Lockheed P-2 Neptune

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
P-2 (P2V) Neptune
SP-2H letky VP-7 nad Atlantikem v polovině 60.let 20.století
SP-2H letky VP-7 nad Atlantikem v polovině 60.let 20.století
Určení námořní hlídkový a protiponorkový letoun
Výrobce Lockheed Corporation
První let 17. května 1945
Zařazeno březen 1947
Vyřazeno 1984 (z vojenského použití)
Charakter vyřazen z vojenského využití
Uživatel USA
Japonsko
Austrálie
Kanada
Argentina
Brazílie
Chile
Francie
Nizozemsko
Portugalsko
Čínská republika
Velká Británie
Vyrobeno kusů 1 188 kusů
Varianty P2V-1 až P2V-7, Kawasaki P-2J

Lockheed P-2 Neptune (do září 1962 značený P2V) byl námořní hlídkový a protiponorkový letoun. Byl vyvinut společností Lockheed pro námořnictvo USA, aby nahradil letouny Lockheed PV-1 Ventura a PV-2 Harpoon. Letoun byl později nahrazen letounem Lockheed P-3 Orion. Byl navržen pro působení z pozemních základen, a proto, i když to byl námořní letoun, nikdy nepřistál na letadlové lodi. Avšak malý počet těchto strojů byl upraven pro start z letadlové lodi, přistát však musel na pozemní základně. Letoun byl úspěšně vyvážen i do jiných zemí a sloužil v několika armádách po celém světě.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Prototyp XP2V-1 v roce 1945
P2V startuje z letadlové lodi USS Franklin D. Roosevelt (CVA 42) v roce 1951
P2V-2 letky VP-18 nad námořní leteckou základnou Jacksonville, 1953

Společnost Lockheed získala během 2. světové války velké zkušenosti s výrobou námořních hlídkových letounů. Jednalo se o letouny Lockheed Hudson, PV-1 Ventura a PV-2 Harpoon. Přesto společnost Lockheed uvažovala o mnohem lepším letounu, zkonstruovaným speciálně pro námořní hlídkovou službu.

Vývoj letounu započal již v úvodu 2. světové války v roce 1941 studiemi V-135 a V-146,[1] ale v porovnání s jinými letouny té doby vývoji mu nebyla přikládána taková důležitost. Teprve v roce 1944 se program naplno rozběhl, poté, co 4. února 1944 zadalo námořnictvo společnosti Lockheed objednávku na výrobu dvou prototypů XP2V-1.[1] První prototyp vzlétl 17. května 1945. Již první testy prokázaly výbornou ovladatelnost a vynikající výkony nového letounu. Důležitým faktorem při jeho návrhu byla jednoduchost výroby a údržby, to bylo jednou z příčin vysoké životnosti a celosvětového rozšíření letounu. Například výměna motoru trvala jen 30 minut.[1] Výroba začala v roce 1946 a letoun byl zařazen do výzbroje v roce 1947. Letoun byl vyráběn společností Lockheed v sedmi základních verzích a jedna licenční verze byly vyráběna v Japonsku společností Kawasaki.

Neptune byl jedním z prvních letounů, které byly v některých verzích vybaveny jak pístovými tak proudovými motory. K dalším takovým letounům patřily například Convair B-36, Boeing C-97 Stratofreighter, Fairchild C-123 Provider, a Avro Shackleton.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Lockheed P-2 (P2V) Neptune byl klasický středoplošník s jednoduchou směrovkou. První výrobní verze P2V-1, byla v zásadě stejná jako dva vyrobené prototypy letounu. Letoun byl poháněn dvojicí hvězdicových pístových motorů Wright Cyclone R-3359-8 s výkonem 1 715 kW, které poháněly čtyřlisté vrtule. Ty letounu umožňovaly letět max. rychlostí 485 km/h a dolet až 6 650 km. Letoun byl vybaven tříkolovým podvozkem s nárazníkem na ocase letounu pro jeho ochranu při prudkém vzletu.[1]

Obranná výzbroj sestávala ze šesti kulometů 12,7 mm umístěných po dvou v přídi letounu, ve hřbetní a zadní věži. Pro útok letoun disponoval 4 000 librami (1 800 kg) bomb, hlubinných pum a torpéd, které mohly být umístěny v rozměrné pumovnici nebo pod křídly. Vyhledávací radar byl umístěn pod krytem na břichu letounu mezi jeho nosem a pumovnicí.

Posádku tvořilo 8 osob. Jejich počet se ale měnil podle výrobní verze letounu a prováděné mise. Na svou dobu měl letoun poměrně pohodlné uspořádání interiéru, což snižovalo únavu posádek při dlouhých námořních hlídkách.[1]

Křídla umožňovala letounu udržet se po nějaký čas na hladině v případě, že letoun musel nouzově přistát na hladině moře.[1]
Odlišnosti jednotlivých výrobních variant jsou uvedeny v popisu jednotlivých verzí letounu.

Operační nasazení[editovat | editovat zdroj]

Před zavedením letounů P-3 Orion v polovině 60.let byl tvořil Neptune páteř protiponorkové obrany USA. Letoun operoval z pozemních základen, z nichž vzlétal k dlouhým hlídkovým letům. K úspěšnému splnění těchto úkolů byl vybaven nejrůznějším zařízením. Mezi ně patřilo:

  • Možnost shazovat a následně sledovat nejrůznější sonarové bóje.
  • Ačkoliv některé verze nesly v přídi letounu výzbroj, většina měla prosklenou příď se sedadlem pro pozorovatele.
  • Detektor magnetických anomálií, který byl umístěn v prodloužené zádi letounu s papírovým výstupem dat.
  • Vyhledávací radar umístěný na břiše letounu pod rozměrným krytem dokázal zaměřit i šnorchl ponořené ponorky na značnou vzdálenost.

V 60. letech začaly být letouny P-2 postupně nahrazovány letouny P-3 Orion v aktivní prvoliniové službě v rámci US Navy. P-2 však pokračovaly ve službě u záložních letek až do začátku 70.let, a to obzvlášť ve variantě SP-2H. Jak přicházely do aktivní služby novější verze letounu P-3, ty starší verze postupně nahradily letouny P-2 i u záložních letek. Kariéra těchto letounů skončila u amerického námořnictva v 70. letech 20. století.

Válka ve Vietnamu[editovat | editovat zdroj]

Během války ve Vietnamu byly Neptuny používány americkým námořnictvem jako bitevní letoun, pro pozemní průzkum, jako nosič senzorů a ve své tradiční roli – jako námořní hlídkový letoun. Neptune byl rovněž přizpůsoben americkou armádou (1st Radio Research Company, volací znak "Crazy Cat," umístěná v Cam Ranh Bay) k provádění elektronických špionážních akcí. Pozorovací letka VO-67, volací znak "Lindy", byla jedinou jednotkou vybavenou letouny P-2 Neptune, která byla vyznamenána presidentem USA. Letka VO-67 ztratila 3 letouny a 20 členů posádek během přísně tajných akcí v Laosu a Vietnamu v letech 19678. Přísně tajné operace prováděla i 34. letka ROCAF (Taiwanské letectvo) letounů RB-69A elektronického průzkumu ze základny Da Nang. Mezi tyto akce patřilo například mapování rozmístění protiletecké obrany Severního Vietnamu a Laosu.[2]

Válka o Falklandské ostrovy[editovat | editovat zdroj]

Argentinské námořnictvo obdrželo od roku 1958 16 letounů P-2 nejrůznějších variant, včetně osmi původně britských letounů. Byly intenzivně používány v roce 1978 během operace Soberania proti Chile včetně akcí v Tichém oceánu.[3]

Během války o Falklandské ostrovy (nebo Malvínské ostrovy) v roce 1982 hrály poslední dva provozuschopné letouny klíčovou roli v průzkumu a podpoře argentinských letounů Dassault Super Étendard, a to zvlášť 4. května 1982 při útoku na HMS Sheffield. Nedostatek náhradních dílů způsobený zbrojním embargem USA v roce 1977 během tkz. „Špinavé války“ způsobil, že letouny byly vyřazeny ze služby ještě před koncem války. Jejich úlohu při vyhledávání cílů pro útočící letadla převzaly argentinské C-130 Hercules.

Další armádní uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Kanadská verze letounu – Lockheed CP-127 (P2V-7) Neptune – působila v rámci RCAF od roku 1955 jako protiponorkový a protilodní letoun a v námořním průzkumu. Letouny byly původně vybaveny jen pístovými motory. V roce 1957 byly na letouny dosazeny další dva proudové motory Westinghose pod křídla. To vedlo k celkovému zlepšení výkonů letounu. Výzbroj zahrnovala torpéda, miny, hlubinné nálože, bomby a neřízené střely umístěné pod křídly. Celkových 25 Neptunů bylo nahrazeno letouny Canadair CP-107 Argus v roce 1968.[4]

Pobřežní velitelství RAF disponovalo 52 letouny P2V-5, které byly značeny Neptune MR.1. Letouny sloužily jako hlídková námořní letadla do zavedení letounů Avro Shackleton.[5] Byly používány mezi rokem 1952[6] a březnem 1957,[7] pro experimenty s letouny včasného varování a k námořnímu hlídkování.[8]

V Japonsku začaly být letouny Neptune licenčně vyráběny od roku 1966 společností Kawasaki Heavy Industries pod označením P-2J. Pístové motory byly nahrazeny turbovrtulovými motory společnosti Ishikawajima-Harima Heavy Industries. Letouny sloužily v Japonsku do roku 1984.

Tajné operace[editovat | editovat zdroj]

P-2V společnosti Neptune Aviation Services vypouští hasící látky v Oregonu, rok 2007

V roce 1954, CIA obdržela pět nových letounů P2V-7, které byly přestavěny na verzi P2V-7U (RB-69A) pro účely špionáže a elektronického sledování pro CIA. Později, pro zacelení utrpěných ztrát, CIA získalo od US Navy další dva již používané letouny P2V-7, které byly rovněž přestavěny do standardu P2V-7U (RB-69A) Phase VI a dále od US Navy získalo v roce 1963 jeden starší P2V-5 pro výcvik posádek. Všechny letouny obdržely kamufláž v barvě tmavé mořské modři, ale létaly pod označením USAF. Zpočátku byly dva letouny poslány do Evropy na základnu Wiesbaden, SRN, ale v roce 1959 byly z Evropy odvolány. CIA poslala dva jiné letouny na základnu Hsinchu na Taiwanu, kde působily od roku 1957 v barvách Taiwanského letectva. Jejich mise zahrnovaly lety v malých výškách do pevninské Číny k provádění elektronického průzkumu a špionáže, což zahrnovalo mapování čínských protileteckých struktur, vysazování agentů a shazování letáků a zásob. Dohoda mezi vládou USA a Taiwanu zajišťovala, že během běžných misí s letouny létala taiwanská posádka, ale během speciálních operací posádka CIA.

P2V-7U(RB-69A) létaly nad Čínou od roku 1957 do listopadu 1966. Všech pět původních letounů bylo ztraceno – dva se zřítily v Jižní Koreji a tři byly sestřeleny nad Čínou. V lednu 1967 byly zbývající dva letouny RB-69A odeslány na námořní leteckou základnu Alameda v Kalifornii, kde byly přestavěny zpět na běžnou námořní verzi P2V-7.[9][10] Většina misí CIA nad Čínou zůstává i nadále utajena a nebudou odtajněny dříve než v roce 2022.[2]

Použití k hašení požárů[editovat | editovat zdroj]

Letouny P-2/P2V jsou v současnosti používány jako hasičské letouny operátory jako Aero Union a Neptune Aviation Services. Mohou nést až 9 084 litrů hasících látek. Jejich životnost je předpokládána 15 000 hodin. Předpokládá se, že budou nahrazeny letouny Bombardier Q200 a Q300 s předpokládanou životností 80 000 hodin.

"Truculent Turtle"[editovat | editovat zdroj]

P2V-1 Turtle v roce 1946

Třetí vyrobený P2V-1 byl vybrán k vytvoření nového rekordu v dálkovém letu, zdánlivě pro otestování vytrvalosti posádky a dálkové navigace, ale hlavně pro předvedení schopností nového námořního hlídkovacího bombardéru. Časem se letounu začalo říkat "Truculent Turtle", ale ve skutečnosti byla původní přezdívka jednodušší – "The Turtle". A to podle želvy, která byla namalována na nose letounu.[11]

Letoun byl vybaven dalšími palivovými nádržemi, které vyplňovaly vlastně každé volné místo v letounu. „Želva“ odstartovala z města Perth v západní Austrálii na cestu do USA. Posádku tvořili čtyři muži a malý 9měsíční klokan, dar Austrálie pro zoologickou zahradu ve Washingtonu, D.C. Letoun odstartoval 9. září 1946 za použití pomocných raketových motorů. O dva a půl dne později (55 hodin a 18 minut), „želva“ přistála ve městě Columbus, stát Ohio. Let měřil celkem 18 083 km. Byl to nejdelší let bez doplňování paliva za letu a překonal o 6 400 km poslední rekord letounu B-29 Superfortress. Svůj rekord si podržel až do roku 1962, kdy byl překonán letounem B-52 Stratofortress. Další letadlo s pístovými motory jej překonalo až v roce 1986 při pokusech o oblet Zeměkoule. Letoun "Truculent Turtle" je zachován v Národním muzeu námořního letectví na NAS Pensacola.

Muzejní exponáty[editovat | editovat zdroj]

Několik letounů P-2 Neptune různých variant bylo restaurováno a je v současné době vystaveno na mnoha místech USA i jinde ve světě. Seznam je možné najít v externích odkazech.

Varianty[editovat | editovat zdroj]

Prototyp XPV-1 v roce 1945

Společnost Lockheed vyráběla sedm hlavních variant letounu P2V. Další variantu (P-2J) vyráběla v licenci japonská společnost Kawasaki. Označení modelů po roce 1962 je uvedeno v závorce. Technické detaily převzaty z článku „The Lockheed P2V Neptune and Martin Mercator“ publikovaným na webu vectorsite.net[1]

XP2V-1[editovat | editovat zdroj]

  • Prototypy letounu. Vyrobeny 2 letouny.

P2V-1[editovat | editovat zdroj]

P2V-1 ve výrobním závodě, rok 1946/47
  • První výrobní varianta (viz Popis). Vyrobeno 15 letounů.

P2V-2[editovat | editovat zdroj]

  • Druhá výrobní varianta. První let 7. ledna 1947.
  • Věžička v přídi byla nahrazena 6 dopředu střílejícími 20 mm kanóny. Během výroby byly v kulomety na zádi nahrazeny dvojicí 20mm kanónů. Na křídla bylo umístěno celkem 16 odpalovacích zařízení pro rakety HVAR.
  • Letoun používal motory Wright Cyclone R-3350-24W s výkonem 1 865 kW a krátkodobým výkonem při vstřikování vody do válců 2 090 kW. Rychlost se zvýšila na 515 km/h. Dolet se zmenšil na 6 410 km pro nárůst maximální vzletové hmotnosti na 28 600 kg.
  • Letoun měl namontovány třílisté vrtule a držáky na bocích trupu pro čtyři pomocné startovací raketové motory o celkovém tahu 35,3 kN po dobu 10 sekund.
  • Celkem vyrobeno 81 letounů (včetně P2V-2N).
P2V-2 při údržbě 20mm kanónů v přídi letounu, rok 1951

P2V-2N "Polar Bear"[editovat | editovat zdroj]

  • Upravený Neptune s přistávacími lyžemi pro přistání na sněhu a raným detektorem magnetických anomálií místo zadní věže.
  • Určeny pro vyhledávací a záchranné operace v arktických podmínkách.
  • Postaveny 2 letouny.

P2V-3[editovat | editovat zdroj]

  • První let 6. srpna 1948. Letoun osazen motory Wright R-3350-26W s výkonem až 2 390 kW.
  • Max. rychlost 545 km/h.
  • Postaveno 83 letounů v letech 1948-50. (včetně podverzí).

P2V-3B[editovat | editovat zdroj]

P2V-3 (VP-5), rok 1953
  • Přestavba letounů P2V-3 (včetně 3C a 3W). Dosazen radar AN/ASB-1 pro bombardování z malých výšek. Letoun byl určen k nesení speciálních (pravděpodobně jaderných) zbraní.
  • Přestavěno 16 letounů.

P2V-3C[editovat | editovat zdroj]

  • Úprava pro možnost vzletu z letadlové lodi jako jaderný bombardér dosazením osmi pomocných startovacích raketových motorů na zádi trupu letounu.
  • Letoun nemohl přistát zpět na letadlové lodi. Musel po útoku odletět na nějakou pozemní základnu, popř. sednout na hladinu poblíž letadlové lodi či jiného plavidla US Navy.
  • Letouny měly omezenou ostatní výzbroj a zvětšené palivové nádrže pro zvýšení doletu.
  • Úpravou prošlo 11 letounů P2V-3.

P2V-3W[editovat | editovat zdroj]

P2V-3 vzlétá s pomocí přídavných raketových motorů z USS Midway, pravděpodobně 7. dubna 1949
  • Letoun včasného varování vybavený vyhledávacím radarem APS-20 charakteristický velkým krytem pod trupem.
  • Byl používán pro tajné mise v rámci elektronického průzkumu a špionáže.
  • 30 letounů přestavěno.

P2V-3Z[editovat | editovat zdroj]

  • Dopravní letoun pro dopravu VIP osob v bojové zóně. Letoun měl silné pancéřování a čtyřlisté vrtule.
  • Oba takto upravené letouny byly používány během Korejské války.

P2V-4 (P-2D)[editovat | editovat zdroj]

  • První let 14. listopadu 1949.
  • Nové motory Wright R-3350-30W Turbo-Compound s výkonem až 2 760 kW se čtyřlistými vrtulemi.
  • Max.rychlost 533 km/h, dolet 5 815 km.
  • Vyhledávací radar AN/APS-20 s velkým krytem podobně jako u letounu P2V-3W.
P2V-5 věžičkou v přídi, rok 1952
  • Zabudovány další palivové nádrže do trupu a křídel. Na konce křídel umístěny dvě přídavné palivové nádrže. Pravá přídavná palivová nádrž měla na svém nose zabudován pátrací světlomet.
  • Letoun byl vybaven k nesení sonarových bójí.
  • Postaveno 52 letounů.

P2V-5[editovat | editovat zdroj]

  • Poměrně velká změna vnějšího vzhledu letounu. První let 29. prosince 1950.
  • Pevný nos letounu s 6 20mm kanóny nahrazen věžičkou s dvojicí 20mm kanónů.
  • Zvětšená nádrže na koncích křídel. Nádrže bylo možné v případě nebezpečí odhodit. Dolet zvýšen na 7 650 km.
  • Světlomet v pravé přídavné nádrži byl synchronizován s věžičkou v přídi.
  • Později vyrobené letouny byly vybaveny prosklenou přídí, detektorem magnetických anomálií místo ocasní věžičky a zvětšeným kokpitem s lepším výhledem z letounu.
DP-2E nese cvičné bezpilotní cíle
  • Bylo postaveno 424 letounů této verze (včetně podverzí).

P2V-5F (P-2E)[editovat | editovat zdroj]

  • Upravený letoun s přidanými proudovými motory Westinghouse J34-WE-34 pod křídly, s tahem 15,1 kN.
  • V důsledku montáže dalších motorů snížen počet odpalovacích zařízení raket HVAR z 16 na 8.

AP-2E[editovat | editovat zdroj]

  • P2V-5F vybavený zařízením pro elektronický průzkum (ELINT) sloužící u US Army

P2V-5FD (DP-2E)[editovat | editovat zdroj]

  • Určený pro vlečení nebo ovládání cvičných bezpilotních cílů. Výzbroj a bojová avionika byly odstraněna.
  • Letoun mohl nést dva bezpilotní cvičné cíle Ryan Firebee.

P2V-5FE (EP-2E)[editovat | editovat zdroj]

OP-2E (VO-67) v roce 1967/68 nad Laosem
  • P2V-5F se sonarem Julie/Julie ASW.

P2V-5FS (SP-2E)[editovat | editovat zdroj]

  • P2V-5F se sonarem Julie/Jezebel ASW.

OP-2E[editovat | editovat zdroj]

  • Úprava pro účast v operaci „Igloo White“ ve vietnamském konfliktu. Přestavěno 12 letounů.

P2V-6 (P-2F)[editovat | editovat zdroj]

P2V-5F letí pouze na proudové motory, rok 1961
P-2H (VP-56) v roce 1963
  • Schopnost klást miny, vyhledávací radar AN/APS-70 místo radaru AN/APS-20 pod menším krytem.
  • Postaveno 83 letounů (včetně podverzí).

P2V-6B[editovat | editovat zdroj]

  • Schopnost vypouštět protiponorkové střely AUM-N-2 Petrel.

P2V-6M (MP-2F)[editovat | editovat zdroj]

  • Původní P2V-6B, přizpůsobené jako víceúčelové stroje.
  • Přestavěno 16 letadel.

P2V-6F (P-2G)[editovat | editovat zdroj]

  • P2V-6 osazené přidanými proudovými motory J34-WE-34 pod křídly.

P2V-6T (TP-2F)[editovat | editovat zdroj]

  • Cvičná verze bez výzbroje a obvykle i bez přídavných nádrží.

P2V-7 (P-2H)[editovat | editovat zdroj]

  • Poslední výrobní varianta společnosti Lockheed. Proudové motory pod křídly byly na letouny montovány již při výrobě.
  • Vylepšené motory Wright R-3350-32W Turbo Compound Cyclone s vstřikováním směsi vody s metanolem do válců. Max. výkon 2 985 kW.
  • Vylepšené nádrže na koncích křídel, vyhledávací radar APS-20, nový kokpit.
  • První letouny měly na nose, ocase a hřbetu ještě věžičky, ale ty byly nahrazeny prosklenými pozorovacími stanovišti na nose a hřbetě a detektorem magnetických anomálií na ocase.
AP-2H (VAH-21)
RB-69A ve službách CIA se značením USAF
Japonský P-2J
  • Bylo postaveno 359 letounů (včetně podverzí).

P2V-7LP (LP-2H)[editovat | editovat zdroj]

  • Přistávací hliníkové lyže, pomocné startovací rakety. Postaveny 4 letouny.
  • Určeny pro působení v arktickém prostředí.

P2V-7S (SP-2H)[editovat | editovat zdroj]

  • Přidána další protiponorková a elektronická výbava.

AP-2H[editovat | editovat zdroj]

  • Specializovaná varianta proti pozemním cílům. Přestavěny 4 letouny.

P2V-7U (RB-69A)[editovat | editovat zdroj]

  • Poslední známá verze rodiny letounů P2V Neptune. Jednalo se o 7 letounů pro tajné špionážní operace CIA. Byly provozovány pod USAF a v rámci 34. letky ROCAF (Taiwanské letectvo). Pro letecký průzkum byl letoun vybavován velkým množstvím nejrůznějších senzorů a elektronických přístrojů podle potřeby konkrétního úkolu.

C-139[editovat | editovat zdroj]

  • Připravovaný transportní verze letounu Neptune. Projekt byl zrušen ještě před tím, než byl postaven jediný letoun.

Neptune MR.1[editovat | editovat zdroj]

  • Označení britských letounů P2V-5; dodáno 52 letounů.

CP-127 Neptune[editovat | editovat zdroj]

Označení kanadských letounů P2V-7 v RCAF[12]

Kawasaki P-2J (P2V-Kai)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Kawasaki P-2J.

Specifikace (P2V-4)[editovat | editovat zdroj]

Technické údaje pocházejí z oficiálních „Standart Aircraft Charakteristics“[13]

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Lockheed P2V-7(P-2H) Neptune
  • Posádka: 7
  • Rozpětí: 30,48 m
  • Délka: 23,77 m
  • Výška: 8,56 m
  • Nosná plocha: 92,9 m²
  • Plošné zatížení: ? kg/m²
  • Prázdná hmotnost: 18 846 kg
  • Max. vzletová hmotnost : 36 287 kg
  • Pohonná jednotka:hvězdicový motor Wright R-3350-30W
  • Výkon pohonné jednotky: max. 3 700 k (2 760 kW)

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Cestovní rychlost: 293 km/h (158 uzlů. 182 mph) ve výšce 457 m (1 500 stop)
  • Maximální rychlost: 533 km/h (288 uzlů, 331 mph) ve výšce 4 115 m (13 500 stop)
  • Dolet: 5 815 km (3 140 nmi, 3 613 mil)
  • Dostup: 7 530 m
  • Stoupavost: 12,2 m/s (732 m/min)

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • letecký kanón ráže 20 mm v přídi letounu
  • letecký kanón ráže 20 mm v zádi letounu
  • kulomet ráže 12,7 mm v hřbetní věži
  • max. 2 177 kg (4 800 lb) klasických bomb, hlubinných náloží a torpéd
  • 16× raketa HVAR pod křídly letounu.

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Minden Air Tanker 55, bývalý SP-2H

Armádní použití[editovat | editovat zdroj]

Argentina (COAN),[3] Austrálie (RAAF), Brazílie (FAB), Chile, Francie (Marine nationale), Japonsko (JMSDF), Kanada (RCAF), Nizozemsko (MLD), Portugalsko, Čínská republika, Velká Británie (RAF), USA (US Army, USAF/CIA, US Navy).

Civilní uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Aero Union, Minden Air, Neptune Aviation Services.

Reference[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g Gobel, Greg. "The Lockheed P2V Neptune & Martin Mercator." vectorsite.net, 1. prosince 2009. Citováno: 19. prosince 2010.
  2. a b Pocock, Chris. The Black Bats: CIA Spy Flights Over China From Taiwan, 1951 – 1969. Atglen, Pennsylvania: Schiffer Publishing, 2010. ISBN 978-0-7643-3513-6.
  3. a b "AS Neptune." Historia y Arqueologia Marítima. (španělsky) Citováno: 15. července 2010.
  4. "Lockheed Neptune." rcaf.com. Citováno: 15. prosince 2010.
  5. Howard Air Pictorial Srpen 1972, str. 284.
  6. Howard Air Pictorial Srpen 1972, str. 285.
  7. Howard Air Pictorial Září 1972, str. 360.
  8. Howard Air Pictorial Srpen 1972, str. 285–286.
  9. Baugher, Joe. "US Navy/US Marine Corps Aircraft Bureau Numbers (Third Series: 15)." www.joebaugher.com. Citováno: 15. prosince 2010.
  10. Baugher, Joe. "US Navy/US Marine Corps Aircraft Bureau Numbers (Third Series: 19)." www.joebaugher.com. Citováno: 15. prosince 2010.
  11. Sullivan 1985, str. 7–9.
  12. "Canadian Military Aircraft Designations." Designation-systems.net. Ověřeno: 15. prosince 2010.
  13. Standart Aircraft Charakteristics, NAVAER 1335A, dostupné on-line ve formátu pdf (anglicky)

Použitá literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Donald, David, ed. "Lockheed P2V Neptune". The Complete Encyclopedia of World Aircraft. New York: Barnes & Noble Books, 1997. ISBN 0-7607-0592-5
  • Eden, Paul. "Lockheed P2V Neptune". Encyclopedia of Modern Military Aircraft. London: Amber Books, 2004. ISBN 1-904687-84-9.
  • Howard, Peter J. "The Lockheed Neptune in R.A.F. Service: Part 1". Air Pictorial, August 1972, Vol. 34. No. 8, str. 284–289, 294.
  • Howard, Peter J. "The Lockheed Neptune in R.A.F. Service: Part 2". Air Pictorial, September 1972, Vol. 34. No. 9, str. 356–360.
  • Sullivan, Jim, P2V Neptune in action. Carrollton, TX: Squadron/Signal Publications, 1985. ISBN 978-0-89747-160-2.
  • Wilson, Stewart. Combat Aircraft since 1945. Fyshwick, ACT, Australia: Aerospace Publications Pty Ltd., 2000. ISBN 1-875671-50-1.

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lockheed P-2 Neptune na anglické Wikipedii.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Příbuzná letadla

Podobná letadla

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Lokální šablona odkazuje na jinou kategorii Commons než přiřazená položka Wikidat: