Vought F7U Cutlass

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
F7U Cutlass
Určení Stíhací letoun
Výrobce Vought
Šéfkonstruktér Rex Beisel
První let 29. září 1948
Zařazeno Červenec 1951
Vyřazeno 2. březen 1959
Uživatel United States Navy
Výroba 19481955
Vyrobeno kusů 320

Vought F7U Cutlass byl palubní stíhací letoun amerického námořnictva z počátku studené války. Letoun měl neobvyklou bezocasou koncepci, která byla založena na datech, získaných na konci války u německé firmy Arado. V době vzniku letounu však američtí konstruktéři letounu odmítali jakoukoliv inspiraci německými projekty.

Typ F7U byl posledním letounem, který projektoval Rex Beisel, jenž navrhl už typ TS-1 z roku 1922, který byl prvním stíhacím letounem vyvíjeným speciálně pro americké námořnictvo.

Radikální a doposud nevyzkoušená aerodynamická koncepce letounu způsobovala při jeho provozu časté technické a provozní potíže, spojené s vysokou nehodovostí. Během vývoje typu zahynuli čtyři zkušební piloti a dalších 21 jich zemřelo při nehodách během operační služby. Více než čtvrtina vyrobených letounů byla v provozu zničena při nehodách.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

F7U-3 Cutlass

Cutlass byl Voughtem vyvinut na základě specifikací amerického námořnictva z 1. června 1945. Námořnictvo požadovalo letoun, dosahující rychlosti 966 km/h ve výšce 12 192 m. Projekt zahrnoval použití šípového křídla s velkou hloubku a nízkou štíhlostí. Svislé ocasní plochy byly zdvojené a uchycené v odtokové hraně křídel. Kokpit byl umístěný co nejvíce vpředu, aby měl pilot dostatečný výhled. Tovární označení letounu bylo V-346.

Ovládání leounu zajišťovaly elevony. Na celé šířce náběžné hrany křídla byly umístěny sloty. Ovládání letounu probíhalo hydraulicky. Přední podvozková noha byla velice vysoká, aby měla křídla letoun velký úhel náběhu při startu. Vysoká konstrukce podvozkové nohy ovšem byla velice choulostivá a její případný kolaps vždy znamenal vážnou nehodu. Stejně tak vlastnosti letounu při startu a přistání byly velice špatné.

Problémy přinášely také použité motory Westinghouse J46, které měly nedostatečný tah a v dešti měly tendenci zhasínat (odtržení plamene).

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Havárie stroje VF-124 F7U-3 na lodi USS Hancock 14. července 1955. Podle webu "Rich Kirsch's Fighting Hannah", pilot Jay T. Alkire přišel o život, zatímco posádka na palubě utrpěla lehčí zranění.[1][2]

V roce 1946 byly objednány tři prototypy. První let prototypu proběhl na letecké základně Patuxent River dne 29. září 1948 a letoun tehdy pilotoval ho zkušební pilot Voughtu Robert J. Baker. Už první let neproběhl bez problémů a o několik týdnů později Robert Baker při jiném letu prvního prototypu ztratil kontrolu nad letounem a zahynul v jeho troskách.

Námořnictvo nejprve objednalo výrobu verze F7U-1, jenž se příliš nelišila od prototypů a poté pokročilejších verzí F7U-2 a F7U-3 s výkonnějšími motory. Pro opoždění vývoje motorů se verze F7U-2 nerealizovala a vyráběna byla rovnou verze F7U-3 u které došlo na základě zkušeností z provozu první varianty k řadě konstrukčních změn.

Prvních 16 kusů poháněly proudové motory Allison J35-29 bez přídavného spalování a zbytek měl definitivně motory Westinghouse J46-WE-8B, jež mělo i 288 následujících kusů. Z verze F7U-3 byly odvozeny dvě další subverze. První byla fotoprůzkumná varianta s prodlouženou přídí F7U-3P, která ale nebyla operačně nasazena a všechny kusy sloužily jen pro testy. Druhou byly letouny F7U-3M vyzbrojené kromě kanónů řízenými střelami AIM-7 Sparrow. Bylo vyrobeno 98 kusů a dalších 48 přestavěno z verze F7U-3. Objednávka na dalších 202 kusů byla nakonec zrušena.

Další verze letounu už nevznikly, protože Vought mezitím vyvinul mnohem výkonnější a perspektivnější typ Vought F-8 Crusader.

Varianty[editovat | editovat zdroj]

VF-83 F7U-3 startuje z lodi USS Intrepid v roce 1954 během testování katapultů
  • XF7U-1 - tři prototypy. Všechny byly ztraceny při nehodách.
  • F7U-1 - první sériová varianta. 14 kusů.
  • F7U-2 - plánovaná verze s motory Westinghouse J34-WE-42,
  • XF7U-3 - první prototyp verze F7U-3. Poprvé vzlétl 20. prosince 1951.
  • F7U-3 - hlavní výrobní verze. 192 kusů.
  • F7U-3P - fotoprůzkumná varianta. 12 kusů.
  • F7U-3M - verze nesoucí řízené střely AIM-7 Sparrow. 98 kusů.
  • A2U-1 - označení přidělené nerealizované objednávce 250 kusů Cutlassů, upravených na útočné letouny.

Hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Chance Vought F7U-1.svg

F7U-3M[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 1 muž (pilot)
  • Rozpětí: 11,786 m
  • Délka: 13,487 m
  • Výška: 4,267 m
  • Nosná plocha: 46,08 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 8260 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 14 353 kg

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost:
    • 1094 km/h
    • 1043 km/h (s podvěsy — raketami)
  • Dostup: 12 192 m
  • Počáteční stoupavost: 13,000 fpm (3962 m ÷ 1 min.)
  • Dolet: 1062 km

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 4 × 20mm kanón M3 (180 nábojů na hlaveň)
  • 4 závěsníky s celkovou únosností 2495 kg (5500 lb)
    • různé varianty řízených střel AIM-7 Sparrow typu „vzduch-vzduch“

Pohon[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku F7U Cutlass na anglické Wikipedii.

  1. "The Jay T. Alkire - Charles Henry Faulkner Memorial Gallery." richkirschsfightinghannah.com. Retrieved: 18 March 2012.
  2. "F7U Cutlass Ramp Strike." liveleak.com. Retrieved: 5 October 2009.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]