Vought F4U Corsair

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
F4U Corsair
Určení palubní stíhací letoun
Výrobce Vought
Šéfkonstruktér Rex Beisel
Igor Sikorsky
První let 29. května 1940
Zařazeno 28. prosince 1942
Vyřazeno 1979 (Honduras)
Uživatel U.S. Navy a US Marine Corps (10 016)
FAA (2 012)
RNZAF (424)
Aéronavale (119)
Výroba 1942–53
Vyrobeno kusů 12 571 ks
Cena za kus 1 500 000 $
Varianty F2G Corsair

Chance Vought F4U Corsair byl americký stíhací letoun, který sloužil především v druhé světové a v korejské válce. Byly vyráběny v letech 19401952 a v některých letectvech sloužily tyto stroje až do 60. let. Celkem jich bylo vyrobeno 12 571.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Prototyp XF4U-1 v roce 1940/41
Corsair pálí rakety na japonské opevnění na Okinawě
Corsair na lodi HMS Glory v Rabaulu, 1945.

Vývoj letounu Vought F4U Corsair, který měl být dle zadání námořní stíhačkou, začal roku 1938. Letoun byl postaven „kolem“ motoru Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp. Pro maximální využití výkonu motoru bylo nezbytné instalovat vrtuli Hamilton Standard Hydromatic o průměru 4 m a také bylo nutné zachovat podvozkovou část, což vedlo k typickému designovému znaku Corsairu – zalomenému křídlu do tvaru písmene „W“.

Prototyp nového letounu s označením XF4U-1 poprvé vzlétl s šéfpilotem Lymanem A. Bullardem 29. května 1940 z letiště Bridgeport Municipal ve Stratfortu (stát Connecticut) a brzy vykázal rychlost 651 km/h. Námořnictvo poznalo, že se jedná o stroj mimořádných výkonů, proto po úpravách objednalo první sérii v roce 1941. První sériový letoun F4U-1 s motorem R-2800-8 o výkonu 1 449 kW provedl zálet 25. června 1942. Jediným problémem byly nevhodné vlastnosti letadla při přistání na palubu letadlové lodi – omezený výhled vpřed při závěrečném přiblížení (přes dlouhý mohutný překryt motoru). Proto byly tyto stroje od dubna 1943 přiděleny k leteckým silám námořní letky VF-12, startující z pozemních základen. První jednotka letectva námořní pěchoty s letouny F4U-1 byla zformována v Camp Kearney v Kalifornii 7. září 1942 jako VMF-124.

Prvních bojových operací se letadla účastnila na jaře 1943 z Guadalcanalu. VMF-124 zde své F4U-1 poprvé nasadila v boji 14. února.[1] Měsíc poté začala působit z letiště na Nové Georgii také námořní letka VF-17. Vzhledem k tomu, že problémy s technikou přistání na palubu řešili Američané dost dlouho, startovaly první Corsairy I (F4U-1), II (F4U-1A), III (F3A-1) a IV (FG-1) z britských letadlových lodí. Britové v té době neměli dostatek vlastních stíhačů srovnatelných parametrů a tak piloti pro přiblížení používali manévr, kdy přilétali k palubě šikmo a na poslední chvíli srovnali. Novozélandské královské letectvo operovalo v Pacifiku s Corsairy od května 1944. Na amerických lodích se první F4U objevily až na jaře 1945.

Stroje vyrábělo v té době licenčně již několik firem, Brewster Aeronautical Corp. jako F3A-1, Goodyear Aeronautical Corp. s označením FG-1. Objevovaly se nové zdokonalené verze. Od 689. stroje byla do výroby zavedena verze F4U-1A s vypouklým překrytem pilotního prostoru, přičemž se objevila i na analogickém typu FG-1A. Následující typ F4U-1C vyrobený ve 200 kusové sérii byl osazen čtyřmi kanony M2 ráže 20 mm a F4U-1D (FG-1D a F3A-1D) opět se šesti kulomety, pumovými závěsníky a centrálním závěsníkem pro přídavnou palivovou nádrž. F4U-2 byla noční stíhací varianta s radiolokátorem v pouzdře u konce pravého křídla a F4U-1P s kamerou K-21 na zádi trupu. Nejvýkonnější byla F4U-4. První prototyp označený F4U-4XA vzlétl 19. dubna 1944, druhý F4U-4XB 12. července a první sériový stroj 20. září roku 1944. Uplatněno bylo více než 3 000 změn nicméně nejdůležitější byla zástavba motoru R-2800-18W série C se čtyřlistou vrtulí Hamilton Standard. Maximální vzletový výkon dosahoval 1 552 kW. F4U-4B a C obdržely opět kanonovou výzroj v podobě čtyř M3 ráže 20 mm. Potřeba nočních stíhacích letounů vybavených radiolokátory vyůstila v obměny F4U-4E a F4U-4N. První vybavená radiolokátorem APS-4, druhá APS-6. K vlekání střeleckých terčů vznikla verze F4U-4K.

4. dubna 1946 vzlétl do vzduchu prototyp výškového stíhacího letounu XF4U-5 s novým motorem R-2800-32W série E s dvoustupňovým kompresorem. Hlavňová výzbroj sestávala ze čtyř kanonů M3 T-31 ráže 20 mm, pilotní prostor byl již plně vyhřívaný. Sériové stroje byly produkovány od 1. května 1947 do 22. října 1951, včetně nočních stíhacích F4U-5N a F4U-5NL s vyhříváním náběžných hran a ocasních ploch a F4U-5P určenou k průzkumným letům. Speciálně pro válku Korei vznikla bitevní varianta F4U-6 zalétaná 31. ledna 1952. Do bitevníků se montovaly motory R-2800-83W s jednostupňovým dvourychlostním kompresorem a přibylo dodatečné pancéřování. Poslední sériovou variantou byl typ F4U-7 pro francouzské námořnictvo, které převzalo poslední 94. kus 31. ledna 1953. Francouzské Corsairy působily do května 1954 v Indočíně a v roce 1956 v Suezu při operaci „Mušketýr“ z letadlových lodí Arromanches a La Fayette. Do července 1962 operovaly nad Alžírskem a ještě v roce 1963 nad tuniskou Bizertou. Poslední F4U-7 vyřadila letka 14F francouzského námořnictva v říjnu 1964.

Mezi další uživatele náleželo také salvadorské a honduraské letectvo. Argentinské námořnictvo používalo F4U-5 a F4U-5N na letadlové lodi Independencia.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Japonští vojáci Corsair přezdívali „whistling death“ – pištící smrt – kvůli charakteristickému zvuku motoru.
  • Američtí piloti mu přezdívali například „bent wing widow-maker“ – výrobce vdov se zalomeným křídlem, nebo také „Ensign eliminator“ – eliminánor nováčků (právě kvůli špatnému výhledu při přistání).

Hlavní technické údaje F4U-1A[editovat | editovat zdroj]

AU-1 Corsair
  • Posádka: 1
  • Rozpětí: 12,48 m
  • Délka: 10,17 m
  • Výška: 4,90 m
  • Nosná plocha: 29,17 m²
  • Hmotnost prázdného stroje: 4 073 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 6 300 kg
  • Maximální rychlost: 671 km/h
  • Dostup: 11 200 m
  • Počáteční stoupavost: 14,7 m/s
  • Dolet: 1634 km
  • Pohonná jednotka: dvouhvězdicový osmnáctiválec Pratt & Whitney R-2800-8W Double Wasp
  • Výkon motoru: 2 000/2 250 hp (1 491/1 678 kW)

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • šest kulometů M2 Browning ráže 12,7 mm v křídle
    • s celkovou zásobou 2350 nábojů (4×400 a 2×375 nábojů)
  • maximálně 907 kg pum
  • 8 raket ráže 127 mm

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. [1]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]