Kawaniši N1K

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kawaniši N1K
Kawaniši N1K2-J
Kawaniši N1K2-J
Určení stíhací letoun
Výrobce Kawaniši
První let 27. prosince 1942
Zařazeno 1943
Uživatel Japonsko
Vyrobeno kusů 1435 ks

Kawaniši N1K byl plovákový letoun japonského císařského námořního letectva z druhé světové války, ze kterého byly odvozeny pozemní stíhací varianty N1K1-J a N1K2-J.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

6. května 1942 byl zalétán plovákový letoun Kawaniši N1K1 Kjófú (強風, Mocný vítr), poháněný dvojhvězdicovým čtrnáctiválcem Mitsubishi MK4D Kasei se dvěma dvoulistými protiběžnými vrtulemi. Hydroplán byl vybaven velkým centrálním plovákem pod trupem a dvěma vyvažovacími plováky na konci křídla.

Reduktor protiběžných vrtulí byl ovšem zdrojem častých poruch, proto byl do druhého prototypu, zkoušeného v říjnu 1942, zabudován motor Mitsubishi MK4C Kasei pohánějící jednoduchou třílistou vrtuli, jejíž náboj byl chráněn aerodynamickým krytem. Výzbroj tvořily dva kanóny vz.99 model 1 ráže 20 mm v křídlech a dva kulomety vz. 97 ráže 7,7 mm nad motorem.

Továrna začala dodávat první sériovou verzi Kjófú model 11 na jaře 1943 a po produkci osmi prototypů a 89 sériových strojů byla výroba v březnu 1944 ukončena.

Již v roce 1941 padl návrh, aby byl plovákový stroj přepracován na pozemní stíhací. Práce započaly v prosinci roku 1941 a výsledkem byl zálet 27. prosince 1942 prototypu Kawaniši model X-1, budoucího přepadového stíhacího letounu N1K1-J, poháněný dvouhvězdicovým osmnáctiválcem Nakadžima NK9A Homare o výkonu 1800 k. Ten se však ukázal jako nespolehlivý. Firma Kawaniši v Naruo pokračovala ve vývoji N1K1-J a v červenci 1943 zařadila do zkušebních programů čtvrtý prototyp. Letouny nesly výzbroj složenou z dvojice synchronizovaných kulometů typ 97 ráže 7,7 mm, pod každou polovinou křídla byl navíc instalován jeden kanón typ 99 model 1.

Sériová výroba N1K1-J byla zahájena v prosinci roku 1943. Již předsériové stroje se od prototypů odlišovaly pohonnou jednotkou Micubiši NK9H Homare 21 o výkonu 1484 kW a čtveřicí kanónů typ 99 model 2 s vyšší kadencí a větší úsťovou rychlostí střely. Výroba tohoto typu byla v závodech Naruo ukončena v listopadu 1944 po dodání 541 kusů, továrna Kawaniši v Himedži pokračovala v produkci do června 1945 při dodávce 466 kusů. Z výroby byly dodávány především stroje verze N1K1-J Šiden model 11, s postupem výroby byly zavedeny rovněž subvarianty N1K1-Ja Šiden model 11A bez kulometů v trupu a N1K1-Jb model 11B, jehož dva kanóny v podkřídelních schránkách byly instalovány do strukturálně pozměněného křídla vedle stejné dvojice 20 mm kanónů. Speciální útočná varianta pak nesla označení N1K1-Jc model 11.

31. prosince 1943 byl zalétán nástupce Šidenu pháněný motorem Mitsubishi NK9H Homare 21, středoplošná koncepce se po přepracování, spočívající v nižším uložení roviny křídla, změnila na dolnoplošnou. Trup byl prodloužen o 0,46 m a lišil se rovněž krytem motoru a tvarem svislé ocasní plochy. Po testech osmi prototypů byl v roce 1944 zaveden do služby jako N1K2-J Šiden-kai (紫電, Fialový blesk). Ten se se čtyřmi 20 mm kanóny ukázal dobrým protivníkem letounů USA. Celková výroba od prosince 1943 do srpna 1945, včetně licenční u společnosti Micubiši, Šówa a námořních leteckých arzenálů, dala 428 exemplářů.

V omezeném počtu byly v Naruo rovněž vyráběny dvoumístné cvičné N1K2-K Šiden-kai Ren-sen se dvěma sedadly pod prodlouženým krytem kabiny.

Pouze ve dvou prototypech postavená verze N1K3-J Šiden-kai 1 model 31, měla z důvodu vzad posunutého těžiště u N1K2-J instalovaný motor Homare 21 o 0,152 m vpřed. Hlavňová výzbroj byla doplněna o dva kulomety typ 3 ráže 13 mm v horní části trupu před kabinou.

I v podmínkách válkou rozvráceného japonského hospodářství byly na jaře roku 1945 postaveny další tři prototypy. N1K4-J Šiden-kai 3 model 32, palubní N1K4-A Šiden-kai 4 model 42 s motorem Micubiši NK9H Homare 23 o výkonu 1491 kW s přímým vstřikováním paliva a výškový stíhací N1K5-J Šiden-kai 5 model 25 s pohonnou jednotkou Micubiši MK9A o výkonu 1641 kW.

Spojenci typu přiřadili kódové jméno Rex pro plovákovou verzi a George pro pozemní stíhací. Celkem bylo vyrobeno 1435 kusů.

Nasazení[editovat | editovat zdroj]

Plovákové stroje N1K1 byly bojově nasazeny na Borneu při ochraně rafinérií a při obraně Japonských ostrovů. Tvořily výzbroj jednotek Otsu Kókútai, Sasebo Kókútai, 901. Kókútai a 951. Kókútai.

Prvním útvarem vyzbrojeným N1K1-J se stala v prvním pololetí roku 1944 341. Kókútai „Shishi“, která tyto letouny poprvé bojově nasadila v říjnu při zahájení bojů o Filipíny.

Šideny se objevily také při bojích o Okinawu a při obraně domácích ostrovů. Zařazeny byly např. do stavu Genzan Kókútai, Jokosuka Kókútai, 201. Kókútai, 210. Kókútai ustavená 15. září 1944 na základně Meiji pod velením poručíka Kazumasa Mitsumoriho, 341. Kókútai, 343. Kókútai „Tsurugi“ založená 25. prosince 1944 na základně Matsujama pod velením kapitána Minoru Gendy a 610. Kókútai.

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Osádka: 1
  • Motor: 1 × Nakadžima NK9H Homare 21
  • Výkon: 1465 kW
  • Rozpětí: 12,00 m
  • Délka: 8,90 m
  • Výška: 4,10 m
  • Plocha křídel: 23,50 m²
  • Vlastní hmotnost: 2900 kg
  • Vzletová hmotnost: 3900 kg
  • Maximální rychlost: 590 km/h
  • Dostup: 12500 m
  • Dolet: 1700 km
  • Výzbroj: 4 kanóny Typ 99 Model 2 ráže 20 mm

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VÁLKA, Zbyněk. Stíhací letadla 1939-45/USA-Japonsko. Olomouc : Votobia, 1996. 88 s. ISBN 80-7198-091-9.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]