Válka v Tichomoří

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o válce v období 1937-1945. Další významy jsou uvedeny v článku Války v Tichomoří.
Válka v Tichomoří
Konflikt: Druhá světová válka
Pacific-War---tile-picyture.png
Trvání: 7. července 1937 - 2. září 1945
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Východní a Jižní Asie, západní Pacifik, jeho ostrovy a sousední země, na čas i kus Indického oceánu.
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: Jednoznačné vítězství Spojenců
Konec II. světové války
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Spojenci[nb 1][2]

US flag 48 stars.svg USA

Čínská republika Čínská republika
United Kingdom U.K.

Australia Austrálie
the Soviet Union 1923 SSSR
Netherlands Nizozemsko

New Zealand Nový Zéland

Osa[nb 2]
Japan Japonsko

Thailand Thajsko
AzadHindFlag.png Svobodná Indie

Velitelé
US flag 48 stars.svg Chester W. Nimitz

US flag 48 stars.svg Douglas MacArthur
US flag 48 stars.svg George C. Marshall
US flag 48 stars.svg Ernest J. King
US flag 48 stars.svg Henry H. Arnold
US flag 48 stars.svg Alexander "Archie" Vandegrift
US flag 48 stars.svg Joseph Stilwell
Čínská republika Čankajšek
Čínská republika Čen Čeng
Čínská republika He Yingqin
Čínská republika Sun Liren
United Kingdom Archibald Wavell
United Kingdom Louis Mountbatten
United Kingdom Harold Alexander
Australia Thomas Blamey
the Soviet Union 1923 Alexandr Vasilevskij
Netherlands Hein ter Poorten[3]

Japonsko Kotohito Kan'in

Japonsko Hadžime Sugijama
Japonsko Hideki Tódžó
Japonsko Isoroku Jamamoto
Japonsko Jošidžiró Umezu
Japonsko Osami Nagano
Japonsko Šigetaró Šimada
Japonsko Koširó Oikawa
Thailand Plaek Pibulsonggram
Manchukuo Čang Ťing-chuej
AzadHindFlag.png Subhas Chandra Bose

Síla
Ztráty
≈4 000 000 vojáků (1937-45)[nb 3]

≈17 000 000 civilních obětí (1937-45)[nb 4]

≈2 000 000 vojenské ztráty Japonska (1937-45) [nb 5]

~960 000+ civilních ztrát [nb 6]

{{{poznámky}}}

Válka v Tichomoří byla důležitá část druhé světové války, začala 7. července 1937 druhou čínsko-japonskou válkou, rozrostla se 7. prosince 1941 japonským útokem na Pearl Harbor a skončila japonskou kapitulací 2. září roku 1945. Byl to ozbrojený konflikt, který přímo zasáhl 3 kontinenty (Asie, Severní Amerika a Austrálie) a 2 oceány (Tichý a Indický).

Příčiny a vznik[editovat | editovat zdroj]

1939
Čínské ztráty v červnu 1941 během japonského bombardování města Čchung-čching
Bitva o Čchangte, Čína, podzim 1943
Japonské bitevní lodě (odpředu dozadu) Jamaširo, Fusó, a Haruna

Japonsko už v druhé polovině 19. století zdokonaluje průmysl a přestává být v izolaci. Ve 20. století se Japonsko stává velmocí, v rusko-japonské válce vítězí v roce 1905 Japonsko a později pomáhá Trojdohodě v 1. světové válce.

Na základě rusko-japonské války získalo Japonsko Korejský poloostrov a pak zahájilo okupaci Mandžuska, což byl vlastně začátek dalšího čínsko-japonského konfliktu. Mandžusko se stalo japonským satelitem a odrazovým můstkem k útoku dál do Číny i na sever proti Mongolsku a Sovětskému svazu.

Vzhledem k protisovětské náladě podepsalo Japonsko na konci listopadu 1936 s Německem Pakt proti Kominterně (později k Paktu proti Kominterně přistoupily Itálie, Maďarsko a Španělsko). Pakt proti Kominterně byl prvním spojenectvím Japonska s evropskými fašistickými a nacionálně socialistickými státy a byl předzvěstí pozdější užší spolupráce mezi Japonskem a evropskými fašistickými/nacistickými státy.

7. července 1937 došlo v Číně k incidentu na mostě Marca Pola a Japonsko zahájilo tažení proti Číně. Japonští militaristé předpokládali, že se jim podaří do několika týdnů svrhnout Kuomintangskou vládu generála Čankajška. Ovšem agresivní a bezohledný postup nevedl k jeho porážce, a tak se „čínský incident“ (jak Japonci nazývali válku v Číně) protáhl až do konce druhé světové války. Spojené státy a Velká Británie podporovaly generála Čankajška a dodávali mu zbraně a po vstupu Spojených států do války pak na území neokupované Číny postavili Američané několik svých základen. Tento „čínský incident“ pak nutil japonské velení shromažďovat zde stále větší síly, které nemohli použít jinde. Tato vleklá válka polykající obrovské prostředky měla za následek také značné hospodářské potíže.

V létě 1938 japonská vláda požadovala na sovětské vládě poupravení hranic. Japoncům šlo o významnou oblast u jezera Chasan, vzdálenou 100 kilometrů jihozápadně od Vladivostoku. Sovětská vláda jednoznačně odmítla, a tak japonští militaristé sáhli po zbraních. V červenci 1938 japonské oddíly překročily sovětské hranice u jezera Chasan. Sovětská armáda však zorganizovala protiútok a zatlačila japonské vojáky zase zpátky za sovětské hranice.

To však japonské militaristy příliš nepoučilo, a tak se rozhodli pro další úder, tentokrát do Mongolské lidové republiky. V květnu 1939 zahájili japonští vojáci útok z Mandžuska do Mongolska. Sovětský svaz, který s Mongolskem v březnu 1939 podepsal smlouvu o vzájemné pomoci, poslal Mongolům sovětská vojska na pomoc. Došlo ke krvavým bitvám u řeky Chalchyn, Sověti díky své přesile a modernímu pojetí boje zvítězili. Japonská vojska sice žádala o posily, aby provedla protiútok, ale samotný císař to zamítnul.

V září 1940 bylo stvrzeno spojenectví mezi Japonskem, Německem a Itálií — takzvaným Paktem tří (později se k němu připojily satelitní státy Rumunsko, Maďarsko, Finsko, Bulharsko, Slovensko, Chorvatsko a Thajsko). Tento pakt nahradil Pakt proti Kominterně a stalo se z něho mnohem užší spojenectví mezi militaristickým Japonskem a evropskými fašistickými státy.

Po porážce Francie v červnu 1940 se pak Japonci rozhodli využít momentální slabosti Francouzů a ovládnout Francouzskou Indočínu a využít jí jako nástupiště k dalším budoucím výbojům. Proto začalo japonské velení neustále tlačit na vichystickou vládu, až nakonec v červenci 1941 podepsal zástupce Vichy admirál Darlan dohodu s Japonci o společné obraně Indočíny. Tím se Japonci stali pány celého francouzsko-indočínského území a bohatství a získali i dobrý odrazový bod pro příští agresi.

Spojené státy a Velká Británie do té doby počínání Japonska jen přihlížely. Japonské obsazení Indočíny bylo poslední kapkou, a tak Američané v červenci 1941 zmrazili japonská aktiva v USA, což znamenalo přerušení hospodářských styků, byly zastaveny všechny obchodní a finanční operace Japonců v USA, veškerá japonská konta v amerických bankách byla zablokována. Totéž provedly i další státy, se kterými Japonsko obchodovalo (britský Commonwealth a Holandská východní Indie například). Znamenalo to hlavně, že Japonci už nebudou mít dostatek ropy, železného šrotu a dalších surovin potřebných na učinění svých výbojných plánů. Tím si Spojenci chtěli zařídit zastavení agresivních kroků japonských militaristů.

Japonská vláda se sice snažila se Spojenými státy dohodnout, ale vláda USA prohlásila, že zruší zmražení japonských aktiv jen pod podmínkou, že budou ihned skončeny válečné akce v Číně a budou stažena japonská vojska z Indočíny. Na to však Japonci rozhodně nechtěli přistoupit. Potom Japonci Američanům předložili své návrhy, ty ale byly zamítnuty americkou vládou. Tak nakonec se Japonci rozhodli jít do války proti Spojeným státům, Velké Británii a Nizozemí. Hlavním cílem Japonska bylo zmocnit se důležitých surovinových zdrojů v jihovýchodní Asii (Nizozemská Východní Indie, Malajsie, Barma).

Velká Británie poslala dva obrněnce do Indického oceánu. Šlo o bitevní křižník HMS Repulse a bitevní loď HMS Prince of Wales. Toto loďstvo dostalo kódové označení Svaz Z a jeho vrchním velitelem se stal admirál Tom Phillips. Repulse a Prince of Wales měla následovat i letadlová loď HMS Indomitable, ale ta byla poškozena. Věřilo se, že tento svaz Japonce odstraší od dalších agresivních kroků.

Spojenecká vylodění 1942-1945

Japonci také odvolali své plány útoku na Sovětský svaz, protože zoufale potřebovalo důležité suroviny, které mohli najít pouze v jihovýchodní Asii, zatímco na ruské Sibiři by tehdy Japonsko tyto důležité suroviny nenašlo. Dalším důvodem byly taky neúspěšné boje u jezera Chasan a v Mongolsku. Navíc japonská vláda očekávala, že Německo a jeho spojenci porazí Sověty během několika týdnů, a útok na SSSR byl odložen na rok 1942, kdy byla očekávána porážka Sovětského svazu a jeho ozbrojených sil.

7. prosince 1941 zaútočil svaz letadlových lodí viceadmirála Naguma na americký přístav Pearl Harbor na Havaji a vyřadil tam několik amerických válečných plavidel a většinu amerických letadel zničil ještě na zemi. Ve stejný den (ale na druhé straně datové hranice, takže 8. prosince) pak japonská letadla napadla americká letiště na Filipínách a brzy na to začalo vyloďování japonských vojsk na Filipínách. Dalším cílem japonských militaristů bylo dobytí Hongkongu, Malajska, Singapuru, Barmy, Nizozemské východní Indie, dále Gilbertových ostrovů, obsazení Rabaulu, ostrovů Wake, Guam a dalších ostrovů.

8. prosince 1941 USA a Velká Británie a další státy vyhlásily Japonsku válku. Jedenáctého prosince 1941 zase Německo a Itálie (a za pár dní také ostatní státy z Paktu tří) vyhlásily válku Spojeným státům a válka se tak stala opravdu světovou.

Průběh války[editovat | editovat zdroj]

1941[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Útok na Pearl Harbor, Bitva o Malajsii, Boj o Filipíny (1941-1942), Bitva o Guam (1941) a Boje o Nizozemskou východní Indii (1941-1942).

Ráno 7. prosince 1941 (havajského času, 8. prosince tokijského času) svaz šesti japonských letadlových lodí bez vyhlášení války napadl americkou námořní základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech. O den později, 8. prosince 1941, USA vypověděly válku Japonsku.

Téhož dne došlo k zničujícímu náletu japonských letadel proti filipínským letištím. Při něm bylo zničeno 3/4 amerických stíhaček a 1/2 amerických bombardérů. Téhož dne došlo k prvním náletům na Hongkong a Singapur. Ještě do konce roku byly obsazeny ostrovy Guam (10.prosince) a Wake (22. prosince), britská základna Hongkong (24. prosince) a kapitulovalo britské Malajsko (11. prosince) při jehož obraně ztratilo britské námořnictvo v bitvě u Kuantanu svaz Z (bitevní loď HMS Prince of Wales a bitevní křižník HMS Repulse).

1942[editovat | editovat zdroj]

Nálet na Darwin v únoru roku 1942
Japonský postup do poloviny roku 1942

Japonský postup[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích boj o Singapur, Boj o Filipíny (1941-1942) a Boje o Nizozemskou východní Indii (1941-1942).

Japonské síly stále rychle postupovaly. 19. ledna kapitulovalo Britské Borneo (Sarawak a Brunej), 23. ledna byl obsazen Rabaul, 15. února kapituloval Singapur a 9. března kapitulovala Jáva. Kapitulaci Jávy předcházelo několik námořních bitev. V bitvách v Makassarském průlivu, v Badungském průlivu, v Jávském moři, v Sundském průlivu a v bitvě u Baweanu Japonci zvítězili nad silami ABDACOMu. Vítězné tažení Japonců pokračovalo dál. V březnu obsadili Buku, Bougainville a Shortlandské ostrovy, 23.března obsadili Andamany. Kromě toho provedli vylodění v Nové Guinei v Lae a Salamauy. 9. dubna kapituloval Bataan a 6. května kapituloval Corregidor – poslední odpor na severních Filipínách. Během začátku roku podnikly japonci i několik významných náletů a to 19. února nálet na Darwin (Austrálie) a 5. a 9. dubna nálety na Cejlon.

Obrat[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích bitva v Korálovém moři, bitva u Midway, bitva u Guadalcanalu a Bitva o Guadalcanal.

Jedinou významnější akcí Američanů byl nálet 16 bombardérů B-25B Mitchell na Tokio 18. dubna. Pak se situace začala obracet, neboť postup japonských pozemních jednotek byl zastaven ve vnitrozemí ostrova Nová Guinea a námořní síly nedokázaly zlomit odpor spojeneckého námořnictva, s nímž se střetly v bitvě v Korálovém moři.

Japonské námořní síly vyvolaly dlouho plánovanou rozhodující bitvu s americkými letadlovými loděmi u Midway, ale oproti předpokladům v ní utrpěly zdrcující porážku a jejich útočný potenciál upadl natolik, že už neexistovala žádná naděje na úspěšné vedení útočné námořní války většího rozsahu — od tohoto okamžiku bylo Japonsko na strategické úrovni předurčeno k pasivitě a postupnému pádu, byť na asijské pevnině mohlo ještě nějakou dobu úspěšně útočit. Jediným japonským úspěchem v Midwayské operaci bylo obsazení ostrovů Attu a Kiska (Aleutské ostrovy).

7. srpna se americké jednotky vylodily na Guadalcanalu čímž začaly urputné boje o tento ostrov, které skončily až 7. února evakuací japonců. Během Guadalkanalské kampaně se uskutečnily tyto námořní bitvy: 7. srpna bitva u ostrova Savo, 24.srpna bitva u východních Šalamounů, 12.-13.října bitva u mysu Esperance, 26.října bitva u ostrovů Santa Cruz, 13.-15. listopadu bitva u Guadalcanalu, 30. listopadu bitva u Tassafarongy a 29.-30. ledna 1943 bitva u Rennellova ostrova.

1943[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Bitva o Tarawu a Bitva o Aleutské ostrovy.
Holandští a australští zajatci v Tarsau, v Thajsku roku 1943. Japonci zajali 22 000 Australanů; 8000 jich jako zajatců zemřelo.
Torpédovaný japonský torpédoborec Jamakaze vyfocený přes periskop americké ponorky Nautilus v červnu 1942

Pro Japonsko nebyl rok 1943 nejúspěšnější - bitva o Guadalcanal skončila 7. února jeho jednoznačnou porážkou. Špatně se vyvíjely i boje na Nové Guinei. 2. ledna se spojenci vylodili u Buny, 4. záři u Salamauy a navíc Japonci při přísunu posil utrpěli porážku v bitvě v Bismarckově moři (2.-4.března). Zadrhával se i postup japonských jednotek v Číně. Jediným výrazným úspěchem bylo tažení v Barmě, ani to však nedokázalo splnit všechny cíle a neslibovalo příliš nadějí do budoucna. Spojenecké síly zahájily svoji ofenzívu v intencích taktiky přeskok z ostrova na ostrov a císařské námořnictvo už nemělo kapacity k odpovídajícím protiakcím.

Po skončení bojů o Guadalcanal postupovaly Spojenci Šalamounovými ostrovy na sever k Rabaulu. 5. června se vylodily na ostrově Nová Georgie, 15. srpna se vylodily na ostrově Vella Lavella a 1. listopadu na ostrově Bougainville. Během tohoto tažení se uskutečnila celá řada námořních bitev se střídavými úspěchy - 6. července bitva v zálivu Kula, 13. července bitva u ostrova Kolombangara, 6.-7.srpna bitva v zálivu Vella, 17.-18.srpna bitva u Horaniu, 7. října bitva u Vella Lavella, 1. listopadu bitva v zátoce císařovny Augusty, 5. a 11. listopadu nálety na Rabaul a 25. listopadu bitva u mysu sv. Jiří.

Ve středním Pacifiku došlo k 20. listopadu k spojeneckému vylodění na Gilbertových ostrovech a do 23. listopadu byl dobyt atol Makin a po krvavém boji i atol Tarawa. V severním Pacifiku probíhaly boje na Aleutách. 26. března došlo k bitvě u Komandorských ostrovů, 29. května spojenci osvobodily ostrov Attu a 27. srpna ostrov Kiska. Americké ponorky ovládly většinu Pacifiku a doslova masakrovaly japonské obchodní loďstvo, na což Japonci nedokázali najít odpovídající protizbraň. Zásobování jejich odloučených postů se hroutilo, evakuaci a přesuny jednotek musely provádět cenné válečné lodě, kterých ale nebylo dost a které byly potřeba jinde. Zkušení piloti umírali a nebylo, kdo by je nahradil, navíc válečná výroba kolabovala pro nedostatek surovin a docházely i pohonné hmoty.

1944[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Operace Forager, Bitva o Saipan, Bitva o Guam (1944), Bitva o Tinian, Bitva o Peleliu a Bitva ve Filipínském moři.
Útočící kamikaze: hořící D4Y3 Suisei se řítí na USS Essex 25. listopadu 1944[14]
skupina amerických námořních pěšáků, kryjících se za tankem M4 Sherman během bitvy o Saipan

23. února byly obsazeny Marshallovy ostrovy, 12. srpna Mariany a 15. září Palauské ostrovy. V rámci bojů o Mariany došlo 19.-21. června k bitvě ve Filipínském moři, ve které utrpěli Japonci těžkou porážku. Také na Nové Guinei spojenci úspěšně postupovali. 2. ledna se vylodily v Saidoru, 22. dubna v Hollandii, 17. května v Sami a 30.července v Sansaporu.

Filipíny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Boj o Filipíny (1944-1945) a Bitva u Leyte.

17. října se americká vojska vylodila u Leyte na Filipínách. 24.-26. října došlo k bitvě u Leyte, která byla složená z bojů v Sibuyanském moři, průlivu Surigao, u Samaru a u mysu Engaño v nichž měli Američané naprostou převahu. Císařské námořnictvo po této porážce přestalo pro Spojence představovat významnou vojenskou hrozbu. Do konce roku došlo ještě ke spojeneckému vylodění na Filipínském ostrově Mindanao (15. prosince).

1945[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Boj o Filipíny (1944-1945), bitva o Iwodžimu a bitva o Okinawu.

V lednu 1945 další boje o Filipíny - 9.ledna se Američané vylodili na Luzonu. 1. února Spojenci osvobodili Severní Borneo. Dne 19. února se Američané vylodili na Iwodžimě. Tento ostrov v půli cesty mezi japonskými ostrovy a Spojenci obsazeným územím byl strategicky důležitý pro americké letectvo a měl být využit pro další útoky na Japonsko. Obránci ostrova vedení generálem Tadamičim Kuribajaši udrželi ostrov do 26. března. Poté byl ostrov využit jako letecká základna. 1. dubna se Američané vylodili na Okinawě, čímž začal útok na japonské ostrovy. Bitva trvala až do 21. června a na americké straně s vyžádala 12 513 mrtvých 38 916 zraněných což byly největší ztráty v Tichomořské válce. Cílem Američanů bylo zajistit ostrov pro plánovanou invazi na Japonské ostrovy, ke které však nedošlo.

Strategické bombardování[editovat | editovat zdroj]

Hřib vzniklý z výbuchu atomové bomby svržené na Nagasaki
Související informace naleznete také v článcích Bombardování Tokia a Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki.

Představitelé tří vítězných velmocí (USA, Velké Británie a SSSR) vyzvali na postupimské konferenci japonskou vládu k úplné kapitulaci. Japonská vláda na tyto požadavky nepřistoupila (premiér Suzuki 27. července dokonce prohlásil, že jeho vláda „bude ignorovat požadavky Spojenců“). Spojenci proto obnovili letecké útoky na Tokio a další japonská města. V posledních sedmi měsících vyústila letecká kampaň proti Japonsku ve zničení takřka šedesáti měst. Nejničivěji byly zasaženy velké konurbace jako Nagoja, Ósaka, Kóbe a Jokohama. Nálety na Tokio z přelomu února a března 1945 si vyžádaly 100 000 obětí.

Jelikož Japonci odmítli Postupimskou deklaraci, nařídil Truman použití atomové bomby a informoval o tom v Postupimi Stalina. Křižník Indianapolis přivezl bomby a řadu odborníků 30. července na ostrov Tinian v Marianách, kde proběhly poslední přípravy. Dne 6. srpna 1945 byla na japonské město Hirošima svržena atomová bomba. O den později vyhlásil Sovětský svaz Japonsku válku a zahájil ničivý útok proti japonské armádě v Mandžusku. 9. srpna Američané svrhli další atomovou bombu na přístav Nagasaki.

Douglas MacArthur, vrchní velitel spojeneckých sil v Tichomoří, zachycený při podpisu Japonské kapitulační smlouvy na palubě Americké lodi USS Missouri

Kapitulace Japonska[editovat | editovat zdroj]

V důsledku katastrofální situace v níž se Japonsko ocitlo vyhlásil 15. srpna císař Hirohito ve svém prvním rozhlasovém projevu bezpodmínečnou kapitulaci veškerých japonských jednotek, která byla formálně stvrzena 2. září 1945 na palubě bitevní lodi Missouri. Nad Japonskem byla vyhlášena Americká okupační správa vedená generálem Douglasem MacArthurem, která trvala do roku 1952. Přičemž ostrov Okinawa byl Japonsku vrácen až v roce 1972.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Kompletní seznam národů a skupin, které v pacifiku bojovaly na straně spojenců (včetně menších přispění): Čínská republika, USA, Spojené království (včetně Fiji, Hong Kongu, Straits Settlements a dalších koloniálních jednotek), Tongy (britský protektorát), Austrálie (včetně Nová Guinei), Filipínského společenství (pod ochranou USA), Britské Indie, Nizozemska (včetně koloniálních jednotek z Nizozemské východní Indie), SSSR, Nového Zélandu, Kanady, Mexika a Mongolska. V Indočíně Vichystické jednotky roku 1940 krátce Japoncům odolávaly a také téhož roku bojovaly proti Thajsku. Jako podpora osy Japoncům umožnili základny ve Francouzské Indočíně na počátku roku 1941. Svobodní Francouzi přispěli spojencům několika bitevními loděmi, jako Triomphant nebo Savorgnan-de-Brazza. Po osvobození Francie byla francouzské bitevní loď Richelieu. Hlavní spojenci proti Japonsku jsou uvedeni v tomto odkazu.[1]
    Partyzánské skupiny, které bojovaly proti Japoncům zahrnují čínskou rudou armádu, Hukbalahap, Malayan People's Anti-Japanese Army, mandžuské odbojové skupiny, Korejskou osvobozeneckou armádu, a Viet Minh
  2. Kompletní seznam národů a skupin, které v pacifiku bojovaly na straně osy (včetně menších přispění): Japonské císařství (včetně Taiwanu pod japonskou nadvládou a Koreje pod japonskou nadvládou, Thajsko (dočasně), loutkové vlády jako Mandžukuo (Mandžusko), Mengkukuo, režim Wang Ťing-weje a ostatní čínské kolaborantské vlády a organizace, Nezávislý stát Barma, Azad Hind, loutková Filipínská druhá republika, Německo se svými pomocnými křižníky a další státy z Velké Východoasijské Sféry Vzájemné Prosperity).
  3. 3.8 million Chinese military casualties 1937-45 (3.2 million Nationalist/-allied and 580,000 Communist),[4] 354,523 United States casualties (106,207 killed, 248,316 wounded and missing),[5] 52,000 British casualties including 12,000 deaths in captivity,[zdroj?] 86,838 British Indian casualties (this casualty figure is for all theatres of World War Two that Indian troops fought in),[6] 17,501 Australian casualties,[7] 57,000 casualties from the Philippine Commonwealth,[zdroj?] around 9,400 Dutch casualties including 8,500 who died in captivity (likely not including colonial forces),[zdroj?] 578 New Zealander casualties,[8] 63,225 Soviet casualties (20,797 killed and missing, 42,428 wounded and sick), 5000 French military casualties in Indochina, 300 Mongolian casualties[9] and 5 Mexican deaths [10] Malárie was the most important health hazard encountered by U.S. troops in the South Pacific during World War II, where about 500,000 men were infected.[11]
  4. Over 17 million Chinese civilian deaths 1937-45,[4] around 4 million civilian deaths from the Dutch East Indies,[6], two million Indochinese civilians,[12] around 1.5 million British Indian civilian deaths, 1/2 to one million Filipino civilian and hundreds of thousands of Burmese, Malayan, Pacific etc. civilian deaths.[6]
  5. 2,133,915 Japanese military deaths 1937-45,[13] 1.18 million Chinese collaborator casualties 1937-45 (432.000 dead),[zdroj?] 22,000 Burmese casualties,[zdroj?] 5,600 Thai casualties,[zdroj?] and 2,615 Indian casualties.[zdroj?]
  6. 580,000 Japanese civilian deaths,[6], 378,000 Korean and 300 Thai civilian deaths.[zdroj?]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. The Avlon Project: A Decade of American Foreign Policy 1941-1949 Interim Meeting of Foreign Ministers, Moscow. Retrieved on 30 September 2009.
  2. A Decade of American Foreign Policy 1941-1949 Interim Meeting of Foreign Ministers, Moscow. Retrieved 30 September 2009.
  3. L, Klemen. Lieutenant-General Hein Ter Poorten [online]. 1999-2000. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b Chinese People Contribute to WWII [online]. [cit. 2009-04-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. The National World War II Museum, New Orleans
  6. a b c d Dower, John W (1987), War Without Mercy: Race and Power in the Pacific War. Pantheon
  7. Dear, I.C.B and Foot, M.R.D. (editors)(2005)."Australia", The Oxford Companion to World War II.Oxford:Oxford University Press, 66. ISBN 9780192806703. 
  8. Honouring NZ's Pacific War dead [online]. Beehive, 2005-08-15, [cit. 2010-10-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Russia and USSR in Wars of XX century [online]. И.И.Ивлев, [cit. 2008-07-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Leyte Gulf: The Mexican Air Force [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  11. "Science and the Pacific War: science and survival in the Pacific, 1939-1945". Roy M. MacLeod (2000). p.51. ISBN 0-7923-5851-1
  12. Vietnam needs to remember famine of 1945 [online]. Mailman.anu.edu.au, [cit. 2010-10-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. Bren, John (2005-06-03) "Yasukuni Shrine: Ritual and Memory" Japan Focus. Retrieved on 2009-06-05.
  14. THOMAS, Gerald W.. Close-up of Japanese kamikaze just before he crashed on USS Essex. November 25, 1944. [online]. Torpedo Squadron Four: A Cockpit View of World War II, [cit. 2011-08-03]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]