Japonština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Japonština
日本語 (nihongo)
Rozšíření: Japonsko Japonsko
Tchaj-wan Tchaj-wan

Počet mluvčích:

130 milionů

Klasifikace:

Japonsko-rjúkjúské jazyky

Písmo: kandži, hiragana, katakana
Postavení
Regulátor: není stanoven
(především japonská vláda)
Úřední jazyk: Japonsko Japonsko
Palau Angaur (Palau)
Kódy
ISO 639-1: ja
ISO 639-2:
jpn (B) jpn (T)
SIL: JPN
Wikipedie
ja.wikipedia.org
Nihongo (japonština)
zapsáno kaligraficky znaky kandži
Kaligrafický symbol
Článek obsahuje japonský text.
Bez vhodného fontu nejspíš místo kandži nebo kany uvidíte otazníky, obdélníčky či jiné znaky.

Tento článek obsahuje výslovnost zapsanou znaky mezinárodní fonetické abecedy IPA. Informace o této abecedě najdete ve stejnojmenném článku.

Zobrazení některých znaků nemusí být v některých prohlížečích korektní.


Japonština (japonsky: 日本語, nihongo) je jazyk, kterým mluví přibližně 130 milionů lidí. Většina z nich žije v Japonsku, část pak v komunitách japonských emigrantů po celém světě. Japonština je aglutinační jazyk s mnoha úrovněmi zdvořilosti promluvy.

Systém japonského písma patří k nejsložitějším na světě – používá se kombinace čínských znaků (kandži) a dvě fonetické slabičné abecedy (hiragana a katakana), v některých případech i latinka (rómadži).

Do slovní zásoby byla již od 5. století přejímána slova z čínštiny (ve velkém rozsahu), v malém rozsahu z korejštiny a ainštiny. Od prvních kontaktů s Evropany (v 16. století) do japonštiny pronikají i výrazy z evropských jazyků (tzv. gairaigo), nejprve z portugalštiny a holandštiny a od reforem Meidžiněmčiny, francouzštiny a angličtiny. V současnosti drtivě převažuje angličtina.

Genealogická klasifikace[editovat | editovat zdroj]

Japonština patří do rodiny japonsko-rjúkjúských jazyků. Do této rodiny patří i jazyky souostroví Rjúkjú, ty jsou ale velmi často považovány za dialekty (ač nesrozumitelné) japonštiny, a proto se o japonštině často mluví jako o jazykovém izolátu. Nikdy totiž nebyl prokazatelně doložen prajazyk, který by mohl japonštinu genealogicky vázat k jiným jazykům. Mezi nejčastější teorie o příbuznosti patří:[1]

  1. Příbuznost s jazyky severní Asie
    • Příbuznost s korejštinou (ta je často přiřazována k altajské větvi)
    • Altajská nebo uralo-altajská větev
    • Předpoklad, že japonština je kombinací austronéského substrata a altajského superstrata
    • Rjúkjúština – dnes se považuje za jazyk, byl ale původně totožný s japonštinou (dialekt)
  2. Příbuznost s jazyky jižní Asie
    • Malajsko-polynéská hypotéza, austro-asiatická hypotéza, tibeto-burmská hypotéza
  3. Hypotézy, které japonštinu spojují s indoevropskými jazyky
  4. Ostatní hypotézy, které se věnovaly komparaci japonštiny s perštinou, řečtinou, baskičtinou a sumerštinou

Poslední dvě teorie jsou převážnou většinou lingvistů odmítané. Nejdéle diskutovanou a nejsystematičtější je hypotéza, která řadí japonštinu k altajským jazykům.

Hypotéza, která japonštinu spojuje s korejštinou nebyla nikdy definitivně prokázána. Příbuznost (zejména gramatická) moderní japonštiny a korejštiny je ale tak blízká, že často umožňuje doslovný překlad. Předmoderní jazyková stadia ovšem vykazují velké rozdíly mezi starou japonštinou a korejštinou a napovídají ke genealogické nepříbuznosti.[2]  Také moderní teorie stavící na altajských hypotézách tvrdí, že japonština je kombinací austronéského substrata a altajského superstrata.[3] Jedním z hlavních zastánců této teorie je Susumu Óno, který předpokládá, že během období Džómon (8000 – 400 př. n. l.) se na japonských ostrovech mluvilo jazykem, který měl fonologický systém (4 vokály, otevřené slabiky) podobný polynéským jazykům. Okolo roku 300 př. n. l. se do Japonska stěhuje kultura Jajoi, která má své kořeny na kontinentální pevnině a jejich jazyk s gramatickou strukturou altajských jazyků a vokálovou harmonií začal ovlivňovat jazyk, kterým se v Japonsku mluvilo. Migrace probíhala pomalu, proto nový jazyk nevyřadil existující lexikální jednotky, i když byl schopen změnit jeho gramatickou strukturu. Geneticky tedy japonštinu řadí k altajským jazykům, i když obsahuje zbytky austronéského lexika. Tím se snaží odpovědět i na otázku, proč je počet altajských lexikálních kognátů tak malý. Polivanov uvádí několik znaků polynéských jazyků, které podporují austronéskou hypotézu:[4]

  • Typická dvouslabičnost (bisylabicita) lexikálního morfému (kata, naka)
  • Přítomnost prefixů (což odlišuje japonštinu od plně sufixálních altajských jazyků) – japonská sufixace je tedy kontinentálního původu
  • Reduplikace
  • Jednoduchý vokalický systém, absence vokálové harmonie
  • Otevřené slabiky
  • Postupná ztráta účasti rtů. Japonština: *p: p > f  (ɸ) > h; stejný proces v polynéských jazycích: * apui > api > afi > ahi

Fonologie[editovat | editovat zdroj]

Samohlásky[editovat | editovat zdroj]

Vokalický systém japonštiny

Počet samohlásek se liší podle dialektu. Existují systémy se třemi vokály /i, u, a/ (dialekt na ostrově Jonaguni) a systémy až s osmi prvky /a, i, u, e, o, æ, centralizované ö, ü/ (dialekt města Nagoja).[1] Standardizovaný tokijský dialekt má pětičlenný systém /a, i, u, e, o/, kde /u/ je realizováno jako nezaokrouhlený zadní vysoký vokál [ɯ]. Vokalická délka je fonologicky distinktivní: 月 cuki 'měsíc' a 通気 cúki 'proudění vzduchu'.

Desonorizace[editovat | editovat zdroj]

Vysoké vokály /i, u/ podléhají v mnohých dialektech desonorizaci, tzn. stávají se neznělými. Ke ztrátě znělosti dochází pouze na jednom místě ve slově, a to buď v neznělém hláskovém kontextu nebo na konci slov, jako například ve slově [kɯ̥t͡sɯ] 靴 kucu 'boty' nebo [haɕi̥] 箸 haši 'hůlky'.[1] Další příklady frekventovaných slov, které podléhají desonorizaci: [desɯ̥] です desu slovesná spona, [gozaimasɯ̥] ございます gozaimasu 'existovat' (zdvořile), [doːɕi̥te] どうして dóšite 'proč'.

Souhlásky[editovat | editovat zdroj]

Přehled fonémů[1]
Bilabiální Alveolární Post-alveolární Palatální Velární Uvulární Glotální
Nazála m n N
Ploziva p b t d k g Q
Frikativa s z h
Aproximanta j w
Švih r

Souhlásky se vyznačují vysokou mírou alofonie:

  • /t, d/ jsou před /i/ realizovány jako alveo-palatální afrikáta [t͡ɕi, d͡ʑi], před /u/ jako alveolární afrikáta [t͡sɯ, d͡zɯ].[1]
  • /N/ je na koncích slov realizováno jako uvulární nazála /hoN/ → [hoɴ] 本 hon 'kniha', často je také realizován jako nazalizace předchozího vokálu [hõõ]. Pokud po /N/ následuje kontinuant, přizpůsobuje se jeho artikulačním pohybům /hoN-jaku/ → [hoj̃jakɯ] 翻訳 honjaku 'překlad'. Je také realizován jako [m] před bilabiálními konsonanty /siNbuN/ → [ɕimbɯɴ新聞šinbun 'noviny'. Dále jako [ŋ] před /k, g/, například /kaNkei/ → [kaŋkeː] 関係 kankei 'souvislost'. Před /d, t, n/ je realizován jako [n]: /hoNdana/ → [hondana] 本棚 hondana 'police na knihy/knihovna'.[1]
  • /z/ je často individuálně relizováno jako [d͡z].[5]
  • /s/ je před /i/ realizováno jako alevo-palatální frikativa [ɕi].[1]
  • /r/ je apikální post-alveolární švih, který může být reprezentován i laterální variantou.
  • /h/ je realizováno jako [ç] před /i/ a /j/ a jako [ɸ] před /u/.[1]

Geminace[editovat | editovat zdroj]

V japonštině je i délka konsonantu distinktivní: 来た kita 'přišel' vs. 切った kitta 'uříznul'. Fonologicky je geminace reprezentována pomocí /Q/, tedy moraického orálního obstruentu s nespecifikovaným místem artikulace. Foneticky je realizován jako prodloužení konsonantické artikulace a jeho vlastní artikulaci udává následující konsonant. Jinými slovy, /Q/ prodlužuje trvání následujícího konsonantu (frikativy budou mít delší trvání, plozivy budou mít delší závěr). V písmu je zapisován pomocí malého っ. Geminují zejména konsonanty /p, t, k, s/, a to u japonských a sino-japonských slov. Znělé gemináty /b, d, z, g/ se vyskytují pouze u moderních výpůjček (např. z angličtiny).[6]

  • 河童 [カッパ] kappa /kaQpa/ → [kap̚.pa] 'vodník'
  • バッグ baggu /baQgu/ → [bag̚.gɯ] 'taška'
  • 喫茶店 kissaten /kiQsateN/ → [kisːateɴ] 'čajovna'
  • 察知 sačči /saQti/ → [sat̚.t͡ɕi] 'závěr, úsudek'

Přízvuk[editovat | editovat zdroj]

Japonština se řadí mezi jazyky s tonálním systémem, kde navzájem kontrastují dva tóny – vysoký a nízký. Standardní tokijský dialekt je popisován jako downstep (tonální pokles). K tonálnímu poklesu dochází po moře, která je lexikálně specifikována jako přízvučná, tudíž definována vysokým tónem. Na počátcích slov dochází ke snížení tónu, ale pouze pokud nenesou přízvuk. Ve slovech bez přízvuku nedojde k tonálnímu poklesu.

Přízvuk na první moře Přízvuk na druhé moře Bez přízvuku
/kaꜜkio/ 牡蠣を ústřice /kakiꜜo/ 垣を plot /kakio/ 柿を tomel
vysoký–nízký–nízký nízký–vysoký–nízký nízký–vysoký–vysoký

Abeceda a výslovnost[editovat | editovat zdroj]

K zápisu japonštiny se používá směs tří znakových systémů. Jsou to kandži (漢字, doslova „čínské znaky“), hiragana (ひらがな) a katakana (カタカナ). Hiragana a katakana se též označují společným názvem kana. Kandži se používá k vyjádření kořenu slova, koncovky a partikule jsou doplněny hiraganou. Katakana se používá pro fonetický přepis cizích slov, nebo slov převzatých z jiných jazyků. Také se používá v případě, kdy je třeba nějakou část textu zvýraznit, podobně jako kurzíva.

Hiragana a katakana jsou slabičné abecedy, zatímco kandži je morfemografické písmo. Většinu znaků kandži je možné číst dvěma i více způsoby. Pokud je potřeba specifikovat výslovnost nějakého znaku, použije se hiragana. Kandži na druhou stranu umožňuje rozlišit význam u homonym, která jsou v japonštině velmi běžná.

Píše se bez mezer mezi slovy. Tradičně jsou znaky uspořádány do sloupců, ve sloupci se píše shora dolů, sloupce jsou řazeny zprava doleva. Japonské knihy tedy mají stránky řazené z českého pohledu „odzadu“. Alternativně je možné znaky psát do řádku zleva doprava, řádky jsou řazené shora dolů (jako v češtině).

Kana[editovat | editovat zdroj]

hiragana:
katakana:
rómadži: a i u e o ka ki ku ke ko sa shi su se so ta chi tsu te to na ni nu ne no ha hi fu he ho ma mi mu me mo ya yu yo ra ri ru re ro wa wo n
výslovnost: a i u e o ka ki ku ke ko sa ši su se so ta či cu te to na ni nu ne no ha hi fu he ho ma mi mu me mo ja ju jo ra ri ru re ro wa wo n
  • Diakritickým znaménkem dakuten (dvě krátké čárky v pravém horním rohu znaku; jiný název: nigori) se v písmu značí slabiky se znělou párovou souhláskou. Souhláska /h/ se mění na /b/; /k/ se mění na /g/; /s/ na /z/; /š/ na /dž/; /t/ na /d/; /c/ na /(d)z/; /č/ na /dž/.
  • Znaménkem handakuten (kroužek v pravém horním rohu znaku; jiný název: marunigori) se značí změna výlovnosti z /h/ na /p/ (nebo z /f/ na /p/).
  • Ze samohlásky /u/ se znaménkem nigori zapisuje slabika vu, která se však používá pouze pro přepis cizích slov katakanou: např. ヴァーツラフ広場 vácurafu hiroba 'Václavské náměstí'.
hiragana:
katakana:
rómadži: ga gi gu ge go za ji zu ze zo da (ji) (zu) de do ba bi bu be bo pa pi pu pe po vu
výslovnost: ga gi gu ge go za dži zu ze zo da (dži) (zu) de do ba bi bu be bo pa pi pu pe po vu
  • Některá písmena mají zvláštní funkci, jestliže se napíší malá (asi 1/2 až 3/4 normální velikosti, v dolním indexu).
  • Slabika se samohláskou /i/, následovaná malým znakem pro slabiky ja, ju nebo jo, slouží k zápisu složené slabiky se změkčenou souhláskou:
hiragana: きゃ きゅ きょ ぎゃ ぎゅ ぎょ しゃ しゅ しょ じゃ じゅ じょ ちゃ ちゅ ちょ にゃ にゅ にょ ひゃ ひゅ ひょ びゃ びゅ びょ ぴゃ ぴゅ ぴょ みゃ みゅ みょ りゃ りゅ りょ
katakana: キャ キュ キョ ギャ ギュ ギョ シャ シュ ショ ジャ ジュ ジョ チャ チュ チョ ニャ ニュ ニョ ヒャ ヒュ ヒョ ビャ ビュ ビョ ピャ ピュ ピョ ミャ ミュ ミョ リャ リュ リョ
rómadži: kya kyu kyo gya gyu gyo sha shu sho ja ju jo cha chu cho nya nyu nyo hya hyu hyo bya byu byo pya pyu pyo mya myu myo rya ryu ryo
výslovnost: kja kju kjo gja gju gjo ša šu šo dža džu džo ča ču čo nja nju njo hja hju hjo bja bju bjo pja pju pjo mja mju mjo rja rju rjo
  • Rozdíl mezi složenou slabikou (malé ja / ju / jo) a dvěma slabikami (normální ja / ju / jo) je důležitý a může rozlišovat význam, srov. např. びょういん (病院) bjóin „nemocnice“ a びよういん (美容院) bijóin „kadeřnictví“.
  • Podobně lze pomocí malých písmen pro samohlásky zapsat slabiky, které v základní sadě nejsou k dispozici. Tato možnost se využívá při přepisu cizích slov katakanou.
hiragana: しぇ じぇ ちぇ てぃ でぃ ふぁ ふぇ ふぃ ふぉ ゔぁ ゔぇ ゔぃ ゔぉ
katakana: シェ ジェ チェ ティ ディ ファ フェ フィ フォ ヴァ ヴェ ヴィ ヴォ
výslovnost: še dže če ti/ty di/dy fa fe fi fo va ve vi vo
  • Dlouhé samohlásky se v hiraganě zapisují zdvojením krátké samohlásky, např. ああ = á, かあ = ká. Dlouhé ó se ve slovech japonského původu zapisuje jako zdvojené oo, např. おおきな ókina (ookina) „velký“, ale častěji (ve slovech sinojaponského původu) jako ou, např. とうきょう Tókjó (Toukijou)Tokio“. V některých případech se však u po /o/ vyslovuje, (jedná se především o tvary sloves), například 問う [tou], 追う [ou] a podobně.
  • V katakaně se k vyznačení délky používá znak ー, např. ビール bíru „pivo“.
  • Zmenšený znak slabiky cu zdvojuje následující souhlásku (tzv. 促音 - sokuon (nebo též cumaruon)), např. がっこう (学校) gakkó „škola“; パンフレット panfuretto „brožura, pamflet“.
  • Slabiky končící na samohlásku /u/ se využívají při přepisu cizích slov katakanou. Pokud v originále byly dvě souhlásky za sebou, v japonské transkripci se k zápisu první souhlásky použije nejčastěji právě slabika se samohláskou u: プラハ Puraha „Praha“, トースト tósuto „toast“, ゴルフ gorufu „golf“. V těchto případech dochází často k desonorizaci.
  • Japonci vnímají souhlásky r a l jako téměř totožné.
  • Slabika は ve funkci tematické částice se nečte *[ha], ale [wa].
  • Slabika を ve funkci akuzativní částice se nečte *[wo], ale [o].
  • Slabika へ ve funkci směrové částice se nečte *[he], ale [e].
  • Slabiky, zakončené /e/ a následované い (/i/) se nečtou *[-ei], ale [é] (například へい [hé] ve slově 平和; toto však neplatí pro oddělené významy/slabiky, jako třeba ve slově 会陰 [ein], 毛色 [keiro] a podobných vzácných případech).

Kandži[editovat | editovat zdroj]

Znaky kandži, které Japonci převzali z čínštiny, nezachycují výslovnost, ale pojmy. V určité omezené míře je tedy možné, aby Číňan i Japonec přečetli tentýž text každý svým jazykem a porozuměli mu. Úplnému porozumění ovšem brání několik faktorů:

  • Gramatická struktura jazyka a slovosled se liší. Čínština a japonština jsou zcela odlišné jazyky z různých jazykových rodin.
  • Japonské texty nikdy neobsahují pouze kandži, vždy jde o směs kandži a kany (tj. slabičných abeced hiragany a katakany), kterou čínština nepoužívá.
  • I když drtivou většinu znaků používaných v japonštině má nebo měla ve svém repertoáru i čínština, může se lišit jejich preferované užití v obou jazycích. Např. znak pro řeku ve většině čínských názvů řek je 江 (jiāng, ťiang), popř. 河 (hé, che). V japonštině je to 川 (kawa). Tento znak existuje i v čínštině, čte se (chuan, čchuan) a znamená „vodní tok“, ale v názvech řek se příliš často neobjevuje. Najdeme ho např. v názvu provincie S’-čchuan (四川, doslova „Čtyřříčí“).

Na rozdíl od čínštiny má v japonštině každý znak několik možných čtení, správná výslovnost se určí podle kontextu. Některá čtení jsou tzv. sinojaponská, jde o zkomolenou původní čínskou výslovnost daného znaku. Tímto způsobem čínština masivně ovlivnila slovní zásobu japonštiny, když byla v minulosti Čína kulturním vzorem a čínština jazykem vzdělanců, podobně jako v Evropě latina a v Indii sanskrt. Kromě toho mají znaky i japonské čtení, tj. jedno nebo více japonských slov, odvozených od pojmu, kterému daný znak odpovídá. Sinojaponské čtení bývá preferováno ve složených slovech, ale existují výjimky. Čínská výslovnost už v něm mnohdy není slyšet (buď kvůli příliš velkým hláskovým změnám, nebo kvůli vývoji čínské výslovnosti od doby, kdy byl znak přejat). Přestože v čínštině znak vždy označuje právě jednu slabiku, sinojaponské čtení může být dvojslabičné (např. znak „strom“ se v současné čínštině čte mù, jeho sinojaponské čtení je moku, popř. boku.)

Příklad:

nahoře, nad
shàng čínsky (např. Shànghǎi (海) znamená „nad mořem“)
džó sinojaponsky (např. džóhanšin (半身) je „horní část těla“)
ue japonsky (např. jama no ueni (山のに) znamená „(nahoře) na horách“)
uwa japonsky (např. uwagi (着) je „kabát, svrchník“)
kami japonsky (např. kawa kami (川) je „horní tok řeky“)
a v japonském ageru (げる) „zvedat“ nebo agaru (がる) „stoupat“
nobo v japonském noboru (る) „vystupovat“
dole, pod
xià čínsky (např. xiàwén/sia-wen (文) znamená „(viz) níže v textu“)
ka sinojaponsky (např. čikatecu (地鉄) je „metro“)
ge sinojaponsky (např. gešuku (宿) je „podnájem“)
šita japonsky (např. šitagi (着) je „spodní prádlo“)
šimo japonsky (např. kawa šimo (川) je „dolní tok řeky“)
sa v japonském sageru (げる) „snižovat“ nebo sagaru (がる) „klesat“
kuda v japonském kudaru (る) „sestupovat“ nebo kudasai (さい) „prosím“


Příklad japonského zápisu: 私はビールを飲みます。 Wataši wa bíru o nomimasu.

Abecední řazení slov[editovat | editovat zdroj]

Japonština používá dva způsoby řazení slov. Ve slovnících je běžně používán systém vycházející ze slabičné abecedy godžúon (五十音, doslova „padesát znaků“). Pořadí znaků odpovídá tabulce uvedené výše. Sobě odpovídající znaky hiragany a katakany jsou si při řazení rovnocenné, slova psaná kandži se řadí podle své výslovnosti zapsané hiraganou. Stále je také používán starší systém iroha (いろは), který je vytvořen podle mnemotechnické básně připisované mnichu Kúkaiovi.

Gramatika[editovat | editovat zdroj]

Podstatná jména[editovat | editovat zdroj]

Podstatná jména (substantiva) nerozlišují rod ani číslo. Funkci pádu přebírají částice (viz níže) připojené za podstatné jméno, které lze v některých případech vnímat jako pádové koncovky.

I přesto, že většina podstatných jmen nerozlišuje číslo, v některých případech používá japonština k vyjádření většího množství již neproduktivní reduplikaci, tzn. nově přejatá slova již nejsou tímto způsobem tvořena. Výsledkem této operace není plurál v pravém slova smyslu, ale spíše jde o kolektivní množství.

  • hito 'člověk'
  • 人々 hitobito 'skupina lidí' (více než dva členové)

Na stejném principu fungují i kolektivní sufixy -tači (達) a -ra (等) — 太郎たち taró-tači neznačí 'skupinu mužů jménem Taró', ale 'skupinu, jejíž součástí je Taró'. Překlad tohoto spojení se liší podle kontextu: 'Taró a jeho přátelé', 'Taró a jeho rodina', 'Taró a jeho sourozenci' atp. Tato funkce je zřejmá i ze zájmen wataši-tači nebo boku-ra, která jsou překládána jako 'my' , doslovný překlad je ovšem: 'skupina, jejíž součástí jsem já'.

Substantiva mohou také reflektovat zdvořilost. K jejímu rozlišení se používá dvou zdvořilostních sufixů, které se zapisují hiraganovým お o- nebo ご (zastarale 御) go-.

  • 結婚 kekkon 'svatba', ご結婚 go-kekkon 'svatba' (zdvořile; v kontextu může znamenat Vaše svatba)
  • kane 'peníze', též 'kov, zlato'; お金 o-kane 'peníze' (zdvořile)

Přídavná jména[editovat | editovat zdroj]

Přídavná jména (adjektiva) se v japonštině dělí na tzv. pravá a nepravá. Pravá adjektiva se chovají podobně jako slovesa.

  • 車が赤い。 Kuruma ga akai. Auto je červené.
  • 車が赤くない。 Kuruma ga akakunai. Auto není červené.
  • 車が赤かった。 Kuruma ga akakatta. Auto bylo červené.
  • 車が赤くなかった。 Kuruma ga akakunakatta. Auto nebylo červené.

Nepravá adjektiva se připojují pomocí partikule na (な) nebo no (の), v případě, že jde o adjektivum tvořené ze substantiva.

  • 会社の車 kaiša no kuruma podnikové auto

Osobní zájmena[editovat | editovat zdroj]

Osobní zájmena se používají poměrně zřídka, pokud jejich význam lze vyrozumět z kontextu, vypouštějí se. Samostatná sada zájmen existuje pro důvěrný stupeň a samostatná pro zdvořilý stupeň promluvy.

Důvěrný stupeň[editovat | editovat zdroj]

    jednotné číslo množné číslo
1. osoba všechny rody
boku
僕ら
bokura
my
mužský rod
ore
僕達
bokutači
2. osoba všechny rody
kimi
ty
君達[zdroj?]
kimitači
vy
mužský rod お前
omae
お前達[zdroj?]
omaetači
3. osoba mužský rod
kare
on
彼ら
karera
oni
ženský rod 彼女
kanodžo
ona
彼女達[zdroj?]
kanodžotači
ony

*

Zdvořilý stupeň[editovat | editovat zdroj]

Zájmena zdvořilého stupně nerozlišují rod a samostatná sada zájmen končících na -ちら -čira nerozlišuje ani číslo. Ve třetí osobě jde ve skutečnosti o spojení ukazovacího zájmena a podstatného jména 人 hito „člověk“; podle vzdálenosti může být předpona この kono nahrazena předponami その sono nebo あの ano.

  jednotné číslo množné číslo
1. osoba
watakuši (wataši)
私達、 我々、 我ら
watakušitači (watašitači), wareware, warera
my
2. osoba 貴方
anata
ty
あなた達、 あなた方
anatatači, anatagata
vy
3. osoba この人
konohito
on, ona
この人達
konohitotači
oni, ony

*

Sada zájmen bez rozlišení čísla:

1. osoba こちら
kočira
já, my
2. osoba そちら
sočira
ty, vy
3. osoba あちら
ačira
on, ona, ono, oni, ony

* Poznámka: ve skutečnosti ani zde japonština nerozlišuje mezi jednotným a množným číslem: například 彼 [kare] může znamenat stejně dobře on jako oni; 彼ら [karera] spíše nežli oni znamená on a ti druzí/on a spol.; podobně i v ostatních příkladech.

Přivlastňovací zájmena[editovat | editovat zdroj]

Japonština nemá zvláštní výrazy pro přivlastňovací zájmena. Místo toho se za tvar osobního zájmena připojí genitivní částice の no.

  • 私のお金 watakuši no okane „mé peníze“ (doslova „já od peníze“)
  • 彼の椅子 kare no isu „jeho židle“ (doslova „on od židle“)

Totéž platí i pro zvratné zájmeno 自分 džibun:

  • 自分の仕事 džibun no šigoto „svá práce“

Tázací, ukazovací a neurčitá zájmena a příslovce[editovat | editovat zdroj]

Ukazovací zájmena mají různé tvary podle vzdálenosti od mluvčího a posluchače. Současně se rozlišují tvary jmenné (nahrazují ve větě podstatné jméno), přívlastkové (rozvíjejí ve větě podstatné jméno výběrem z množství), zpřídavnělé (rozvíjejí podstatné jméno určením vlastnosti) a lokální (příslovečné určení místa, v české mluvnici jsou považována za příslovce).

  Otázka U mluvčího U posluchače Jinde Neurčité Libovolné
Jmenný だれ、 なに
dare, nani
kdo, co
これ
kore
toto
それ
sore
to
あれ
are
tamto
だれか、 なにか
dareka, nanika
někdo, něco
だれでも、 なんでも
daredemo, nandemo
kdokoliv, cokoliv
Přívlastkový どれ、 どの
dore, dono
který
この
kono
tento
その
sono
ten
あの
ano
tamten
どれか
doreka
některý
どれでも
doredemo
jakýkoliv, cokoliv
Zpřídavnělý どんな
donna
jaký
こんな
konna
takovýto
そんな
sonna
takový
あんな
anna
takový
 
Místo どこ、 どちら
doko, dočira
kde
ここ、 こちら
koko, kočira
zde
そこ、 そちら
soko, sočira
tam
あそこ、 あちら
asoko, ačira
támhle
どこか
dokoka
někde
どこでも、 どこにも、 どこにでも
dokodemo, dokonimo, dokonidemo
kdekoliv, (kamkoliv)
Směr どこへ、 どちらへ
doko e, dočira e
kam
ここへ、 こちらへ
koko e, kočira e
sem
そこへ、 そちらへ
soko e, sočira e
tam
あそこへ、 あちらへ
asoko e, ačira e
támhle
どこかへ
dokoka e
někam
どこへも、 どこへでも
doko e mo, doko e demo
kamkoliv
Čas いつ
icu
kdy
      いつか
icuka
někdy
いつでも
icudemo
kdykoliv
Způsob どう

jak
      どうか
dóka
nějak
どうでも
dódemo
jakkoliv

Čísla a vyjádření počtu[editovat | editovat zdroj]

Japonština používá dva číselné systémy: japonský pro čísla od jedné do deseti a sinojaponský.

Význam Japonský Sinojaponský Kandži
0 zero
(zero přejato z angl.)
rei 零, ゼロ
1 hitocu iči
2 futacu ni
3 micu, miccu san
4 jon, jocu, joccu ši
5 icucu go
6 muccu roku
7 nanacu, nana šiči
8 jacu hači
9 kokonocu ku, kjú
10 džú
100 hjaku
1 000 sen
10 000 man
100 000 džúman 十万
1 000 000 hjakuman 百万
10 000 000 senman 千万
100 000 000 oku
1 000 000 000 džúoku 十億

Takže číslo 123 456 se pomocí kandži zapíše 十二万三千四百五十六 (džú ni man san zen jon hjaku go džú roku). Kandži se ovšem v běžném styku k zápisu čísel nepoužívá, požívají se arabské číslice. Nicméně zatímco pro nás je výchozí počítání v násobcích 1 000, Japonci počítají po 10 000. Jednoho milionu je tedy doslova 100 0000 (百万 hjaku man), čili 100×10 000. Velké sumy peněz se často počítají v desetitisících (万円 man'en).

Sinojaponský systém používá tzv. numerativy (anglicky counter word/measure word/classifier), což jsou jakési „měrné jednotky“ pro počítaný předmět. Takže jeden pták je 鳥一羽 tori ičiwa, přičemž znak wa (sinojaponské čtení) má význam „pero, křídlo“. Doslovný překlad by tedy byl „pták jedno křídlo“.

Japonština nerozlišuje tvarově množné číslo. V případě, že je třeba množství zdůraznit, pomáhá si příponami -tači,-domo,-gata,-ra (např. 私たち watašitači – my, 彼ら karera – oni), zdvojením (我々 wareware – my) anebo vyjádřením počtu.

Slovesa[editovat | editovat zdroj]

Japonská slovesa nevyjadřují časováním osobu ani číslo, ale čas, způsob, rod (trpný, činný) a úroveň zdvořilosti. Zvláštní tvary má minulý čas, zatímco tvary přítomného a budoucího času jsou společné a v případě potřeby se rozlišují příslovečným určením.

Podle způsobu časování se slovesa dělí na samohlásková a souhlásková. Infinitiv samohláskových sloves se skládá z kmene končícího samohláskou e nebo i a z přípony -ru (-る). Infinitiv souhláskových sloves se skládá z kmene končícího souhláskou nebo samohláskou a a z přípony -u.

Z kmene lze vytvořit pět tzv. slovesných základů, které slouží k dalšímu tvoření slovesných tvarů:

  souhlásková samohlásková použití
1. základ -a (-あ) tvoření důvěrného záporu
2. základ -i (-い) tvoření zdvořilého budoucího a minulého času
3. základ -u (-う) -ru (-る) infinitiv, citační tvar slovesa
4. základ -e (-え) -re (-れ)
5. základ -o (-お)

3. základ (končící na -u) se považuje za základní, citační tvar slovesa. Tuto funkci má společnou s českým infinitivem. Současně je však možné ho při důvěrném projevu použít jako samostatné plnovýznamové sloveso ve větě, např.: つぎのえきでおりる。 Cugi no eki de oriru. „Vystoupím v příští stanici." (Doslova „Příště od stanice v vystoupit[zdroj?]." První osoba vyplyne z kontextu, přímo ve větě žádnými jazykovými prostředky vyjádřena není. Pokud by to bylo nezbytné, použilo by se osobní zájmeno s částicí は nebo が.)

Další slovesné tvary (poznámka: při výslovnosti se přípona -masu zkracuje na [-mas], přípona -šita na [-šta]):

třída důvěrně zdvořile
budoucí čas minulý čas
kladné záporné kladné záporné kladné záporné
souhláskové 書く
kaku
psát
書かない
kakanai
nepsat
書きます
kakimasu
napíše
書きません
kakimasen
nenapíše
書きました
kakimašita
napsal
書きませんでした
kakimasendešita
nenapsal
読む
jomu
číst
読まない
jomanai
nečíst
読みます
jomimasu
přečte
読みません
jomimasen
nepřečte
読みました
jomimašita
přečetl
読みませんでした
jomimasendešita
nepřečetl
売る
uru
prodat
売らない
uranai
neprodat
売ります
urimasu
prodá
売りません
urimasen
neprodá
売りました
urimašita
prodal
売りませんでした
urimasendešita
neprodal
買う
kau
koupit
買わない
kawanai
nekoupit
買います
kaimasu
koupí
買いません
kaimasen
nekoupí
買いました
kaimašita
koupil
買いませんでした
kaimasendešita
nekoupil
samohláskové 食べる
taberu
jíst
食べない
tabenai
nejíst
食べます
tabemasu
sní
食べません
tabemasen
nesní
食べました
tabemašita
snědl
食べませんでした
tabemasendešita
nesnědl
見る
miru
vidět
見ない
minai
nevidět
見ます
mimasu
uvidí
見ません
mimasen
neuvidí
見ました
mimašita
viděl
見ませんでした
mimasendešita
neviděl

Částice[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od češtiny nejsou japonské částice (partikule) pouze jakýmsi zbytkovým slovním druhem bez jasně vymezené funkce. Naopak, jde o velmi důležitá gramatická slova, která určují vztahy mezi větnými členy. Kladou se za slova nebo fráze (obvykle jmenné fráze) a určují jejich funkci ve větě podobně jako předložky (resp. záložky, postpozice) a pádové koncovky v jiných jazycích. Lingvisté je převážně popisují jako samostatná slova, ale vzhledem k chybějícímu grafickému vyznačení hranic slov v japonštině by je bylo možné chápat i jako pádové koncovky. Pro jejich samostatnost nicméně mluví fakt, že se připojují jednou za celou frázi, nikoliv za každé slovo fráze zvlášť.

[editovat | editovat zdroj]

Částice は se nečte ha, jak by odpovídalo jejímu zápisu, ale wa. Zdůrazňuje téma promluvy a může označovat podmět nebo předmět věty. Díky ní bývá japonština uváděna jako příklad jazyka, který má aktuální členění vyjádřené morfologicky.

  • 大阪は大きな町です。 Ósaka wa ókina mači desu. „Ósaka je velké město.“ (doslova „Ósaka téma velký město být.“)

[editovat | editovat zdroj]

Částice が ga označuje předcházející frázi jako podmět. Pokud je podmět označen částicí は jako téma, částice が už se nepřidává. Přesto se můžou obě částice objevit v jednom souvětí, potom částice は označuje podmět hlavní a částice が podmět vedlejší věty.

  • 高い家具 takai kagu „drahý nábytek“
  • 家具が高い。 Kagu ga takai. „Nábytek je drahý.“ (doslova „nábytek podmět drahý.“)
  • 山の上は景色がいいです。 Jama no ue wa kešiki ga ii desu. „Na horách je krásná krajina.“ (doslova „hora genitiv nahoře téma krajina podmět krásný být.“)

[editovat | editovat zdroj]

Částice を se nečte wo, jak by odpovídalo jejímu zápisu, ale o. Má funkci akuzativu, čili označuje přímý předmět.

  • 本を読む hon o jomu „číst knihu“ (doslova „kniha předmět číst“)
  • 絵を書く e o kaku „malovat obraz“ (doslova „obraz předmět malovat“)

[editovat | editovat zdroj]

Částice の no má funkci genitivu a vytváří přivlastňovací vztahy. Lze ji vnímat jako genitivní pádovou koncovku, nebo také jako jakousi podřadící spojku, neboť se obvykle nachází mezi frází vlastníka a frází vlastněného.

  • 雨の音 ame no oto „zvuk deště“ (doslova „déšť od zvuk“)
  • 海の魚 umi no sakana „mořská ryba“ (doslova „moře od ryba“)
  • 子供の夏の靴 kodomo no nacu no kucu „dětské letní boty“ (doslova „dítě od léto od bota“)

[editovat | editovat zdroj]

Částice へ se nečte he, jak by odpovídalo jejímu zápisu, ale e. Označuje směr pohybu nebo činnosti.

  • 海へ行く umi e iku „jet k moři“ (doslova „moře k jet“)
  • 父への手紙 čiči e no tegami „dopis otci“ (doslova „otec k od dopis“)

[editovat | editovat zdroj]

Částice に ni může mít funkci dativu, může označovat místo stavu, účel nebo cíl děje nebo čas. Od částice へ se liší tím, že určuje cíl pohybu, zatímco へ určuje směr pohybu (což může, ale nemusí být totéž).

  • 母にあげる。 Haha ni ageru. „Dát matce.“ (doslova „matka k dát“)
  • 友達が広島に住む。 Tomodači ga Hirošima ni sumu. „Přítel bydlí v Hirošimě." (doslova „přítel podmět Hirošima v bydlet“)
  • 部屋に入る。 Heja ni hairu. „Vstoupit do místnosti.“ (doslova „místnost do vstoupit“)
  • 夏に nacu ni „v létě“ (doslova „léto v“)
  • 学校に行く。 Gakkó ni iku. „Jdu do školy." (doslova „škola do jít“)
  • 学校へ行く。 Gakkó e iku. „Jdu ke škole." (doslova „škola k jít“)

Tato částice má i mnoho dalších použití, např. z nepravých přídavných jmen vytvoří příslovce:

  • 静かに šizukani „tiše“

[editovat | editovat zdroj]

Částice で de má funkci instrumentálu, označuje prostředek nebo způsob činnosti.

  • 船で行く fune de iku „jet lodí“ (doslova „loď s jet“)
  • 英語で話す eigo de hanasu „mluvit anglicky“ (doslova „angličtina s mluvit“)

から[editovat | editovat zdroj]

Částice から kara má funkci ablativu, vyjadřuje místní nebo časové východisko nebo příčinu děje. Přibližně odpovídá českým předložkám z, od.

  • 船は港から出る fune wa minato kara deru „lodě odjíždějí z přístavu“ (doslova „loď téma přístav z odjíždět“)
  • 月曜日から働く gecujóbi kara hataraku „pracovat od pondělí“ (doslova „pondělí od pracovat“)
  • 酒は米から作る sake wa kome kara cukuru „sake se vyrábí z rýže“ (doslova „sake téma rýže z vyrábět“)

まで[editovat | editovat zdroj]

Částice まで made vyjadřuje místní nebo časovou krajní mez, odpovídá českému až do.

  • 京都まで行く Kjóto made iku „jet až do Kjóta“ (doslova „Kjóto až-do jet“)
  • 朝まで起きる asa made okiru „být vzhůru do rána“ (doslova „ráno až-do bdít“)

と, や[editovat | editovat zdroj]

Částice と to nemá funkci pádové koncovky ani předložky, ale spíše souřadící spojky „a“ u úplného výčtu. Podobnou funkci má i částice や ja, avšak používá se u výčtu neúplného.

  • 大きい木と小さい石 ókí ki to čísai iši „velký strom a malý kámen“
  • 女の子と男の子 onnanoko to otokonoko „děvčata a chlapci“
  • 庭に猫や犬がいる。 Niwa ni neko ja inu ga iru. „Na zahradě je kočka a pes.“ (částice や říká, že jsou tam i další zvířata)

[editovat | editovat zdroj]

Částice も mo zhruba odpovídá českým slovům i, také, v záporu ani. Pokud se vyskytne společně s částicí を, znamená „dokonce i“.

  • 地図を買う čizu o kau „koupím si mapu“ (doslova „mapa předmět koupit“)
  • 雑誌も買う zašši mo kau „koupím si i časopis“ (doslova „časopis i koupit“)
  • 本をも買う hon o mo kau „koupím si dokonce i knihu“ (doslova „kniha předmět i koupit“)

[editovat | editovat zdroj]

Částice か ka se klade na konec věty a tvoří tázací větu. Na rozdíl od jiných jazyků se tázací věta v písmu nevyznačuje otazníkem, ani se v ní nemění slovosled.

  • 枝が青い。 Eda ga aoi. „Větev je zelená.“
  • 枝が青いか。 Eda ga aoi ka. „Je větev zelená?“

Slovosled[editovat | editovat zdroj]

Struktura japonské věty je SOV (podmět-předmět-sloveso). Japonština vyjadřuje gramatickou roli a pád slova pomocí nesamostatných významových jednotek, tzv. partikulí.

Příklad:

kandži/kana ミルク 飲みます
hiragana わたし みるく のみます
český přepis wataši wa miruku (w)o nomimasu
význam (tematická částice) mléko (akuzativní částice) pít – zdvořilý tvar

Jednotlivé prvky věty mohou být vynechány, vyplývají-li z kontextu; a v praktické mluvě tomu tak ve velké míře je – důvtipná vynechání např. některých zájmen jsou pak zdrojem (někdy záměrných) dvojsmyslů a narážek.

Úrovně zdvořilosti[editovat | editovat zdroj]

Japonština rozlišuje zdvořilost promluvy na gramatické úrovni. Zdvořilost se vyjadřuje různými prostředky a jde o obecnou volbu výrazů podle toho, s kým nebo o kom mluvíme. Neomezuje se tedy pouze na případy, kdy se přímo obracíme na respektovanou osobu, jako je tomu v českém vykání. Vzdálenou analogií je v češtině, kromě vykání a tykání, také rozlišování knižního, hovorového a vulgárního stylu. Je dobré vědět, že zvládnutí jazykové zdvořilosti je pro Japonce velmi důležité a Japonec jiného člověka při prvním kontaktu posuzuje právě z hlediska jazykové zdvořilosti.

Rozeznáváme tyto úrovně zdvořilosti:[7]

  • 丁寧語 teineigo – zdvořilá řeč (angl. polite language) (např. masu, desu apod.)
  • 尊敬語 sonkeigo – uctivá řeč (angl. honorific language)
  • 謙譲語 kendžógo – skromná řeč (angl. humble language) (např. itadaku)

Kromě těchto různých úrovní zdvořilosti existuje i úroveň důvěrná neboli prostá (tj. bez použití zdvořilostních prostředků).

Důvěrná úroveň[editovat | editovat zdroj]

Důvěrná, prostá nebo také „dětská“ úroveň je používána dětmi a vůči dětem, než se ve škole naučí zdvořilé úrovni, a také mezi členy rodiny nebo v rámci užší skupiny, například party kamarádů nebo úzkého pracovního kolektivu. V důvěrné úrovni jsou také psány neosobní texty, např. noviny. Cizinec se patrně nikdy nedostane do situace, kdy by mohl na této úrovni komunikovat, a Japonec za běžných okolností vůči cizinci tuto úroveň nepoužije.

Znalost důvěrného stupně je důležitá i proto, že tvoření zdvořilých tvarů přímo vychází z tvarů důvěrných.

Na důvěrnou úroveň patří mj. koncovka slovesného záporu -ない -nai, např. „nepůjdu“ důvěrně 行かない ikanai, zdvořile 行きません ikimasen.

Zdvořilá úroveň[editovat | editovat zdroj]

Tato úroveň je používána nejčastěji. Je to bezpečná úroveň, slušná za všech okolností. Je používána vůči dospělým, kteří nejsou částí stejné uzavřené skupiny, vůči cizincům apod. Nevyjadřuje důvěrnost, ale ani společenskou nerovnost.

Na zdvořilou úroveň patří např. tyto slovesné koncovky:

  • -ます -masu (budoucí čas kladný)
  • -ません -masen (budoucí čas záporný)
  • -ました -mašita (minulý čas kladný)
  • -ませんでした -masendešita (minulý čas záporný)

Uctivá úroveň[editovat | editovat zdroj]

Uctivá (formální, honorifická) úroveň je používána vůči lidem, kteří stojí na společenském žebříčku výrazně výše než mluvčí, ať už mluvíme o nich nebo s nimi. Honorifické tvary jsou používány, mluví-li například řadový zaměstnanecprezidentem společnosti nebo běžný Japonecpředsedou vlády. Uctivá mluva je také používána vůči výrazně starším, významným umělcům a všeobecně úctyhodným lidem.

Do této úrovně komunikace spadá jak výše zmíněná uctivá řeč (sonkeigo), tak i skromná řeč (kendžógo). První zahrnuje prostředky, jak vyjádřit úctu ke společensky výše postavené osobě („povýšit ji“), druhá naopak snižuje význam mluvčího („ponížit se“).

Příkladem skromné řeči je pomocné sloveso いただく itadaku s původním významem „přijmout“ (jeho neutrálním protějškem je sloveso もらう morau). Příklad:

  • 空港まで行ってもらえますか。 kúkó made itte moraemasu ka. „Zavezl byste mne až na letiště?“
    • Neutrální zdvořilá úroveň. 行って itte je přechodník slovesa 行く iku „jít“. もらえます moraemasu je budoucí čas slovesa もらう morau „dostat“. Kombinace těchto slovesných tvarů znamená „dostat jízdu“, tedy „být zavezen“.
  • 友達のお父さんに空港まで行っていただきました。 tomodači no otósan ni kúkó made itte itadakimašita. „Přítelův otec mne zavezl až na letiště.“
    • Skromná úroveň. いただきました itadakimašita je minulý čas skromného slovesa いただく itadaku, „poníženě, s povděkem přijmout“ (v tomto případě odvezení). Celá věta tak dostává nádech „Přítelův otec byl tak velice laskav, že mne zavezl až na letiště."

Uctivé výrazy se často poznají podle honorifické předpony お- o-, ご- go-, které se mohou objevit jak před slovesy, tak před podstatnými a přídavnými jmény. Slovesa kromě toho opět mění i koncovku. Např. sloveso 読む jomu „číst“ má uctivý tvar お読みになる ojomi ni naru. Naopak skromné tvary jsou お読みいたす ojomi itasu nebo お読みする ojomi suru.

Uctivé tvary také pronikly do ostatních úrovní komunikace jako součásti zdvořilostních frází nebo výrazů pro věci, ke kterým mají Japonci úctu: gohan (御飯) – vařená rýže, okane (お金) – peníze, arigató gozaimasu ありがとうご座います – děkuji mnohokrát, ohajó gozaimasu お早うご座います – dobré jitro (tučně jsou vyznačeny honorifické prefixy).

Vzorový text[editovat | editovat zdroj]

Všeobecná deklarace lidských práv

japonsky

すべての人間は、生まれながらにして自由であり、かつ、尊厳権利とについて平等である。人間は、理性と良心とを授けられており、互いに同胞の精神をもって行動しなければならない。

(čekošiki) rómadži

Subete no ningen wa, umarenagara ni šite džijú de ari, kacu, songen to kenri to ni cuite bjódó de aru. Ningen wa, risei to rjóšin to (w)o sazukerarete ori, tagai ni dóhó no seišin (w)o motte kódó ši nakereba naranai.

česky

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

[8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h ŠIBATANI, Masajoši: The Languages of Japan. Cambridge: Cambridge University Press, 1990. ISBN 0-521-36070-6
  2. VOVIN, Alexander. Korea-Japonica: A Re-Evaluation of a Common Genetic Origin. University of Hawaii Press, 2010. ISBN 978-0-8248-3278-0.
  3. ÓNO, S. Nihongo no Kigen. Iwanami, Tokio, 1957.
  4. POLIVANOV, E. D. Toward work on musical accentuation in Japanese (in connection with Malayan languages). The Hague: Mouton, Paříž, 1924
  5. AKAMACU, Cutomu. Japanese phonology: A functional approach. München: Lincom Europa, 2000. ISBN 3-89586-544-3.
  6. LABRUNE, Laurence. The Phonology of Japanese.  Oxford University Press, 2012. ISBN: 9780199545834.
  7. Ivan Krouský: Učebnice japonštiny. 229 pp. Nakladatelství H & H Vyšehradská, Praha, 2001. ISBN 80-86022-98-6 Str. 189.
  8. Oficiální text na stránce Vysokého komisaře OSN pro lidská práva

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • AKAMACU, Cutomu. Japanese phonology: A functional approach. Lincom Europa, Mnichov, 2000. ISBN 3-89586-544-3.
  • KROUSKÝ, Ivan. Učebnice japonštiny. 229 pp. Nakladatelství H & H Vyšehradská, Praha, 2001. ISBN 80-86022-98-6
  • LABRUNE, Laurence. The Phonology of Japanese. Oxford University Press, 2012. ISBN: 9780199545834.
  • ŠIBATANI, Masajoši: The Languages of Japan. Cambridge University Press, Cambridge, 1990. ISBN 0-521-36070-6