Lockheed Hudson

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lockheed Hudson
Lockheed Hudson Mk.V
Lockheed Hudson Mk.V
Určení lehký bombardovací a průzkumný letoun
Výrobce Lockheed
První let 10. prosince 1938
Uživatel RAF
RAAF,
RCAF,
RNZAF,
U.S. Navy,
USAAF
Výroba XII. 1938 až V. 1943
Vyrobeno kusů 2941

Lockheed Hudson byl dvoumotorový vojenský letoun, odvozený z civilního dopravního stroje Lockheed Model 14 Super Electra. V první polovině druhé světové války byl používán především jako námořní průzkumný v rámci britského Coastal Command (pobřežního velitelství). Britové také odebrali převážnou většinu produkce těchto letounů (značná část byla zařazena do výzbroje britského Královského letectva, ovšem nezanedbatelné množství také byla předána australskému RAAF, kanadskému RCAF a novozélandskému RNZAF; řada dalších strojů z britských dodávek se ale také dostala do výzbroje U.S. Navy a USAAF, kde ovšem v rámci bojových jednotek sloužily poměrně krátce — do doby než byly v dostatečných počtech k dispozici zejména letouny Lockheed PV-1 Ventura, které je nahradily). Vyjma pouhých 300 kusů objednaných přímo pro USAAF jako cvičné (AT-18 a AT-18A; AT — Advanced Trainer), vzniklých z verze A-28A, byly ostatní stroje vyráběny buď přímo na základě britských či australských nákupů, nebo (později) byly určeny pro dodávky v rámci Zákona o půjčce a pronájmu (Lend and Lease Act z 11. března 1941), tzn. sice na základě objednávek USAAF dostaly přidělena sériová čísla amerického armádního letectva, ovšem byly určeny výhradně na export. (Po vstupu USA do války se pak zpětně část strojů dostává do americké výzbroje, kdy byly stroje určené Britům zabaveny a použity k vyzbrojení vlastních jednotek. Stejným způsobem se do výzbroje zejména USAAF dostalo i množství dalších „již britských“ strojů, a to včetně letounů přímo Brity zaplacených výrobcům — Britové sice za ně posléze dostali náhradu, ovšem opoždění dodávek bylo v řadě případů citelné. Kupříkladu šlo o stroje Mustang I, Liberator či Airacobra. Poslední zmíněný typ sloužil v USAAF pod označením P-400.)

Hudsony byly posléze nahrazovány jinými, výkonnějšími typy (u britského Coastal Command mj. často typem Liberator — lze uvést 59., 200. či 224. squadronu), takže stroje byly postupně přesouvány k druholiniovým jednotkám, kde sloužily i nadále (většinou buď jako námořní záchranné, k meteorologickému průzkumu, nebo také byly používány jako cvičné či dopravní).

Vývoj stroje, bojové nasazení[editovat | editovat zdroj]

Vznik a vývoj
Typ byl u americké firmy Lockheed objednán britskou nákupní komisí (British Purchasing Commission), která od dubna 1938 působila v USA. Původní britským záměrem ovšem bylo získat nikoli námořní průzkumný letoun — jak byl v RAF především používán — ale vícemotorový letoun pro navigační výcvik. Během jednání s firmou Lockheed byl jako snadno k požadovanému účelu adaptovatelný nabídnut typ Lockheed Model 14-F62 (Model 14 poháněný motory Wright Cyclone F62), ostatně již v únoru 1938 konstruktéři firmy vypracovali první předběžný projekt na úpravu nového stroje Super Electra na bombardér (první Super Electra byla zalétána 29. července 1937). Na základě dalších jednání byl dne 23. června 1938 podepsán kontrakt na stavbu 200 letounů s továrním označením Lockheed Model 214 (tyto stroje dostaly britská sériová čísla v řadě N7205 až N7404). Oproti původnímu projektu byly největšími změnami přemístění stanoviště navigátora do prosklené přídě trupu (současně s tím vzala zasvé konstruktéry Lockheedu původně uvažovaná příďová střelecká věž), použití motoricky ovládané hřbetní střelecké věže britské firmy Boulton Paul (elektrohydraulicky ovládaná věž Type C Mk.II) a instalování výzbroje britského původu — dvou kulometů Browning ve věži a dvou zbraní stejného typu v přídi. Oproti stroji Model 14-F62 byly pro Model 214 použity výkonnější motory Wright Cyclone G102A, se vzletovým výkonem 1100 hp, ty poháněly dvoupolohové třílisté vrtule Hamilton Standard.

Objednávka Hudsonů byla pro Lockheed první větší vojenskou — a fakticky také již první válečnou — zakázkou. Sice prvních 200 kusů objednaných pro RAF znamenalo největší zakázku kterou do té doby firma získala, nicméně v této souvislosti samozřejmě je nutno brát v potaz, že žádný civilní letecký dopravce nemohl zakoupit — natož najednou, v jediné zakázce — několik stovek strojů, na civilním trhu byla zakázka na 5 či deset letounů již značná. (Vzhledem k blížící se válce je také poněkud problematické srovnávat civilní objednávky na konci třicátých let, v polovině třicátých let, a tyto vojenské kontrakty. Kupříkladu dodávky všech strojů Lockheed Model 14 pro civilní trh činily již jen 112 kusů, zatímco o něco starších strojů Model 10 Electra vzniklo 149, přičemž mezi velké zákazníky Lockheedu patřil polský LOT s celkem deseti kusy. K největším provozovatelům Modelu 14 pak patřila kanadská společnost Trans-Canada Air Lines s šestnácti letouny, a opět polský LOT s deseti. Ovšem zdaleka nejslabší prodej z těsně předválečných konstrukcí firmy Lockheed měl Model 18 Lodestar, zalétaný až v září 1939, kterých pro civilní trh vzniklo pouze 43. Pravdou ovšem je, že Lockheed Lodestar posloužil jako základ pro vývoj vojenského typu Lockheed Ventura.)

První kus Hudson Mk.I s britským sériovým číslem N7205 se poprvé dostal do vzduchu 10. prosince 1938. V motorových gondolách pracovala dvojice hvězdicových devítiválců Wright R-1820-G102A Cyclone s výkonem po 809 kW, pohánějící dvoupolohové vrtule Hamilton Standard. Do Británie se první letoun dostal 15. února 1939, ovšem šlo o stroj s/n N7206 — ten byl předán firmě Boulton Paul, která na něm zkoušela instalaci střelecké věže, letouny byly do Británie dodávány pochopitelně bez výzbroje. Letoun s/n N7205 byl dodán do Británie až v březnu, a byl předán ke zkouškám v A&AEE (Aircraft & Armament Experimental Establishment) na letišti Boscombe Down; tento stroj i nadále létal pouze s maketou hřbetní střelecké věže.

Součástí britské objednávky také bylo ujednání o možném rozšíření zakázky o dalších 50 strojů — ovšem za předpokladu, že firma Lockheed bude s to dodávku dokončit do konce roku 1939, což se také stalo, takže Britové objednávku podepsali. Tyto Hudsony dostaly britská sériová čísla P5116 až P5165. Poslední zakázkou na Hudsony Mk.I byl kontrakt na stovku letounů, ty dostaly sériová čísla T9266-T9365. (Výrobu „jedniček“ na celkový počet 351 doplňuje ještě náhrada za jeden stroj zničený při havárii, nový kus dostal britský seriál R4059.) Tímto byla uzavřena výroba Hudsonu Mk.I, firmou Lockheed byl označován jako Model 214.

Na verzi Mk.I navázala malá zakázka na 20 Hudsonů Mk.II (Lockheed Model 314), se sériovými čísly T9366 až T9385. Hlavní změnou, vedle místních zesílení konstrukce draku letounu, byla instalace vrtulí Hamilton Standard Hydromatic s plynule měnitelným úhlem náběhu listů a regulací typu stálých otáček (constant speed).

Všechny ostatní verze (Hudson Mk.III se silnějšími motory Wright R-1820-G205A, Mk.IIIA s dvojicí motorů R-1820-87, Mk.IV, Mk.IVA s pohonem P & W R-1830-45, Mk.V s pohonnými jednotkami P & W R-1830-S3C4G Twin Wasp, Mk.VI s motory R-1830-67 s výkonem po 883 kW, plus 300 cvičných strojů Lockheed AT-18 a AT-18A pro USAAF) byly v tovární dokumentaci označovány jako Model 414.

Jako první dostaly tovární označení Model 414 stroje, které si krátce po Británii objednala Austrálie, zakázka na 50 kusů byla podepsána ještě v roce 1938 (záhy byla rozšířena o dalších 50). Hlavní rozdíl oproti britským Mk.I byl v pohonné jednotce, australské stroje měly pohánět dvouhvězdicové čtrnáctiválce Pratt & Whitney Twin Wasp SC3-G, každý o vzletovém výkonu 1050 hp (cca 783 kW). Požadavek na montáž odlišné pohonné jednotky byl dán tím, že se v Austrálii připravovala licenční výroba motorů Twin Wasp (později mj. poháněly stíhačky Boomerang, či torpédové bombardéry DAP Beaufort (licence britského typu Bristol Beaufort), což samozřejmě Australanům zjednodušilo problém s dodávkami náhradních dílů i kompletních náhradních motorů. V RAAF obdržely sériová čísla A16-1 až A16-100. Prvních padesát dostalo označení Hudson Mk.I, dalších padesát kusů z druhé zakázky pak Hudson Mk.II (stroje z obou zakázek byly po technické stránce téměř identické — největším rozdílem u Mk.II bylo, že byly objednány v jiné zakázce). Všechny byly do Austrálie přepraveny z Los Angeles na nákladních lodích, cílovým přístavem bylo australské Melbourne. Ovšem protože označení v RAAF jako Hudson Mk.I (resp. Mk.II) bylo identické s britským, bylo poměrně záhy změněno na Mk.IV. Mimo to RAAF získalo dalších 7 strojů Mk.IV (dostaly s/n A16-163 až A16-169) od Britů, z britské zakázky třiceti strojů (ty měly britská s/n AE609 až AE638). Celková výroba verze Mk.IV činila pouze 130 letounů. Mimo to vzniklo dalších 52 strojů označovaných jako Mk.IVA, prakticky identických s Mk.IV, ovšem dodané již na základě výše zmíněného zákona o půjčce a pronájmu — pouze pro odlišení od předchozích dodávek je označení doplněno písmenem „A“ (letouny byly poháněny motory Pratt & Whitney R-1830-45, což je pouze vojenské označení verze v tovární dokumentaci známé jako SC3-G Twin Wasp). Všechny byly dodány přímo do Austrálie, kde nesly sériová čísla A16-101 až A16-152.

Na malou sérii pouhých dvaceti Hudsonů Mk.II navázala další britská zakázka. Verze Mk.III znamenala poměrně radikální zásah do konstrukce letounu. Došlo k zesílení konstrukce stroje, což umožnilo zvýšit vzletovou hmotnost letounu (zprvu o 1000 liber, na cca 8391 kg), byly instalovány výkonnější motory Wright Cyclone G205A o vzletovém výkonu 1200 hp (cca 895 kW), které stejně jako u verze Mk.II poháněly vrtule Hamilton Standard s regulací constant speed, a také byla zesílena obranná výzbroj letounu. Vedle dosavadních dvou pevných kulometů v přídi a dalších dvou ve střelecké věži na hřbetě trupu bylo po jednom kulometu v kloubovém závěsu na každém boku stroje (za křídlem), navíc přibylo i spodní střeliště s výkyvně lafetovaným kulometem Vickers K (pro tuto zbraň je používáno i označení VGO, tedy Vickers Gas Operated) či dvojkulometem, takže Hudsony se nyní mohly bránit i proti útokům stíhačů ze spodní polosféry. (Výzbroj letounů během služby procházela různými změnami, takže kupříkladu na některých Hudsonech lze později nalézt i vpřed mířící pevné velkorážové kulomety Browning kalibru 12,7 mm, umožňující vést při útoku na ponorku na hladině účinnou palbu z větší vzdálenosti.) Navíc na část strojů byly instalovány další nádrže, zvyšující zásobu paliva o 384 (U.S.) galonů. Celkem bylo na základě britských zakázek postaveno 428 strojů Hudson Mk.III, ovšem ne všechny převzalo RAF — 54 dostalo RNZAF (zde jim byla přidělena nová sériová čísla od NZ2001, původně nesly označení V9235-V9252, AE490, AE494-AE504 a AM930-AM953) a alespoň tři dostalo kanadské RCAF (i v RCAF nesly původní britská sériová čísla, šlo o stroje V9069, V9171 a V9223), takže do Británie odešlo nejvýše zbývajících 371 strojů.

Na výrobu verze Mk.III navázala verze Mk.IIIA, obdobně jako u Mk.IVA šlo o stroje dodávané již podle Lend and Lease Act z března 1941 (byly objednány americkým letectvem pod typovým označením Lockheed A-29-LO a A-29A-LO). Jednalo se o nejrozšířenější verzi Hudsonu, celkem jich bylo postaveno 800. Poháněly je motory Wright R-1820-87 o vzletovém výkonu 1200 hp (opět jde jen o vojenské označení motorů Cyclone G205A). I když všech 800 strojů Mk.IIIA dostalo britská sériová čísla, stejně jako u Mk.III se do Británie nakonec dostalo jen část vyrobených letounů. RCAF, RAAF a RNZAF převzalo 280 strojů, vedle toho 26 Hudsonů Mk.IIIA šlo do Číny. Mimo to po vstupu Spojených států do války 20 strojů zabavilo USN (byly používány pod označením PBO-1) a dalších 153 skončilo ve výzbroji USAAF. Do Británie tedy odešlo jen 321 kusů.

Bojové nasazení
Hlavním uživatelem Hudsonů vždy bylo britské RAF, resp. jeho pobřežní velitelství (Coastal Command). Ještě před vypuknutím války v Evropě byly Hudsony přezbrojeny dvě squadrony Coastal Command, šlo o operační jednotky číslo 224 a 233. První, 224. squadrona, začala s přezbrojováním z typu Avro Anson v květnu 1939, přičemž v srpnu byla plně operační. Druhá v pořadí, 233. squadrona Coastal Command RAF, v té době operující ze základny Leuchars (na stejném letišti byla i 224. squadrona), začala s přezbrojováním v srpnu 1939. Od samého počátku války se účastnila operačních letů, zpočátku používala souběžně Hudsony i Ansony, ovšem již 10. října 1939 se na Ansonu uskutečnil poslední průzkumný let. Téměř současně s 233. squadronou probíhalo na základně Thornaby přezbrojování 220. squadrony, první Hudsony dostává v září 1939, plně operační na nových strojích je v listopadu 1939.

Již dne 4. září 1939 došlo k boji mezi Hudsonem 224. squadrony a německým průzkumným hydroplánem Dornier Do 18D, ovšem oba stroje se bez vážnějších potíží vrátily na své mateřské základny. Nakonec ale Hudson stejně získal nepřehlédnutelné prvenství, kdy jako první letoun americké výroby za druhé světové války sestřelil nepřátelský stroj — Hudson 220. squadrony sestřelil jiný Do 18D. Jinou pozoruhodností ze služby tohoto stroje v RAF je, že stroje patřící 220. a 233. squadroně nalezly a sledovaly německou zásobovací loď Altmark, na jejíž palubě se nacházeli muži z posádek obchodních lodí potopených německou kapesní bitevní lodí Admiral Graf Spee, takže i díky Hudsonům se podařilo při následné akci britského torpédoborce HMS Cossack tyto muže osvobodit. Rovněž je možno zmínit i zcela ojedinělou událost, kdy se letounu podařilo zajmout ponorku — z německé strany zde byla hlavním aktérem U 570 (šlo o ponorku typu VIIC, která se 27. srpna 1941 vzdala, jejím velitelem byl Kapitänleutnant Hans-Joachim Rahmlow), která byla nedaleko Islandu nalezena a poškozena Hudsonem Mk.III 269. squadrony (šlo o stroj s/n V9028, s označením UA-S; první dvojice písmen značila stroje 269. squadrony, třetí písmeno bylo rozlišovacím znakem konkrétního stroje v jednotce). Za tuto akci byli pilot a navigátor stroje, S/Ldr (Squadron Leader) James Herbert Thompson (70671) a F/O (Flying Officer) William John Oswald Coleman (42395), vyznamenáni DFC (Distinguished Flying Cross), mimoto DFC získal i pilot Cataliny Mk.I, s/n AH553 (WQ-J), od 209. squadrony (jeden z několika na operaci také zúčastněných letounů), F/O Edward Arthur Jewiss (44261).

Dalším prvenstvím Hudsonu, alespoň v rámci RAF, bylo potopení ponorky raketami, kdy 28. května 1943 stroj s označením „M“ (Hudson Mk.V s/n AM725), patřící 608. squadroně, zničil německý U-Boot typu VIIC, šlo o U 755. (O pět dnů dříve, 23. května, letoun Swordfish patřící 819. squadroně FAA, operující z paluby britské eskortní letadlové lodi HMS Archer, rovněž úspěšně zaútočil na ponorku. Šlo o U 752, která byla raketami vážně poškozena — dvě z osmi raket ponorku zasáhly, přičemž bylo proraženo vnitřní tlakové těleso. Jeho poškození zabránilo nouzovému ponoření U-bootu. Poté byla U 752 cílem kulometné palby stíhačky Martlet — britské označení typu Grumman Wildcat — přičemž řada mužů na palubě byla zabita či zraněna. Krátce nato byla potopena vlastní posádkou.)

Co do rozsahu služby typu v podstatě okrajové bylo nasazení v rámci speciálních operací, vesměs organizovaných SOE (SOE — Special Operations Executive). V Británii šlo o 161. squadronu RAF, kde spolu s mnoha jinými typy letounů byl používán k dopravě agentů a shozu materiálu do zemí v nacistickým Německem okupované Evropě (vedle Hudsonů jednotka současně používala i letouny Lysander, Halifax či Short Stirling). Jednotka je používala, mezi jinými typy, již od svého znovuzformování v únoru 1941 (ve verzi Mk.I). Ve verzích Hudson Mk.IIIA a Mk.V byl tento letoun používán až do rozpuštění 161. squadrony, ke kterému došlo 2. června 1945 na základně Tempsford. K obdobným účelům sloužily Hudsony také v Barmě a Malajsii. Zde nejprve létaly u No. 1576 (Special Duties) Flight, ten byl později včleněn do 357. squadrony, zformované k 1. únoru 1944. Ve výzbroji této jednotky byly vedle Hudsonů také stroje Liberator Mk.III a Catalina. Hudsony byly v lednu 1945 z výzbroje této squadrony vyřazeny, místo nich dostává Lysandery a Dakoty Mk.IV.

V Pacifiku Hudsony sloužily v rámci australského Královského letectva (RAAF — Royal Australian Air Force) k stejným účelům, jako v britském RAF, tedy k námořnímu průzkumu a jako protiponorkové.

K dalším uživatelům také patřilo kanadské RCAF, které ovšem získalo většinu svých Hudsonů jako předispozici zakázek RAF. Posledním větším zahraničním provozovatelem pak bylo novozélandské RNZAF (Royal New Zealand Air Force), kde létaly u squadron číslo 1, 2, 3, 4, 9, 40 a 41. I Hudsony RNZAF pocházely z dodávek pro britské RAF.

Prvním uživatelem Hudsonů v ozbrojených silách Spojených Států se stalo námořní letectvo, které získalo dvacet kusů po vstupu USA do války — stroje A-29-LO (Hudson Mk.IIIA) z dodávek pro Brity bylo zabaveno a pod označením PBO-1 se staly výzbrojí hlídkové squadrony VP-82 (dostaly BuNo 03842 až 03861 — původně měly přiděleny britské s/n BW361 až BW380, ovšem protože šlo o stroje dodávané v rámci zákona o půjčce a pronájmu, Lend and Lease Act, schváleného 11. března 1941, také měly přiděleny sériová čísla USAAF 41-23223 až 41-23242). Stroje dostaly britské hřbetní střelecké věže Boulton Paul, ale výzbrojí letounů byly americké kulomety M2 cal. 30 (tj. ráže 7,62 mm). Tato jednotka nejprve operovala ze základny Argentia na Newfoundlandu. Prvním úlovkem se stala německá ponorka U 656, potopená 1. března 1942 (zároveň šlo o první ponorku potopenou letadlem amerických ozbrojených sil), druhou tatáž jednotka potopila již 15. března, tentokrát šlo o U 503. Ovšem nasazení Hudsonů u U.S. Navy bylo záležitostí skutečně jen dočasnou, ve chvíli kdy byly k dispozici letouny Lockheed Ventura (s větším doletem a pumovým nákladem až 2500 liber, tedy cca 1134 kg) byly Hudsony u VP-82 nahrazeny. Již na podzim 1942 se osádky jednotky seznamují s Venturou, prozatím ve verzi PV-3, od prosince pak byla přezbrojována na PV-1, v dubnu 1943 byla jednotka přeznačena na VB-125; první ponorku Ventura od VB-125 potopila 27. dubna 1943, kdy byla u Newfoundlandu zničena U 174.

Tento typ letounu získaný z Austrálie používalo také izraelské letectvo během války za nezávislost.

Popis letounu a hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Popis konstrukce letounu
Lockheed Hudson byl dvoumotorový středoplošník klasické koncepce se záďovým zatahovacím podvozkem, samonosné celokovové konstrukce. Svislé ocasní plochy (SOP) byly zdvojené. Stroj se čtyř- až pětičlennou osádkou byl určen pro námořní průzkum a protiponorkový boj. Konstrukce letounu vycházela z civilního dopravního typu Lockheed Model 14 Super Electra. (Popis se vztahuje k verzi Hudson Mk.I. Jsou zmíněny pouze některé odlišnosti dalších verzí, popř. byly uvedeny již v textu výše.)

Křídlo je celokovové samonosné konstrukce s profilem Clark Y, jednonosníkové, vybavené křidélky a vztlakovými klapkami Fowler (konstrukce křídla aerodynamicky i technologicky navazovala na předchozí konstrukci stroje Electra, největší změnou z hlediska aerodynamiky křídla bylo použití vztlakových klapek Fowler místo odštěpných vztlakových klapek). Dělí se na tři části, střední část je nedílnou součástí konstrukce trupu, vnější části křídel jsou odnímatelné. Geometrická štíhlost křídla je 7,786.

Trup eliptického průřezu měl celokovovou samonosnou poloskořepinovou konstrukci. Nosný potah z hliníkových slitin byl vyztužen nanýtovanými výztuhami, tzv. stringery, z uzavřených profilů.

Pohonnou jednotku tvořily dva hvězdicové devítiválce Wright Cyclone G102A. Motor měl vzletový výkon 1100 hp (cca 820,3 kW). Jde o vzduchem chlazený přeplňovaný čtyřdobý zážehový hvězdicový devítiválec s reduktorem, o zdvihovém objemu 29 875,9 cm³. Přeplňování zajišťuje jednostupňový odstředivý (radiální) kompresor s dvourychlostním převodem. Vrtule dodávané firmou Hamilton Standard byly třílisté, dvoupolohové. Na pozdější verze Hudsonu s motory Wright Cyclone (tj. Mk.II, Mk.III a Mk.IIIA) se montovaly automatické vrtule Hamilton Standard Hydromatic s plynule měnitelným úhlem náběhu listů a regulací typu constant speed (samočinný odstředivý regulátor změnou úhlu náběhu listů vrtule udržoval pilotem zvolené otáčky motoru).

Na letouny Hudson Mk.III byly montovány motory Wright Cyclone G205A, verzi Hudson Mk.IIIA pak poháněly motory Cyclone s vojenským označením R-1820-87 (písmeno R značí hvězdicový motor, číslice pak udávají zdvihový objem motoru v krychlových palcích — 1 cu.in. je cca 16,387 cm³ —, zaokrouhleno na nejbližších 5 jednotek). Obě tyto verze, tedy G205A i R-1820-87, dávaly vzletový výkon 1200 hp (tedy cca 895 kW).

Stroje Hudson Mk.IV, Mk.IVA, Mk.V a VI byly poháněny různými verzemi motoru Pratt & Whitney Twin Wasp (vojenské označení motoru je R-1830). Šlo o vzduchem chlazený čtyřdobý zážehový přeplňovaný dvouhvězdicový čtrnáctiválec s odstředivým kompresorem a reduktorem, zdvihový objem motoru byl 29,978 litru. Byly montovány verze Twin Wasp SC3-G, Twin Wasp S3C4-G, R-1830-45 a R-1830-67 (motory SC3-G a R-1830-45 měly maximální vzletový výkon 1050 hp, tedy cca 783 kW, zbývající pak 1200 hp, tedy cca 895 kW).

Palivové nádrže byly umístěny ve střední části křídla, mezi motory a trupem. Od verze Hudson Mk.III s motory Cyclone (resp. stroje s motory Twin Wasp od verze Mk.V) dostává část vyrobených strojů palivové nádrže s celkovým objemem zvýšeným z cca 2438 litrů na cca 3891 litrů (z 644 na 1028 U.S. galonů).

Podvozek byl záďový, hlavní podvozek se hydraulicky zatahoval směrem vzad do motorových godol. Nezatahovatelná ostruha opatřená kolečkem byla otočná, s aretací v přímém směru.

Výzbroj stroje tvořily kulomety puškové ráže, ofenzivní výzbroj pak představovaly pumy a hlubinné nálože, ty nesl v trupové pumovnici (pozdější verze také mohly nést neřízené rakety, ty se zavěšovaly pod křídlem). Maximální pumový náklad byl u Hudsonu Mk.I do 635 kg pum nebo hlubinných náloží. U pozdějších verzí mohl být pumový náklad až 726 kg pum a další výzbroje.

Hlavňovou výzbroj u Hudsonu Mk.I tvořily dva kulomety Browning Mk.II ráže 7,7 mm (náboj .303" British) v hřbetní motoricky ovládané střelecké věži Boulton Paul Type C Mk.II, se zásobou munice 1000 nábojů na zbraň, další dva byly montovány jako pevné (ovládané pilotem) v horní části přídě.

Americké stroje pak byly vyzbrojeny kulomety Browning ráže .30" (7,62 mm, náboj 30-06 Springfield, syn. 7,62×63). Tato zbraň, označovaná jako M2 Cal .30 (též Browning Aircraft Machine Gun M2 Cal. .30), vychází z prototypových konstrukcí Model 1921 a Model 1922. Tato zbraň sice bývá zaměňována s kulometem M1919, ovšem vyjma funkčního schématu (jde o zbraň s krátkým zákluzem hlavně) a principu funkce závěrového mechanismu obě konstrukce nemají společné prvky, což je dáno i vyšší kadencí této zbraně (1100 výstřelů za minutu). Typickou protiponorkovou výzbroj typu PBO-1, který byl nasazen u U.S. Navy, představovaly čtyři hlubinné pumy Mk.17 o hmotnosti po 147 kg, zavěšené v pumovnici.

Hlavní technické údaje

Hudson Mk.I

  • Rozpětí křídla: 19,964 m
  • Délka: 13,512 m
  • Výška: 3,606 m
  • Nosná plocha: 51,19 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 5275 kg
  • Vzletová hmotnost: 7938 kg
  • Maximální rychlost ve výšce 1981 m: 396 km/h
  • Cestovní rychlost: 273 km/h
  • Dostup: 7620 m
  • Dolet: 2735 km

Hudson Mk.III, Mk.IIIA

  • (Data strojů Mk.IIIA, odlišná od verze Hudson Mk.III, jsou v závorce)
  • Rozpětí křídla: 19,964 m
  • Délka: 13,512 m
  • Výška: 3,606 m
  • Nosná plocha: 51,19 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 5686 kg (5817 kg)
  • Vzletová hmotnost: 8391 kg (9298 kg)
  • Maximální rychlost ve výšce 5791 m: 410 km/h (ve výšce 4572 m: 407 km/h)
  • Cestovní rychlost: 358 km/h (330 km/h)
  • Dostup: 7467 m (8077 m)
  • Dolet: 3476 km (4506 km)

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lockheed Hudson na anglické Wikipedii.


Externí internetové odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu článku nabízí Wikimedia Commons