Lockheed Vega

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lockheed Vega
 Y1C-12 (vojenské označení typu DL-1), stroj c/n 158 zakoupený USAAC ke zkouškám
 Y1C-12 (vojenské označení typu DL-1), stroj c/n 158 zakoupený USAAC ke zkouškám
Určení dopravní letoun
Výrobce Lockheed Aircraft Company
Šéfkonstruktér John Knudsen Northrop
První let 4. července 1927
Zařazeno 1928
Vyrobeno kusů 128

Lockheed Vega byl jednomotorový samonosný hornoplošník s pevným podvozkem, zkonstruovaný a zalétaný v nově vzniklé firmě Lockheed Aircraft Company roku 1927 (firma byla založena v prosinci 1926). Díky svým ve své době mimořádným výkonům se tento stroj zapsal do letecké historie celou řadou rekordních letů — ne bezdůvodně si získal přízvisko Lockheed Plywood Bullet (mimo jiné lze zmínit, že vojenský stroj Y1C-17, dokončený v prosinci 1930, byl v té době nejrychlejším strojem amerického vojenského letectva). Za všechny letce lze na úvod zmínit alespoň několik málo jmen, s Vegou spojených: polární letci Capt. George Hubert Wilkins (později Sir Hubert Wilkins) a Carl Ben Eielson, dále dodnes světoznámá Amelia Mary Earhartová, slečna Ruth Nicholsová (její jméno je dnes již takřka zapomenuto, létala mj. na stroji Vega 5A Special, c/n 619, nesoucí jméno The New Cincinnati a s registrací NR496M), či jednooký pilot indiánského původu Wiley Post — ten s Vegou, mimo jiné, postupně uskutečnil hned dva lety kolem světa (první na stroji Vega 5B, nesoucím jméno The Winnie Mae, spolu s Haroldem Gattym, mezi 23. červnem a 1. červencem 1931; podruhé letěl Post na témže stroji sám, let se uskutečnil mezi 15. a 23. červencem 1933 — tentokrát šlo o první sólo let kolem světa).

Vznik a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Stroj Lockheed 1, tedy první konstrukce nově založené firmy Lockheed, prvně vzlétl 4. července 1927, za jeho řízením byl Edward „Eddie“ A. Bellande. Jméno Vega ovšem ve skutečnosti nesly hned tři modely firmy Lockheed, stroje Lockheed 1 (ty byly poháněny různými verzemi devítiválce Wright Whirlwind J5, v dopravní verzi nesly pilota a čtyři cestující), Lockheed 2 (ty se odlišovaly především montáží výkonnějších motorů Whirlwind J6) a Lockheed 5 („pětky“ poháněly různé verze devítiválce Pratt & Whitney Wasp, většina těchto strojů byla přímo od výrobce dodána již s krytem motoru typu NACA). Každý z modelů vznikl v několika modifikacích.

Červeně zbarvený stroj Lockheed Vega 5B s civilní registrací NR7952, na kterém Amelia Earhartová získala dva oficiálně zaregistrované světové rekordy; původně šlo o stroj Vega 5 (stroj c/n 22), po havárii byl přestavěn do standardu Vega 5B, s využitím trupu letounu c/n 68; stroj je nyní vystavován v National Air and Space Museum, Washington, DC

Vega ve své době představovala velice radikální konstrukci, doslova průlom do tehdejší aerodynamické koncepce. Letoun měl samonosné celodřevěné křídlo s poměrně tlustým profilem, skořepinový dřevěný trup s plně uzavřenou kabinou (u většiny postavených letounů, několik strojů mělo otevřenou kabinu pilota), a kapotovaný pevný podvozek záďového typu. Výjimečná byla i výrobní technologie, zejména v případě výroby poloskořepinového trupu s překližkovým nosným potahem — potah trupu byl vylisován ve dvou polovinách z dřevěných dýh slepených pryskyřicí, předem sestavených v montážním přípravku. Poté byl pod tlakem vytvarován do betonové formy (negativního kopyta), kde došlo k vytvrzení lepidla. Takto vzniklá tuhá skořepina vyžadovala jen minimum vnitřních výztuh, což vedle dalšího zjednodušovalo výrobu (a pochopitelně omezený počet stavebních dílů měl příznivý vliv i na výrobní cenu stroje). Samonosné křídlo s profilem Clark Y, s relativní tloušťkou u kořene 18 %, bylo technologicky vcelku klasické konstrukce, dá se říci že připomíná celodřevěná křídla známá z tehdejších letounů holandské firmy Fokker. Většina postavených letounů byla již od výrobce dodána se zakrytým motorem, zpočátku prstencem Townend, později s aerodynamicky čistším prstencem NACA.

Firma Lockheed Aircraft Comp. samostatně působila jen do července 1929 (ostatně nebyl to první konec samostatného leteckého podnikání bratrů Allana a Malcolma Lougheadových — předcházející Loughead Aircraft Manufacturing Company působila jen do roku 1921), kdy byla zakoupena společností Detroit Aircraft Corporation, a pod jménem Detroit-Lockheed Aircraft Co. působila nadále. Byl u ní vyvinut typ DL-1 Vega, který měl nový samonosný poloskořepinový trup, vyrobený z duralu (kovové trupy se stavěly v Detroitu, křídla v kalifornském Burbanku, kde byly stroje i nadále montovány a zalétávány). To již ale bylo bez „Jacka“ Northropa, který po odchodu od Lockheedů založil vlastní podnik (aby jeho konstrukce opět byly na samé špici technického vývoje — zatímco v Detroitu vyvíjejí celokovový trup pro Vegu, Northrop pracuje na celokovovém dolnoplošníku Alpha). Práce na konstrukci nového trupu tak vedl nový muž, Gerard Freebairn „Jerry“ Vultee, ovšem ani on u firmy dlouho nezůstal. První DL-1, c/n 135, byl dokončen v únoru 1930; právě na tomto stroji, nesoucím registraci NC497H, získala Amelia Earhartová některé rychlostní rekordy (A. M. Earhartová létala na celkem šesti různých strojích Vega). Ovšem oproti původnímu typu, který se vyráběl i nadále, se DL-1 příliš nerozšířil, vzniklo jich pouze devět (včetně dvou pro USAAC).

Nasazení u civilních leteckých dopravců [editovat | editovat zdroj]

Malé elegantní stroje Lockheed Vega sice dnes jsou v povědomí především díky celé řadě rekordů, ale ve své době šlo v první řadě o jeden z nejrozšířenějších „malých“ dopravních letounů na celém americkém kontinentě — jen v USA je postupně provozovalo alespoň 41 leteckých společností, věnujících se pravidelné přepravě osob a nákladů (nepočítaje řadu soukromých provozovatelů, které měly Vegu jako firemní stroj pro služební lety; „průkopníkem“ na tomto poli v té době byly zejména velké olejářské společnosti, kde začínal třeba i později slavný Wiley Post). Největším provozovatelem typu v USA byla společnost Braniff Airways, ta je provozovala od roku 1930 až do roku 1939. Mimo USA létal největší počet těchto strojů v Mexiku, kde jich bylo v civilním registru zapsáno celkem 26, největším tamním provozovatelem byla firma Lineas Aéreas Mineras S.A. Mimo to dvě Vegy byly registrovány u leteckých dopravců v Nicaraguyi, po jednom stroji pak v Argentině, Austrálii, Kanadě, Kostarice, Norsku, Panamě, a ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska.

Vojenské použití[editovat | editovat zdroj]

představuje z celkového pohledu u Vegy, vzhledem k celkovému počtu vyrobených letounů, jen okrajovou epizodu. První byl stroj Detroit-Lockheed DL-1, c/n 158, který zakoupil k otestování americký armádní letecký sbor (USAAC — U.S. Army Air Corps). Poháněl jej motor Pratt & Whitney R-1340-7 s výkonem 450 hp (R-1340 je vojenské označení motoru P&W Wasp). Byl zkoušen a posléze až do května roku 1935 používán pod označením Y1C-12, kdy byl odepsán a zrušen. Bylo mu přiděleno sériové číslo 31-405, a až do svého odepsání nalétal 999 hodin.

Dalším strojem u USAAC byla Vega DL-1B Special (c/n 159), létající se seriálem 31-408 (typové označení Y1C-17). Tento stroj poháněl motor R-1340-17, s maximálním výkonem 500 hp (cca 372,9 kW). Byl dokončen v prosinci 1930, a s rychlostí 221 mph (355 km/h) byl v tu chvíli nejrychlejším letounem USAAC. Stroj byl připravován pro pokus o získání rychlostního rekordu v non-stop přeletu USA ve východním směru, s pilotem Capt. Irou C. Eakerem. Capt. Eaker se strojem vzlétl v kalifornském Long Beach 10. března 1931, ale pro poruchu na palivové instalaci byl nucen nouzově přistát v Kentucky; stroj byl při přistání poškozen a posléze jako neopravitelný odepsán (do nouzového přistání překonal vzdušnou čarou vzdálenost 1740 mil v čase 7 hodin 20 minut, tedy dosáhl — byť s přispěním příznivého větru — průměrné rychlosti kolem 381 km/h).

Poslední setkání Vegy s americkým vojenským letectvem bylo zapříčiněno vstupem USA do války — jako značný počet jiných civilních strojů, v USAAF se roku 1942 ocitl i letoun Vega 5C c/n 210, doposud létající s civilní registrací NC14236. V letectvu dostal přiděleno typové označení UC-101 a vojenské sériové číslo 42-94148. V roce 1944 se vrátil civilnímu uživateli (dostal novou registrační značku NC48610), ale dlouho nelétal — 9. června 1945 byl zcela zničen při havárii v texaském El Pasu.

Jedna Vega se také dostala do služby u vojenských sil během občanské války ve Španělsku, na straně legitimní republikánské vlády. Šlo o letoun Vega 5B, c/n 103, původně létající v USA s registrací NC534M (později létal v zahraničí, u stroje c/n 103 jsou ještě prokazatelně doložené registrační značky XA-BHI a XB-AAD). Bohužel ale detaily jeho služby ani konečný osud nejsou známé.

Hlavní technické údaje (Vega 5C)[editovat | editovat zdroj]

  • Počet sedadel: 1+6 (pilot a cestující)
  • Pohonná jednotka: hvězdicový vzduchem chlazený devítiválec Pratt & Whitney Wasp C1
    • o výkonu: 450 hp (335 kW)
  • Rozpětí: 12,497 m
  • Délka: 8,382 m
  • Výška: 2,591 m
  • Nosná plocha: 25,548 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 1163 kg
  • Vzletová hmotnost: 2041 kg
  • Maximální rychlost: 298 km/h
  • Cestovní rychlost: 266 km/h
  • Dostup: 5791 m
  • Počáteční stoupavost: 396 m/min
  • Dolet: 1166 km

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • V. Němeček, Jednomotorová dopravní letadla, NADAS, Praha, 1990, ISBN 80-7030-106-6
  • Monografie Lockheed Vega, L+K č. 5, ročník LIII
  • Monografie Lockheed Vega, L+K č. 1 a 2, ročník LXXXI
  • R. J. Francillon, Lockheed Aircraft since 1913, 1988, ISBN 0-87021-897-2
  • V. Němeček, Civilní letadla 1, NADAS, Praha, 1981

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]