 2014-12-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  117. WILSON, George C. The engine that could [online]. Washington, D.C.: Atlantic Media, 22. ledna 2002, [cit. 2014-12-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  118. a b Parsons 2012, str. 5.
  119. CAVAS, Christopher. U.S. To Buy Decommissioned British Harrier Jets [online]. Springfield, Virginia: Gannett Government Media, 13. listopadu 2011, [cit. 2014-12-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  120. PERRY, Dominic. UK Harrier fleet sold as £115 million worth of spare parts [online]. UK: Flightglobal, 24. listopadu 2011, [cit. 2014-12-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  121. MAJUMDAR, Dave. USMC hopes new method for tracking fatigue life will help extend Harrier to 2030 [online]. UK: Flightglobal, 9. června 2012, [cit. 2014-12-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  122. TIMPERLAKE, Ed. Tribute To Camp Bastion Fallen; Taliban Targeted Harriers, Their 'Biggest Threat' [online]. USA: Breaking Defense, 21. září 2012, [cit. 2014-12-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  123. Camp Bastion assault: Details emerge of Taliban attack [online]. UK: BBC News, 24. září 2012, [cit. 2014-12-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  124. Attack on Camp Bastion: The Destruction of VMA-211 [online]. USA: Defense Media Network, 20. září 2012, [cit. 2014-12-22]. Dostupné online. (anglïcky) 
  125. GRESHAM, John D. Attack on Camp Bastion: VMA-211 Is Back in the Fight [online]. 27. září 2012, [cit. 2014-12-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  126. STEWART, Joshua. Marine Harrier strikes Islamic State near Haditha Dam [online]. Springfield, Virginia: Gannett Government Media, 10. září 2014, [cit. 2014-12-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  127. a b c Eden 2004, str. 295.
  128. Geisenheyner 1986, str. 34.
  129. a b Wilson 2000, str. 44.
  130. a b c d Wilson 2000, str. 45.
  131. Spinelli 1992, str. 27.
  132. Spinelli 1995, str. 17.
  133. Nordeen 2006, str. 102.
  134. Nordeen 2006, str. 109.
  135. Nordeen 2006, str. 148.
  136. a b PERUZZI, Luca. Libya: Italian Eurofighters, Harriers fly first combat air patrol missions [online]. Flightglobal, 31. března 2011, [cit. 2014-12-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  137. KINGTOM, Tom. Italy Gives Bombing Stats for Libya Campaign [online]. Springfield, Virginia: Gannett Government Media, 14.prosince 2011, [cit. 2014-12-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  138. NATIVI, Andy; MENON, Jay; SWEETMAN, Bill. Navies Worldwide Invest In Sea-Based Airpower. Aviation Week & Space Technology. 5.4.2012. ISSN 0005-2175. (anglicky) 
  139. a b c d e f g Wilson 2000, str. 46.
  140. a b c d e f g Eden 2004, str. 294.
  141. a b FROST, Patricia. Boeing to Produce Remanufactured Harriers for Spanish Navy [online]. USA: Boeing, 11. května 2000, [cit. 2014-12-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  142. COOK, Kathleen; LEMOND-HOLMAN, Ellen. Nations Pursue Joint Program Office to Manage Global Boeing Harrier II Fleet [online]. USA: Boeing, 2. srpna 2011, [cit. 2014-12-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  143. GOODMAN, Al. Spain: No combat role in Iraq war [online]. USA: CNN, 18. března 2003, [cit. 2014-12-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  144. WOLF, Jim. Lockheed says interest growing in F-35 fighter [online]. USA: Reuters, 27. února 2009, [cit. 2014-12-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  145. España se queda sin el portaaviones Príncipe de Asturias [online]. 6. února 2013, [cit. 2014-12-23]. Dostupné online. (španělsky) 
  146. Landing Ships and Helicopter Docks: New Designs for Multiple Duties [online]. Bangkok, Thajsko: Media Transasi, 1. srpna 2013, [cit. 2014-12-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  147. Nordeen 2006, str. 94, 156, Appendix C.
  148. Nordeen 2006, str. 92–94, 103.
  149. a b c d Wilson 2000, str. 48.
  150. Harrier occurrences [online]. Aviation Safety Network, 11. října 2013, [cit. 2014-12-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  151. ASN Wikibase Occurrence # 77543 [online]. Aviation Safety Network, 12. října 2013, [cit. 2014-12-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  152. National Museum of the Marine Corps, [cit. 2014-12-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  153. AV-8 Harrier/161397 [online]. Carolinas Aviation Museum, [cit. 2014-12-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  154. Nordeen 2006, Appendix C.
  155. MONTELEONE, Stefano. 20° Anniversario Degli AV-8B+ Harrier II Del Grupo Aerei Imbarcati Della Marina Militare Italiana [online]. Reparti Aeronavali, 25. září 2013, [cit. 2014-12-23]. Dostupné online. (italsky) 
  156. AV-8B Harrier II Plus - 9ª Escuadrilla Aeronaves [online]. Spanish Navy, 25. září 2013, [cit. 2014-12-23]. Dostupné online. (španělsky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ASHLEY, Stephen. Jump Jet. Popular Science. říjen 1988, s. 56-59, 112, 114. Dostupné online. ISSN 0161-7370. (anglicky) 
  • AV-8B Harrier II lifts off. Flight International. listopad 1981, s. 1456. Dostupné online. ISSN 0015-3710. (anglicky) 
  • BAe and MDC talk Harrier III. Flight International. září 1990, s. 12. Dostupné online. (anglicky) 
  • Britain abandoning AV-16A?. Flight International. červen 1974, s. 762. Dostupné online. ISSN 0015-3710. (anglicky) 
  • British Aerospace and McDonnell Douglas to build 400 AV-8Bs. Flight International. srpen-září 1981, s. 705. Dostupné online. ISSN 0015-3710. (anglicky) 
  • CORDESMAN, Anthony H. The Iraq War: Strategy, Tactics, and Military Lessons. Washington, D.C. : Centre for Strategic and International Studies, 2003. Dostupné online. ISBN 0-89206-432-3. (anglicky) 
  • DONALD, David; MARCH, Daniel J. Modern Battlefield Warplanes. Norwalk, Connecticut : AIRtime Publishing, 2004. ISBN 1-880588-76-5. Kapitola Boeing/BAE systems AV-8B Harrier II. (anglicky) 
  • DOYLE, Andrew. Taiwan's STOVL need could extend Harrier production. Flight International. srpen 2001, s. 26. Dostupné online. ISSN 0015-3710. (anglicky) 
  • EDEN, Paul. The Encyclopedia of Modern Military Aircraft. Londýn : Amber Books, 2004. ISBN 1-904687-84-9. Kapitola USMC Harrier IIs. (anglicky) 
  • ELLIOT, Simon. Harrier: The Next 30 Years. Flight International. září 1990, s. 50-57. Dostupné online. ISSN 0015-3710. (anglicky) 
  • EPSTEIN, David G. Making and Doing Deals: Contracts in Context. Newark, New Jersey : LexisNexis, 2006. ISBN 0-8205-7044-3. (anglicky) 
  • EVANS, Andy. BAE / McDonnell Douglas Harrier. Ramsbury, UK : The Crowood Press, 1998. ISBN 1-86126-105-5. (anglicky) 
  • First YAV-8B flies. Flight International. listopad 1976, s. 1844. Dostupné online. ISSN 0015-3710. (anglicky) 
  • GAINES, Mike. AV-8B—mean Marine V/Stol machine. Flight International. květen-červen 1985, roč. 127, čís. 3962, s. 148-151. Dostupné online. ISSN 0015-3710. (anglicky) 
  • GEISENHEYNER, Stefan. Harriers for the Garibaldi?. Flight International. srpen 1986, roč. 130, čís. 4023, s. 34-35. Dostupné online. ISSN 0015-3710. (anglicky) 
  • GROSSNICK, Roy A. United States Naval Aviation 1910–1995. Washington, D.C. : Naval Historical Center, 1997. Dostupné online. ISBN 0-16-049124-X. Kapitola The Diamond Anniversary Decade. (anglicky) 
  • GROVE, Eric. The Future of Sea Power. Londýn : Routledge, 1990. Dostupné online. ISBN 0-415-00482-9. (anglicky) 
  • Italy deploys Harrier II Plus for first time. Flight International. leden 1995, roč. 347, čís. 4456, s. 17. Dostupné online. ISSN 0015-3710. (anglicky) 
  • JACKSON, Robert. NATO Air Power. Shrewsbury, UK : Airlife Publishing, 1987. ISBN 0-906393-80-9. (anglicky) 
  • JENKINS, Dennis R. Boeing / BAe Harrier. North Branch, Minnesota : Specialty Press, 1998. ISBN 1-58007-014-0. (anglicky) 
  • LAMBERT, Mark. Jane's All The World's Aircraft 1993–94. Coulsdon, UK : Jane's Information Group, 1993. ISBN 0-7106-1066-1. (anglicky) 
  • LEHMAN, John F. Command of the Seas. Annapolis, Maryland : Naval Institute Press, 2001. Dostupné online. ISBN 1-55750-534-9. (anglicky) 
  • LOPEZ, Ramon. US Marines to target 70 AV-8Bs for upgrade. Flight International. květen 1993, roč. 143, čís. 4370, s. 17. Dostupné online. ISSN 0015-3710. (anglicky) 
  • MOXON, Julian. AV-8B hits trouble. Flight International. květen 1987, roč. 131, čís. 4063, s. 11. Dostupné online. ISSN 0015-3710. (anglicky) 
  • NATIVI, Andy. Italy navy eyes aircraft options. Flight International. září 2000, roč. 158, čís. 4746, s. 26. Dostupné online. ISSN 0015-3710. (anglicky) 
  • NORDEEN, Lon O. Harrier II, Validating V/STOL. Annapolis, Maryland : Naval Institute Press, 2006. Dostupné online. ISBN 1-59114-536-8. (anglicky) 
  • NORRIS, Guy. Stealth Meets STOVL. Flight International. únor 1991, roč. 139, čís. 4253, s. 24–26. Dostupné online. ISSN 0015-3710. (anglicky) 
  • PARSONS, Gary. UK Harriers will fly again with USMC. AirForces Monthly. březen 2012, roč. 25, čís. 288, s. 5. ISSN 0955-7091. (anglicky) 
  • POLMAR, Norman. The Naval Institute Guide to the Ships and Aircraft of the U.S. Fleet. Annapolis, Maryland : Naval Institute Press, 2005. Dostupné online. ISBN 1-59114-685-2. (anglicky) 
  • SPICK, Mike. Great Book of Modern Warplanes. Osceola, Minnesota : MBI Publishing, 2000. ISBN 0-7603-0893-4. (anglicky) 
  • SPINELLI, Andrea. Naval Air Revolution. Flight International. březen 1992, roč. 141, čís. 4310, s. 27-30. Dostupné online. ISSN 0015-3710. (anglicky) 
  • TAYLOR, John W. R. Jane's All The World's Aircraft 1988–89. Coulsdon, UK : Jane's Defence Data, 1988. ISBN 0-7106-0867-5. (anglicky) 
  • USMC told to scrap its AV-8B upgrade plans. Flight International. březen 1996, roč. 149, čís. 4515, s. 19. Dostupné online. ISSN 0015-3710. (anglicky) 
  • WALKER, Karen. V/STOL Comes of Age. Flight International. červenec 1986, roč. 130, čís. 4020, s. 23–25. Dostupné online. ISSN 0015-3710. (anglicky) 
  • WARWICK, Graham. AV-8B Advanced Harrier. Flight International. prosinec 1979, roč. 116, čís. 3693, s. 2127–2142. Dostupné online. ISSN 0015-3710. (anglicky) 
  • WILSON, Stewart. BAe / McDonnell Douglas Harrier. Shrewsbury, UK : Airlife Publishing, 2000. ISBN 1-84037-218-4. (anglicky) 
  • YAV-8B second prototype lost. Flight International. listopad 1979, s. 1743. Dostupné online. ISSN 0015-3710. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Související vývoj[editovat | editovat zdroj]

Podobná letadla[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]