Kongó (1912)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kongó v době první světové války
Základní údaje Vlajka
Typ: Bitevní křižník (od roku 1931 bitevní loď)
Třída: Kongó
Objednána: ve finančním roce 1911
v loděnicích firmy VickersBritánii
Zahájení stavby: 17. ledna 1911
Spuštěna na vodu: 18. května 1912
Uvedena do služby: 16. srpna 1913
Osud: potopena v Tchajwanském průlivu 21. listopadu 1944
Takticko-technická data
Výtlak: 36 600 t
Délka: 222 m
Šířka: 31 m
Ponor: 9,7 m
Pohon: parní turbíny, 4 hřídele
136 000 shp
Rychlost: 30 uzlů
Dosah: 10 000 námořních mil při 14 uzlech
Posádka: 1360
Výzbroj: 8 × 356 mm (14 palců)
16 × 152 mm (6 palce)
8 × 127 mm/40 typu 89
až 118 × 25 mm/60 typu 96

Kongó (japonsky: 金剛) byla bitevním křižníkem japonského císařského námořnictva třídy Kongó, který byl v letech 1929 až 1931 přestavěn a v roce 1931 překlasifikován na bitevní loď. Za druhé světové války se účastnila několika velkých námořních operací, ale nakonec byla v roce 1944 (jako jediná japonská bitevní loď) potopena americkou ponorkou.

Název[editovat | editovat zdroj]

Loď byla pojmenována podle hory Kongó ležící poblíž města Ósaka, přičemž kongó je japonský výraz pro buddhistickou vadžru (česky: nezničitelný předmět, někdy překládáno i jako diamant).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kongó v roce 1931 po rekonstrukci
Podoba z identifikační knihy US Navy, cca 1945

Kongó byla poslední velkou válečnou lodí, které si Japonsko objednalo u anglických loděnic. Její návrh vycházel z tureckého bitevního křižníku Reshadieh, zrekvírovaného britskou admiralitou a zařazeného do Královského námořnictva jako HMS Erin. Japonská objednávka byla podepsána v listopadu 1910 s loděnicí Vickers. Ostatní lodě této třídy byly už stavěny v japonských loděnicích. Pancíř Kongó měl loď chránit před děly ráže 356 mm na vzdálenost mezi 20 a 25 km. Hlavní výzbroj osmi 356mm děl se nacházela v překrývajících se dělových věžích, na nichž byla namontována 12liberní rychlopalná děla.

Loď byla dokončena v srpnu 1913 a při zkušebních plavbách o tři měsíce dříve dosáhla rychlosti 27,54 uzlů při výkonu 58 362 kW a výtlaku 27 580 tun.

Za první světové války prožila klidnou službu, neboť po odplutí německé Východoasijské eskadry admirála Maximiliána von Spee se v Pacifiku nenacházela žádná nepřátelská loď. V září 1917 se na palubě Kongó testoval prototyp vzletové plošiny pro letadla. Po skončení války podstoupilo Kongó modernizaci. Získalo vylepšený systém kontroly řízení palby a odsávače kouře předního komínu. Poté prošlo dvěma rekonstrukcemi (v Jokosuce od září 1929 do března 1931), přičemž v první se zvedl výtlak o 3 915 tun a snížila rychlost na 26 uzlů. Také se snížil počet kotlů z 36 na 16 (6 kotlů vytápěných naftou a 10 se smíšeným vytápěním). Díky tomu mohl být odstraněn přední komín a jeho místo zaujal věžovitý můstek. Přidaly se boční protitorpédové výdutě a palubní pancíř. Odstranila se polovina torpédometů a úhel zdvihu děl ráže 356 mm vzrostl z 33 na 43 stupňů, čímž se zvýšil dostřel na 25 km. Loď získala další tři 78mm protiletadlové kanóny (k původním čtyřem) a mezi třetí a čtvrtou věží byl instalován katapult pro tři hydroplány.

Za druhé světové války bylo Kongó intenzívně využíváno. Zúčastnilo se vylodění v Malajsii a Holandské východní Indii, podporovalo letadlové lodě při útocích na Cejlon a Darwin, zapojilo se do bitev o Midway, Guadalcanal, Santa Cruz, ve Filipínském moři a v zálivu Leyte. Loď byla potopena ponorkou 21. listopadu 1944 v Tchajwanském průlivu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LENGERER, Hans. BB Kongô Class & CV Unryû Class. Katowice-Speyr : Trojca, 2010. ISBN 978-83-60041-42-0. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]