Jokosuka D4Y

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jokosuka D4Y
Jokosuka D4Y
Jokosuka D4Y
Určení střemhlavý bombardér
Výrobce Jokosuka
Šéfkonstruktér Masao Jamana
První let 1940
Zařazeno 1942
Uživatel Japonsko
Vyrobeno kusů 2038 ks

Jokosuka D4Y Suisei (japonsky: 彗星, Kometa) byl japonský palubní střemhlavý bombardér užívaný ve druhé světové válce japonským císařským námořním letectvem. USA používaly k jeho označení kódové jméno Judy.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Podkladem pro vývoj nového typu střemhlavého bombardéru se stal Heinkel He 118, ovšem tento letoun se při zkouškách v Japonsku rozpadl a licenční výroba byla zamítnuta. Japonci se však vydali vlastní cestou a začali na podkladě německého stroje konstruovat svoje vlastní prototypy. První z nich vzlétl na konci roku 1940. Sériovou výrobou byla pověřena firma Aiči, ovšem pro nálety se stroje zatím nehodily. Byly modifikovány jako palubní průzkumné D4Y1-C a vyráběly se v omezeném počtu. Teprve v březnu roku 1943 se začal vyrábět zdokonalený D4Y1 Model 11, který byl určený k původnímu účelu - ke střemhlavému bombardování. Verze s úchytem pro katapult byla D4Y1 Kai. Od roku 1944 došlo k zrychlení výroby, přičemž byla vyráběna zdokonalená verze D4Y2 Model 12 s motorem AE1P Atsuta 32 o výkonu 1044 kW. Postupně docházelo k dalším modernizacím. Přesto, že se jednalo o výkonné stroje, provázely je časté závady motorů, slabinou byla i jejich nedostatečná pasivní ochrana (absence pancéřování a samosvorných nádrží). Verze D4Y3 a D4Y4 měly již instalován nový motor Micubiši MK8P Kinsei 62 s výkonem 1 163 kW, který již nebyl tak chronicky poruchový, jako předešlé typy. Koncem roku 1944 se začaly dodávat sebevražedné letouny D4Y4 Model 43, které byly pouze jednomístné a které měly 800 kg bombu polozapuštěnou do trupu. Pro zrychlení náletu na cíl byly opatřeny ještě navíc raketovými motory.

Bojové užití[editovat | editovat zdroj]

Stroje D4Y byly užívány jako střemhlavé bombardéry na palubách letadlových lodích i z pozemních základen. Nahradily tak zastaralé Aiči D3A.

Poprvé měly D4Y zasáhnout při bitvě u Midway. Na letadlovou loď Sórjú měly být přiřazeny dva předsériové exempláře průzkumné varianty experimentálního palubního bombardéru model 13, později označované D4Y1-C. Jeden z nich byl ale ztracen buďto krátce před vyplutím a nebo během plavby k Midway.[1] V 8:32 (krátce po náletu B-17 z Midwaye) 4. června 1942 vyslala Sórjú jednu Suisei BII-201 na průzkum.[2] Stroj pilotoval četař (一等飛行兵曹 itó hikó heisó) Masatada Iida a na sedadle radisty seděl praporčík (飛行兵曹長 hikó heisóčó) Isamu Kondó.[3] Ti v 11:10 objevili americkou TF 16. Kvůli nefunkční vysílačce ale zprávu o kontaktu nikdo nezachytil. Když se Iida vrátil, našel Sórjú v plamenech a proto přistál po 13:30 na Hirjú.[4] Stroj šel později ke dnu spolu s lodí.

Poslední akcí D4Y byla neúspěšná sebevražedná mise na Okinawu, uskutečněná 5. srpna 1945.

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Jokosuka D4Y3 (Model 33) testovaný Američany po válce
Yokosuka D4Y-4.svg
  • Typ: jednomotorový palubní střemhlavý bombardovací, průzkumný a noční stíhací letoun.
  • Osádka: 2 (1 pro kamikaze)
  • Motorová jednotka: D4Y1: Aiči AE1A Acuta 12 s výkonem 895 kW, D4Y2: Aiči AE1P Acuta 32 s výkonem 1044 kW, D4Y3, D4Y4: Micubiši MK8P Kinsei 62 s 1163 kW
  • Výzbroj: 2x kulomet typ 97 ráže 7,7 mm, 1x obranný pohyblivý kulomet typ 2 ráže 13 mm, jedna puma až do hmotnosti 500 kg v pumovnici, dvě pumy po 30 kg pod křídly
  • Rozpětí: 11,50 m
  • Délka: 10,22 m
  • Výška: 3,74 m
  • Nosná plocha: 23,60 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 2501 kg
  • Vzletová hmotnost: 4657 kg
  • Max. rychlost: 575 km/h
  • Cestovní rychlost: 333 km/h
  • Výstup do 3000 m: 4,6 min
  • Dostup: 10500 m
  • Dolet: 1520 km

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PARSHALL, Jonathan; TULLY, Anthony. Shattered Sword (The Untold Story of the Battle of Midway). Washington DC : Potomac Books, 2007. ISBN 978-1-57488-924-6. S. 80, 541 poznámka 21 a str. 543 poznámka 43. (anglicky) 
  2. Parshall & Tully, str. 189 a 523
  3. Parshall & Tully, str. 523
  4. Parshall & Tully, str. 265 a 292

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]