Lockheed C-130 Hercules

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
C-130 Hercules
C-130H
C-130H
Určení transportní letoun typu STOL
Výrobce Lockheed Corporation
První let 23. srpna 1954
Zařazeno 9. prosinec 1957
Charakter Ve službě
Uživatel Letectvo Spojených států
USAF(United States Air Force), Belgie, Špenělsko, Portugalsko, Thajsko, Velká Británie(RAF),
Výroba 1954-dosud
Vyrobeno kusů přes 2 300 k r. 2009
Varianty Lockheed AC-130

Lockheed C-130 Hercules je americký vojenský čtyřmotorový transportní letoun. Přes 40 jeho variant slouží asi v šedesáti zemích. Letoun je průkopníkem taktického použití a je považován za nejdůležitější transportní letoun vůbec.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Dva prototypy YC-130; oblý nos byl na pozdějších modelech nahrazen radomem
Kokpit stroje C-130H Hercules
Letouny C-130 ve službách: USA, Kanady, Austrálie a Izraele (od předu do zadu)

Vývoj začal v roce 1951 a v srpnu roku 1954 vzlétl první prototyp YC-130. Byl jím hornoplošník se čtyřmi turbovrtulovými motory Allison T56-A-1, každý o výkonu 2423 kW, pohánějící třílisté vrtule. První sériový C-130A vzlétl 7. dubna 1955. 231 kusů typu C-130A s novým meteorologickým radarem v zadní části trupu a silnějšími motory T56-A-1A o výkonu 2796 kW (později T56-A-9) bylo dodáno mezi prosincem 1956 a únorem 1959. Základní zásobu paliva 19885 l bylo možno rozšířit o dvě nádrže pod křídly, každou o 1705 l. Dvanáct těchto letounů zakoupilo australské letectvo, sloužily rovněž ve vojenském letectvu Čadu. AC-130A byl ozbrojený letoun palebné podpory, vyzbrojený čtyřmi šestihlavňovými rotačními kulomety Minigun ráže 7,62 mm a čtyřmi koncepčně shodnými kanóny Vulcan ráže 20 mm. Zkušebně létal i s houfnicí ráže 105 mm. V říjnu 1967 uskutečnil první bojový let nad územím Vietnamu. Krátce na to byly obdobně modifikovány další letouny verze E, které byly rovněž nasazeny ve Vietnamu.

Z původních C-130A bylo 12 strojů přestavěno na speciální arktické dopravní letouny C-130D s kombinovaným kolovým a lyžovým podvozkem, speciální výstrojí a zvětšenou zásobou paliva. V těžkých podmínkách se při vzletu používají pomocné raketové motory JATO.

Výlučně transportní verze C-130B se zvětšeným objemem palivových nádrží o 6472 l, motory T56-A-7 o výkonu 3020 kW a čtyřlistými vrtulemi byla dodávána od června 1959. Vedle USAF byly zakoupeny vojenským letectvem Kanady, Indonésie, Pákistánu a Jihoafrické republiky, kde byly zařazeny u 28. squadrony SAAF. USAF již vyřadila všechny stroje C-130A/B, menší počet byl renovován a prodán novým provozovatelům, jako např. Botswana, Rumunsko a Řecko, kde sloužily u jednotky 356 MTM. Z modelu "B" vychází nosič pohonných látek pro doplňování paliva za letu GV-1, určený pro US Marine Corps. V 70. letech byl vyroben prototyp s dvouproudovými motory, projekt byl však ukončen.

V srpnu 1961 byl zalétán prototyp varianty C-130E se zesílenou konstrukcí, sériové stroje byly dodávány od dubna 1962. Pohon zajišťovala čtveřice motorů T56-A-7 a bylo již instalováno zařízení pro doplňování paliva za letu. Letouny do své výzbroje zařadilo letectvo Kanady, Íránu, Turecka, Brazílie u jednotek 1°/1° GT, 1°/6° G.Av. a u 37. squadrony v Austrálii. Třicet strojů pod označením EC-130Ebylo upraveno pro potřeby velení a elektronického boje.

Následující typ C-130H poháněly výkonnější motory Allison T56-A-17 o výkonu po 3608 kW. Stroje sloužily v RAAF u 36. squadrony, v Dánském královském letectvu u Eskadrille 731, u vojenského letectva Alžíru, Argentiny a Belgie, Malajsie obdržela dva kusy pro námořní hlídkování, ve Španělsku v jednotce Escuadron 312 v Zaragoze. Verze C-130H-30 měla nákladní prostor prodloužen z 12,22 m na 16,79 m což umožnilo přepravu 128 vojáků, nebo 98 výsadkářů. Do výzbroje je zařadilo např. letectvo Kamerunu, nebo francouzská Armee de l'Air u jednotky ET 2/61. EC-130H Hercules byl typ určený k rušení nepřátelského spojení na bojišti mimo dosah nepřátelské obrany. Pro vzdušnou palebnou podporu byl určen typ Lockheed AC-130H Hercules Spectre s pohonem čtyř motorů Allison T-56A-15, zařízením pro vyhledávání a zaměřování cílů s možností doplňování paliva za letu. Nesl hlavňovou výzbroj v podobě jednoho kanónu Bofors L-60 ráže 40 mm, houfnici M-102 ráže 105 mm a dva šestihlavňové kanóny Vulcan se sníženou kadencí. Proti účinkům odvetné palby ze země jsou důležité části letounu chráněny kombinací pancéře a zástěnami z houževnatých kompozitních materiálů. Jeden z těchto strojů byl použit v roce 1983 při intervenci na Grenadu. 25. října se ještě za tmy objevil nad přistávací dráhou letiště Point Salines. Po zjištění postavení obrany letiště zaútočil palubními zbraněmi, pak následoval výsadek námořní pěchoty z dalších Herculesů. Během následujícího dne Spectre pokračoval v ostřelování pozemních cílů.

Označení C-130K neslo 66 strojů pro Velkou Británii, které odpovídaly variantě "H", avšak s britským vybavením. V RAF létaly od října 1966 jako Lockheed Hercules C.Mk 1 ve 24., 30., 47.,a 70. letce na základně v Lynehamu, C.Mk 1P v Rakousku u Lufttransportstaffel FlR3. Jeden stroj s označením Hercules W.Mk 2 (XV208) byl upraveny pro potřeby meteorologického průzkumu, 30 letounů bylo od roku 1980 u výrobního závodu prodlouženo o 4,57 m na standard C-130H-30. Takto upravené stroje obdržely označení Hercules C.Mk 3. Šest strojů Hercules C.Mk 1K se čtyřmi nádržemi po 4091 l v nákladovém prostoru a jednou jednotkou Mk-17B-HDU na zadní nakládací rampě, sloužilo jako tankovací letadla, 24 standardních transportních Hercules C.Mk 1Ps mělo zařízení pro tankování ve vzduchu.

Z typu C-130H vychází rovněž speciální tankovací HC-130P, používaná USAF pro doplňování paliva vrtulníkům za letu ze dvou pouzder HDU zavěšenými pod nosnými plochami. Za pohonné jednotky byly vybrány čtyři turbovrtulové motory T-56-A-15, každý o výkonu 3355 kW. Pro doplňování leteckých pohonných hmot pro letouny s pevnými nosnými plochami byla určena verze KC-130H. Letouny HC-130H byly vybaveny zařízením pro vyzvednutí nalezených osob (Fulton Recovery System). Osoba na zemi byla připnutá do popruhů s raketou vystřelovaným lanem, které bylo po určitou dobu stabilizováno ve svislé poloze padákem. Hercules zachycoval lano vysouvacími nůžkami z přídě a navíjením lana se za letu osoba vtáhla do trupu. 10 WC-130H bylo upraveno pro průzkum počasí.

Nejnovější a dosud vyráběná verze je C-130J, letoun nemá vnější palivové nádrže, je poháněný turbovrtulovými motory Allison AE2100 s 6listými vrtulemi se zakřivenými listy, v dvoumístné kabině se nacházejí čtyři displeje z tekutých krystalů. Prvním zákazníkem byla v roce 1999 Velká Británie, objednáno bylo 25 letounů Hercules C.Mk 4 a C.Mk 5. Dalšími zákazníky se stala Austrálie a Itálie. Celkově se konstrukce stroje oproti základním verzím nezměnila, pouze pro uživatele požadující větší kapacitu byl k dispozici prodloužený trup. Hercules také může startovat a přistávat na nerovných a neupravených plochách. Letouny jsou nabízeny rovněž s prodlouženým trupem jako vojenské C-130J-30, nebo jako civilní L-100J. Z původního "jéčka" vznikly rovněž varianty WC-130J pro meteorologické účely, EC-130Jpro vedení psychologického boje a KC-130J se systémem čerpání paliva za letu v podvěsu pod každým křídlem.

USMC provozuje KC-130F, R s turbovrtulovými motory T56-A-15 a T jako tankovací pro doplňování paliva za letu a prodloužené KC-130T-30 jako tankovací/transportní.

První civilní verze Lockheed L-100 Hercules (Model 382B) s délkou trupu 29,79 m, byla obdobou verze C-130C a svůj první let absolvovala v dubnu 1964. Letadlo poháněly turbovrtulové motory Allison-501-D22 s výkonem po 3020 kW. V roce 1968 následoval typ L-100-20 (Model 382E)s motory 501-D22A a s trupem prodlouženým o 2,54 m. Další civilní verzí byl typ L-100-30 (Model 328G) z roku 1970 s opětovně prodlouženým trupem o 2,03 m. Stroje byly využívány v oblastech se slabou dopravní infrastrukturou, nebo v těžkých klimatických podmínkách, například leteckými společnostmi Southern Air Transport, Pacific Western nebo Alaska Airlines.

Použití a účel[editovat | editovat zdroj]

Letadlo je schopno operovat i z nerovných a nepříliš upravených ploch a hlavní roli hraje i při transportu výsadků vojsk a materiálu do nepřátelských teritorií.

Základní návrh tohoto letounu byl tak prozíravý, že dnes vyráběné modely se od prvních liší zvnějšku jen velmi málo. Ve službě je už přes čtyři desetiletí - prvním byl model C-130A se čtyřmi turbovrtulovými motory Allison T-56-A-1. Prototyp YC-130 poprvé vzlétl 23. srpna 1954 a mezi jeho přednosti patřila zadní sklopná nákladová rampa pro usnadnění nakládání objemných předmětů a pro zajištění co nejmenšího rozptylu vzdušných výsadků. Nosnost byla 11 340 kg nebo 92 vojáků nebo 64 parašutistů. Dalším znakem tohoto letounu byl robustní mnohokolový podvozek, jehož hlavní jednotky se zatahují do gondol na trupu a jehož výška je taková, že úroveň podlahy je v úrovni korby nákladního vozu, a hornokřídlá koncepce s konstrukcí křídla nezasahující do nákladového prostoru.

V r. 1959 následoval první z celkem 134 modelů C-130B vybavených motory Allison T-56-A-7, z nich 14 se jako modifikace WC-130B používalo pro meteorologický výzkum.

Varianty[editovat | editovat zdroj]

Specifikace (C-130H)[editovat | editovat zdroj]

Náčrt typu C-130H

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 4–6
  • Kapacita: 20 000 kg nákladu nebo:
    • 92 cestujících nebo 64 vojáků
    • 74 raněných
  • Rozpětí: 40,4 m
  • Délka: 29,8 m
  • Výška: 11,6 m
  • Nosná plocha: 162,1 m²
  • Hmotnost prázdného stroje: 37 650 kg
  • Užitečné zatížení: 32 650 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 70 300 kg
  • Pohonné jednotky: 4× turbovrtulový motor Allison T56-A-15, každý o výkonu 3210 kW

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 640 km/h
  • Cestovní rychlost: 540 km/h
  • Dolet: 3800 km
  • Dostup: 10 000 m

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkaz[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu