Lockheed Ventura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání


Lockheed Ventura
Lockheed Ventura
Lockheed Ventura
Určení bombardovací a hlídkový letoun
Výrobce Lockheed Aircraft Corporation, závod Vega, Burbank, Kalifornie, USA
První let 1941
Zařazeno 1941[1]
Uživatel USA
Royal Air Force, Kanada
Vyrobeno kusů 2475[1]

Lockheed Ventura byl americký námořní bombardovací a námořní hlídkový letoun užívaný v druhé světové válce. Jednalo se o stroj, který byl vyráběn v různých modifikacích, jako Lockheed Ventura (vyvinutý pro RAF, na základě britských požadavků), B-34 Lexington, B-37, PV-1 a PV-3 Ventura. Později rovněž na základě dobrých zkušeností a s využitím obdobné výrobní technologie byl v pobočném závodě Lockheed Vega zkonstruován a vyráběn zcela nový typ PV-2 Harpoon.

Byly to vcelku dobře vyzbrojené stroje, v roli námořního průzkumného, protiponorkového a protilodního letounu velice účinné. Americké USAF (armádní letectvo) typ B-34 Lexington nikdy nenasadilo. V řadách britského Royal Air Force sloužilo na 380 letounů, další stroje byly dodány do různých států světa.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Impuls ke vzniku typu vzešel od britské nákupní komise, která hledala vhodný denní bombardovací letoun.[1] Stroje byly vyvinuty z civilního dopravního letounu Lockheed Model 18 Lodestar pobočkou společnosti Lockheed s názvem Vega v kalifornském Burbanku. Práce na prototypu letounu začaly v květnu roku 1940.

Lockheed Ventura B Mk.I (v USA označen Lockheed B-34 Lexington) poprvé vzlétl 31. července 1941 (sér. č. AE658) s pohonem dvěma osmnáctiválci Pratt and Whitney R-2800-51A4-C s výkonem po 1360 kW. Prototyp byl vybaven hřbetní střeleckou věží Bolton-Paul, ale zcela bez výzbroje. Sériové letouny byly vyzbrojeny osmi kulomety z nichž čtyři sloužily k obraně stroje a čtyři umístěné v přídi trupu ke střelbě na pozemní a hladinové cíle. Celkem 188 vyrobených kusů poháněly motory Double Wasp S1A4-G, jeden exemplář byl pro zkoušky krytů motorů na Lockheed Constellation vybaven pohonnými jednotkami Wright R-3350. Nosnost letounu činila 1140 kg pum nebo další svrhované výzbroje včetně torpéda.

Ventura B Mk.II byla vybavena silnějšími motory Pratt and Whitney R-2800-31 Double Wasp o výkonu po 1470 kW a byla pro Velkou Británii vyráběna po dokončení 188. kusu dřívější varianty. Hlavňovou výzbroj tvořilo opět osm kulometů, u britských Ventur s ráží 7,7 mm. Dva byly umístěny ve sférické otočné věži Bolton Paul Type C na hřbetě trupu, dva pohyblivé zamířené vzad byly instalovány ve střelišti ve vybrání pod trupem a čtyři, z nichž byly dva pohyblivé, mohly být umístěny v částečně prosklené přídi. Celková produkce Ventur II dosáhla počtu 487 kusů.

Po přijetí Zákona o půjčce a pronájmu byla původní 300 kusová objednávka britské vlády na dodání Ventur rozšířena na dalších 200 strojů, které obdržely označení Ventura Mk.IIA. Původní hřbetní střelecká věž byla nahrazena výrobkem společnosti Martin s dvojicí kulometů ráže 12,7 mm.

Nasazení[editovat | editovat zdroj]

RAF[editovat | editovat zdroj]

Britové první stroje Ventura B Mk.I přebírali od září 1941, které byly zařazovány ke 2. skupině Bomber Command. K bojové jednotce se typ poprvé dostal 31. května 1942 po dodání dvou kusů Ventur I 21. squadroně v Bodley v hrabství Norfolk. Teprve koncem října se jednotka přemístila s 21 Venturami I a II do Methwoldu, odkud měla podnikat bojové lety.

Velitelství bombardovacího letectva RAF Ventury poprvé nasadilo při denním náletu na továrnu ležící v nizozemském městě Hengelo, provedeném 3. listopadu 1942. Tři stroje 21. perutě nenalezly primární cíl a pumy shodily na železniční uzly.

Od 9. listopadu 1942 s Venturami cvičily další dvě utvořené squadrony, 464. (australská) a 487. (novozélandská) pod velením Wing Commandera F. C. Seavilla, obě se základnou ve Feltwellu.

6. prosince 1942 tvořilo 47 Ventur část ze svazu 93 letadel, který za denního světla z malé výšky napadl továrnu Phillips v Eindhovenu. Nad kontinentem a nad mořem bylo ztraceno 9 Ventur, tři se rozbily při návratu v Anglii a ze zbylých bylo 23 poškozeno většinou při srážkách s ptáky.

Začátkem dubna 1943 se 464. i 487. peruť přestěhovala do Methwoldu, odkud se zase 21. peruť pod velením Wing Commandera R. H. S. Kinga přesunula na základnu v Oultonu.

Působení Ventur v rámci bombardovacího letectva pokračovalo do června 1943, kdy byly všechny tři squadrony soustředěné u 2. bombardovací skupiny převedeny do působnosti 2nd Tactical Air Force.

Poslední akcí 487. squadrony s Venturami se stal 24. června 1943 nálet na letiště Meauperthuis jihovýchodně od Paříže, pak se jednotka přesunula do Sculthorpe, kde přezbrojila na stroje de Havilland Mosquito. Poslední Venturu odevzdala 21. září.

464. squadrona ukončila bojové lety začátkem července, poté ve Sculthorpe rovněž převzala Mosquita.

Squadrona č. 21 se v srpnu 1943 přestěhovala do Hartford Bridge v hrabství Hantshire, kde do 9. září pokračovala v náletech. Ve stejný měsíc začala ve Sculthorpe přezbrojovat na Mosquita. Poslední Ventura jednotky havarovala 25. listopadu při přistání v Bicesteru.

Zbylé Ventury Mk.I a II převzalo Velitelství pobřežního letectva RAF. Zde létaly pod označením Lockheed Ventura GR Mk.I, Coastal Command pak přebíralo také nové stroje Ventura GR Mk.V. V té době už byly všechny objednávky na dodávku Ventur do Británie zrušeny. Obě verze létaly u 519. a 521. squadrony ve Velké Británii a u 13. a 500. squadrony ve Středomoří. Rovněž ve Středomořské oblasti operovala 624. squadrona při vyhledávání min a speciálních akcích.

Celkem Británie převzala 394 Ventury Mk.I a Mk.II se kterými bombardovací letectvo uskutečnilo 997 bojových letů při nichž došlo ke ztrátě 39 strojů.

Některé stroje RAF byly později upraveny na transportní a sloužily jako Lockheed Ventura C.V u 299. squadrony Transport Command.

USA[editovat | editovat zdroj]

USAF zpočátku přebíralo letouny určené původně Velké Británii pod civilním označením R Model 37 (resp. R-37) a použilo je jako B-34A (Ventura Mk.IIA) k hlídkování nad pobřežními vodami a k výcviku, B-34B byly v malém počtu využity k výcviku navigátorů.

Dále bylo vyrobeno 18 cvičných exemplářů pro USAAC s označením B-37 podobných B-34, ovšem s oválnými okénky bočních střelišť. Pohon zajišťovala dvojice osmnáctiválcových motorů R-2600-13 o výkonu po 1250 kW. Hlavňová výzbroj se skládala ze čtyř kulometů ráže 7,62 mm a pěti kulometů ráže 12,7 mm. První stroj byl zalétán 21. září 1942, poslední B-37 byl dodán v dubnu 1943.

Americké námořní letectvo obdrželo v září 1942 27 letounů Ventura Mk.II bez střeleckých věží z britské série pod označením PV-3 (Patrol Vega dash three). Převzala je letka VP-82, která do té doby operovala se stroji Lockheed Hudson. V říjnu již byla připravena k další službě na námořní základně Quonset Point na Rhode Islandu, později se přesunula na základnu Argentia. V květnu se letka přeznačená na VB-125 přestěhovala do Quonsetu, pak do Boca Chica na Floridě a v únoru 1945 do Natalu v Brazílii, kde jako součást wingu FAW-16 sloužila do konce války v Evropě.

Od prosince 1942 přebíralo US Navy stroje PV-1, jehož prototyp byl zalétán 3. listopadu 1942. Byly podobné B-34, stroje vyrobené v pozdějších sériích však neměly prosklenou příď. Pod plastikovým krytem tvaru plochého kužele byla většinou instalována anténa radiolokátoru ASV-1. PV-1 byly vyzbrojeny dvěma kulomety ráže 12,7 mm, uloženými v horní části přídě, u později vyrobených strojů někdy doplněnými třemi kulomety stejné ráže, uloženými ve výstupku na místě okénka pod přídí, určeného původně k zaměřování a fotografování. Vnitřní přístrojové vybavení odpovídalo požadavkům námořního letectva, letouny byly určeny k provádění ozbrojeného hlídkování a průzkumu. V pumovnici i pod křídlem mohly nést přídavné nádrže. Místo nádrží mohly být zavěšeny alternativně dvě pumy či hlubinné nálože s hmotností po 454 kg. Ventura PV-1 nesla celkem 2268 kg pum při vzletové hmotnosti obvykle nepřesahující 14 200 kg s pětičlennou osádkou. Ta ke své obraně využívala dva páry kulometů v horní střelecké věži Martin 250CE-13 (ráže 12,7 mm) a v zadním střelišti pod trupem (ráže 7,62 mm).

Ventury byly v dubnu 1943 nasazeny v Tichomoří na Aleutských ostrovech na Aljašce (jednotka VB-135 a FAW-4 na ostrově Attu, jednotka VB-136 na ostrově Adak) a v této době začaly operovat i nad Atlantským oceánem. Již 27. dubna 1943 zde PV-3 pod velením poručíka Thomase Kinaszczuka z jednotky VP-82 potopila u pobřeží New Foundlandu německou ponorku U-174, do konce války potopily osádky Ventur celkem šest ponorek.

Bojovému nasazení v Tichomoří předcházel výcvik osádek na základnách na západním pobřeží USA a pak krátká operační služba na ostrovech Midway a Johnston. První jednotkou s PV-1 v jižním Tichomoří byla VB-137, která svoji činnost zahájila v květnu 1943 na Samoách a ostrovech Ellice.

Z některých PV-1 byla upravena fotoprůzkumná verze PV-1P a v březnu 1943 se v menším počtu objevila noční stíhací verze s radiolokátorem AI Mk.IV se čtveřicí dalších kulometů ráže 12,7 mm v přídi, se kterými v létech 1943 a 1944 operovala např. jednotka VMF(N)-531 "Grey Ghosts" na Šalamounových ostrovech v Jižním Pacifiku.

Produkce PV-1 skončila v květnu 1944 vyrobením 1600 strojů.

RCAF[editovat | editovat zdroj]

Kanadské letectvo RCAF obdrželo v letech 1942-43 celkem 286 kusů letounů Lockheed Ventura. Jako první se ve službě objevilo 21 strojů verze Mk.I, následovaných 265 kusy verze Mk.II, objednaných původně RAF. Většina z nich pak létala u přeškolovací jednotky 34.OTU v Pennfield Ridge, New Brunswick. Hlavní dodávku však představovaly Ventury GR Mk.V určené k námořnímu protiponorkovému hlídkování. Přímo od výrobce v Kalifornii je do Kanady přelétávali letci RCAF. Stroje obdržely kanadská sériová čísla 2141 až 2277, v dodávce bylo ještě 20 letounů původně určených RAF (seriály v řadě FN a PP), které přešly k 34.OTU (Operational Training Unit). U jednotky, která používala Ventury od června 1942 do května 1944, se cvičily nejen osádky RCAF, ale také RAF.

Během druhé světové války operovalo RCAF s Venturami u následujících operačních jednotek:

8. peruť létala s Venturami od léta 1943 ze Sea Islandu, British Colubia, později z Port Hardy a končila v Patricia Bay v květnu 1945. 113. peruť používala Ventury GR Mk.V od května 1943 do srpna 1944 a vystřídala základny Sydney, Nova Scotia a Torbay, Newfoundland. 115. peruť sloužila od srpna 1943 v Patricia Bay, British Colubia, od března do srpna 1944 z Tofina ve stejné provincii. 145. peruť používala Ventury od dubna 1945 v Torbay, v listopadu 1943 se přesunula do Nového Skotska do Dartmouthu, kde vydržela až do srpna 1944. 149. peruť létala nejprve v Patricia Bay a později z Annette Island na Aljašce. S Venturami končila v srpnu 1944 v Torrance, British Columbia.

Do kontaktu s nepřítelem se dostaly ojediněle, zaznamenány jsou případy napadení německých ponorek letouny 113. a 145. perutě. Ke konci války perutě plnily úkoly dopravní a spojovací, od srpna 1944 začaly být Ventury stahovány do zálohy. Několik strojů bylo přestavěno na vlečné cílových rukávů a v této funkci vydržely poslední až do začátku padesátých let u pomocných cvičných jednotek, např. v ontarijském Trentonu.

RAAF[editovat | editovat zdroj]

Australské letectvo převzalo první ze svých 20 Ventur Mk.IIA 18. května 1943, které byly přiděleny 4. a 11. spojovací jednotce. Později pak RAAF převzalo 55 PV-1 od US Navy, které operovaly především u 13. squadrony na Nové Guinei. Ve službě byly nakonec nahrazeny letouny Bristol Beaufort australské výroby. Royal Australian Air Force užívalo Ventury až do rozpočtového roku 1946 až 1947, pak je vyřadilo.

RNZAF[editovat | editovat zdroj]

Novozélandské letectvo celkem převzalo 139 Ventur, z toho 23 kusů Mk.II a 116 PV-1. Sloužily u 1., 2., 3., 4., 8. a 9. squadrony a užívaly se na Šalamounově souostroví k bombardování, průzkumu a záchranných akcích. RNZAF vyřadilo Ventury v roce 1946 po rozpuštění 2. perutě.

SAAF[editovat | editovat zdroj]

Jihoafrické letectvo obdrželo celkem 135 Ventur Mk.I a Mk.II a 134 Ventur GR. Byly zařazeny k 22., 23., 25., 27. a 29. squadroně, které tvořily ochranu spojeneckých lodí ve vodách kolem mysu Dobré naděje. Ve středomoří operovala 22. squadrona z Gibraltaru a 27. od konce roku 1944 uskutečňovala na Balkáně nálety na německé lodě a ponorky. Po válce SAAF i nadále užívalo Ventury GR Mk.V, z nichž některé sloužily u 2. námořní skupiny až do 60. let.

Hlavní technické údaje typu Lockheed-Vega PV-1 Ventura[editovat | editovat zdroj]

  • Osádka: 5-6 mužů
  • Pohonné jednotky
  • Rozpětí: 19,964 m
  • Délka: 15,773 m
  • Výška: 3,632 m
  • Nosná plocha: 51,19 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 9 161 kg
  • Vzletová hmotnost: 14 096 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 15 422 kg
  • Maximální rychlost: 518 km/h ve výšce 4206 m
  • Cestovní rychlost: 273 km/h
  • Dostup: 8016 m
  • Dolet: 2188 km
  • Maximální dolet: 2671 km

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 2 × kulomet ráže 12,7 mm v přídi
  • 2 × kulomet ráže 12,7 mm ve hřbetní věži
  • 2 × kulomet ráže 7,62 mm ve střelišti pod trupem
  • 6 kusů 147kg hlubinných pum, nebo 6 kusů pum o hmotnosti do 227 kg

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c SCHMID, Jaroslav. Letadla 1939-45 Stíhací a bombardovací letadla USA. Plzeň : Fraus, 1992. ISBN 80-85784-01-7. Kapitola Lockheed Pv-1 / B-34 Ventura, s. 65–67.  

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • SCHMID, Jaroslav. Letadla 1939-45 Stíhací a bombardovací letadla USA. 2. vyd. Plzeň : Fraus, 1992. ISBN 80-85784-01-7.  
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu