Bitevní letoun

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Protitanková Štuka

Bitevní letoun je letadlo, které je určené k přímé podpoře pozemních vojsk (CAS, close air support) jako je pěchota, tanky a další bojová vozidla. Jejich použití je spíš taktické než strategické; operují spíš v popředí bitev než proti cílům hluboko v nepřátelském území.

Pro bitevní letouny se používá více názvů, např. útočný letoun. Německé jednotky během druhé světové války vytvořily frázi Jabo - zkratka pro Jagdbomber (něm. „lovící bombardér“). Brzy po svém vzniku byly mezi letouny pro přímou podporu zařazeny i bitevní vrtulníky.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli první pokusy o podporu vlastních vojsk proběhly už za 1. světové války, kdy piloti házeli na pěchotu v zákopech ocelové šipky, granáty nebo dokonce první bomby, skutečná letadla pro CAS začala vznikat až za 2. světové války - do té doby jednak nebyla potřeba, protože jejich úkoly zastaly bombardéry a jednak nebyly prvoválečné stroje schopny nést dostatečný bojový náklad a měly též velmi malou odolnost proti poškození. Během druhé světové války vznikla akutní potřeba zastavit útočící nacistické tankové svazy ze vzduchu, ještě než se dostanou k vlastním pozemním jednotkám.

Západní CAS letouny vznikaly většinou přeřazením stíhacích letadel, která už svými výkony nestačila na nepřítele k pozemním úkolům - tento osud potkal např. Curtiss P-40 Tomahawk, který se široce využíval v Africe nebo později A-36, verze P-51 Mustang, používaná USAAF k úkolům přímé podpory nebo Hawker Typhoon. Ke konci války, když už měli spojenci víceméně vydobytou vzdušnou nadvládu, se začaly k CAS úkolům používat i normální stíhačky jako Spitfire nebo Hurricane - prostě se pod ně podvěsily bomby.

V SSSR byla situace odlišná - Stalin počítal s budoucí válkou proti Německu a proto potřeboval značný počet ničitelů tanků. Díky tomu vznikly slavné útočné stroje Šturmovik, které byly tak těžce pancéřované, že němečtí piloti hlásili, že se kulky z jejich kanonů od letounů odrážejí, ale na CAS mise se používaly skoro všechny letadla - i pod stíhací Jaky se podvěšovaly velkorážní kanony, které sice měly vysokou účinnost na cíl, ale podstatně zhoršovaly letové vlastnosti.

Nacistické Německo bylo ke konci války v podstatně horší situaci a tak zvolilo přesně opačný postup než spojenci - upravilo své nejlepší stíhačky, Fw 190 na verzi Fw 190F pro CAS úkoly.

Po skončení druhé světové války vývoj trochu ustrnul - Sovětský svaz používal stále své spolehlivé stroje z doby 2. svět. války a spojenci pokračovali v tradici přeřazování horších stíhaček na CAS úkoly (F-84). Během války v Koreji se na západě stále držela tradice, na straně Severní Koreje pak docházelo i k využívání MiG-15 pro CAS účely.

Sověti neměli moc velkou potřebu stavět letouny pro CAS, protože byli schopni jednak zajistit si početní převahu a jednak spoléhali na svoje tanky. Pro CAS mise využívali rychlé nadzvukové Suchoj Su-7, což byly ovšem spíše taktické bombardéry než bitevní stroje.

Spojené státy americké hledaly v 50. letech způsob, jak zastavit případné útočící sovětské tankové svazy. Byl tedy vyhlášen konkurs na podzvukový bitevní letoun využívající nově zkonstruovaný 30mm kanón. Tento konkurz vyhrál Fairchild A-10 Thunderbolt II, jehož konstruktéři se očividně inspirovali druhoválečným Il-2 a postavili těžce pancéřovaný letoun, určený pro lety v nízké výšce a s využitím principů redundance a stínění důležitých systémů těmi méně důležitými.

Rusové pak na tento letoun a na novou generaci západních tanků zareagovali taktéž podzvukovým letounem Su-25, což byl ekvivalent A-10 - těžce pancéřovaný stroj, vybavený 30mm kanónem a 10 závěsníky pod křídlem. Oproti A-10 je Su-25 rychlejší, obratnější, odolnější a schopný létat z nezpevněných ploch, nemá však tak dokonalou avioniku.

Oba letouny (A-10 i Su-25) se velice dobře osvědčily v několika konfliktech, kdy přežily neuvěřitelná poškození a mnohdy se vrátily na základnu s jedním motorem ustřeleným po přímém zásahu řízené střely. Mimo jiné i proto dochází i přes hlasy jejich odpůrců k jejich modernizaci, čímž vznikl na západě A-10C a v rusku Su-39.

Jak Su-25/39 tak A-10 se pohybují těsně nad terénem, piloti A-10 podle vlastních slov dokonce létali nad cestami pod úrovní vrcholků stromů.

Výčet nejznámějších typů[editovat | editovat zdroj]

Poznámka: v seznamu jsou jen specializované bitevní letouny. Stíhací bombardéry jako byl například Republic P-47 Thunderbolt, Hurrybomber, popř. taktické bombardéry od fy. Dassault v něm nejsou.

Bitevní letouny se dnes využívají hlavně k podpoře jednotek proti povstalcům, a to především v Čečně, Afghánistánu a Iráku, kde slaví značné úspěchy.