Letadlová loď

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Letadlové lodě všech států kromě USA (rok 2008)
Letadlová loď USS Nimitz s jaderným pohonem v roce 1997

Letadlová loď je typ velké válečné lodě určené primárně pro provoz bojových letadel a/nebo vrtulníků. Zajišťuje start i přistání letadel a slouží jako plovoucí letecká základna. První letadlové lodě se objevily během první světové války. Za druhé světové války převzaly od bitevních lodí pozici dominantní síly na moři a v současnosti představují největší válečná plavidla na světě s výtlakem překračujícím 100 000 tun (americká třída Nimitz).

Popis[editovat | editovat zdroj]

Schéma leteckých operací na letadlové lodi s úhlovou palubou: zatímco letouny mohou startovat z příďových katapultů, vyosená dráha je volná pro přistání (které je někdy nutno opakovat)
Zachycení brzdícího lana přistávacím hákem EA-6B Prowler na USS Abraham Lincoln

Letadlové lodě mají plochou palubu uspořádanou tak, aby mohla sloužit jako vzletová a přistávací dráha. Na současných letadlových lodích bývá část paluby vyosena a tato část slouží jako druhá dráha – tzv. úhlová paluba.

Ke startu těžkých letadel dnes slouží parou poháněné katapulty, které se na letadlových lodích objevily po druhé světové válce (parní katapult je, spolu s úhlovou palubou či zrcadlovou kontrolou během přistávání, poválečným britským vynálezem, který byl převzat i pro americké letadlové lodi) a se zvyšující se hmotností letounů se staly při startu nepostradatelnými. Zastavení letounu se děje pomocí systému brzdících lan. První letadlové lodě používaly britský systém podélně položených lan, o která se zachytily kotvičky na podvozku letadla a vzniklé tření letoun zastavilo. Tento systém se ale neosvědčil a byl v meziválečném období nahrazen řadou kolmo k podélné ose dráhy umístěných lan. Letadla byla vybavena přistávacím hákem, který se při přistání zachytí o lano a dojde k zastavení letounu. Letadla s kolmým přistáním a vrtulníky brzdící lana nepotřebují.

Pro případ nouzového přistání bývá na palubě ještě záchytná bariéra, která má zastavit přistávající letoun v případě, že se nezachytí o brzdící lana. A to i za cenu poškození letounu.

Na přídi se mohou nacházet větrolamy a deflektory.

Na palubě může být umístěna velitelská věž. Ta může být spojená s komínem a většinou je umístěna na pravoboku. Jediné dvě letadlové lodě s můstkem na levoboku byly japonské Akagi a Hirjú. Letadlová loď s hladkopalubovým uspořádáním má můstek umístěn pod letovou palubou a komíny vyvedeny do boků, takže letounům nehrozí kolize s nástavbami.

Některé současné letadlové lodě mají na přídi místo katapultů jakousi rampu (skokanský můstek), která pomáhá letadlům s krátkou vzletovou dráhou (STOL) při vzletu.

Letadlové lodě bývají doprovázeny dalšími plavidly (hladinovými i ponorkami) a dohromady tvoří operační svaz lodí, což rozšiřuje schopnosti skupiny.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Squadron Leader Edwin H. Dunning přistává 2. srpna 1917 na HMS Furious
HMS Furious po přestavbě v roce 1918: nyní již s letovou plošinou na přídi sloužící ke startům a druhou plošinou na zádi sloužící k přistání. Před kolizí s nástavbami uprostřed chrání lanová bariéra za komínem.

Během první světové války byl přestavěn britský křižník HMS Furious. Ještě během stavby byla na přídi zhotovena 49 metrů dlouhá dráha a v této podobě byla Furious dokončena v červenci 1917.[1] Dne 2. srpna 1917 se uskutečnilo historicky první přistání letounu na plující lodi, když Squadron Leader (~ major) Edwin Harris Dunning přistál se svým Sopwith Pup (pravděpodobně N6453) na Furious.[2] Po další přestavbě, která byla dokončena v březnu 1918, získala Furious přistávací plošinu na zádi. Stále ale ještě mezi zádí a přídí překážely nástavby s komínem. Dne 18. července byl z Furious proveden letecký útok na základnu Zeppelinů v Tondernu.[1]

Meziválečné období[editovat | editovat zdroj]

Britská HMS Ark Royal
Japonská Sórjú
Americký USS Yorktown

V meziválečném období bylo postaveno několik dalších letadlových lodí pro Royal Navy, US Navy, Nihon Kaigun a Francouzské námořnictvo. Část z nich vznikla konverzí z jiných typů plavidel. Kvůli limitům na bitevní lodě a bitevní křižníky ustanoveným washingtonskou konferencí došlo k přestavbě několika bitevních lodí a bitevních křižníků na letadlové lodě. Američané tak získali USS Lexington a USS Saratoga, Japonci Akagi a Kaga, Britové HMS Glorious a HMS Courageous a Francouzi Béarn.

První loď, která byla od počátku navržena jako letadlová, byla HMS Hermes, ale první dokončenou lodí od počátku stavěnou jako letadlová byla japonská Hóšó.

V meziválečném období Američané, Britové a Japonci zvolili každý odlišnou filosofii konstrukce a ochrany letadlových lodí.[3]

  • Britské řešení: uzavřené hangáry, pancéřová paluba – pancéřová paluba zajišťovala lepší pasivní ochranu za cenu snížení hangáru a zmenšení počtu nesených letadel[3]
  • Japonské řešení: uzavřené hangáry, nepancéřová paluba – nepancéřovaná paluba umožnila zvětšit kapacitu hangáru a nést více letadel. Uzavřený hangár ale neumožňoval zahřívání motorů v hangáru
  • Americké řešení: otevřené hangáry, nepancéřová paluba – rovněž větší kapacita nesených letadel na úkor pasivní ochrany. Otevřené hangáry umožňovaly zahřívat letecké motory již v podpalubí a zkrátit tak dobu mezi vyzdvižením letounu z hangáru a samotným startem, kdy letouny blokují letovou palubu. Bylo též možno v případě útoku veškerý nebezpečný materiál (například munici) hodit přes palubu rovnou z hangáru a eskortní plavidla mohla pomoci při hašení požárů.[3]

Jednotlivé strany budoucího konfliktu rovněž zvolily jiný přístup k navedení letadla na přistání. Zatímco na amerických a britských lodích měl navedení letounu na starosti LSO (Landing Signal Oficer ~ důstojník navádějící letadla na přistání), Japonci vyvinuli v roce 1932 světelný systém čakkan šidótó a pilot se na přistání podle něj naváděl sám.[4]

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Japonská letadla před startem

Druhá světová válka byla přelomem ve zhodnocení významu letadlových lodí. Do té doby námořní mocnosti sázely hlavně na těžké bitevní lodě. Válka v Tichomoří však ukázala převahu letadlových lodí nad ostatními plavidly. Po útoku šesti japonských letadlových lodí na Pearl Harbor vstoupily USA do války. Samotný útok na Pearl Harbor byl pro Japonce sice úspěšný, ale všechny americké letadlové lodě se v den útoku nacházely mimo přístav, takže nebyly tímto nenadálým útokem vůbec nijak poškozeny. První velká námořní bitva, v níž proti sobě bojovaly skupiny letadlových lodí, proběhla v Korálovém moři. Při bitvě o Midway ztratili Japonci čtyři letadlové lodě, čímž byly jejich útočné možnosti ochromeny.

Během roku 1942 došlo v Pacifiku ještě k dalším dvěma velkým bitvám letadlových lodí: u východních Šalamounů a u Santa Cruz. Další bitvě letadlových lodí došlo až v roce 1944 ve Filipínském moři a poslední bitvou letadlových lodí byla bitva u mysu Engaño, kde už ale japonské letadlové lodě plnily hlavně roli návnady, aby odlákaly americké letadlové lodě od krytí výsadku u Leyte. Kromě těchto bitev se letadlové lodě (americké, japonské i britské) zúčastnily několika nájezdů na nepřítelem držená území, podpory vyloďovacích operací. Letouny operující z letadlových lodí se rovněž ukázaly jako účinná zbraň proti ponorkám.

Studená válka[editovat | editovat zdroj]

Sovětský svaz během studené války nejprve stavěl vrtulníkové křižníky a posléze letadlové křižníky, které kombinovaly funkci letadlové lodě a těžkou výzbroj křižníků.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Letadlová loď USS John C. Stennis a zásobovací loď USS Sacramento
F-14D Tomcat připravený ke startu na jednom ze čtyř parních katapultů USS John C. Stennis
Flotila 5 států

Největším počtem letadlových lodí disponují Spojené státy americké. Od roku 2009 slouží v jejich námořnictvu 11 letadlových lodí, které mají výtlak kolem 100 000 tun (až na jednu výjimku), mají nukleární pohon a jsou schopny nést téměř 100 letadel a přes 4000 členů posádky. Dalšími typem schopným nést některá letadla jsou vrtulníkové výsadkové lodě, kterých má americké námořnictvo 9 kusů o výtlaku kolem 40 000 tun.

Dalšími zeměmi, které mají ve 21. století letadlové lodě, jsou Brazílie (1 ks), Čína (1 ks), Francie (1 ks + 3 ks vrtulníkových výsadkových lodí), Indie (1 ks), Itálie (2 ks), Rusko (1 ks), Španělsko (1 ks), Thajsko (1 ks) a Spojené království (1 ks + 1 ks vrtulníkové výsadkové lodi). Další dva státy disponují pouze vrtulníkovými výsadkovými loděmi: Japonsko (2 ks), Jižní Korea (1 ks). V případě Brazílie, Číny a Indie jde o starší plavidla zakoupená z Francie, Ruska a Spojeného království.

Kromě USA, Francie, Brazílie, Číny a Ruska, které mají větší letadlové lodě pro letouny CTOL, jsou menší protiponorkové letadlové lodě ostatních států vybaveny jen letouny typu V/STOL (většinou verze Harrieru) a vrtulníky. Většina těchto lodí je vybavena skokanským můstkem (6°, 9° nebo 12°) pro usnadnění startu těžkých Harrierů. Skokanským můstkem jsou vybaveny také původem sovětské lodě, které postrádají katapulty.

Letadlové lodě jednotlivých států[editovat | editovat zdroj]

Země užívající letadlové lodě      Státy které v současnosti disponují letadlovými loděmi      Státy které v minulosti disponovaly letadlovými loděmi

Argentina

Austrálie

Brazílie

Čína

Francie

Indie

Itálie

Japonsko

Jižní Korea

Kanada

Německo

Nizozemsko

Rusko

Spojené království

Spojené státy americké

Španělsko

Thajsko

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b HMS Furious (Aircraft Carrier, 1917-1948) [online]. Washington DC: Department of the Navy - Naval Historical Center, 2001-07-12, [cit. 2009-10-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. HMS Furious 1917 [online]. Royal Navy, [cit. 2009-10-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c Parshall & Tully, str. 246 a 247
  4. SNOW, Carl. Japanese Carrier Operations: How Did They Do It? [online]. ussessexcv9.org, 1995, [cit. 2009-12-20]. Dostupné online. (anglicky)  a Parshall & Tully, str. 193 a 194, fotografie 10-8 na str. 194 a schéma 10-9 na str. 195

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FRIEDMAN, Norman; BAKER III., A. D. U.S. Aircraft Carriers: An Illustrated Design History. Annapolis : Naval Institute Press, 1983. Dostupné online. ISBN 9780870217395. (anglicky) 
  • PARSHALL, Jonathan; TULLY, Anthony. Shattered Sword (The Untold Story of the Battle of Midway). Washington DC : Potomac Books, 2007. ISBN 978-1-57488-924-6. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]