Micubiši A6M

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Při přepisu japonštiny byla použita česká transkripce
Micubiši A6M
Určení stíhací letoun
Výrobce Micubiši
Šéfkonstruktér Džiró Horikoši
První let 1. dubna 1939
Zařazeno červenec 1940
Vyřazeno 1945 - Japonsko
1956 - Čína
Výroba 1940–1945
Vyrobeno kusů okolo 11 000 ks
Varianty Nakadžima A6M2-N

Micubiši A6M (známý pod neoficiálním označením Zero - anglicky „nula“) byl palubní stíhací letoun japonského císařského námořního letectva, který během druhé světové války sloužil v japonském císařském námořnictvu a po válce i v Číně. V japonském námořnictvu byl letoun označován jako palubní stíhací letoun typ 0 (japonsky: 零式艦上戦闘機, Rei-šiki kandžó sentóki) nebo zkratkou Reisen (零戦). Mezi spojenci znám jako Zero (i přesto, že oficiální kódové jméno bylo Zeke a pro pozdější verzi A6M3 Hap a Hamp).

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Vrak Micubiši A6M3 Zero na letišti Munda, Šalamounovy ostrovy, 1943
Opuštěná Micubiši A6M5 Model 52 na konci války na základně v Atsugi

Jeho vývoj začal v roce 1937, když Kaigun kókú honbu (海軍航空本部 ~ Letecký úřad císařského námořnictva) vydal požadavky na nový palubní stíhací letoun, který by nahradil tou dobou do výzbroje přijímaný A5M. Požadována byla obratnost stejná, jako u A5M, ale výzbroj posílená o dva 20mm kanóny, maximální rychlost 270 uzlů (500,04 km/h) ve výšce 4000 metrů, přistávací rychlost méně než 58 uzlů (107,42 km/h) a start na nejvýše 70 metrech dráhy. Osloveny byly firmy Micubiši a Nakadžima, ale Nakadžima pro náročnost požadavků z tendru odstoupila.[1]

U Micubiši se úkolu ujal tým konstruktéra Džiró Horikošiho, který navrhl lehký dolnoplošník s motorem Micubiši Zuisei o výkonu 870 koní (639,88 kW) pohánějícím dvoulistou vrtuli, zatahovacím podvozkem (poprvé u stíhačky císařského námořnictva) a zakrytou kabinou pilota.[2] Vznikl tak první palubní stíhač, který se vyrovnal stíhačkám startujícím z pozemních základen.

Prototyp byl dokončen v březnu 1939 v Nagoji a následně podroben testům na námořní letecké základně Kagamigahara. V září byl stroj přijat k testování jako A6M1. V prosinci 1939 začaly jeho testy u Jokosuka kókútai (横須賀航空隊 ~ Jokosucká letecká skupina/pluk). Zástavbou výkonnějšího motoru Nakadžima Sakae 12 vznikla verze A6M2, jejíž první kus byl dokončen v lednu 1940. V červnu bylo 15 strojů nasazeno v Číně v rámci 12. kókútai, kde nad Čunkingem sestřelily všechny čínské obranné stíhačky. Zároveň probíhaly palubní testy na letadlové lodi Kaga, po jejichž ukončení byl typ koncem července 1940 oficiálně přijat do výzbroje císařského námořního letectva.[3]

V roce 1942 se k útvarům poprvé dostala verze A6M3 s výkonnějším motorem, menším doletem a novým křídlem (s „useknutými“ koncovými oblouky).

Až na konci roku 1944 se objevila verze A6M6c se silnějším motorem, ale vzniklo pouze několik kusů, protože továrna Nakadžima, kde se motory montovaly, byla z velké části zničena.

Poslední verzí byla A6M7, šlo o stíhačky přestavěné na střemhlavé bombardéry, ale i před touto verzí vznikly stovky letounů určené pro útoky kamikaze. Nástupce Zera měl být Micubiši A7M Reppú, ale problémy s jeho vývojem způsobily, že Zero zůstalo hlavním stíhacím typem japonského námořního letectva až do konce války.

První Zero zkoumané Spojenci[editovat | editovat zdroj]

Micubiši A6M "Reisen" (Zeke) v amerických barvách.

O nové japonské stíhačce byly USA informovány velitelem americké dobrovolnické skupiny Létající Tygři v Číně Clairem Chennaultem. Poprvé mohli Spojenci prozkoumat vrak nové zbraně nepřítele poté, co bylo 20. května 1941 při útoku na letiště Tchajping-su a Šuanglin poblíž Čcheng-tu sestřeleno protiletadlovou palbou jedno A6M od 12. kókútai. Jednalo se vůbec o první Zero ztracené v akci. Na základě nálezu byla odhadnuta výkonnostní tabulka pro nový stroj, která byla až pozoruhodně přesná. Hlášení se ale ztratilo v Singapuru mezi ostatními zpravodajskými informacemi.[4] O to bylo překvapení nad Pearl Harborem, v Malajsii a na Filipínách větší.

Vůbec první téměř nepoškozené Zero se dostalo do rukou Číňanů ještě před Pearl Harborem, když 26. listopadu 1941 nouzově přistála dvě A6M2 od Tainan kókútai na pláži poloostrova Lejčou v jižní Číně. Zero V-174, které pilotoval nitó hikó heisó (二等飛行兵曹 ~ desátník) Taka-aki Šimohigaši, bylo při přistání poškozeno a tak ho Číňané pouze ukryli. Zero V-172 výrobního čísla 3372, které pilotoval itó hikó heisó (一等飛行兵曹 ~ četař) Šimezoh Inoue, bylo ale pouze lehce poškozeno a Číňané ho nejprve ukryli, rozebrali a posléze převezli do neokupované části Číny. Později bylo Zero 3372 převezeno do Států. Toto bylo opravdu první Zero, které se dostalo do rukou Spojenců v relativně nepoškozeném stavu, ale vzhledem ke komplikované a zdlouhavé přepravě z Číny jeho testy začaly až po „Akutanském Zeru“ DI-108 v. č. 4593.[5]

V červnu 1942 spojenci získali téměř nepoškozený vzorek letounu DI-108 (výrobní číslo 4593[6]) z letadlové lodě Rjúdžó, který nouzově přistál na ostrově Akutan poblíž Dutch Harboru během japonského útoku na Aluety. Následné zkoušky ve Státech (první let se uskutečnil 20. září 1942) ukázaly jeho nedostatky.

Bojové nasazení[editovat | editovat zdroj]

A6M2 Zero z letadlové lodě Zuikaku se připravují na bojový let nad Rabaulem

Na začátku války Zero překonal kterýkoli spojenecký letoun na pacifickém bojišti. V bitvě u Midway Američané nasadili proti Zerům ve verzi A6M2 své Wildcaty ve verzi F4F-4. Proti nim měla Zera stále ještě výhodu lepší obratnosti a stoupavosti, ale těžší Wildcat byl rychlejší ve střemhlavém letu, měl samosvorné nádrže a pancéřovanou kabinu. Koncem roku 1942 se na bojišti objevila nová verze: A6M3 s „useknutými“ koncovými oblouky. Nové, silnější a lépe pancéřované letouny, jako například Corsairy a Hellcaty ale postupně získaly převahu.

Specifikace (A6M2)[editovat | editovat zdroj]

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 1
  • Délka: 9,05 m[7]
  • Rozpětí: 12,00 m[7]
  • Rozpětí se složenými křídly: 10,955 m[7]
  • Výška: 3,525 m[7]
  • Plocha křídel: 22,44 m2[7]
  • Hmotnost (prázdný): 1 680 kg
  • Hmotnost (naložen): 2 410 kg
  • Pohonná jednotka: 1 × 14válcový hvězdicový motor Nakadžima Sakae 12 o výkonu 709 kW
  • Štíhlost křídla: 6,4

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 533 km/h
  • Dolet: 3 105 km
  • Dostup: 10 000 m
  • Stoupavost: 15,7 m/s
  • Zátěž křídel: 107,4 kg/m2
  • Výkon/Hmotnost: 294 W/kg

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • kulomet Typ 97 ráže 7,7 mm v kapotě motoru. U pozdějších verzí A6M byl Typ 97 nahrazen velkorážným 13,2 mm kulometem Typ 3.
  • 2× 20 mm pevné kanóny Typ 99 v náběžných hranách křídlech.
  • Bomby:
    • 2× 30 kg a
    • 1× 60 kg bomby nebo
    • 2× pevné 250 kg bomby

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PEATTIE, Mark R. Sunburst: The Rise of Japanese Naval Air Power, 1909-1941. Annapolis : Naval Institute Press, 2007. Dostupné online. ISBN 159114664X. S. 89 a 90. (anglicky) 
  2. Peattie, str. 90 a 91
  3. Peattie, str. 91
  4. SHORES, Christopher; CULL, Brian; IZAVA, Jasuho. Krvavá jatka I. Plzeň : Mustang, 1994. ISBN 80-85831-48-1. S. 42.  
  5. LANSDALE, James F.. War Prize: The Capture Of The First Japanese Zero Fighter In 1941 [online]. j-aircraft.com, 1999, [cit. 2009-09-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. A6M2 Model 21 Zero Manufacture Number 4593 Tail D1-108 [online]. pacificwrecks.com, rev. 2009-07-23, [cit. 2009-08-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. a b c d e SKWIOT, Mirosław; JARSKI, Adam. Akagi. Gdańsk : A.J. Press, 1994. ISBN 83-86208-01-5. S. 17. (polsky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SCHMID, Jaroslav. Letadla 1939-45: Stíhací a bombardovací letadla Japonska, 1. díl. Plzeň : Fraus, 1998. ISBN 80-7238-041-9. Kapitola Micubiši A6M Reisen (Zeke), s. 67-73.  
  • PEATTIE, Mark R. Sunburst: The Rise of Japanese Naval Air Power, 1909-1941. Annapolis : Naval Institute Press, 2007. Dostupné online. ISBN 159114664X. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]