Bitva v Kurském oblouku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bitva v Kurském oblouku
Konflikt: Východní fronta
Vojáci 2. SS-Panzer Division „Das Reich“ a tank Tiger postupují na jih voroněžského frontu
Vojáci 2. SS-Panzer Division „Das Reich“ a tank Tiger postupují na jih voroněžského frontu
Trvání: Německý útok: 4 – 20. července 1943
Sovětský útok: 4. července – 23. srpna 1943
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Kurský výběžek, SSSR
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: Sovětské vítězství, německý útok na východní frontě ochromen
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Třetí říše Třetí říše the Soviet Union 1923 Sovětský svaz
Velitelé
Třetí říše Erich von Manstein
Třetí říše Günther von Kluge
Třetí říše Hermann Hoth
Třetí říše Walther Model
Třetí říše Hans Seidemann
Třetí říše Robert von Greim
the Soviet Union 1923 Georgij Žukov
the Soviet Union 1923 Konstantin Rokossovskij
the Soviet Union 1923 Ivan Koněv
the Soviet Union 1923 Nikolaj Vatutin
the Soviet Union 1923 Alexandr Vasilevskij
Síla
912 460 vojáků
2 928 tanků
9 966 děl a minometů
2 110 letadel
2 501 779 vojáků
5 128 tanků
25 013 děl a minometů
2 792 letadel
Ztráty
Operace Citadela:[nb 1]
54 182 vojáků [nb 2]
323 zničených[1] tanků a útočných děl
159 letadel[2]
~500 děl[3]
Bitva u Kurska:[nb 3]
203 000 ztrát[4]
720 zničených tanků a útočných děl[5]
681 letadel[6]
děla neznámo
Operace Citadela:[nb 1]
177 847 vojáků[7]
1 614[8] – 1 956 tanků a útočných děl
459[8] – 1 961 letadel
3 929 děl
Bitva u Kurska:[nb 3]
863 303 ztrát[nb 4]
6 064 tanků a útočných děl[nb 5]
1 626[8] letadel
5 244 děl[8]
{{{poznámky}}}

Bitva v Kurském oblouku (resp. Bitva u Kurska, Operace Zitadelle) představuje jednu z nejvýznamnějších bitev druhé světové války na východní frontě. Zahájila ji německá vojska 4. července 1943 s úmyslem získat zpět na svou stranu strategickou iniciativu na východní frontě a připravit nepříteli natolik vážné ztráty, aby nemohl během roku zahájit významnější ofenzívu. Bezprostředním cílem bylo zlikvidovat Kurský oblouk a zničit sovětské síly v této oblasti.

Ačkoliv ztráty Rudé armády byly mnohem větší než na německé straně, jednalo se z pohledu Německa o velký neúspěch, který definitivně odsoudil Třetí říši k porážce, neboť ta nebyla schopna nahradit utrpěné ztráty a definitivně ztratila strategickou iniciativu na celé východní frontě. Historici ji považují spolu s bitvou o Stalingrad za rozhodující bitvu Velké vlastenecké války. Zároveň představuje největší tankovou bitvu historie.

Příprava bitvy[editovat | editovat zdroj]

Členové útvarů Waffen-SS se přeskupují k útoku.

Situace Velkoněmecké říše v roce 1943 začínala být kritická. Bylo evidentní, že její vojska upadají na všech frontách do defenzívy a že čas je jí stále horším nepřítelem. Hitler oprávněně podezříval Spojence, že spolu navzájem konzultují svůj další postup a že další úder provedou společně. Jelikož mu představa souběžného zahájení angloamerické ofenzivy ve Středomoří a sovětské na východní frontě nepřipadala zrovna lákavá, rozhodl se zaútočit sám a alespoň jednoho z nepřátel rozhodit do té míry, že nebude schopen své akce zahájit. Pro svůj plán logicky zvolil východní frontu, kterou se Mansteinovi podařilo po porážce u Stalingradu stabilizovat a která dle jeho názoru jediná slibovala možnost úspěšné akce takovéhoto rozsahu (každopádně lze souhlasit s názorem, že ve Středomoří šance na větší úspěšnou ofenzivu neexistovala).

Hitlerův plán se setkal u německých velitelů se smíšenými pocity. Zatímco část s touto ideou souhlasila, druhá část ostře protestovala. Mnozí frontoví velitelé z východu požadovali zkrácení fronty a přechod do aktivní obrany. Hitler se po dlouhém váhání rozhodl částečně vyhovět oběma skupinám: cílem německé ofenzívy bude Kurský oblouk – obrovský výběžek fronty vkliňující se do německých pozic poblíž města Kursk. Ten vznikl během jarní Mansteinovy ofenzivy, když jarní tání a bahno znemožnily útočné operace. Jeho likvidace i se všemi jednotkami, které se v něm nacházely, by bylo řešení, které by vedlo jak k rozsáhlému ochromení nepřítele, tak ke zkrácení fronty a snížení rizika průlomu a obklíčení, které se stále vznášelo nad skupinou armád Jih.

Kurské bitvy se účastnilo i několik nových tanků IS-1

Pokud se Hitler domníval, že tím odpůrce velké ofenzívy uspokojí, hrubě se přepočítal. Někteří němečtí velitelé po seznámení se s hrubými obrysy plánu zasypali vrchní velení protesty. Upozorňovali, že Kurský oblouk je již dlouhé měsíce mohutně opevňován a posilován novými jednotkami. Útok proti několika pásmům pečlivě připravené obrany považovali za málo prozíravý, neobratný a nutně vedoucí k těžkým ztrátám (např. náčelník Hitlerova štábu Kurt Zeitzler). Někteří vyslovili pochybnost, zda lze takovou akci za existujícího poměru sil vůbec úspěšně provést. Hitler sám si jí asi také úplně jist nebyl, protože se rozhodl, že k provedení celé akce bude přistoupeno až poté, co budou dodány další těžké tanky (Tiger, Panther). Toto rozhodnutí však znechutilo některé velitele, kteří původně plán schvalovali. Namítali, že SSSR tanky vyrábí také (a to mnohem rychleji) a že zatímco budou čekat, Rusové budou prostor dále opevňovat. Někteří tankoví odborníci navíc zpochybňovali rozumnost uspěchaného nasazení dosud nevyzkoušených strojů typu Panther v tak enormně důležité bitvě a tak malém počtu. Rozčarování velitelů, kteří měli útok vést, postupem času rostlo stále více a více – tak jak se dodávky tanků stále více a více a opožďovaly. Přesto obě hlavní osoby, které měly útok vést (Model i Manstein) zhodnotili plán jako sice obtížný, leč proveditelný. Značně pesimističtější byl maršál von Kluge.

Sovětské tanky KV-1S připravené k boji
Dva Tigry a StuG s pěchotou

Hitler sám navíc začínal propadat nervozitě. Zdálo se, že teprve nyní zcela pochopil zoufalost své strategické situace. Ve velmi krátké době se musel smířit se ztrátou Tuniska a elitních příslušníků Afrikakorpsu a strávit několik nepříznivých zpráv rozvědky a svých spojenců. Jednalo se zejména o zprávy rozvědky ohledně odhadovaných sovětských záloh a nově postavených jednotek (více než dvojnásobně převyšovaly původní odhady) a ohledně italského odhodlání bojovat (Italové podle rozvědky intenzívně připravovali přeběhnutí ke Spojencům). Rumuni a Maďaři oznámili či naznačili vůdci, že nebudou schopni podporovat válečné snažení Říše tak, jako dosud. A na závěr italské nejvyšší velení oznámilo, že v současné době není schopno zajistit ani obranu italského území (o dalších oblastech Středomoří nemluvě). Další zprávy rozvědky byly ještě horší: Rudá armáda intenzívně připravovala útok v oblasti Orelského oblouku a Doňce. Bylo zřejmé, že čeká už jen na to, až angloamerické síly zahájí útok ve Středomoří. Koncentrace sovětských sil v Kurském oblouku navíc vzrostla do té míry, že velitel skupiny armád Střed začal mít obavy, jestli by vůbec dokázal své pozice ubránit, pokud by sovětská strana zaútočila. Pokud šlo o útok, své pochybnosti vyjádřil už dříve.

Výše zmíněné okolnosti vedly Hitlera k tomu, aby znovu zvážil naplánovanou akci. Jeho rozhodnutí bylo minimálně pochybné. Potvrdil plán operace Citadela v jeho nejrozsáhlejší variantě, ale znovu jej odložil. Přislíbil více těžkých tanků (Tiger a Panther) a nové typy stíhačů tanků (Ferdinand, Hornisse), ale ubral značný počet pěších divizí, které rozeslal po Francii, Itálii, Balkánu a na kritická místa východní fronty.

Plány stran[editovat | editovat zdroj]

Průběh bitvy (povšimněte si vývoje situace v Orelském oblouku – viz severní část bojiště)

Německý plán[editovat | editovat zdroj]

Skupina armád Střed (velitel útoku Walther Model) a skupina armád Jih (Erich von Manstein) zaútočí na „krk“ Kurského oblouku ve směru kousek na východ od města Kursk s cílem odříznout město i celý oblouk a sovětské jednotky zde se nacházející. Hitler si sliboval hodně jak od zničení jednotek nacházejících se v oblouku, tak od obranných bojů, které začnou, až se Rudá armáda pokusí své obklíčené jednotky osvobodit. Plán evidentně musel vyústit v gigantickou bitvu, proto se k jeho provedení shromáždila většina tankových sil obou skupin armád i další strategické zálohy. Přesto panovaly oprávněné pochybnosti, zda mají obě útočná uskupení dostatek prostředků k provedení akce.

Sovětský plán[editovat | editovat zdroj]

Německé tanky typu Panther se seřazují do výchozích pozic

Stavka si byla vědoma německých plánů týkajících se Kurského oblouku do takových detailů, že znala i průběžné změny a přesuny termínů. Byla informována i o posledním a definitivním termínu s takovým předstihem, že byl zcela vyloučen jakýkoliv moment překvapení hrající ve prospěch Německa. Sovětský plán vypracovaný Žukovem – „Operace Kutuzov“ – spočíval v odražení nepřátelského útoku zhruba 1/2 až 2/3 shromážděných sil a následným protiútokem zbytku, který by německé síly rozdrtil. Zároveň s druhou fází operace se předpokládaly akce v oblasti Doňce a Orelského oblouku a snad i akce angloamerických sil ve Středomoří. Cílem tedy dle Žukova bylo: „unavit nepřítele na našich obranných postaveních, vyřadit z boje jeho tanky, pak přivést čerstvé posily a zlikvidovat hlavní seskupení generální ofenzívou“. Za tímto účelem byly shromážděny celé 3 fronty. Dva měly za úkol přímou obranu Kurského oblouku (Centrální front Konstantina Rokossovského na severu a Voroněžský front N.F.Vatutina na jihu), jeden (Stepní front I.S.Koněva) měl tvořit zálohy pro protiútoky v první a druhé fázi bitvy. Pak zde byly ovšem ještě tři fronty na frontě severně a jižně od Kurského oblouku (Západní front a Brjanský front na severu a Jihozápadní front), které vyčlenily ze svých řad početné zálohy, které měly být v případě potřeby poskytnuty frontům v Kurském oblouku. Zároveň se předpokládalo, že ve druhé fázi operace zahájí Západní front útok na skupinu armád Střed v severní části Orelského oblouku.

Během příprav byla na kritických místech vybudována 2 úplná hluboká pásma těžkého polního opevnění optimalizovaného k protitankovému boji. Třetí se právě dokončovalo a čtvrté vznikalo. V hloubce ještě bylo vytvořeno státní pásmo obrany. Lze snad i říci, že sovětská strana nemohla být připravena lépe.

Bitva[editovat | editovat zdroj]

Zničený německý Panther
Sovětská kulometná jednotka během bitvy

Předběžné německé akce byly zahájeny 4. července 1943 odpoledne 4. tankovou armádou. Akce byla úspěšná, ale téměř čtvrtina brigády Pantherů musela být vyřazena pro technické obtíže. Vlastní útok začal 5. července ve 4:30 ráno. Sovětské zdroje udávají, že těsně před zahájením německého útoku provedlo dělostřelectvo Rudé armády na základě informací od několika přeběhlíků o plánovaném začátku ofenzívy zdařilý mohutný dělostřelecký přepad, který způsobil německým úderným jednotkám těžké ztráty. Bojová hlášení německých jednotek mluví pouze o krátké rušivé palbě „bez významných následků“.[11]

Brzy bylo zřejmé, že plán akce nebude možno splnit tak rychle, jak bylo očekáváno. V prvních dnech Němci sice dosáhli určitých výsledků, leč stále bylo zřejmější, že se jejich postup stále více zadrhává a ztráty neúměrně rostou. Jako rozhodující faktor lze zřejmě brát i situaci ve vzduchu – Luftwaffe v prvních dnech získala zřetelnou převahu a byla bez problémů schopna jak zajišťovat vzdušné údery proti nepřátelským jednotkám, tak poskytovat vzdušné krytí jednotkám vlastním. Postupem času však Stavka začala k bojišti přesunovat tisíce nových strojů a zároveň se projevil nedostatek pohonných hmot u německého letectva. Výsledkem bylo, že Luftwaffe již nebyla schopna plnit oba úkoly naráz (mohla buďto bránit své jednotky, nebo sama útočit na pozemní jednotky nepřítele), což připravilo německou stranu o poslední důležitou výhodu, kterou měla. Výše zmíněný scénář víceméně popírají sovětské zdroje, které zpravidla mluví o vyrovnané situaci ve vzduchu na počátku a své jednoznačné převaze ve vzduchu na konci bitvy. Většina německých ztrát ovšem spadá na účet dobře vybudované protitankové obrany, minových polí a sovětského dělostřelectva.[11]

Tigry v severním sektoru bitvy
Postupující německá pěchota, v pozadí zničený sovětský tank KV-1

6. července začalo být Skupině armád Střed zřejmé, že asi nebude schopna splnit své úkoly. Skupina armád Jih zatím pokračovala v postupu, ale její zpoždění rostlo a nepřítel začal proti ní nasazovat zálohy. Projevil se nedostatek zejména pěchoty, která by zajišťovala týl a křídla postupujících tankových klínů. Manstein i Model se proto obrátili na Hitlera, aby jim povolil nasadit pěší zálohy, nad nimiž si prozatím ponechal kontrolu, neboť za současného stavu byla více než 1/3 všech úderných tankových sil vázána podružnými úkoly, které jí nepříslušely. Většina odborníků, kteří do té doby nepovažovali operaci Citadela za předem ztracenou, se domnívá, že byla definitivně pohřbena právě nyní, když Hitler tuto žádost odmítl. Manstein tedy použil vlastní frontové jednotky Doněcké oblasti, což ovšem nestačilo a navíc to bylo nesmírně riskantní, neboť tak oslabil zabezpečení svého pravého křídla a týlu. Model tuto možnost neměl, neboť on velel pouze útoku a velitel skupiny armád Střed Günther von Kluge jeho žádost o přesun jednotek zamítl (což se později ukázalo jako nanejvýš správné rozhodnutí). Během 7.–10. července obě německá uskupení ještě postupovala, do operačního pásma obrany se ovšem podařilo proniknout pouze jižní skupině. Severní se, navzdory opakovaným útokům, nedostala dále než o 5–10 kilometrů. Neúnosné ztráty a sovětské protiútoky způsobily, že 10. července se německý postup zcela zastavil. Hitler proto poskytl Skupině armád Střed polovinu leteckých sil Skupiny armád Jih. To nebyl nejšťastnější krok, neboť zpomalil postup na jihu, zatímco na podstatné zlepšení situace na severu nestačil. Kolem 9. července začal být Hitler velice nervózní a naléhal na urychlené dokončení operace, neboť začal dostávat zprávy o bezprostředně hrozící invazi angloamerických jednotek na Sicílii a možná i Balkáně (k prvnímu pak skutečně došlo 10. července 1943).

Vrchní velitelství německé branné moci OKW si bylo již od prvních dnů vědomo, že ofenzíva nepostupuje podle představ, a tak 7. července vydalo zprávu o tom, že údajně útok nezahájila německá, nýbrž sovětská vojska: "...v prostoru Kurska sovětské velitelství nepřetržitě uvádělo v činnost tankové útvary, avšak hlavní pozice německé obrany se na všech úsecích nacházejí pevně v našich rukách a ani na jednom úseku fronty ještě nebyly uvedeny do boje sebenepatrnější německé tankové síly. Sovětská zpráva o tom, že začala německá ofenzíva, je lživá".[zdroj?]

Motorisovaná skupina při přesunu, koncem června.
Němečtí vojáci prohlížejí zničený sovětský tank T-34 po bojích u Prochorovky

12. července vydal Hitler rozkaz povolující nasazení pěších záloh, aby operaci urychlil, avšak jednak již bylo pozdě, jednak začalo být zřejmé, že německé síly budou mít úplně jiné starosti, neboť Rudá armáda zahájila protiúderoperaci Kutuzov. Začala druhá fáze bitvy. Koněvův Stepní front zahájil společně s Voroněžským frontem mohutný úder proti skupině armád Jih, zatímco Rokossovského Střední front zaútočil na Skupinu armád Střed. Ta se sice s útokem vyrovnala, jenže vzápětí zaútočily na severní část Orelského oblouku Západní front a Brjanský front, které prolomily německou frontu a bezprostředně ohrozily týl jejího úderného uskupení. Maršál Günther von Kluge musel veškeré zálohy nasadit proti tomuto nebezpečí, přičemž sáhl i do rezerv Modelova útočného seskupení, což logicky znamenalo, že akce skupiny armád Střed v Kurském oblouku nebudou moci smysluplně pokračovat (Hitler ovšem tuto interpretaci situace odmítal až do okamžiku zrušení celé operace). Na jihu se zatím střetla největší masa tanků v historii poblíž Prochorovky. Výsledek této bitvy je poněkud sporný a obě strany ji reklamují jako své vítězství. Manstein nepochybně odrazil sovětský protiútok a údajně byl (dle svého vlastního tvrzení) připraven pokračovat v úderu. Pravděpodobně tak situaci skutečně viděl, protože když Hitler operaci Citadela 14. července ukončil a odebral Mansteinovi část jeho jednotek, velitel Skupiny armád Jih ostře protestoval – tvrdil že již porazil hlavní síly protivníka a je čas jej dorazit. Toto tvrzení je zejména v sovětské literatuře odmítáno jako příliš optimistické, sovětská strana stále disponovala rozsáhlými zálohami, které mohla kdykoliv nasadit. Pro správné posouzení situace je třeba zvážit odpovědi na dvě otázky. Proč se Manstein musel vzdát útoku na Prochorovku? Podle něj bylo příčinou zrušení operace z Hitlerovy strany a odvelení jeho klíčových jednotek jinam. Podle sovětské strany díky těžkým ztrátám z bitvy u Prochorovky (protože ji v podstatě prohrál). Druhá otázka zní: Byl Manstein schopen pokračovat v akci a zvítězit? Stanovisko sovětské strany je jednoznačné – nemohl. Z Mansteinových pamětí, jeho protestů i následného jednání je zřejmé, že se upřímně domníval, že zvítězit může, ovšem zřejmé je i to, že měl zkreslené představy o velikosti dosud nedotčených záloh na sovětské straně i o situaci Skupiny armád Střed. V této otázce panuje mezi odborníky konsenzus, že Manstein protivníka dosud ještě neporazil a že jeho šance na úspěšné pokračování v útoku byly pravděpodobně naprosto nulové.

Útok bitevních letadel Iljušin Il-2
Kolona Tigrů

Hitler nakonec Mansteinovy protesty odmítl, ale nezasáhl, když se Manstein rozhodl v akci pokračovat na vlastní pěst (musel se vzdát hlavního úderu, ale hodlal zničit co nejvíc jednotek nepřítele).[zdroj?] 16. července však akce z jeho pohledu v podstatě skončila, neboť mu Hitler odebral 2. tankový sbor SS, bez kterého nemohl v útocích pokračovat. Přesto však i nadále prováděl alespoň dílčí útoky proti exponovaným pozicím nepřítele a to až do 22. července, kdy mu Hitler odebral další jednotky a přísně mu nařídil další akce ukončit.

V průběhu srpna pak provedla Rudá armáda generální protiútok v Kurském a Orelském oblouku i Doněcké oblasti, který vrhl obě německé skupiny armád zpět. Rudá armáda získala zpět všechno území, ztracené během německé ofenzívy, a 5. srpna současně dobyla dva nejdůležitější opěrné body Wehrmachtu, Orel a Bělgorod, čímž byl umožněn její další bleskový postup až k Dněpru. Německou stranu hodně poškodila chyba Mansteina, který zřejmě žil i nadále v iluzích ohledně sil nepřítele a nepřipravil svou skupinu armád na ústup, což vedlo ke ztrátě značného množství cenného materiálu.

Následky bitvy[editovat | editovat zdroj]

Zástupy sovětských zajatců
Posádka tanku Pz.Kpfw. III z 2. tankové divize SS „Das Reich“ odpočívá po bojích v jižním sektoru

Myšlenka velké vítězné bitvy na východní frontě snad nemusela být mylná (byť válku již s největší pravděpodobností nemohla zvrátit), ovšem místo i způsob byly zvoleny velice nešťastně a odklady akce a Hitlerova nerozhodnost ohledně nasazení záloh definitivně zmařily i ty malé šance na úspěch, které zbývaly. Mnoho odborníků se ovšem kloní k názoru, že zmíněné okolnosti nebyly zas až tak podstatné. Podle nich už v roce 1943 nebylo v silách Německa ochromit Rudou armádu a rozdíl v průmyslových potenciálech obou stran vylučoval, že by se situace mohla v tomto ohledu někdy změnit v Hitlerův prospěch.

Německá strana nasadila v průběhu bojů u Kurska asi 2/3 svých obrněných sil. Rozhodující byly nejen ztráty (které sice byly citelné, ale nikoliv zdrcující), ale zejména ztráta času, promarnění příležitosti a oslabení ostatních částí bojiště. Němci potřebovali rychlé a výrazné vítězství na východní frontě, které by ochromilo jejich protivníka. Nedosáhli ho však a dlouhodobé soustředění většiny německých elitních sil v prostoru Kurska umožnilo Spojencům ve Středomoří a Rudé armádě v Doňské a Charkovské oblasti a Orelském oblouku rozvinout vlastní útočné operace, které skončily jejich drtivými úspěchy (konkrétně pád Sicílie a měst Orel, Bělgorod a Charkov). 3. srpna 1943 začala Operace Vojevůdce Rumjancev, 7. srpna začala Smolenská operace a od 24. srpna do vánoc 1943 se uskutečnila gigantická bitva o Dněpr, při které byla osvobozena Levobřežní Ukrajina a Kyjev. Německá strana už nikdy neměla získat výraznou strategickou iniciativu na žádné části evropského bojiště a poměr sil mezi ní a Spojenci se stále výrazněji měnil v její neprospěch. Jakékoliv shromáždění relevantních německých sil k (proti)útoku (bitva v Ardenách, operace Jarní probuzení) automaticky znamenalo natolik riskantní oslabení ostatních pozic, že žádná podobná akce neměla šanci na celkový dobrý výsledek.

Pro Rudou armádu byla naopak bitva u Kurska poslední velkou obrannou operací, ve zbývajících necelých dvou letech války již jen útočila a její postup vpřed se zastavil až v Berlíně a Praze.

Jednotky účastnící se bitvy u Kurska na straně Německa[editovat | editovat zdroj]

Skupina armád StředGünther von Kluge

Skupina armád JihErich von Manstein

Jednotky účastnící se bitvy u Kurska na straně SSSR[editovat | editovat zdroj]

Západní Front – Vasilij Danilovič Sokolovskij, tento front se přímo neúčastnil Operace Citadela, ale až následných bojů o Orel.

Brjanský Front – Markjan Michajlovič Popov, tento front se přímo neúčastnil Operace Citadela, ale až následných bojů o Orel.

  • 61. armáda – Pavel Alexejevič Bělov, tato armáda se přímo neúčastnila Operace Citadela, ale až následných bojů o Orel.
  • 3. armáda – Alexandr Vasiljevič Gorbatov, tato armáda se přímo neúčastnila Operace Citadela, ale až následných bojů o Orel.
  • 3. gardová tanková armáda – Pavel Semjonovič Rybalko, tato armáda se přímo neúčastnila Operace Citadela, ale až následných bojů o Orel.
  • 63. armáda – Vladimir Jakovlevič Kolpakči, tato armáda se přímo neúčastnila Operace Citadela, ale až následných bojů o Orel.

Centrální Front – Konstantin Konstantinovič Rokossovskij

Voroněžský Front – Nikolaj Fjodorovič Vatutin

Jihozápadní Front – Rodion Jakovlevič Malinovskij, tento front se přímo neúčastnil Operace Citadela, ale až následných bojů o Charkov.

Stepní Front – Ivan Stěpanovič Koněv, byl to záložní front, ze kterého do Operace Citadela zasáhly dvě armády.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Operací Citadela je myšlena doba německého útoku od 4. do 16 července, sovětské ztráty jsou po dobu 5–23 července
  2. 9,063 KIA 43,159 WIA 1,960MIA
  3. a b Celou bitvou u Kurska je myšlena doba německého útoku a dvou sovětských protiútoků od 4 července do 23 srpna.
  4. kursk-defence: 177,847; orel-counter: 429,890; belgorod-counter: 255 566[9]
  5. Kursk-defence; 1,614. Orel-counter; 2,568. Belgorod-counter; 1,864.[10]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Glantz & House, p. 276.
  2. Frieser 2007, p. 154. Luftflotte 6 45 losses Luftflotte 4 144 losses.
  3. No numbers available; estimation by Frieser 2007
  4. Zetterling/Frankson Kursk 1943 pages 117, 116, and endnote 18. For all participating armies in the Kursk area, there were 203 000 casualties for July and August.
  5. Frieser 2007, p. 201. Exact numbers are unknown; the entire "ostfront" lost 1,331 tanks and assault guns for July and August, so the number of 720 is an estimation.
  6. Bergström 2008, p. 120: Figures for 5–31 July, as given by the Generalquartiermeister der Luftwaffe.
  7. Krivosheev Kursk
  8. a b c d Krivosheev Kursk equipment
  9. Krivosheev p.188-190
  10. Krivosheev p. 370.
  11. a b Gotthard Heinrici, Wilhelm Hauck: Zrození bitvy, Bonus A 1997 (ISBN 80-85914-33-6)

Video[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Filmotéka[editovat | editovat zdroj]