Bitva o Iwodžimu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bitva o Iwodžimu
Konflikt: Druhá světová válka, Válka v Tichomoří
37mm dělo, v pozadí hora Suribači
37mm dělo, v pozadí hora Suribači
Trvání: 16. února 1945 - 26. března 1945
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Iwodžima, Japonské císařství
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: vítězství Spojených Států
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Vlajka USA Spojené státy americké Vlajka Japonska Japonské císařství
Velitelé
Holland Smith Vlajka Japonské armádyTadamiči Kuribajaši
Vlajka Japonské armádyTakeiči Niši
Vlajka Japonské armádyRinosuke Ičimaru
Síla
110 000 mužů 21 000 mužů:
* 16 000 armáda
* 5000 námořnictvo
Ztráty
6 821 mrtvých
19 189 zraněných
494 pohřešovaných
celkem: 26 504
20 703 mrtvých
216 zajatých
celkem: 20 919
{{{poznámky}}}

Bitva o Iwodžimu (anglicky: Battle of Iwo Jima; japonsky: 硫黄島の戦い, Iótó no tatakai nebo Iódžima no tatakai) probíhala od 16. února 1945 do 26. března 1945 mezi Spojenými státy a Japonskem. Americké jednotky zaútočily na japonský ostrov Iwodžima s cílem obsadit zdejší letiště a vytvořit si tak leteckou základnu pro útok na hlavní japonské ostrovy. Jednalo se o první případ celé války, kdy bylo cílem spojeneckých jednotek obsazení vlastního japonského území (tj. území, které bylo součástí Japonska před druhou světovou válkou a jehož obyvatelé byli Japonci), čemuž také odpovídala i intenzita odporu japonských vojáků.

Původně se předpokládalo, že bitva o relativně malý ostrov skončí poměrně rychle, opak však byl pravdou. Vynalézavost generála Kuribajašiho, který vytvořil z ostrova a zejména hory Suribači jednu z největších podzemních pevností celého Japonska (opevnění zahrnovalo 18 km podzemních tunelů), a odhodlání japonské posádky, která měla od japonského velení zakázáno kapitulovat, vedly k tomu, že se boj o ostrov navzdory zdrcující materiální i početní převaze Spojenců protáhl na více než měsíc a představuje jednu z nejkrvavějších bitev spojenecké ostrovní kampaně.

V pondělí 19. února 1945 došlo k vylodění na Iwodžimě. V 9:00 ráno, dorazil první americký vyloďovací člun k pláži Futacune na jihozápadě ostrova. Japonská pěchota a dělostřelectvo mlčelo a američtí vojáci nenaráželi na odpor. Byli zmateni takovýmto vývojem událostí a rozhodli se postupovat do vnitrozemí. První překážka se objevila po 300 metrech. Na strmém svahu tvořeném sopečným popelem vojáci americké námořní pěchoty podkluzovali a padali. V tu chvíli Kuribajašiho dělostřelectvo zahájilo palbu ze všech stran. Nejvíce palby přicházelo z vyhaslé sopky Suribači. Americké ztráty začaly narůstat. Vylodění na Iwodžimě bylo nejkrvavějším z celé války o Tichomoří. Do večera padlo 600 Američanů a 1 200 jich bylo zraněno. Do příštího rána byly pláže obsazeny. 20. února přistály na Iwodžimě první americké posily. S nimi byl 21. února zahájen útok na sopku Suribači, setkal se však s urputným odporem a brzy ztroskotal.

Stejně jako na zemi probíhaly těžké boje i na moři. V týž den, 21. února 1945 byla 4 Kamikaze zasažena letadlová loď Saratoga. Byla tímto útokem tak vážně poškozena, že musela odplout na opravu do USA. Zároveň byla potopena letadlová loď USS Bismarck sea. Zatím na Iwodžimě pokračovaly tvrdé boje.

V pátek 23. února byl zahájen nový útok proti sopce Suribači. Tento útok překvapivě uspěl. Američané se pomalu dostávali na vrchol sopky a v 11:40 zde šest příslušníků námořní pěchoty vztyčilo vlajku Spojených států amerických. Obsazení sopky Suribači nebylo úplným vítězstvím, ale výrazně to podpořilo morálku amerických vojáků na Iwodžimě. Bitva o Iwodžimu dál pokračovala.

3. divize námořní pěchoty se pomalu probíjela na sever. Dne 4. března přistály první bombardéry B-29 na čerstvě dobytých letištích na Iwodžimě, zatímco okolo stále zuřila bitva.

Vojáci námořní pěchoty vztyčují vlajku na Iwodžimě

9. března byli japonští obránci zatlačeni až do severovýchodní části ostrova. V půli března Američané zachytili vysílání generála Kuribajašiho. Znělo: „Nejedli jsme ani nepili pět dní, ale náš bojový duch je silný. Budeme bojovat až do konce.“

Bitva skončila v noci z 25. na 26. března, kdy se zbytky japonské posádky, které již neměly dost potravin, munice ani pitné vody, rozhodly pro sebevražedný útok na spojenecké pozice. Se smrtí několika set japonských vojáků tak zanikl organizovaný ozbrojený odpor na Iwodžimě a ostrov byl následující den prohlášen za bezpečný. Nutno podotknout, že daný útok nepředstavoval pouze „lepší sebevraždu“, ale také poslední japonský úspěch bitvy, neboť spojenecké jednotky podcenily rizika takovéto akce, díky čemuž se Japoncům podařilo proniknout do prostor letiště a pobít větší počet pilotů a letištního personálu, kteréžto ztráty nebylo lehké nahradit.

I po oficiálním ukončení bitvy zde zůstávali japonští vojáci, poslední dva (kulometčíci Macudo Linsoki a Jamakage Kufuku) se vzdali v lednu 1949.[1]

Právě na hoře Suribači pořídil 23. února 1945 Joe Rosenthal jednu z nejslavnějších fotografií celé války.

Důsledkem bitvy bylo, že ostrov zůstal okupován Spojenými státy až do roku 1968.

Obraz v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Yamakage Kufuku [online]. wanpela.com, [cit. 2012-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. To the shores of Iwo Jima (1945) [online]. Internet Archive, [cit. 2008-01-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Glamour Gal (1945) [online]. Internet Archive, [cit. 2008-01-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Carriers Hit Tokyo! [online]. Internet Archive, [cit. 2008-01-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Outsider (1961) [online]. imdb, [cit. 2008-01-02]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]