Lockheed Ventura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lockheed Ventura
Lockheed Ventura
Lockheed Ventura
Určení bombardovací a hlídkový letoun
Výrobce Lockheed Aircraft Corporation, závod Vega, Burbank, Kalifornie, USA
První let 1941
Zařazeno 1941[1]
Uživatel USA
Royal Air Force, Kanada
Vyrobeno kusů 2475[1]

Lockheed Ventura byl americký námořní bombardovací a námořní hlídkový letoun užívaný v druhé světové válce. Jednalo se o stroj, který byl vyráběn v různých modifikacích, jako Lockheed Ventura (vyvinutý pro RAF, na základě britských požadavků), B-34 Lexington, B-37, PV-1 a PV-3 Ventura. Později rovněž na základě dobrých zkušeností a s využitím obdobné výrobní technologie byl v pobočném závodě Lockheed Vega zkonstruován a vyráběn zcela nový typ PV-2 Harpoon.

Byly to vcelku dobře vyzbrojené stroje, v roli námořního průzkumného, protiponorkového a protilodního letounu velice účinné. Americké USAF (armádní letectvo) typ B-34 Lexington nikdy nenasadilo. V řadách britského Royal Air Force sloužilo na 380 letounů, další stroje byly dodány do různých států světa.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Impuls ke vzniku typu vzešel od britské nákupní komise, která hledala vhodný denní bombardovací letoun.[1] Stroje byly vyvinuty z civilního dopravního letounu Lockheed Model 18 Lodestar pobočkou společnosti Lockheed s názvem Vega v kalifornském Burbanku. Práce na prototypu letounu začaly v květnu roku 1940.

Lockheed Ventura B Mk.I (v USA označen Lockheed B-34 Lexington) poprvé vzlétl 31. července 1941 s pohonem dvěma osmnáctiválci Pratt and Whitney R-2800-51A4-C s výkonem po 1360 kW. Vyzbrojen byl osmi kulomety z nichž čtyři sloužily k obraně stroje a čtyři umístěné v přídi trupu ke střelbě na pozemní a hladinové cíle. Nosnost letounu činila 1140 kg pum nebo další svrhované výzbroje včetně torpéda.

Ventura B Mk.II byla vybavena silnějšími motory Pratt and Whitney R-2800-31 a byla pro Velkou Británii vyráběna po dokončení 188. kusu dřívější varianty. Hlavňovou výzbroj tvořilo opět osm kulometů, u britských Ventur s ráží 7,7 mm. Dva byly umístěny ve sférické otočné věži Bolton Paul Type C na hřbetě trupu, dva pohyblivé zamířené vzad byly instalovány ve střelišti ve vybrání pod trupem a čtyři, z nichž byly dva pohyblivé, mohly být umístěny v částečně prosklené přídi.

Po přijetí Zákona o půjčce a pronájmu byla původní 300 kusová objednávka britské vlády na dodání Ventur rozšířena na dalších 200 strojů, které obdržely označení Ventura Mk.IIA.

Nasazení[editovat | editovat zdroj]

Velitelství bombardovacího letectva RAF Ventury poprvé nasadilo při denním náletu na továrnu ležící v nizozemském městě Hengelo, provedeném 3. listopadu 1942. Tři stroje 21. perutě nenalezly primární cíl a pumy shodily na železniční uzly.

6. prosince 1942 tvořilo 47 Ventur část ze svazu 93 letadel, který za denního světla z malé výšky napadl továrnu Phillips v Eindhovenu. Nad kontinentem a nad mořem bylo ztraceno 9 Ventur, tři se rozbily při návratu v Anglii a ze zbylých bylo 23 poškozeno většinou při srážkách s ptáky.

Působení Ventur v rámci bombardovacího letectva pokračovalo do května 1943, kdy byly letouny soustředěné u 2. bombardovací skupiny převedeny do působnosti Velitelství pobřežního letectva RAF. Zde létaly pod označením Lockheed Ventura GR Mk.I, Ventura GR Mk.II, nebo Ventura GR Mk.IIA. V té době už byly všechny objednávky na dodávku Ventur do Británie zrušeny.

Celkem Británie převzala 394 Ventury Mk.I a Mk.II se kterými bombardovací letectvo uskutečnilo 997 bojových letů při nichž došlo ke ztrátě 39 strojů.

USAF zpočátku přebíralo letouny určené původně Velké Británii pod civilním označením R Model 37 (resp. R-37) a použilo je jako B-34A (Ventura Mk.IIA) k hlídkování nad pobřežními vodami a k výcviku, B-34B byly v malém počtu využity k výcviku navigátorů. Dále bylo vyrobeno 18 cvičných exemplářů s označením B-37 podobných B-34, ovšem s oválnými okénky bočních střelišť.

Americké námořní letectvo obdrželo v září 1942 27 letounů bez střeleckých věží z britské série pod označením PV-3 (Patrol Vega dash three) a používalo je k výcviku.

Od prosince 1942 přebíralo US Navy stroje PV-1, dodávané nejdříve peruti VP-82. Byly podobné B-34, stroje vyrobené v pozdějších sériích však neměly prosklenou příď. Pod plastikovým krytem tvaru plochého kužele byla většinou instalována anténa radiolokátoru ASV-1. PV-1 byly vyzbrojeny dvěma kulomety ráže 12,7 mm, uloženými v horní části přídě, u později vyrobených strojů někdy doplněnými třemi kulomety stejné ráže, uloženými ve výstupku na místě okénka pod přídí, určeného původně k zaměřování a fotografování. Vnitřní přístrojové vybavení odpovídalo požadavkům námořního letectva, letouny byly určeny k provádění ozbrojeného hlídkování a průzkumu. V pumovnici i pod křídlem mohly nést přídavné nádrže. Místo nádrží mohly být zavěšeny alternativně dvě pumy či hlubinné nálože s hmotností po 454 kg. Ventura PV-1 nesla celkem 2268 kg pum při vzletové hmotnosti obvykle nepřesahující 14 200 kg s pětičlennou osádkou. Ta ke své obraně využívala dva páry kulometů v horní střelecké věži Martin 250CE-13 (ráže 12,7 mm) a v zadním střelišti pod trupem (ráže 7,62 mm). Ventury byly v dubnu 1943 nasazeny v Tichomoří na Aleutských ostrovech na Aljašce (jednotka VB-135 a FAW-4 na ostrově Attu, jednotka VB-136 na ostrově Adak) a v této době začaly operovat i nad Atlantským oceánem. Již 27. dubna 1943 zde Ventura potopila německou ponorku U-174, do konce války potopily osádky Ventur celkem šest ponorek.

Bojovému nasazení v Tichomoří předcházel výcvik osádek na základnách na západním pobřeží USA a pak krátká operační služba na ostrovech Midway a Johnston. První jednotkou s PV-1 v jižním Tichomoří byla VB-137, která svoji činnost zahájila v květnu 1943 na Samoách a ostrovech Ellice.

Z některých PV-1 byla upravena fotoprůzkumná verze PV-1P a v březnu 1943 se v menším počtu objevila noční stíhací verze s radiolokátorem AI Mk.IV se čtveřicí dalších kulometů ráže 12,7 mm v přídi, se kterými v létech 1943 a 1944 operovala např. jednotka VMF(N)-531 "Grey Ghosts" na Šalamounových ostrovech v Jižním Pacifiku.

Produkce PV-1 skončila v květnu 1944 vyrobením 1600 strojů, z nichž 388 bylo dodáno pod označením Lockheed Ventura GR Mk.IV a GR Mk.V letectvu Austrálie, Nového Zélandu, Jihoafrické unie (17. peruť SAAF) a Kanady.

Kanadské letectvo RCAF obdrželo v letech 1942-43 celkem 286 kusů letounů Lockheed Ventura. Jako první se ve službě objevilo 129 strojů verzí Mk.I a Mk.II, objednaných původně RAF. Většina z nich pak létala u přeškolovací jednotky 34.OTU v Pennfield Ridge, New Brunswick. Hlavní dodávku však představovaly Ventury GR Mk.V určené k námořnímu protiponorkovému hlídkování. Přímo od výrobce v Kalifornii je do Kanady přelétávali letci RCAF. Stroje obdržely kanadská sériová čísla 2141 až 2277, v dodávce bylo ještě 20 letounů původně určených RAF (seriály v řadě FN a PP), které přešly k 34.OTU (Operational Training Unit). U jednotky, která používala Ventury od léta 1942 do května 1944, se cvičily nejen osádky RCAF, ale také RAF.

Během druhé světové války operovalo RCAF s Venturami u následujících operačních jednotek:

8. peruť létala s Venturami od léta 1943 ze Sea Islandu, British Colubia, později z Port Hardy a končila v Patricia Bay v květnu 1945. 113. peruť používala Ventury GR Mk.V od května 1943 do srpna 1944 a vystřídala základny Sydney, Nova Scotia a Torbay, Newfoundland. 115. peruť sloužila od srpna 1943 v Patricia Bay, British Colubia, od března do srpna 1944 z Tofina ve stejné provincii. 145. peruť používala Ventury od dubna 1945 v Torbay, v listopadu 1943 se přesunula do Nového Skotska do Dartmouthu, kde vydržela až do srpna 1944. 149. peruť létala nejprve v Patricia Bay a později z Annette Island na Aljašce. S Venturami končila v srpnu 1944 v Torrance, British Columbia.

Do kontaktu s nepřítelem se dostaly ojediněle, zaznamenány jsou případy napadení německých ponorek letouny 113. a 145. perutě. Ke konci války perutě plnily úkoly dopravní a spojovací, od srpna 1944 začaly být Ventury stahovány do zálohy. Několik strojů bylo přestavěno na vlečné cílových rukávů a v této funkci vydržely poslední až do začátku padesátých let u pomocných cvičných jednotek, např. v ontarijském Trentonu.

Hlavní technické údaje typu Lockheed-Vega PV-1 Ventura[editovat | editovat zdroj]

  • Osádka: 5-6 mužů
  • Pohonné jednotky
  • Rozpětí: 19,964 m
  • Délka: 15,773 m
  • Výška: 3,632 m
  • Nosná plocha: 51,19 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 9 161 kg
  • Vzletová hmotnost: 14 096 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 15 422 kg
  • Maximální rychlost: 518 km/h ve výšce 4206 m
  • Cestovní rychlost: 273 km/h
  • Dostup: 8016 m
  • Dolet: 2188 km
  • Maximální dolet: 2671 km

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 2 × kulomet ráže 12,7 mm v přídi
  • 2 × kulomet ráže 12,7 mm ve hřbetní věži
  • 2 × kulomet ráže 7,62 mm ve střelišti pod trupem
  • 6 kusů 147kg hlubinných pum, nebo 6 kusů pum o hmotnosti do 227 kg

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c SCHMID, Jaroslav. Letadla 1939-45 Stíhací a bombardovací letadla USA. Plzeň : Fraus, 1992. ISBN 80-85784-01-7. Kapitola Lockheed Pv-1 / B-34 Ventura, s. 65–67.  

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • SCHMID, Jaroslav. Letadla 1939-45 Stíhací a bombardovací letadla USA. 2. vyd. Plzeň : Fraus, 1992. ISBN 80-85784-01-7.  
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu