Druhá bitva u El Alameinu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Druhá bitva u El Alameinu
Konflikt: Druhá světová válka v Africe
Britské tanky v útoku
Britské tanky v útoku
Trvání: 23. října5. listopadu, 1942
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: El Alamein, Egypt
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: Rozhodující vítězství Spojenců
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Třetí říše Třetí říše
Vlajka Italského království Itálie
United Kingdom Spojené království
Australia Austrálie
New Zealand Nový Zéland
Vlajka Britské Indie Britská Indie
Vlajka Jihoafrické unie Jihoafrická unie
Vlajka Svobodné Francie Svobodná Francie
Řecké královstvíŘecké království Řecké království
Velitelé
Třetí říše Erwin Rommel
Třetí říše Georg Stumme
Vlajka Italského království Ettore Bastico
United Kingdom Bernard Montgomery
United Kingdom Harold Alexander
Síla
116 000 mužů
547 tanků
192 obrněných vozidel
770 - 900 letadel
552 kusů děl
195 000 mužů
1 029 tanků
435 obrněných vozidel
730 - 750 letadel
892 - 908 kusů děl
Ztráty
20 542 mrtvých
~500 tanků
84 letadel
13 560 mrtvých
332 - ~500 tanků
97 letadel

Druhá bitva u El Alameinu byla součást 2. světové války, odehrála se v říjnu 1942 v severní Africe. Začala 19. října, kdy Britové zahájili protiofenzívu. 23. října pod vedením britského generála Bernarda Lawa Montgomeryho Spojenci vyhráli. Erwin Rommel byl nucen ustoupit nejprve k Al Agheile a poté do Tunisu. Německo-italské jednotky byly postupně vytlačovány z Afriky.

Poté, co Spojenci dobyli zpět pevnost Tobrúk, byli nakonec v květnu 1943 Němci z Afriky úplně vytlačeni.

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Předehra[editovat | editovat zdroj]

9. září 1940 vpadly Mussoliniho jednotky do Egypta. Britové ustoupili k Sidi Barrani, kde Italové svojí ofenzivu zastavili. 9. prosince zahájili Britové protiútok (viz Operace Compass) a vytlačili Italy z Libyjské provincie Kyrenaiky.

V únoru 1941 posílily vyčerpané italské jednotky německého Afrikakorpsu a pod velením Erwina Rommela, čerstvého vítěze z Francie, zahájili ofenzivu s cílem dobýt zpět Kyrenaiku a zaútočit na Egypt (viz Akce Sonnenblume). Britové ustoupili až na Egyptskou hranici s výjimkou australské posádky v Tobruku. Ta se zde spolu s Čechoslováky a Poláky opevnila aby tento důležitý přístav nepadl do Rommelových rukou. Následujících osm měsíců se o něj obě strany přetahovali (viz Obléhání Tobruku). 18. listopadu zahájila nově vzniklá britská 8. armáda operaci Crusader s cílem vyprostit Tobruk z obležení. Rommel byl nakonec donucen ustoupit zpět k Agheile odkud svůj odvážný útok před 10 měsíci začal. V červnu roku 1942 se mu však nakonec přece jen podařilo Tobruk dobýt (viz Bitva u Gazaly). 8. armáda byla donucena stáhnout se hluboko do Egypta až k železniční stanici El Alamein. V červenci zde probíhaly těžké boje, které obě strany vyčerpaly (viz První bitva u El Alameinu). Britové však Rommela zastavili. Nyní se pod velením nového velitele Bernarda Law Montgomeryho připravovali na protiofenzivu.

Operace Lightfoot[editovat | editovat zdroj]

Operace Lightfoot

Dne 23. října 1942 zahájil Montgomery první fázi své obezřetně naplánované ofenzivy, operaci "Lightfoot". V blízkosti Katarské prolákliny podnikl XIII. sbor pod velením generála Horrockse klamný útok. Dále na severu pronikl X. sbor pod velením generála Lumsdena přes německá minová pole směrem k hřebenu Kidney. Překvapivý úder, provedený s nelítostnou důsledností donutil Rommela jednat. Shromáždil své motorizované jednotky a zahájil protiútok, při němž vyslal své poslední tanky proti převaze britské palebné síle. Ačkoliv německé ztráty narůstaly, nepodařilo se Montgomerymu prolomit nepřátelské linie. Získal kus území na severu, ale Němci se stáli drželi a jejich smrtonosná 88mm děla ničila jeden britský tank za druhým. Britové však na rozdíl od sil Osy mohli svoje ztráty, díky krátkým zásobovacím komunikacím a Churchillova plného zájmu o výsledek severoafrické kampaně, rychle nahrazovat. Rommel takovou podporu od Hitlera neměl a jeho zásobovací komunikace se táhly až do Libye[zdroj?], takže i když nedosáhl průlomu, podařilo se Montgomerymu citelně zeslabit síly nepřítele.

Operace Supercharge[editovat | editovat zdroj]

Operace Supercharge

Na konci října bylo už Montgomerymu jasné, že jeho plán na prolomení německých pozic úplně nevyšel. Se souhlasem vrchního britského velitele Harolda Alexandera vypracoval novou alternativu, operaci "Supercharge". Rozhodl se soustředit veškeré své síly proti německým pozicím na jihozápadě, kde očekával Rommelovu slabinu. Dne 2. listopadu zahájila pěchota a dělostřelectvo útok a vytvořili v německé obraně mezeru jíž využily tanky. Rommel přesunul své zbývající jednotky k hřebenu Kidney, kde se Britové pokoušeli o průlom. Německá 88mm děla působila britům citelné ztráty. Britská 9. obrněná brigáda ztratila 70 ze svých 94 tanků. Britové však stále postupovali. Němci v bitvě utrpěli nenahraditelné ztráty, například přišli o všechna 88mm děla s výjimkou 24 kusů. Rommel si uvědomil, že jeho síly už nejsou schopny dále vzdorovat britským silám a tak, navzdory Hitlerovým rozkazům, ustoupil. Zbývalo mu pouhých 36 tanků.

Dohra[editovat | editovat zdroj]

Montgomery dosáhl velmi důležitého vítězství a jeho, nyní sebevědomá, 8. armáda začala pronásledovat zbytky Panzerarmee Afrika. Ústup Osy se zastavil (a to pouze na chvíli) až v Tunisku na Marethské linii. Spojenci definitivně získali v Africe převahu.

Britská pěchota v útoku