Hvězdicový motor

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hvězdicový motor v příčném řezu
Časování ventilů; rozvdový systém

Hvězdicový motor je typ pístového, spalovacího motoru, který má válce rozmístěné od klikové hřídele v kruhu a většinou v jedné rovině kolmé k ose hřídele tak, že sousední válce spolu svírají stejný úhel. Ve velkém se používal v letectví

Jako ventilový rozvod se používá OHV. Excentr s vačkami se otáčí (p-1)krát pomaleji než kliková hřídel motoru a opačným směrem, kde p je počet válců motoru. Excentr obsahuje (p-1)/2 sacích a výfukových vaček, takže například pětiválcový motor bude mít excentr se dvěma sacími a dvěma výfukovými vačkami a bude se otáčet 4x pomaleji nežli kliková hřídel. Vačky pohybují rozvodovými tyčemi a ty přes vahadla otevírají ventily.

Chladí se vzduchem; kvůli tomu bývá opatřen usměrňovacími plechy (tzv. deflektory), které zvyšují účinnost chlazení. I hvězdicový motor může být víceřadý. Často dvouhvězdicový, ale existovaly i motory se 3, 4 a více řadami válců. Za 2. světové války byl sestrojen dokonce lodní hvězdicový 16řadý 112-válec o objemu 383 litrů.

Počet válců závisí na počtu pracovních dob motoru. V drtivé většině případů se používá čtyřdobý cyklus, proto musí být počet válců každé řady lichý, aby vycházelo zapalování. Na animované ukázce v pořadí válců: 1-3-5-2-4-1-.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Během 30. let lze v Evropě nalézt několik sériově vyráběných stíhaček s hvězdicovým motorem, například holandský Fokker D.XXI, polské typy PZL P.11 a PZL P.24, rumunský IAR-80, či ve Francii vyráběné stíhačky Marcel Bloch MB-152 a MB-155.

Mimo to tam vznikl i prototyp stíhačky MB-157 s výkonným čtrnáctiválcem Gnome Rhône 14R. Vedle toho také evropské země nakupovaly s těmito motory stíhačky v USAFrancie zakoupila nezanedbatelné množství strojů Curtiss P-36, Finové zase stíhačky Brewster B-239. Snad nejméně se v této době hvězdicové motory uplatnily v britském letectvu — na počátku války nalezneme ve výzbroji RAF již jen dosluhující dvouplošníky Gloster Gauntlet a Gloster Gladiator, počátkem války lze hvězdicové motory najít pouze u těžké dvoumotorové stíhačky Bristol Beaufighter. Je ovšem otázkou, zdali na použití hvězdicových motorů v Británii neměla vliv i momentální dostupnost výkonných typů — například prototyp stíhačky Vickers 279 Venom, který vznikal na základě specifikací F.5/34, které byly v pozadí pozdějších úspěšných konstrukcí Hawker Hurricane a Supermarine Spitfire, byl zřetelně handicapován nedostatečným výkonem motoru Bristol Aquila. Ostatně v různých obměnách v podstatě totéž platí i pro typy Bristol Type 146, Gloster G.38, Gloster G.39 či Blackburn Roc.

Tento problém, tedy nedostatek — či spíše neexistence — výkonných vzduchem chlazených hvězdicových motorů, byl ještě zvýrazněn při vývoji stíhaček na základě specifikací F.18/37 a F.18/39, tedy strojů Hawker Typhoon, Hawker Tornado a Martin-Baker M.B.3, kdy teprve na posledním prototypu Tornada byl namontován prototyp dvouhvězdicového osmnáctiválce Bristol Centaurus. Mimo to lze také vzpomenout sovětské stroje Polikarpov I-16 a I-153, ačkoliv ty už koncem třicátých let nebyly na vrcholu výkonového žebříčku; mimo ně ovšem lze zmínit prototypy Polikarpov I-180 a I-185, byť tyto se nedostaly do sériové výroby. Kapitolu samu o sobě pak na přelomu 30. a 40. let v Evropě tvoří Itálie, kde naopak na začátku války všechny tři typy stíhaček zaváděných do výzbroje — tedy Fiat CR.42, Fiat G.50 a Macchi MC.200 — byly poháněny hvězdicovými motory, zatímco starší typ Fiat CR.32 s vidlicovým dvanáctiválcem již dosluhoval. Mimo to byl poměrně úspěšně exportován typ Reggiane Re.2000, rovněž poháněný hvězdicovým motorem, který se navíc dočkal i licenční výroby v Maďarsku.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]