Bitva ve Filipínském moři

Bitva ve Filipínském moři
Konflikt: Válka v Tichomoří
Japonská letadlová loď Zuikaku a dva torpédoborce během náletu 20. června
Trvání: 19. červen-20. červen 1944 Naplánováno: {{{plánováno}}} Cíl: {{{cíl}}} Místo: Filipínské moře, Mariany Casus belli: {{{příčina}}} Výsledek: Americké vítězství Změny území: {{{Území}}}
Strany
Japonsko	USA
Velitelé
Džisaburó Ozawa	Raymond A. Spruance Marc A. Mitscher
Síla
6 letadlových lodí 3 lehké letadlové lodě 5 bitevních lodí 43 jiných lodí 28 ponorek 450 palubních letadel a 300 letadel z pozemních základen.	7 letadlových lodí 8 lehkých letadlových lodí 7 bitevních lodí 79 jiných lodí 956 palubních letadel.
Ztráty
3 letadlové lodě 2 tankery více než 600 letadel	123 letadel
{{{poznámky}}}

Bitva ve Filipínském moři byla jednou z námořních bitev druhé světové války v Tichomoří. Uskutečnila se 19.-20. června 1944 mezi americkým a japonským námořnictvem ve Filipínském moři. Akce skončila katastrofou pro japonské námořnictvo, které ztratilo 3 letadlové lodě a velké množství letadel a pilotů. Po této bitvě už hrály japonské letadlové lodě jen podružnou roli.

Pro bitvu se vžil název "velké střílení krocanů na Marianách", neboť většina japonských letadel, která se zúčastnila bitvy, byla proti americkým protějškům beznadějně zastaralá, ovládali je naprosto nezkušení piloti a byla ve značné početní nevýhodě. Tato fakta vedla k tomu, že Američané sestřelovali jedno japonské letadlo za druhým. Jeden z amerických pilotů po přistání poznamenal, že to bylo jako střílení krocanů.

Plán operace A-gó

V září 1943 rozhodl japonský hlavní stan, že přišla chvíle, kdy je třeba převzít iniciativu. Operace A-gó (あ号作戦, A-gó sakusen) měla začít někdy začátkem roku 1944 a spočívala ve spolupráci námořních a pozemních leteckých sil. Dne 3. května byla operace odložena na neurčito. Když 15. června zahájili Američané invazi na Saipan, rozhodl Tojoda o zahájení operace. Velitel 1. mobilního loďstva viceadmirál Džisaburó Ozawa měl k dispozici tyto svazy:

Předsunutý svaz

Jeho velitelem byl viceadmirál Takeo Kurita. Byl složen z letadlových lodí Čitose, Čijoda, Zuihó, bitevních lodí Jamato, Musaši, Haruna, Kongó, těžkých křižníků Atago, Čókai, Takao, Maja, Kumano, Suzuja, Tone, Čikuma, lehkého křižníku Noširo a 8 torpédoborců.

Svaz A

Jeho velitelem byl viceadmirál Džisaburó Ozawa. Byl složen z letadlových lodí Taihó, Šókaku a Zuikaku, těžkých křižníků Mjókó a Haguro, lehkého křižníku Jahagi a 7 torpédoborců.

Svaz B

Jeho velitelem byl viceadmirál Takacugu Džódžima. Svaz byl složen z letadlových lodí Džunjó, Hijó a Rjúhó, bitevní lodě Nagato, hybridního těžkého křižníku Mogami, 16 torpédoborců a 6 tankerů.

Složení amerických jednotek

Japonská plavidla byla zpozorována 15. června americkými ponorkami. Velitel 5. loďstva Raymond A. Spruance se rozhodl zůstat u vyloďujících se jednotek. K dispozici měl operační svaz letadlových lodí TF 58, jemuž velel viceadmirál Marc A. Mitscher. TF 58 se skládal z těchto operačních skupin:

TG 58.1

Jeho velitelem byl kontradmirál Joseph J. Clark. Byl složen z letadlových lodí Hornet, Yorktown, Belleau Wood a Bataan, křižníků Boston, Baltimore, Canberra, San Juan, Oakland a 14 torpédoborců.

TG 58.2

Jeho velitelem byl kontradmirál Alfred E. Montgomery. Byl složen z letadlových lodí Bunker Hill, Wasp, Monterey a Cabot, křižníků Santa Fe, Mobile, Biloxi a 12 torpédoborců.

TG 58.3

Jeho velitelem byl kontradmirál John W. Reeves. Byl složen z letadlových lodí USS Enterprise, Lexington, San Jacinto a Princeton, křižníků Indianapolis, Reno, Montpelier, Cleveland, Birmingham a 13 torpédoborců.

TG 58.4

Jeho velitelem byl kontradmirál William K. Harrill. Byl složen z letadlových lodí Essex, Langley, Cowpens, křižníků San Diego, Vincennes, Houston, Miami a 14 torpédoborců.

TG 58.7

Jeho velitelem byl viceadmirál Willis A. Lee. Byl složen z bitevních lodí Washington, North Carolina, Iowa, New Jersey, Indiana, South Dakota, Alabama, křižníků Wichita, Minneapolis, New Orleans, San Francisko a 14 torpédoborců.

TF 17

Svaz hlídkových ponorek jemuž velel viceadmirál Charles A. Lockwood s 18 ponorkami a ponorky 7. loďstva pod velením kontradmirála Christieho s 9 ponorkami.

Japonské útoky

19. června ráno našel průzkumný letoun z Guamu americké letadlové lodě a všech 30 letounů, které byly na Guamu, odstartovalo. Nedosáhly však žádného úspěchu a většina z nich byla sestřelena. Spruance očekával další útoky poslal do vzduchu většinu svých stíhaček, celkem 450 strojů.

Z japonských letadlových lodí odstartovala v 8:30 první vlna 16 stíhaček Zeke, 45 stíhacích bombardérů Zeke a 8 torpédových bombardérů Jill. Druhá vlna odstartovala v 8:56 byla složena z 48 stíhaček Zero, 53 střemhlavých Judy a 27 torpédových Jill. Třetí vlna odstartovala v 10:00 a byla složena z 15 stíhaček Zero, 25 stíhacích bombardérů Zeke a 7 torpédových letounů Jill. Čtvrtá vlna odstartovala v 11:00 a byla složena z 30 stíhaček Zero, 15 stíhacích bombardérů Zeke 9 střemhlavých Judy, 27 střemhlavých Val a 6 torpédových letounů Jill. Většina japonských letadel byla sestřelena americkými stíhači, nebo protileteckou obranou. Ty, které se dostaly až nad americké lodě, nezpůsobily žádné větší škody. Celkem přišli Japonci o 293 letadel a Američané o 30 letadel.

Americké ponorky

Americké velení rozmístilo ponorky Albacore, Cavalla, Finback, Bang a Stingray na místo, kudy předpokládaly, že bude muset japonský svaz proplout. Později rozmístění zkorigovaly a 19. června v 8:16 zpozorovala ponorka Albacore japonské lodě. V 9:09 Albacore odpálila 6 torpéd na nejbližší letadlovou loď a ponořila se. Letadlová loď Taihó byla zasažena dvěma torpédy a po sedmnácté hodině po sérii výbuchů se potopila. Ve 12:20 vypustila ponorka Cavalla 6 torpéd, z nichž 3 zasáhly letadlovou loď Šókaku. V 15:01 zmizela Šókaku pod hladinou. Admirál Ozawa přesedl na křižník Haguro.

Americký protiúder

20. června v 15:40 nalezl americký průzkumný letoun japonské letadlové lodě. V 16:10 odstartovala americká útočná vlna 216 letadel složená z 85 stíhaček, 77 střemhlavých a 54 torpédových bombardérů. Americká letadla potopila letadlovou loď Hijó a tankery Genjó Maru a Seijó Maru. Poškodily letadlové lodi Zuikaku a Čijodu, bitevní loď Haruna a křižník Maja. Navíc se Američanům podařilo sestřelit 40 japonských letadel, při ztrátě 20 vlastních. Mnoha americkým letadlům došlo na zpáteční cestě palivo a téměř 80 letadel (17 Hellcat, 35 Helldiver a 20 Avenger) muselo přistát na moři, nebo havarovalo při přistání.

Odkazy

Literatura

• HRBEK, Ivan; HRBEK, Jaroslav. Námořní válka vrcholí. Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Praha : Naše vojsko, 1995. 345 s. ISBN 80-206-0443-X.  
• HUBÁČEK, Miloš. Boj o Filipíny. 2. vyd. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2005. 477 s. ISBN 80-7185-781-5.  

Externí odkazy

• Bitva ve Filipínském moři - 1. část na Palba.cz
• Bitva ve Filipínském moři - 2. část na Palba.cz